To víte, že tam mělo být volem. A to z důvodů těchto a dobrých: vole si říkali pánové Voskovec a Werich, a bylo to láskyplné oslovení. Jak je krásné býti kadeřavým je závěrečný povzdech, šťastný povzdech paní Důrové, stanuvší ve vrbinách potemnělé Orše v závěru Vančurova Rozmarného léta. Představuji si, jaká by to byla parta – oni, ještě třeba Jaroslav Seifert, marně Vančurou vyučovaný na silnici pod Baněmi ve Zbraslavi jízdě na kole (viz vzpomínky JS, Všecky krásy světa) a jejich ctitel a milovník, herec, spisovatel, básník, prozaik, scénárista a rozhlasový průvodce Miloň Čepelka.

Miloni, můžu začít o literatuře? Sčítám-li to dobře, dobrých dvacet titulů s tvým jménem najde čtenář po knihovnách nebo knihkupectvích, což dokonce třeba už neplatí, nějaká přibyla.

Můžeš, snad to nedopadne jako na jedné z mých prvních čtenářských besed. Myslím, že to bylo v Táboře, v knihovně, kam mě zavedl můj nakladatel a oslovil publikum podobně jako ty teď mě. Že ať se ptají ani ne tak na divadlo, jako na moji literární činnost. Mně to bylo milé.

A?

Totální ticho.

Odčiním táborské faux pas. Studuji podrobně tvůj literární vývoj a vychází mi, že míří buď odnikud nikam…

…to bude asi pravda…

…nebo kopíruje život lidský. První sbírka pro děti, poslední Svědectví inspektora Toufara, a to je jenom o smrti.

O smrti a o nebožtících. Ale verše pro děti ne, to byla pohádka.

Encyklopedie praví, že verše pro děti. Běží ježek alejí, rok vydání 1965.

Chyba, novináři si něco vymysleli, nebo domysleli. To byla pohádečka, čtyři listy.

A pak dlouho nic, až v roce 1973 Salon paní Tellierové, komedie o čtyřech dějstvích – zase pauza.

To bylo tak. Psával jsem verše už od dětství, což se samozřejmě nepočítá, a potom, když jsem učil v Novém Kníně, jsem v tom pokračoval, už se záměrem. A shodou okolností jsem se tam setkal s kolegyní Olgou Hostovskou, dcerou spisovatele Egona Hostovského. S tou jsem chodil v Opočně ještě za války tři roky do obecné školy od roku 1942. Věděla o mých literárních pokusech a nabídla mi, nebo jsem ji sám požádal, už nevím, že vezme moje texty do časopisu Plamen. I stalo se, že roku 1964 vyšla moje první knížka, Když se dnes nevrátím. Byl jsem na to velehrdý, připravoval jsem druhou knížku, čtyři roky, jenomže v osmašedesátém přišli nezvaní vstupitelé. A básníci, kterých jsem si vážil, od Jaroslava Seiferta – to musela být nádhera, když ho Vančura učil jezdit na kole ‒ po brněnské Mikuláška a Skácela najednou nesměli publikovat. Já jsem si říkal, teď se přeci nebudu nikam tlačit, nechtěl jsem být ve společnosti těch, kteří uvolněného prostoru dokázali využít. A psal jsem si do šuplíku.

Já když jsem nadával, jak ta čeština je przněna, jak se vytrácí její čistota, tak mi moje učitelka paní doktorka Formánková říkala: „Víte, Miloni, nedělejte si z toho tolik. Jazyk se neustále vyvíjí, s tím se nedá nic dělat, ono se to zase do nějakého řečiště vleje a bude to dobré.“ Já si myslím, že má pravdu. Chyba je, že se o jazyk nedbá v médiích. To, jak se mluví mezi lidmi, je často lepší než to, co slyšíme například z televize.

A teprve až v roce 1990 vyšla další sbírka básní Pět nocí k úplňku?

