Ondřej: Já se před tebou budu stydět…

Rozálie: Já jsem si připravila otázky, který ti, myslím, ještě nikdo nepoložil. Napadá tě vlastně nějaká otázka, kterou ti ještě nikdo nepoložil a kterou bys chtěl, aby ti byla položena?

Znáš mě, já nerad mluvím o soukromí, takže se mě ptej na práci, jak to dělám, jak tvořím, o co mi jde, to by bylo nejlepší. Ale záleží na tobě.

 

Uvidíme, tak já začnu. Kdyby se o tobě točil film, o tvým životě, kdo by ho režíroval?

Myslíš dokumentární film?

 

Ne, hranej.

Jakože příběh Ondřeje Havelky?

 

No.

No tak, já myslím… škoda, že Woody Allen už má svá nejlepší léta za sebou.

 

Jo takhle! Takže Woody Allen by ti nestačil?

Tak víš sama, že jeho poslední filmy se už dost opakují…

 

Ale tohle je teoretická otázka!

Aha, tak v tom případě jedině Woody Allen.

 

„Všichni hlavní hrdinové těch mých komedií jsou vždycky trochu outsideři, nesmělí, rozpačití, protože, jak se říká, člověk především vypráví o sobě.“

Ve svých nejlepších letech… A pokud by to tedy nebyla jen teoretická otázka, a ten film by se měl uskutečnit v blízké době, tak jakého režiséra by sis vybral? Quentina Tarantina?

Tarantino by určitě naložil s tím mým životním příběhem tak, že by se mu vůbec nepodobal, ale bylo by to zábavný.

 

To si ale myslim, že neni potřeba, protože z mýho pohledu tvůj život je a musel bejt dost zábavnej. Jakej by to byl žánr?

Komedie o jednom snílkovi a trošku bláznovi, kterej ve svém životě docela, snad, lidi pobavil.

 

A ten film by se teda jmenoval Příběh Ondřeje Havelky, jo? Nebo máš nějakej lepší název?

Nečekaný příběh jednoho brejlouna.

A kdo by tě hrál?

Já neznám takovýho podivnýho týpka, kterej vůbec nesplňuje žádné předpoklady populární tváře hodící se do šoubyznysu, která by na první pohled zaujala běžné publikum. Tebe někdo napadá?

 

Tak jako první mě napadl Woody Allen. To je totiž opět teoretická otázka.

Já se k němu nikdy nechtěl připodobňovat, on je tak úžasnej člověk! Zvlášť teď, když jsem četl jeho autobiografii, člověk žasne, jakej má, krom talentu a nádhernýho smyslu pro humor, obrovskej rozhled a vzdělání.

 

Přičemž on o sobě prohlašuje právě úplný opak, že je nevzdělanec, ignorant, a tak dále…

To je finta… On je sečtělej.

 

Ale já mu to věřím, že přečetl jen to, co tam vyjmenovává.

Ale i to je dost! Nicméně jisté znaky podobnosti mezi mnou a jím jsou, ve vší skromnosti. Třeba ty brejle.

 

Takže by tě neměl hrát třeba radši Oldřich Nový, jo?

I ten by mohl.

 

„To, co dělám s kapelou je vlastně, do jisté míry, hudební klauniáda. Mým vzorem byl vždycky klaun Grock, virtuóz na piano a na housle, taky jsem miloval Ctibora Turbu…“

 

Kdo by dělal soundtrack (hudební doprovod, pozn. red.) tomu filmu?

Myslím, že by měli spojit své tvůrčí síly Juraj Bartoš a Vince Giordano. Vince je muzikant z New Yorku, který se celý život věnuje historickému jazzu a ranému swingu, a je to chlapík, který tuhle hudbu miluje. My jsme se s ním setkali už v roce 1978 na festivalu v Bredě. On z nás byl nadšenej, považoval to za zjevení, že se kdesi v Československu sešla takováhle parta. Od té doby jsme lehce v kontaktu a naposledy, když jsme byli v New Yorku a hráli jsme s Melody Makers koncert v Českém centru, tak na nás byl, a byl opět nadšen.

 

Takže by ten film neprovázel moravskej folklor?

Myslim si, že ne. Je to moje velká láska, ale není to v mém životě ta nejdůležitější osudová záležitost. Je taky zásadní, ale ten jazz a swing víc.

 

Kdo by v tom filmu hrál hlavní ženskou roli?

Ty!

 

Já?

No samozřejmě!

 

To měla být další otázka, jakou roli bych tam hrála já. A kdo by mě teda hrál?

Taková, jako ty, žádná není, takže bys to musela hrát sama.

 

Děkuju. To bych dala jako titulek rozhovoru. A kdo by měl být autorem knihy o tvém životě?

