Nedávno jste účinkoval v kampani Babi nebude sedět v koutě!, která upozorňuje na skutečnost, že v Česku žije 600 tisíc seniorů, kteří jsou sami a nepromluví s někým až několik dní. Jak vnímáte samotu vy?
To je obrovské číslo! Ale to, že je někdo sám, může vypovídat i o odvaze. O odvaze vyrazit mezi lidi, neřešit stesky, že svět je na nic, protože tak to bylo vždycky. Já mám samotu rád. Patřím ke generaci, která pořád něco čte. Mám rozečtené tři knížky najednou, půjčuji si je s kamarády a pořád si nějaké kupuju. Když mi někdo chce udělat radost, koupí mi knížku. A když někdo ze známých umře, zvizitýruju mu knihovnu. Někdy se najdou poklady.
Třeba?
Před třemi lety zemřel známý a jeho dcera mě vzala do jeho knihovny. Najednou koukám, kožený černý hřbet a na něm zlatým písmem LENIN. Říkal jsem si, vždyť nebyl komunista. A byla to knížka o Leninovi, která byla vydaná v překladu v roce 1935, takže se dalo předpokládat, že to bude pravda. No, bylo to překvápko. Kdo to byl Lenin, kde všude byl, co udělal a neudělal. Třeba obraz, který je v Kremlu – Lenin řeční ve Smolném – je lež. Lenin tam neřečnil, tu noc tam řečnil Trockij, Lenin celou noc jezdil po Petěrburgu v tramvaji, dělal, že ho bolí zuby, měl zavázanou pusu a na hlavě klobouk, aby ho nebylo poznat. Věděl, co je vyhnanství. Jako jedenáctiletý se musel dívat na popravu svého bratra Alexandra, což byl anarchista, který připravoval s partou atentát na cara. Ochranka je vyhmátla a všechny je pověsila. To bych je taky nenáviděl.
Jak poznáte, čemu můžete věřit?
Musíte mít několik zdrojů a samozřejmě také nějaké zkušenosti. Souvisí to s tou četbou. Mám třeba Bílou knihu od Henryho Kissingera, historika, který byl tři volební období ministrem zahraničí Spojených států. Popisuje historii Evropy od Vestfálského míru, první mezinárodní smlouvy vůbec, která se připravovala dvacet let. Tam pochopíte řadu souvislostí.
Jak jste tu pravdu hledal dřív?
Stejně. Naučil jsem se to od své učitelky na dějepis na gymplu. Byla to komunistka, ale učila nás dějiny nesocialisticky. Nepouštěla se do 20. století, tam se asi bála. Říkala, že úplně jasná pravda neexistuje. Musíte si najít všechny zdroje, které k té konkrétní události vedly. A pak pochopíte, proč se to stalo.
Trochu jsme utekli z té samoty. Byl jste někdy osamělý?
Nebyl. Měl jsem kliku, protože jsem se dobře oženil, mám funkční rodinu, kde nejsou žádné rozbroje. Moje bába, matka mé matky, velmi vzácná žena, byla třikrát vdaná a ani jeden z těch chlapů to nepřežil. První byl chemik, Polák, to byl otec mé matky. Druhý byl pan stavitel Strejc, když zemřel, už nikdy nemusela být chudá. Pořídila si svůj obchod, který jí komunisté ukradli. Proběhlo to tak, že v šestačtyřicátém vstoupila do strany, a když jí ten obchod ukradli, zase z ní vystoupila, čímž to ještě všem polepšila. Zchudla velmi rychle, komunistickou měnovou reformou. Den před měnou prodala chatu v Habarticích s velkým pozemkem.
V jednom rozhovoru jste řekl, že se vám dějí samé dobré věci. Existuje na to nějaký recept?
Myslím, že mám prostě kliku. Není v tom žádná hluboká filozofie.
