Jakým způsobem se změnilo za poslední půlstoletí vaše chápání hominismu – výtvarného směru, který jste na sklonku války založil?

Termín mi nadhodil, když jsem vyprávěl o, co mi jde, můj děd Josef Palivec, básník a diplomat, který žil v tomto bytě.  Stručná definice zní: „umění o lidech a pro lidi“.  Hominismus je založený na zobrazování lidských situací a příběhů. Mělo jít o umění přístupnější širokým lidovým vrstvám, nejen té bohaté a výlučné společnosti sběratelů. Tak to zůstává až do dneška.

Kdy jste pojal rozhodnutí se stát malířem?


Moji rodiče měli velkou sbírku českého moderního umění. Od dětství jsem se díval na Kubištu, Zrzavého i Šímu a samozřejmě na Josefa Čapka. Ze začátku jsem byl ale v odporu proti Moderně, zajímala mě podrobná kresba. Kreslil jsem dědky v hospodách nebo na návsi. Svým způsobem jsem navazoval na renesanční a gotická díla. I proto jsem po několika týdnech odešel s ateliéru Emila Filly na pražské UMPRUM. Razilo se tam rozmáchlé kreslení. Až v polovině padesátých let jsem prošel proměnou , můj styl se stal jednodušší a znakovější, třeba v sérii Závodníků.

Do lepších možností člověk vždy potřebuje vsadit, často stane, že vyjdou a někdy také ne.

Za války jste se hlásil ke komunistické straně, ale již v roce 1949 vás vyhodili z Akademie. Co způsobilo tak radikální odklon?

Přihlášku do této strany jsem nikdy nepodepsal, byla to jen součást mé původní ideové orientace. V hominismu jsme navazovali na tradici levé avantgardy, která vedla od Devětsilu a poetismu k surrealismu. Byla spojená s nadějí v lepší typ společnosti osvobozené od sociálního útlaku. Moje iluzorní naděje vkládaná do komunistické strany byla ale úděsným způsobem zklamaná. Už v roce 1944 jsem se setkal s knihou Návrat ze Sovětského svazu od Andrého Gida a se sborníkem Surrealismus proti proudu, ve kterém Teige a Kalandra značně zpochybňovali politiku stalinské komunistické strany.

Po osvobození jste ale začal pracovat jako dobrovolník v krajském sekretariátu komunistické strany v Brně, co vás k tomu vedlo?

Chtěl jsem si ověřit v praxi jejich politiku. To byl však poslední hřebíček do rakve mých sympatií k této straně. Neradostnou politickou situaci po roce 1945 jsem sledoval také díky rodině. Můj strýc Adolf Procházka byl předúnorovým ministrem, který se snažil uplatňovat korektní jednání a dodržování práva. Teta Helena Koželuhová se zase jako novinářka a poslankyně silně angažovala v pokusech zabránit nadvládě komunismu. Chodil jsem za nimi každý týden. Bydleli v ministerské vile, vždycky jsem se tam vykoupal. K návštěvě patřilo, že jsme popíjeli francouzský koňak a povídali o tom, jestli to komunisti převezmou nebo ne. Po Vítězném úmoru emigrovali.

Chtěl jste tvořit pro lidi, ale první oficiální výstavu jste měl v roce 1992, jak jste se vyrovnával s nedostatkem kontaktu s diváky?

Zůstávali jsme ve velmi úzkém okruhu s mojí ženou a vynikající malířkou Věrou Novákovou a v 50. letech s podobně blízkým a pozoruhodným malířem Ivanem Sobotkou.  Doufal jsem, že se politické poměry jednou změní tak, že budu vystavovat a pokud se toho nedožiji, věděl jsem, že po mně alespoň zůstane dílo. Až v roce 1967 jsem vystavil tři obrazy na tzv. Májovém salónu, nějakou odezvu vzbudily.  Pro naše práce ale nebylo v rámci módních proudů místo a pro historiky umění bylo nesnadné nás někam zařadit. Poprvé jsme s Věrou samostatně vystavovali rok před Chartou v divadélku V Nerudovce, neoficiálně, v malé místnosti, kterou jsme nacpali obrazy. Žádná publikace o tom ale nevyšla. K naší první veřejné výstavě došlo až v roce 1991 v PKC Ženské Domovy na Smíchově.

Někdy býváte považován za malíře undergroundu, ale to není úplně přesné, nebo je?

My jsme žili v kulturním podzemí. Nebylo to přesně to, čemu se dnes říká underground, to už byla dost organizovaná společnost. Underground utvářelo společenství lidí, kteří byli ve stálém kontaktu a ohraničovala si svůj vlastní prostor. Dostali jsme se s nimi do občasného styku, ale úplně jsme k nim nepatřili. Přes filozofa Zdeňka Neubauera jsme se znali Němcovými, s Václavem Bendou, Ivanem Jirousem. Také dost pili, což nás nezajímalo, já si pití odbil v šestnácti letech. Způsob jejich kolektivního života mi nevyhovoval.

Věra Jirousová o vás napsala, že jste podepsal Chartu.

V době Charty a VONSU jsem se po krátkou dobu jsem zapletl do této činnosti, ale příliš mě to vtáhlo, a dokonce i Václav Benda mi řekl, abych to raději přenechal těm, kteří to dělají naplno a věnoval se malířství. V roce 1977 jsem pracoval v kotelně společně s Karlem Palkem alias Petrem Fideliem, který tam vydával a připravoval ilegální Kritický sborník. Nebylo radno abychom Chartu signovali, upozornili na sebe a ohrozili jeho vydávání. Martin Palouš byl za podpis vyhozen z kotelny a šel jsem místo něj. Palek potřeboval politicky spolehlivého kolegu a já toto zaměstnání uvítal, protože odpovídalo tomu co jsem potřeboval.  Být v klidu na správném místě v době normalizace a to ta kotelna byla. Mohl jsem dokonce i kreslit. Zůstal jsem tam deset let až do důchodu.