Spoluautorem bych musel být já. Znáš mě… Do všeho mluvím, do všeho vrtám. Když jsme točili s Břeťou Rychlíkem ten dokument o mně, tak jsme to jednak vymýšleli spolu a navíc vzhledem k ne úplně šťastným okolnostem – Břeťa byl v té době trošku zdravotně indisponován – jsem to v podstatě nakonec hodně dokončoval já. Takže stejně tak i u scénáře k filmu, či u životopisné knihy, bych do toho autorovi zásadně kecal.

 

Ty už několik let vyhrožuješ, že bys nejradši nedělal nic. Zároveň se ale, jak sám říkáš, do všeho furt motáš. Dovedeš si představit, že bys skutečně nedělal nic?

Ne. To si nedovedu představit, ale říkám si, že dokud mi bude hlava trochu sloužit a budu mít trochu fyzických sil, tak bych rád režíroval.

 

A co by sis chtěl zrežírovat za operu?

Můj největší sen je Jenůfa, Janáčkova Její pastorkyňa. To znáš tu historku, ne? Jak jsem byl jednou pozván na takovou dramaturgickou poradu k šéfovi Národního divadla a byl tam taky hlavní dramaturg a oni se mě přesně takhle zeptali, co bych rád režíroval, a já jsem řek, že Její Pastorkyni, a na to ten dramaturg řekl: To by chtěl dělat každej! A měl jsem vymalováno.

Já bych to chtěl udělat tak, jak si to asi představoval Janáček, protože to hudební zázemí Horňácké lidové muziky, ze kterého Janáček vycházel, jsem de facto poznal taky. I když 80 let po Janáčkovi.

 

A je tedy Liška Bystrouška tvým nejoblíbenějším počinem?

Liška Bystrouška byla krásná práce a pod nějakou šťastnou hvězdou. Ten příběh jsem vyprávěl trošku jinak, ale stále v Janáčkově duchu.

 

No a co ta Carmen, co jsi mi sliboval, že bych v ní tančila flamenco!

No samozřejmě těch titulů, který jsou právem hodně frekventovaný, protože jsou fakt dobrý, je víc. Carmen je krásná, Traviata taky. Nebo všechny opery od Pucciniho, Madam Butterfly, tu bych taky chtěl režírovat. Puccini má silný příběhy o lidech a navíc je to zhudebněno ještě pořád srozumitelným hudebním jazykem, přestože v sobě už má moderního ducha.

 

A je nějaká opera, kterou bys rozhodně nechtěl režírovat? I kdyby ti ji nabídla třeba Metropolitní opera?

Kdyby mi Metropolitní opera učinila nabídku, dělal bych tam cokoliv. Pochlapil bych se a šel bych do toho! Ale jsou opery, kterým bych se raději vyhnul. Kterých bych se bál.

 

„Moravský folklor je moje velká láska, ale není to v mém životě ta nejdůležitější osudová záležitost. Je taky zásadní, ale ten jazz a swing víc.“

 

A co třeba?

To jsou třeba Wagnerovy opery. Je velmi těžké je inscenovat tak, aby to bylo zábava. Já jsem totiž přesvědčený, že i opera by měla být sdělná, srozumitelná a zábavná. I když je to třeba tragédie. Protože ten potenciál v tom žánru je. Je to divadlo. Podle mě nejvyšší divadelní žánr. Je tam vlastně všechno, obrazy, hudba, zpěv, herectví. A i ta tragédie se dá udělat tak, aby to bylo zábavné, vzrušující, aby to vtáhlo lidi emocionálně.

Taky k některým moderním operám jsem jaksi zdrženlivý, protože si nedokážu představit, jak bych to režíroval, aby to bylo srozumitelné a lidi to bavilo.

 

Odmítl jsi nějakou?

Šostakovičův Nos jsem odmítl.

 

Šostakovičův nos! To zní jak z povídky Woody Allena! Šostakovičův nos jsem odmítl… (záchvat smíchu). Tak já se nadechnu a položim další otázku. Dovedeš si vlastně představit, že bys dělal něco jinýho, než děláš? Nebo by sis býval přál dělat něco jiného?

Já jsem od gymnazijních let chtěl být klaun.

 

Tak to je stále velmi blízko tomu, co děláš. Dokonce, když jsem tě pozorovala v divadle, jak režíruješ, tak mi přijde, že se ti to splnilo!

(Smích) No… Úplně jinej obor jsem si nikdy nepředstavoval.

 

A co profesionální golfista?

No to bych býval musel začít ve čtyřech letech.

 

Na to se právě ptám, jestli bys býval chtěl.

Kdybych byl býval začal ve čtyřech letech…

 

Tak už bys byl dost vyřízenej…

Třeba bych ještě hrál, jen bych byl v seniorské kategorii.