V životě jste zastával spoustu profesí. Byl jste traťovým dělníkem, šoférem, číšníkem, lesním dělníkem… všechno vás bavilo?
Moc mě bavilo, když jsem se živil jako šofér. Jezdit autem mě vlastně baví dodneška. V 90. letech jsem byl dokonce automobilovým závodníkem. Díky tomu třeba vím, jak se chovat v krizových situacích. Vždycky když napadne první poprašek sněhu, každému doporučuju, ať jede na prázdné parkoviště a vyzkouší si smyk. Něco přes rok jsem pracoval na železnici, v lese jsem byl rok, nejdéle jsem byl různě po hospodách.
Jako číšník?
Měli jsme to v rodině. Moje tchýně dělala v hospodě v Rožmitále. Když byla marod, měsíc jsem za ni zaskakoval. Byl tam prvotřídní číšník, který mě toho hodně naučil. Hlavně znát štamgasty. Chodil tam švec odvedle, který ve čtyři zavřel kšeft a přišel rovnou od verpánku v usmolené zástěře. Chodil divně, celý se kroutil, ale pak si dal pět plzní a domů šel jak panáček. Nebo tam chodil dědek z důchoďáku, který si dával pěkně po sobě kafe, párek, plzeň, kafe s rumem a šel domů. Každý den. Pak tam byl chlap, kterému se nesměl vyplachovat půllitr. Kdybych to udělal, ztropil by ostudu. To si pamatuju dodneška a vím, jak ti lidé vypadali.
Pavel Nový
* 1948 vPlzni
Herec divadla Ypsilon. Hrál například ve filmech Balada pro banditu nebo Postav dom, zasaď strom. Velkou popularitu mu přinesla postava zvukaře Pepy z úspěšné české veselohry S tebou mě baví svět. V televizi hrál například v seriálech Velké sedlo nebo Zdivočelá země. Mimo jiné účinkuje v seriálu Ulice, ve kterém ztvárňuje profesora Mojmíra Kalinu. Výrazné role ztvárnil ve filmech Jana Švankmajera Spiklenci slasti, Otesánek a Šílení. Je ženatý, má dcery Terezu a Kateřinu.
Není to pak trochu ubíjející, každý den stejný?
Naopak. Jste tak alespoň připravený na něco, co funguje. To je vlastně dobrý, ne? Pevný řád, máte se čeho chytit a pak je tam prostor pro improvizaci. V divadle je to stejné. Divadlo je život a život je divadlo. Ve hře Woodyho Allena, kterou jsme hráli v Ypsilonce, jmenuje se Bůh, jedna postava říká: „Divadlo je zážitek. Divadlo je pro zábavu. Jestli chceš poslání, tak si dojdi na poštu.“
K divadlu jste se ale dostával dlouho, že?
Třikrát jsem dělal zkoušky na DAMU, ani jednou se to nepovedlo. Nebyl jsem přijat. Říkám klidně a nahlas, že jsem u divadla z protekce. Moji rodiče kamarádili s Vlastou Fáberovou, která byla členkou ilegálního třetího výboru komunistické strany Československa. Přežila Buchenwald. Jednou řekla takovou zvláštní větu: „Nejlepší léta mého života byl Buchenwald.“ Říkala, že Němci udělali chybu, když všechny holky, včetně Gusty Fučíkové, dali na jeden lágr, do jednoho baráku, na jednu pryčnu. Díky tomu to přežily, navzájem si pomáhaly. Nikdy později prý takovou soudržnost nezažila.
A jak Vlasta Fáberová zařídila tu protekci?
Když jsem přišel z vojny, domluvila s ředitelem příbramského divadla Vyskočilem, že mě vezme jako eléva. Udělal takovou pro forma zkoušku, něco jsem zazpíval, něco zarecitoval, řekl nějaký monolog. Vůbec to nijak nehodnotil, prostě to bylo předem domluvené. Jako elév jsem začínal za 980 korun hrubého. Moje první role byla služební čert ve hře Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert. Měl jsem být čert v pekle a hrát karty. To mi bylo málo. Vymyslel jsem si, že budu Ichturielův služební čert, který ho nosí na zádech, když si mě plivnutím s pšoukem přivolá. Ale on mi ztloustnul. To jsem se nadřel.
