Paní učitelkou, co právě teď, na sklonku léta 2011, dělá Edison? Máte o něm zprávy?

Mám, vím, píšeme si pravidelně, každý týden. Teď je kdesi v džungli, pracuje na stavbě dálnice, vydělává peníze, chce si zakoupit kuchařský kurs. Plánuje, že si v Pucamarce otevře restauraci a hostům bude nabízet i turistické vycházky s lamami. Když ho dřina zmáhá a ztrácí náladu, hraje na piáno.

Jak vidí?

Dobře, právě v posledním dopise, píšeme si mailem, znovu děkoval českým lékařům za záchranu zraku, můžete se podívat.

Edisonovo jméno máme v titulku, jeho osud je hoden románu, ale než se k němu vrátíme, musím čtenáře alespoň trochu orientovat.  Určitě i proto, aby seznali poctivý obsah slova kmotr a uvědomili si, co se nachází za čísly v nejnovější zprávě vámi založené a vedené Nadace Inka – zpráva je určena právě oněm kmotrům: V letošním roce podporujeme v Peru 485 indiánů na základních a středních školách, od začátku činnosti Nadace využilo podpory kmotrů pro studium na základních, středních a vysokých školách téměř tisíc dětí a v kursech pletení, šití, matematiky a ve vysokohorských školičkách se vystřídalo přes 1 300 mladých indiánů. A to všechno, i Edisonův příběh, začalo v roce 2000, když jste se rozhodla, splnit si sen, vypravit se k domorodým obyvatelům Peru, pobýt s nimi, poznat je a být svojí přítomností i užitečná?

Ano. Povoláním jsem učitelka francouzštiny, přednáším na Vysoké škole ekonomické a nemohu si studenty vynachválit, jsou zvídaví, pozorní, zapálení a přu se s každým, kdo na mladou generaci žehrá. Ale to bylo jenom malé odbočení, teď k otázce: v listopadu 2000 jsem napsala peruánskému velvyslanectví v Praze dopis a vyložila svůj, záměr, který jste popsal v otázce, a požádala o umístění v malé horské vesnici, kde se mluví jazykem kečua a kde lidé žijí tradičním způsobem. Na ambasádě mě přijali vlídně, ale upozornili, že úřad je úřad, a jednání se mohou protáhnout na dlouhé měsíce. Byly z toho dva týdny a šok! Úřední šiml měl volno a já starosti – semestr na vysoké škole měl již daný rozvrh, další pracovní úvazky dojednány, dceři bylo patnáct let, uznáte, že to byla v mých očích ještě holčička. Ale když odmítnu, budu Peruánce ještě někdy jindy zajímat, není to první a poslední šance?  Dcera souhlasila, můj bývalý manžel mě podpořil, škola vyšla vstříc a já jednoho dne dorazila do vesnice Pucamarca. Točila se mi hlava z výšky, byla jsem malátná, protože den předtím jsem se pohybovala ještě v nulové nadmořské výšce a skok ke čtyřem tisícům byl opravdu veliký. Sedla jsem si u cesty, snažila se vypít alespoň dva litry vody a spatřila svůj budoucí indiánský domov. Dvacet domů, prý červená půda a proto ten název – Pucamarca .V jazyce kečua to znamená červené místo, ale červené půdy jsem viděla více u nás pod Krušnými horami. Několik domů omítnutých, jinak domečky z adobe, což jsou nevypálené cihly vysušené na slunci, ale je v nich mnohem tepleji než v těch z betonových tvárnic. Prašná cesta, uprostřed obce fotbalové hřiště, na jednom konci škola, na druhém krámek – cukr, rýže, těstoviny, koření, svíčky, limonády. Nahlédla jsem oknem do školy – neskutečný nepořádek.

Točila se mi hlava z výšky, byla jsem malátná, protože den předtím jsem se pohybovala ještě v nulové nadmořské výšce a skok ke čtyfiem tisícům byl opravdu veliký.

A přišel již popsaný první den nového školního roku.  Bylo to velké rozčarování?

Spíše poznání a první krok k pochopení, na němž jsem později založila všechnu činnost Nadace Inka.  Ale abych nepředbíhala. Hledala jsem bydlení. Zájem o českou učitelku nebyl, nevypadalo to dobře, až najednou samostatný pokoj, dokonce prý se záchodem. V Pucamarce toalety nebyly, lidé chodili na pole nebo na dvorek. Ženy měly mnoho sukní bez spodního prádla, takže pro ně žádný problém. Můj pokoj záchod měl, sice bez dveří, ale s krásným výhledem na jezero Piuray, na obzoru Cordillery… Všechny problémy nakonec vyřešil závěs.

