Být uprostřed literárního dění a žít daleko od center kultury a akademického světa je dnes už opravdu neobvyklé. Jaké to má výhody a nevýhody pro značně exponovaného autora, literárního vědce, kritika a editora, který chce a nakonec i musí být aktuální?

V letech své největší exponovanosti a velkého pracovního vytížení mě netlačila ani v nejmenším potřeba být aktuální. Dlouhá léta šlo především o osobní studijní přípravu a přípravu materiálu; pak při práci na samizdatu, kdy pořád ještě konec nesvobody byl v nedohlednu, žádné termíny netlačily. A v době, kdy nastalo publikační uvolnění, jsem se největší měrou angažoval na vydávání textů zpracovaných a připravených. Samozřejmě to doplňovaly tzv. aktuality; ale šlo hlavně o recenze, informační články a drobné studie – a k tomu není třeba pobývat v centru. A koneckonců od malička jsem byl z nejrůznějších důvodů, včetně přirozeného sklonu k samotě, nucený a zvyklý na korespondování. Byl jsem v něm obratnější než v osobním společenském styku.

Asi nikdy jsem v citové oblasti nedokázal při vnějším vyjádření překročit určitou velmi střídmě nastavenou hranici a styděl jsem se i za druhé, když se vznášeli se svými city ve stratosféře.

Můžete připomenout nějakou literární událost ze svého života, kdy jste se těšil z toho, že neslyšíte hluk a necítíte agresivitu velkého města?

Každé veřejné vystupování, nebo jen pasivní účast na hromadných akcích, mi bývaly na obtíž. Radoval jsem se a dodnes se těším hlavně ze setkání s přáteli tváří v tvář bez rušení okolními vlivy, to je vždycky svátek. Říkám si, že snad proto jsem téměř ztratil sluch, abych byl vyřazen z hlučných shromáždění a abych mohl s dvojnásobným potěšením vychutnávat taková ničím nerušená setkávání, při nichž si člověk na nic nehraje a nemusí plnit žádné společenské role. Cor ad cor loquitur (srdce k srdci mluví, pozn.aut.),  heslo kardinála J.H. Newmana, vyznávám od mladých let.

Spisovatel a literární vědec Ludvík Kundera, mimochodem také žijící mimo centrum kulturního dění, v Kunštátě, věnuje jeden z medailonů svých uměleckých přátel také vám. A připomíná v něm vaše tiché, neokázalé, ale nesmírně náročné disidentství před rokem 1989 – tisíce a snad i desetitisíce přepsaných stran textů nepovolených autorů pro samizdat. Co vám toto období přineslo a jak ho přijímali členové vaší rodiny?

Tendenci k opisování potřebných textů jsem měl doslova od dětství, sotva jsem se naučil dvěma prsty obtěžovat klávesnici. Dodnes mám pár básnických sbírek a brožur, které jsem si opsal brzy po válce, když jsem neměl na jejich koupi. Opisování pro samizdat – byly to skutečně desetitisíce stránek – bylo jakýmsi organickým pokračováním tohoto samozásobení a nepřipadalo mi přespříliš obtížné. Byl jsem navyklý číst v tempu této práce, bylo to nejlepší podporou paměti – trochu mi ty nekonečné hodiny u psacího stroje ovšem poškodily páteř. Můj denní rozvrh hodin se
po mnoho let bez toho klapotu nemohl obejít. Ovšem hlavně bez toho, co ten výrobní proces provázelo: podíl na ediční přípravě, diskuse kolem ní, průvodní četba atp. Proto jsem nejraději pracoval na větších projektech, jako byly spisy Demlovy, Zahradníčkovy, Čepovy, Fučíkovy, v jiné formě dílo Slavíkovo, Vokolkovo, Durychovo atd. Přitom jsem byl nucen postupně pronikat do komplexu díla, jednat s pamětníky a přáteli, a tak se postupně tito velcí tvůrci stali nepominutelnými průvodci života. Snažil jsem se, aby rodina mým podivínstvím, jak to bylo občas nazíráno, netrpěla. Nejintenzivnější rukodělná práce samizdatová se odehrávala v době, kdy už děti byly  mimo dům, na studiu a v zaměstnání. A musím být vděčný manželce, že občas vypomohla v těch nejnudnějších etapách práce, jakou představovala kompletace obsáhlých svazků (některý Deml přes 600 stran) nebo zakládání kopíráků, které mládež dnes už ani nezná. Nemám-li se však vynechat odpověď na otázku, co především mi to přineslo, bude znít banálně: naučilo mě to perfektně využívat čas. Také mé pracovní konzultace byly co nejvěcnější, vždycky předem připravené a rozvržené, aby časová tíseň byla co nejmenší.