Ta už byla dávno hotová, v onom šuplíku si pobyla pětadvacet let. Jenomže společnost měla úplně jiné starosti, než se zajímat o návrat jednoho kdysi mladého adepta básnictví a knížka víceméně zapadla. Rychle jsem se s tím smířil, nikam jsem se nehrnul ‒ a také jsme měli svoje divadlo. A pak najednou, nevím, co mě popadlo, když ze mě vypadla takzvaná Abeceda lásky. To byla čtyřverší podle abecedy, každý verš začínal jedním písmenem a těch písmen a příslušných hlásek bylo co nejvíc i vevnitř. Četl to Jarda Weigl, kolega z divadla, a hned, že by se to dalo vydat, že má grafickou abecedu. Tak jsme to vydali, dokonce dvakrát to v tiskárně otočili a já se namlsal.

Namlsal, namlsal – v roce 2007 ti vyšla knížka Poklesky rozverné snoubenky a kritika jí mimo jiné vytkla, cituji, „přílišnou sexuální explicitnost“.  To jako, že přímo navádíš?

Ale to je úplná pitomost.  To mělo původ jinde. Já jsem tu novelku napsal na počátku sedmdesátých let, když jsme odešli z rozhlasu, divadlo jsme hráli dvakrát týdně, v podstatě nebylo do čeho píchnout.  A tak jsem si dal úkol u něčeho vydržet. Napsat básničku, když to na vás přijde, nemusí trvat dlouho, ale prózu, kterou jsem nikdy před tím nezkoušel, musí člověk vysedět a nesmí pochybovat, že to dotáhne do nějakého konce. A tak jsem vstával každý den v půl šesté, to jsem se dozvěděl, že tak to dělá Jaroslav Dietl, a napsal jsem novelu, kde jsem si hojil jedno své milostné zklamání z mladších let a také si ulevoval od společenské situace v té době.

Prosím ještě k té sexuální explicitnosti.

Rukopis skončil v šuplíku, s vydáním jsem vůbec nepočítal, až na počátku devadesátých let jsem jej pln euforie doby poslal do jednoho renomovaného kamenného nakladatelství. Čekal jsem, že po tom okamžitě hrábnou a jaká to bude krása a sláva. Oni mi poslali posudek, že je to prý pornografie střižená politikou. Přijal jsem to, řekl jsem si, v první chvíli, že to asi je opravdu blbý. A tak to leželo a leželo a vždycky jednou za tři roky jsem si k tomu čuchnul a už jsem si nemyslel, že to je tak hrozné, že by to možná tisk sneslo. Před pěti lety mě oslovilo jedno nakladatelství, jestli bych pro ně něco neměl. Tak jsem měl a oni to vzali. Jenomže já to nazval Snoubenka, oni však trvali na tom, že to není komerčně působivé, kdo dneska ví, kdo je snoubenka, a vymysleli název Poklesky rozverné snoubenky. Ve slabé chvíli, aby knížka byla na světě, jsem kývnul. Teď mě to štve, protože se mi ten název nelíbí.

Odbočme na chvíli od literatury. Můžu vstoupit do vašeho divadla?

Samozřejmě. Do kterého?

Ne do Žižkovského, ne do mnoha z těch, jimiž vám bylo dáno nedobrovolně v čase normalizačním putovat, ale rovnou do Zlaté kapličky. Kdo přišel vůbec na ten troufalý nápad: Cimrmani do Národního?

Já myslím, že na to přišel tehdejší ředitel Národního divadla pan Srstka. Nás by to snad ani nenapadlo, ale když nabídka přišla, skočili jsme po ní. Ale přání opakovat vystoupení příští rok jsme odmítli. Vždyť my v tom roce dokonce zpívali v Rudolfinu na Pražském jaru, kde jsme uvedli operu Cimrman v říši hudby – a to byla opravdu drzost. Už v tom Národním divadle jsme se báli, moc jsme se báli, toho nekonečného prostoru, ale asi je tam tak dobrá akustika, že naše hlasy nevadily a byly slyšet.

Jak přijímají diváci vaše divadlo dnes, bez Ladislava Smoljaka?

Dobře. Máme už dokonce pět představení, kde nehraje ani Zdeněk Svěrák, lidé to chápou a stále vděčně přicházejí.

Vy jste ale museli některé role přeobsadit. Když tak pomyslím na Cimrmanovo-Kaškovo desatero, neměli jste problémy? Věděl každý a vždy, jakou roli právě hraje?