A děti se začaly trousit do školy…

Začaly, ale nebylo to jednoduché. Brambory a jejich sklizeň měly vždy přednost. Pravidelně chodil Wiliam, jednou ale chyběl a ptala jsem se proč. „Pral jsem si prádlo.“ Tak mi došlo, že chlapec nosí stále jen jedno jediné tričko. Když si je i s kalhotami vypral, do školy nemohl.  Jen pro představu, jak tenkrát obyvatelé indiánské vesnice žili: spalo se na kožešinách, na vlhké podlaze, jedly brambory často červavé a nahnilé, voda na pití byla špinavá, o hygieně se nedá mluvit. Dnes je to jiné, ale tenkrát v roce 2001, kdy jsem v Pucamarce učila, to byl podle našich měřítek středověk.

Tehdy se zrodil nápad s modrými svetry?

Ano, a byla to první výhra. Oslovila jsem svoje přátele v Cuscu, mají butik s moderními svetry. Ptala jsem se, zda by bylo možné uplést svetry i pro naše děti, vybrali jsme modrou barvu, veselou, živou. Ta bude základ, na ní pak duha v sedmi barvách, protože to je znak říše Inků. I nad tabuli ve škole jsme si napsali heslo Jsme synové Inků!  Koupili jsme vlnu, přátelé splnili slovo, za pár dnů byly svetry hotové, dokonce zadarmo, dostali jsme je darem, nemuseli platit ani vlnu, ani práci. A mohla jsem „vydírat“ rodiče:“Kdo bude chodit do školy, dostane svetr. A chodit každý den, stále“ Problém docházky byl vyřešen, Děti měly školu rády, neznaly rádio, televizi, bylo to jediné místo, kde se mohly něco dozvědět. Vyzvídaly ještě před hodinou: „Profesorita, co nového se dnes naučíme?“ Jednou o Vánocích jsem jim vyprávěla o Ježíškovi, o naší tradici dárků a ptala se, co by si přáli. Kluci auto, helikoptéru, protože tu nedávno viděli, když do kraje přiletěl prezident, děvčata panenky a Edison si přál být chytrý. Nenapadlo mě tenkrát, jak daleko spolu dojdeme.

Jak přišel k tomu jménu – indián, na konci světa v horách, daleko od civilizace?

Otec ho tak pojmenoval – a je v tom paradox jeho života, ostatně ne zcela výjimečný. Otec byl alkoholik, rodinu, nejchudší ve vesnici, tyranizoval, syna jednou udeřil tak prudce, že mu poranil hlavu a chlapec od té doby špatně viděl a zrak se mu trvale zhoršoval. Hrozila mu slepota. Ale otec, ve světlé chvilce se kdesi dozvěděl o slavném vynálezci, proto vybral to jméno pro svého syna. A pil dál.

Alkoholismus starých indiánů byl určitě problém nejen Edisonova otce – bylo vůbec možné na to nějak reagovat, domlouvat?

Měla jsem vědět, že to nejde a že si to vůbec nemůže dovolit žena, navíc cizinka. Ale nevěděla jsem a troufla jsem si. Na pravidelné shromáždění vesnice sice ženy smějí, sedí odděleně ale ne aby je napadlo promluvit, nedej bože dokonce chlapy kritizovat.  A já se se do nich pustila. Vyprávěla jsem o dětech, o tom, jak jsou ve škole šťastné, ale nemají někdy ani základní pomůcky, zatímco tátové propíjejí těžce vydělané peníze, na které se často nadřely i jejich děti. To si ještě nikdo na shromáždění nedovolil. Nevím, zda bych měla tu odvahu, kdybych machistické zvyklosti znala předem. Chvíli bylo ticho, domorodé ženy trnuly. Ale stal se zázrak, prošlo mi to, ale zda potom pili méně nebo více potají si netroufám odhadnout. Snad mě  zachránily děti, měly jsme se opravdu rádi, jim se moc líbilo například, že mají učitelku s modrýma očima, to je v kraji vzácnost.

Edison ale začal studovat, každý rok o Vánocích mi vyprávíte o jeho pokrocích.