 

No a proč ses tedy tím klaunem z povolání nestal?

Já si myslím, že jsem se jím do jisté míry stal, protože to, co dělám s kapelou, je vlastně do jisté míry hudební klauniáda. Mým vzorem byl vždycky klaun Grock, virtuóz na piano a na housle, taky jsem miloval Ctibora Turbu, Bolka Polívku jsem obdivoval.

 

Lákal tě někdy i ten cirkusovej život s tím povoláním klauna spojenej? Kočování, maringotky…

Teď, jak jsem díky tvé zkušenosti poznal zázemí cirkusového života, tak si říkám, že bych na to vlastně vůbec nebyl.

 

To si taky myslím…

Já mám rád to pohodlí, koupelnu, však víš…

Takže je všechno, jak má být.

Ano, já si myslím, že to nakonec všechno vlastně bylo tak, jak má být. A dobře to dopadlo. Zatím!

 

A co jsi vlastně dělal, když jsi teď měl snad poprvý v životě tak dlouhý prázdniny?

No dost jsem se poflakoval.

 

Ale co to pro tebe znamená? Když řekneš, že ses poflakoval, představím si takovýho floutka, co se loudá po ulicích a kope do kamínků.

Trošku jsem se vrátil ke golfu. Trošku hodně. Najednou jsem měl čas, a jakmile golfista, který prožil kdysi takovou tu skutečnou golfovou horečku, že nemyslel na nic jinýho, znovu chytne hůl do ruky, zas do toho spadne. Takže golf jsem hrál dost, a pak jsem taky četl. Přečetl jsem pár knížek, na který jsem dlouho neměl čas, a spoustu dalších knížek jsem nakoupil. Ale zatím nepřečetl. Kvůli golfu.

 

Teď z jiného soudku: když jsi šel na DAMU, chtěl jsi být hercem?

Já jsem chtěl bejt v Ypsilonce.

 

Takže Ypsilonka byla tvou motivací ke studiu na DAMU?

Jo. Chtěl jsem se dostat do Ypsilonky, a to se mi podařilo. Už v rámci čtvrtého ročníku jsem do svého vysněného divadla dostal stipendium. Takže jsem ve čtvrtém ročníku pendloval mezi Prahou a Libercem.

 

V autě?

V trabantu.

 

To bylo tvoje první auto?

Tehdy bohužel zemřel můj milovaný dědeček…

 

Mašinfíra?

Ano, mašinfíra, který položil základy mého pěveckého umění. Byl to neskutečně extrovertní, veselý a věčně zpívající chlapík. Už od mých čtyř let jsme s dědou zpívali, a já jsem znal desítky písniček. Když dědeček zemřel, odkázal rodině nějaké peníze, můj podíl byl tehdy 15 tisíc korun, tehdy! A za to jsem si koupil toho vojetýho trabanta.

 

A vzpomínáš si na první drahou věc, co sis koupil za svoje vydělané peníze?

Elektrickou kytaru. Když jsem byl v osmé třídě, nastaly zrovna uhelné prázdniny, a já toho využil a ty tři týdny jsem chodil na brigádu. Na stavbu. Tehdy se stavělo prosecké sídliště, a ten první dům, co tam stál, takovej ten dlouhatánskej panelák, ten byl čerstvě postavenej, a tam sháněli brigádníky.

 

A to už jste bydleli na Proseku?

To už dávno, bydleli jsme tam od mých šesti let. No a hned první den brigády mi tam mistr dal do ruky krumpáč a ukázal mi, kde mám kopat nějakou díru. Jenže ona byla strašná zima, že jo, vždyť byly ty uhelný prázdniny, takže ta zem byla hrozně zmrzlá, a já jsem za ten den vyčutal takovej malej důlek, a když mistr přišel na konci směny a spatřil, co jsem za ten den dokázal, pochopil, že to nebude fungovat, a poslal mě odvzdušňovat topení. Paradoxně v tom novým baráku, kterej ještě nebyl dokončenej a interiéry se teprve dodělávaly, tak už instalovali topení, a z nějakýho záhadnýho důvodu se tam topilo. Za ty tři týdny svědomitého odvzdušňování jsem si vydělal asi 1200 korun, a za to jsem si koupil tu kytaru.

 

A jakou?

No úplně blbou, samozřejmě. Jolanu. Ale tehdy se u nás nedala koupit dobrá kytara. Jen české provenience Jolana.

 

A pamatuješ si na první píseň, kterou sis na ni zahrál?

(Ondřej přemýšlí…)

 

Byli to nějaký Beatles?