Jaký způsobem ovlivnil váš život fakt, že pocházíte z rodiny Čapků?

S tím faktem jsem dlouho nechtěl mít nic společného, bylo mi velice trapné, když mě představovali jako zvláštní atrakci: prasynovec Čapků a nevlastní vnuk Palivce.  To co dělám, bylo vedlejší. Až dodatečně mě napadlo, že čapkovská tradice, která byla v naší rodině velmi živá, byla dobrou protiváhou počáteční orientace na levou avantgardu. Něco z hominismu navazuje na náměty a ideály Karla Čapka, i na Josefa Čapka,  jeho  „nepochopený kubismus“ z konce desátých let, kdy vyšel na periferii a maloval obyčejné lidi. Bezděčně a nezáměrně jsem tedy leccos přejímal.

Od roku 2007 používáte při tvorbě počítač, v čem pozměnil vaši práci?

Definitivní kresbu fixem naskenuji a koloruji v počítači. Digitální technika, jak ji používám k vytváření obrazů v podstatě klasických, odpovídala způsobu, kterým jsem maloval. Mé obrazy jsou založeny na liniích a barevných plochách, jejich mechanické přetírání akrylem tím odpadlo, a tak mohu zpracovávat mnohem více námětů. Navíc počítač umožňuje daleko přesnější míchání barev. Tisknu přímo na plátno a výsledky jsou téměř k nerozeznání od původních obrazů zcela rukodělných.

Srůstání člověka a stroje naznačujete ve svých postavách na motorkách, člověk – stroj je novou bytostí. Dává technika člověku svobodu, nebo ho zotročuje?

Je úžasné si uvědomit, že z pohledu člověka z doby před sto lety, natož středověku, už žijeme v naprosto fantastické vědecko-technické utopii. Města jsou organismy s obrovskou faunou automobilů a flórou reklam. Podivný a podivuhodný svět. Mám velice rád pestré květiny. Tato dávná záliba se mi spojuje v barvitosti velkoměsta. Umělá barevnost nahrazuje původní přírodu, auta jsou fantastické bytosti, které nahradily koně. Pokrok je ale vykoupen nebezpečím.  Uchovat globální civilizaci před katastrofou bude čím dál obtížnější. Přijde velká zkouška – kolik toho lidi dokáží vytvořit a kolik zmařit.

Máte komu ukazovat svoje obrazy, nebo nedbáte na názor jiných a vše, co uděláte, považujte za hotové a stejně dobré?

Vlastně nedbám. Mohu vzít v úvahu něčí názor, ale většinou si stejně stojím za tím, co dělám.  Nikdy mě nemělo moc co ovlivňovat, když se setkám s něčím, co je mi milé, potěší to, ale způsob mé tvorby je založený dávno a k žádným podstatným změnám nedošlo. Čas pro mě nehraje roli, něco jsem i předjímal, například když se objevil pop-art, tak jsem ho uvítal, protože velkoměstský folklór byl součástí mých zájmů.

Jsem většinou spokojený, mám sice sklony k depresi, ale přemáhám je prací.  Dokážu si užívat života, založením jsem spíše hédonik.  Rád jím a rád mírně piji – před obědem a večeří sklenku vína nebo láhev piva, rád se občas oddávám tělesným potěšením, ale všeho vždy s mírou. Moje nutkání něco vytvářet je tak silné, že vlastně hlavní potěšení ze své existence mám především v tom, že maluji. Nepracuji snad jedině, když s Věrou cestujeme. Mám málo času, protože nevím, jak dlouho tady budu a potřebuji toho hodně stihnout.

Co všechno je na vašem seznamu?

Jednak mám dost kreseb, které jsou hotovým podkladem k obrazům, které bych chtěl provést barevně s použitím počítače.  Potom mám v plánu udělat velké složité skladby – obrazy ze současného světového velkoměsta a s motivy vědecko-technické civilizace.  Nejdřív ale musím udělat pořádek v dosavadním díle. Také připravuji další knížku černobílých kreseb z 80. a 90. let, které nikdy nebyly vystavené.

Máte návod na (smysluplný) život?

Brát věci pozitivním způsobem a sázet do optimálních možností s vědomím, že je to samozřejmě jenom sázka, která někdy vyjde a někdy ne. Do lepších možností člověk vždy potřebuje vsadit, často stane, že vyjdou a někdy také ne.  Můj vitální optimismus je založený na sázce, ne na víře.

Sázka zní spíše jako rada pro mladé, ne?

Dvojnásob to platí pro lidi, kteří stárnou, když svou energii nevsadí do něčeho, co jim stojí za to, ochabují a již jen docházejí. A jenom docházet – to sice může mít svůj půvab, ale pro mě to není přitažlivé. Hrozím se toho, že lidé na konci života jsou již jen zahledění do minulosti.  Jsem zahleděný především do budoucnosti. Vím, že nemám všechno teprve před sebou, ale vím, že je toho ještě dost. Tady nejde o to, jaký světaživot má smysl v obecném směru, ale individuální smysl života si člověk musí najít a pečlivě ho pěstovat! Vsázet do něj všechnu energii, kterou má. Někdy je třeba se přemáhat, být k sobě trošku tvrdý, ale to uspokojení, které to přináší, za to stojí.