Neměl to lehké, ale zvládnul základní školní docházku i střední školu, má tedy, měřeno našimi zvyklostmi, maturitu. Do školy chodil přerušovaně, občas ho otec přinutil pracovat u řezníka nebo v lese, to když doma rodině docházely peníze na obživu. Někdy jsem po něm i rok pátrala, zkrátka zmizel, nikdo o něm nevěděl, nebo nechtěl povědět. Ale dokázal to, dnes je výborným pomocníkem nadace Inka. Například při budování vesnických knihoven, říkáme jim Inka wasi – incký dům. Stavějí je svépomocí rodiče i starší děti, vybavujeme je nábytkem, knihami i počítači, Edison, když nebyl někde daleko za prací, vedl knihovnu. Už to není roztomilý chlapec, jakého jsem poznala před deseti lety, vyzrál, zmužněl, ví, co v životě chce dokázat, jakou cestou jít.

Nebýt neuvěřitelné náhody a českých lékařů, by ale z jeho plánů nebylo nic, Edison by oslepl. Nebála jste se takového konce?

Bála a nevěděla jsem si rady. Při jedné návštěvě Peru jsme seděli na zahrádce pensionu v Cuscu a Edison si stěžoval, že na jedno oko už nevidí vůbec, na druhé jenom mlhu. Z kavárny vyšla skupina mužů, mluvili česky. Na to jsem samozřejmě reagovala, dali jsme se do řeči, oni mě poznali, dokonce prý četli moje knížky. Představila jsem jim Edisona a jenom mimochodem se zmínila o jeho zdravotních potížích. Bojím se, když to vyprávím, že mi nikdo nemůže věřit: ale ti muži byli oční lékaři z Plzně! A pak už jsme nemluvili o ničem jiném a dohodli se: když nám chlapce přivezete do Plzně, pokusíme se mu pomoci. Cesta, na první pohled téměř nemožná, nebyl ten největší problém. Edison už v Praze jednou byl se skupinou svých kamarádů na pozvání kmotrů, ale přijet na operaci, s nejistým výsledkem, zajistit mu pooperační péči …Ale nebudu to dramatizovat. Jednoho dne v šest hodin ráno jsme byli na klinice OFTA  v Plzni, ani dospat jsme nemohli, lékaři předřadili Edisona plánovaným operacím a vsadili mu umělou čočku o síle devíti dioptrií.

Nemůžu si odpustit otázku, ostatně koho by nenapadla, co za to?

Talíř, ne ve smyslu slangem pojmenovaného finančního obnosu, to by ostatně byl pakatel, ale malovaný talíř s věnováním dětí z Pucamarcy. A ono kouzelné slovo děkuju. Pořád platí, občas bývá jakoukoliv sumou nenahraditelné. Edison pobyl v Česku dva měsíce, podrobil se dvěma operacím, bydlel u mě, musel dodržovat přísná pravidla rekonvalescence, vyhýbat se infekcím, téměř nevycházel. Zaujalo ho moje pianino. Neznal noty, nevěděl nic o stupnicích, ale postupně si  vybrnkával melodie. Později jsme se vypravili za studenty pražského gymnázia, poslechli jsme si jejich koncert, Edison byl nadšený a dojatý – a to už je poslední happy end – od studentů dostal darem  key board piáno. Naučil se na ně hrát, má je určitě s sebou i teď na stavbě kdesi v pustině.

Jsou to jedinci, školní třídy, pracovní společenství spolupracující s nadací Inka. Tu jsme založili v roce 2002, vlastně hned po mém návratu. Hlavním cílem je podpora konkrétních indiánských studentů při vzdělávání. Někteří studují už i na vysokých školách, jiní dokonce studia dokončili a pracují na peruánském venkově, například všeobecná lékařka, zubař. Studentka Fanny Puntacca Mamani získala stipendium české vlády a studuje v Praze obor tropické zemědělství. Kmotři své studenty finančně podporují, zvou je na návštěvu k nám, jezdí i do Peru. Vždy dodržujeme základní nepřekročitelné pravidlo: podporujeme indiánskou identitu, respektujeme místní tradice včetně původního přírodního náboženství. Nevyvážíme naši kulturu, náš způsob života, nejsme misionáři nebo kolonizátoři. V Peru nepůsobí ani jeden český manažer nebo dobrovolník, našimi „vyslanci“ jsou vzdělaní a zkušení indiánští koordinátoři. José Manuel Quispe Cáceres, indián, ředitel, Nadačního fondu Inka v Peru říká:“Tyto kraje jsou vládou zapomenuté a příležitosti jedenadvacátého století se zde nenabízejí. Mladí tak mohou pouze snít a šeptat svá přání Apuům, duchům hor, nebo je sdílet s koordinátory Nadačního fondu Inka.“