Já jsem se tehdy věnoval spíš bluesové muzice. Miloval jsem Cream a Johna Mayla a Jimiho Hendrixe, takže jsem se pokoušel hrát vyloženě bluesový věci. Bohužel ne důsledně, že bych se učil z nahrávek přesně ty stejný riffy, to jsem nedělal, já jsem hrál stylem pudovkin. Ale naposlouchaný jsem to měl hodně. Na gymnáziu jsem opravdu žil jen tou muzikou.

 

A co si o tom myslel tatínek?

Tatínek byl samozřejmě nešťastnej, že jsem necvičil na klavír. Byl zklamán, že jsem se na něj nenaučil.

 

Táta tě sám neučil?

Ne ne, asi by na to ani neměl čas. Ale snažil se mě zasvětit do tajů skladby, hudebního myšlení a hudebních forem. Když pochopil, že si své případné hudební myšlenky nebudu schopen zahrát, doufal totiž, že ho asi budu následovat, tak říkal, že existují takzvaní piskači. To jsou ti, co ty hudební nápady mají, ale neumí je zahrát ani zapsat, takže je zapískají někomu, kdo je podle toho pískání zapíše.

 

No to jsem já! Takhle funguju já! Vidíš, za trest, že jsi necvičil na klavír, se ti narodil piskač.

(Smích) Ale fakt je, že ty kompoziční principy, jako je třeba sonátová forma a její variace, jsou hrozně podobný těm principům stavby dramatického díla. Takže když nás to pak na DAMU učili, já už jsem to od tatínka vlastně znal. Takže za tyhle věci jsem tátovi vděčný, i když jsem se skladatelem nestal.

 

Když se vrátím zpátky k tomu filmu o tobě. Kdo by tam hrál hlavní mužskou roli? Byl by to ten dědeček? Nebo tatínek? Nebo Pavel Klikar? Nebo nějakej učitel ve škole, co tě zásadně ovlivnil?

Učitel ve škole asi ne, ale dědečka jsem opravdu miloval. Já vždycky říkám, že mě naučil zpívat on a Beatles. Ten voice-mix, ten způsob falzetovýho zpívání, kdy člověk zvládne ty přechodový tóny tak, aby nebylo vůbec poznat, že přechází z normálního hlasu do falzetu, tak to jsem se naučil od Beatles. Nicméně zásadní roli by v tom filmu hrála už zmíněná Ypsilonka. Netušil jsem, že divadlo může být tak nádherná platforma pro hraní si. Když se tak koukám zpátky na svůj život, tak si vlastně pořád jen hraju a vymejšlím si věci, který mě baví.

 

A na co sis hrál jako malej?

Já jsem měl takový svý zvláštní hry. Hrál jsem si většinou sám. Když jsem začal chodit na dostihy –do nich jsem se úplně zbláznil v devíti – dělal jsem takový závody. Takovýty knoflíky, co se tehdy dávaly do povlaků na peřiny, vlastně jen ty spojováky, což vypadalo jako malinká cívečka, tak já jsem každej nabarvil na jinou barvu, seřadil jsem je k pravítku, na konci stolu byl cíl, a já jsem to pravítko zvednul, stůl naklonil a „koníci“ vyrazili. Psal jsem si tabulky, kdo kolikrát vyhrál. Po letech se musím přiznat – zelenýmu jsem trochu nadržoval.

 

A režírovat svoje hračky jsi tendenci neměl?

To ne, spíš jsem vymýšlel různé podivné soutěže tohoto typu.

 

Nojó, chlapeček… A na tý DAMU, tam jsi neměl tendenci režírovat kolegy?

To jo! Jeden náš spolužák vymyslel, že nacvičíme divadlo, se kterým budeme jezdit po chmelových brigádách. A to se skutečně stalo. Měli jsme valník, koně, na tom valníku jsme měli jednoduché dekorace a přepravovali se z jedné chmelařské vesnice do druhé, tam jsme ten valník rozložili, postavili na něm kulisy a hráli představení. Já jsem si vybral gotickou frašku Mistr Petr Pleticha a nazkoušel jsem ji se svými spolužáky ve stylu Ypsilonky. Myslím, že to bylo fakt dobrý. Dokonce jsme to potom hráli v Žižkovském divadle. To bylo tehdy čerstvě otevřený, neměli co hrát, tak hledali zajímavý věci, viděli tenhle náš počin a řekli, že to chtěj a asi rok jsme to tam hráli. Takže to byla moje první skutečná divadelní režie.

 

Jaký bys řekl, že je tvoje životní téma, který se vždycky v těch tvejch režiích objeví? Třeba jako pro Formana to byla nejspíš svoboda. Máš nějaký takový svoje téma?

No, takové jedno velké osobní téma asi nemám. Ale všichni hlavní hrdinové těch mých komedií jsou vždycky trochu outsideři, nesmělí, rozpačití, protože, jak se říká, člověk především vypráví o sobě. Takže většinou jsou to taková nemehla, jako jsem já.