V roce 1977 vám kritik, literární historik, nakladatel a editor Bedřich Fučík napsal: “…přesvědčil jsem se o svrchovaném, nenápadném stylistovi a kompozitérovi – říci něco tak úsporně a jasně a přehledně a na pravém místě má už něco z kumštu a poslání. Co na to všechno říct? Pište, nechte marného opisování, pokud vám to alespoň minimálně něco nevynese, studujte a pište, vždyť už jste v letech, kdy byste měl vědět, proč jste se narodil a jaký je váš úkol.” Jak jste přijal toto velmi lichotivé hodnocení, které bylo zároveň vyzváním?

Nikdy jsem nedůvěřoval svým schopnostem spisovacím. Hlavní roli v tom hrají dvě neblahé zkušenosti: jednak to byla moje celoživotní úředničina, při níž jako nezbytná choroba z povolání se vplíží infekce přiboudlého byrokratického slohu, zaplevelení frázemi, floskulemi a truismy, které jako svrab vlezou pod kůži a jejichž přítomnost si člověk přestává časem uvědomovat. A ještě předtím – a to bylo snad ještě nebezpečnější – jsem si na gymnáziu hrál na dobrodince a ochotně jsem plodil desítky, v součtu stovky slohových úloh, referátů a podobných prací pro spolužáky. Přitom člověk nezbytně kamufluje, neúprosněji řečeno lže, poněvadž vyjadřuje něco jiného, než by svobodně řekl sám – aby jeho účast nebyla rozpoznána. A tahle dištanc utkví jako dědictví trvale. A tak dodnes, ať napíši cokoli, říkám si podezíravě: Je to moje vlastní řeč, je to můj pohled?  Myslím, že dr. Fučík a další přátelé ode mne očekávali a žádali víc, než jsem mohl splnit. Ivan Slavík jako zkušený pedagog a citlivý básník do mne po této stránce viděl víc a mému spisovnictví příliš nedůvěřoval. Ty jsi čtenář, ne kritik, slyšel jsem od něho. Ale na druhé straně mi vytýkal, že málo píšu o jeho knížkách …Možná však právě skutečnost, že jsem pracoval, tj. psal skoro výhradně na objednávku, mě vedlo k odpovědnosti.

Vaše první vzpomínková knížka Skryté letokruhy, která vyšla v roce 2001, měla značnou čtenářskou odezvu. Letos vychází její volné pokračování pod názvem V letokruzích naboso. Názvy asociují určitou změnu, posun autorské pozice v pohledu na věci a události vašeho života. Jak byste rozdíl mezi oběma knížkami, pokud ho cítíte, charakterizoval?

Skryté letokruhy jsem psal původně na objednávku a na pokračování pro časopis Aluze. Měl jsem na mysli převážně jakési nekrology, ohlédnutí za zemřelými přáteli, kterým jsem vděčil za mnoho dobrého. Je v tom asi hodně nejistoty, hodně nedopovězeného, vděčnost se vyjadřuje obtížně, chce-li se člověk vyhnout sentimentalitě. Svou poslední knížku nepovažuji ani příliš za pokračování – určitými doplňky, koncipovanými však odlišně, jsou jen kapitoly o Ivanu Slavíkovi a Janu Žáčkovi. Domnívám se, že jinak jsou to spíš útržky vzpomínek ryze osobních (obávám se, že některé odstavce jsou osobní až přespříliš a budou obtížněji srozumitelné) a uspořádaných skutečně naboso a křížem krážem, jak je stárnoucí paměť chaoticky vynáší na povrch vlastními nesledovatelnými cestami.

Všiml jsem si, že ve vašem vzpomínkovém psaní o Valašsku, o krajině, o vašem domově převažuje zvláštní střídmost a jakoby záměrná obrana proti euforii, kterou nacházíme u mnoha autorů, kteří obraz Valašska podávají až idylicky. Máme si to vysvětlit citovou uměřeností nebo prostě tím, že vidíte Valašsko jinak?

Myslím, že tady hraje hlavní roli to, co nazýváte citovou uměřeností. Asi nikdy jsem v citové oblasti nedokázal při vnějším vyjádření překročit určitou velmi střídmě nastavenou hranici a styděl jsem se i za druhé, když se vznášeli se svými city ve stratosféře. Vždycky jsem nepříjemně pociťoval, když například při různých oslavách vystupovali řečníci s nadnesenými frázemi o nesmrtelnosti, světovosti, nedostižnosti atd. A co se týká Valašska, vnímám ho jako svůj rodný kraj, ale dobře pociťuji jeho různorodost. Když jsem z Horní Lidče přišel do Nového Hrozenkova, objevil jsem jiný svět, i když stále Valašsko. Dodnes vnímám ty rozdíly asi tak, jako na globální scéně slovanství ruské, polské, moravské, české, slovenské …Opěvovat věru neumím. Možná proto, že neumím zpívat, nemaje hudební sluch.