To mi povídej!  Čtrnáct dní po odchodu Ládi Smoljaka jsem ve hře České nebe hrál „jeho“ roli Jana Amose Komenského místo „své“ babičky. Takové nervy jsem na divadle ještě nikdy nezažil. Byla tam nápověda, ale na tu my nejsme zvyklí – zkrátka to je trochu schizofrenie střídat dvě role v jedné hře. Ale hrajeme dál. A protože syn Josef je vystudovaný herec, na rozdíl ode mě, a hraje v Klicperově divadle v Hradci Králové, občas pomůže i v našem divadle.

Mimochodem, kdysi jsme znali Járu da Cimrmana, teď už bez onoho da. Proč?

Musím připomenout Jiřího Šebánka. Cimrman je jeho nápad. Nebýt Šebánka, nebylo by Cimrmana, jeho sláva by neexistovala. Po dvou letech Šebánek z divadla odešel, protože tam vznikly, jak už to někdy v kolektivech chodí, různé neshody – je to takové bolavé místečko, o kterém se raději nemluví.

A to da?

S tím přišel právě Šebánek, když vypracoval Cimrmanův životopis. Matrikář vídeňské farnosti zapisoval přírůstky vždy poněkud našmátraný. A když chtěl napsat Jarda, povedl se mu Jára da. To se Šebánkovi líbilo, protože tím se všeuměl Cimrman odkázal do kategorie Leonardo da Vinci, což říkáme už jenom v semináři k první hře Aktu, tam to zůstalo. Ale jednoho krásného dne přišel Láďa Smoljak, prohlásil, že se mu to nelíbí a že to tedy vyndáme. I stalo se a zůstalo pouze reziduum v Aktu. Pravda je, že když to v onom semináři říkám, lidé se stále smějí, protože to má logiku, že Jára da Cimrman a Leonardo da Vinci jsou srovnatelní.

Navrhuji návrat, zpět k literatuře: Znáš nějakého kňubu, když nekňubů je hojnost?

Vím, kam míříš. Jeden z mnoha jazykových vtípků pana profesora Pavla Eisnera v knize Čeština poklepem a poslechem. Skvělá knížka, vynikající autor, znalec a milovník češtiny. Hojně jsem se jím inspiroval, když jsem pro Český rozhlas na tvé přání připravoval cyklus mazlení s naší mateřštinou.

A nemáš pocit, že už se nemazlíme, že češtinu pouze hrubě okopáváme?

Já když jsem nadával, jak ta čeština je przněna, jak se vytrácí její čistota, tak mi moje učitelka paní doktorka Formánková říkala: „Víte, Miloni, nedělejte si z toho tolik. Jazyk se neustále vyvíjí, s tím se nedá nic dělat, ono se to zase do nějakého řečiště vleje a bude to dobré.“ Já si myslím, že má pravdu. Chyba je, že se o jazyk nedbá v médiích. To, jak se mluví mezi lidmi, je často lepší než to, co slyšíme například z televize.

V poslední době si stále častěji pohráváš s tvarem haiku, řekl bych, že se zjevným potěšením. Jednu jsem vybral, vysvětluje, myslím, proč.

Tři verše. Slabik/ sedmnáct. Nic víc, nic míň. / Žvanivosti, zhyň!

Mě k haiku přivedl můj kamarád hudební skladatel Luboš Sluka. Jednoho krásného dne se pochlubil, že píše verše a vysvětlil mi, co je to haiku. A já jsem si řekl, že když hudební skladatel píše, já to zkusím taky a úplně jsem tomu propadl. Začalo se to ze mě samo řinout, nazval jsem ten proces, že jsem se stal slovosvodem. Psal jsem jich denně třeba deset. Ne, že bych hledal, ale chodilo to samo. Začal jsem dokonce kombinovat haiku a sonety: Nicnedělání je radost, čekání začátek konce. – Podivuhodné, ručičky běží, nožky nejsou. Hodiny. – Jde stres za stresem a žádný se nezeptá, zda ho unesem.  – Věřil jsem, že mi mává motýlek štěstí, ale byl to mol.