Mojmír Trávníček *17. prosince 1931
ve VsetíněDětství a mládí prožil v Horní Lidči, nyní žije v nedalekém Novém Hrozenkově. Po maturitě pracoval jako úředník, poté byl třiatřicet let, až do odchodu do důchodu, správcem dětské ozdravovny v Huslenkách-Kychové. Je spoluautorem velkých projektů a realizací sebraných spisů Jana Čepa, Jana Zahradníčka, Bedřicha Fučíka, autorem první monografie o Janu Čepovi – Pouť a vyhnanství (1996). Knižně vyšly dvě knížky jeho esejů, kritik a úvah o literatuře a umění – Sdílet věčné (2002) a Eseje, portréty, vyznání (2007). Doplňují je Listovní příležitosti s podtitulem Dopisy Bedřicha Fučíka Mojmíru Trávníčkovi (2003). Napsal vzpomínkovou knihu Skryté letokruhy (2001), letos vychází pod titulem V letokruzích naboso její volné pokračování.  Tento časopis čtou převážně – vím, že nemáte rád slovo senior – starší a staří lidé. S přibývajícím věkem citlivěji, někdy až bolestně, vnímají čas. Jak se vám stárne s literaturou?

Čas! (Bratr mého srdce básníka Josefa Hory!) Jistotu krátkosti času jsem měl fixovanou mezi základními životními pocity. Snad to bylo i tím, že jsem v dětství býval hodně nemocný, to se ještě znásobilo v mládí. Mezi základní životní zkušenosti patřila válka a její konkrétní projevy, zejména v závěru, hekatomby mrtvých. Nechci už počítat, kolik mladých přátel a příbuzných kolem mne umřelo – zpravidla právě tehdy, když jsme si začali dobře rozumět. Měl jsem podvědomou představu, že podobně krátký čas života je určen i mně. Jaký omyl! A kolika podobnými omyly je naplňován náš čas! Dávám si nějak do souvislosti svou příchylnost k poezii s tímto nejprve neuvědomělým vnímáním času. Básně jsou krátké, koncentrovanější než próza, a fenomén prchavého času je jim vlastní od Vergilia po Seiferta, Halase a Skácela. V próze mě vztahem k času příbuzně oslovil Jan Čep a nověji z jiné stránky próza Stanislava Vodičky, blízká poezii. Asi podléhám na stará kolena mnohým iluzím (a mnoha jiných jsem se dávno zbavil), a možná k nim patří také představa, že právě literatura je oblast, v níž se nestárne. Nikdy dřív jsem si nejen nepředstavil, ale ani neodvážil vyzkoušet, že vedle některých dnešních textů vnímám jako naprosto svěží knihy devatenáctého století – české i cizí klasiky, prózu i poezii. Opravdu nechápu některé svrchované výroky mladých tvůrců, plné opovržení k jejich ne tak dávným předchůdcům: To se dnes už nedá číst! Ale pak si vzpomenu na jeden svůj starý hřích, když jsem si dovolil ještě jako mladík podobný výrok o Nerudově poezii – a jak je mi dnes právě ona blízká a nestárnoucí. Samozřejmě, ne všechna; ale právě v tom vidím dnes velké poučení: pokorně vzít na vědomí, jak málo i z našeho života zde na zemi zůstane!

Celý život se zajímáte o autory, za nimiž jste musel daleko dojíždět nebo s nimi korespondovat. Podobně je to s odborníky a spolupracovníky při editorské práci. Existují inspirativní motivy ve vaší práci, které patří k vašemu kraji, k vašemu domovu?

Profesor Vladimír Pravda, který přišel jako mladý kantor z okraje Hané, ale byl velký vsetínský patriot, litoval mnohokrát, že nikdo z jeho žáků nevstoupil do literatury, že Vsetín nezrodil žádného básníka …Dnes už by pan profesor jistě s uspokojením zaznamenal, že na Vsetíně vychází respektovaný literární časopis Texty, o jakém také sníval, a že již víc než desetiletí se rozvíjí muzejní revue Valašsko, všímající si výtvarného i slovesného umění …Jistěže se mladí básníci, překladatelé, prozaici uchylují za živobytím do větších kulturních center, na univerzity a podobná působiště, ale poznamenání rodným regionem se už nezbaví. Ale abych odpověděl na otázku o inspirativních motivech, neměl bych zapomínat na výtvarné umění. Od chvíle, kdy jsem se jako mladičký studentík setkal s prof. Strážnickým, uvědomil jsem si, že výtvarné umění dokáže pohltit člověka a naplnit jeho život – jak o to usiloval o málo později přítel Jiří Schmidt, jehož úsilí jsem mohl zblízka sledovat. A tak mi výtvarné vidění doplňovalo vnímání slovesné. Jsem rád, že jsem měl později příležitost vyjádřit svůj vztah při úvodech k výstavám umělců, na které je Valašsko bohaté.

Lze jednou větou vyjádřit váš současný životní pocit člověka, který směřuje k naplnění osmé desítky svého života?

Nelze. Životní pocit léty uzrává, naplňuje se, obohacuje současnost, vyrůstá z celého života – jak to vyjádřit v jedné větě?