„Když dojetím pláčou i otrlí chlapi“, „lidé v sále nepřestávali tleskat… a pak se stalo něco, nebývá to zvykem uprostřed koncertů, že diváci vstanou a začnou skandovat potleskem…“ V tom máš také prsty.

Tak trochu. To Pepík Vejvoda, syn slavného Jaromíra, vzpomíná ve své knížce Sága rodu Vejvodů. Požádal mě o text písničky k stému výročí tatínkova narození. Znali jsme se, před desítkami let jsme spolu napsali písničku Za bílou tichou zdí. Tak jsem mu vyhověl. Rád. „To přece nemůže být náhoda, že Vejvodu nám hraje Vejvoda“, zarýmoval jsem si.

„Polka Jak zamlada s hudbou Josefa Vejvody a slovy Miloně Čepelky je přímo skvost, žádné plané rýmovačky, citlivá slůvka…,“ psala kritika. Takže ty i dechovka? To není vstupenka do intelektuálské kavárny.

Tam bych se ani necpal. Český snobismus je fantastický. My pořád po něčem šilháme, ale to, co máme doma, a co si naopak svět považuje, to nechceme slyšet, raději zpíváme anglicky – to jsou úplní pitomci, s odpuštěním. Smetana s Dvořákem se hlásili ke svým kořenům kutálek, vesnických, z nichž nasávali lidovou hudebnost, muzikálnost. Samozřejmě jiná může být diskuse o tom, co je v dechovce dobré a co špatné, ale cožpak neexistují dobré a špatné opery?

Proto uvádíš v rozhlase pořady dechovek, jezdíš se zájezdovým programem…

…myslíš pořad s Martinek Žákem Jak vypřáhnout mezka, ale to děláme tak dvakrát třikrát za rok. A v Opočně fenomén Rodný kraj Františka Kupky, u toho taky občas rád jsem…

…k tomu rozhlasové pořady o nových knihách ‒ kdy odpočíváš?

Miloň Čepelka
Narozen  23.září 1936 v Pohoří u Opočna, herec, básník, prozaik, textař (skladby pro dechovku), scénárista (film Stůj, nebo  se netrefím), filmový herec (Jáchyme, hoď ho do stroje, Na samotě u lesa), libretista (opereta Pavouček pro štěstí), rozhlasový průvodce. Studoval na gymnáziu v Dobrušce, potom na Vysoké škole pedagogické v Praze obor český jazyk a literatura. Tři roky učitel na základní škole v Novém Kníně, od roku 1961 redaktor Československého rozhlasu, v roce 1967 spoluzakladatel divadla Járy Cimrmana, od té doby nepřetržitě herec často ženských rolí tamtéž. Laskavý a moudrý člověk, skvělý společník.Pořád. Mám štěstí, že dělám jenom to, co mě baví. Od psaní si odpočinu v divadle a naopak. Jsem spokojen s tím, co jsem dělat směl a mohl dělat a ještě dělat můžu. A mám svůj recept. Už dávno jsem vyloučil ze svého života už denní tisk. Proč se mám neustále rozčilovat – a že já se rozčiloval.  Co se mám dozvědět, se stejně dozvím, tak proč si ničit nervy. Nemám mobil, alespoň si například v hospodě v klidu vyberu jídlo, sním je a nikdo mě neruší.

Kolik večerů v měsíci jsi doma?

Tak… pět. Možná sedm, ať nejím.

Vraťme se prosím na začátek. Za hru Švestka jsem vás vynachválil až do volů. Ta hra je o stáří. K popukání, ale vlídná, vůbec ne surová a posměšná. Smoljakovi, když ji psali, bylo šestašedesát, Svěrákovi dnes, když se chystá, coby vechtr v.v. pomyslnou švestku očesat a brzděn sklerózou se k tomu nemůže dostat, šestasedmdesát, tobě taky – až hrozivě vyhlížejí ty číslovky ‒ vás stáří neděsí?

Je libo haiku? Dnes není včera, /dnes není ani zítra. / Dnes je dnes. Hurá!

Můžu si přisadit, samozřejmě z Čepelky? V krůpěji rosy/cvrčkovi zvlhly housle. /Neplač a zpívej.

Děkuji ti za to, Miloni.