Vyrostl jste v Železné Rudě, v pivovaru…
Můj otec byl sládek. Jsem odkojený pivem. Co jsem začal chodit a mluvit, posílali mě za tátou, abych ho přivedl k obědu. Když nebyl u sebe v kanceláři, moje cesta vedla do strojovny. Tam byl strojník Rendl, držel tuplák a z něj popíjel čerstvé pivo, které ještě nebylo přefiltrované ani pasterizované. Dával mi ochutnat, pil jsem tedy to nejzdravější pivo. Nebo měl mladinu a v tom panáka rumu. To doporučuju – když půjdete na prohlídku pivovaru, vezměte si s sebou placatku rumu a dejte si mladinu s panákem rumu. Bože, to je tak dobrý!
Měl jste dobrou průpravu…
Takhle to vypadá, že jsem byl alkoholik od narození. Dokonce mě jednou přistihli, že jsem v hospodě na Rudě dopíjel po chlapech panáky. Chutnalo mi to odjakživa, pivo je úžasný nápoj.
Sládkem jste se ale nestal, táhlo vás to k herectví. Předváděl jste se už jako dítě?
Měli jsme doma takové štokrle, u nás se mu říkalo „dětičky malý“. Když mi byly dva roky, přinutil jsem své o něco málo starší kamarády, aby k nám přišli na divadlo. Vzal jsem si tohle štokrle a vylezl na něj jako na jeviště. Všichni seděli na zemi, pode mnou, jako v hledišti. To bylo moje první publikum. Tátu pak komunisti zavřeli na pět let do koncentráku v Příbrami. Na Vojnu. Byl tam s Jirkou Stránským. Chodili pěšky fárat na šachtu. Dvanáct hodin denně. Otrocká práce. Pak tátu zprostili obvinění ve všech bodech obžaloby.
To vás muselo hodně štvát…
Od dětství jsem věděl, co jsou komunisti zač. Můj dědek byl ruský legionář. Když byl táta zavřený, vychovával mě právě on a bába. Máma by to sama neutáhla. Když se ho ptal na legionáře, rád o nich vyprávěl. Dědek mi o Legii a o Rusku hodně vyprávěl. Vrátil se v roce 1926.
Stalo se, že vám nabídli roli, kterou jste právě díky této své zkušenosti nemohl vzít?
Soudružka Nejedlá, produkční na Barrandově, mi nabídla roli ve filmu Copak je to za vojáka. Šílený scénář! Měl jsem hrát nějakého majora. Vymlouval jsem se, že nemůžu, že nemám čas, vymýšlel jsem si, jak se z toho vyvlíknout. „Neboj se soudruhu, my ti čas uděláme,“ řekla mi. To jsem se trochu orosil. Šel jsem za kamarádama do špitálu a řekl jim, že musím mít zlomenou nohu, abych v tom nemohl hrát. Našli snímek zlomené nohy, u kterého nebyl žádný popis, jen číslo. Tak k tomu napsali moje jméno a dali mi nohu na pět neděl do sádry. Hotovo. Místo mě to hrál Jandák.
Před osmnácti lety vás postihla vážná nemoc – západonilská horečka. Učil jste se znovu chodit. Jak se vám teď daří zdravotně?
Nemůžu běhat, chodím čím dál tím hůř. Přemýšlím, že budu muset zase požádat Kladruby, aby mě vzali na tři měsíce na pravidelnou rehabilitaci. Ta nemoc mě vyřadila na rok ze života. Byl jsem tři a půl měsíce v kómatu a v umělém spánku.
Změnilo se vám potom vnímání života?
Začnete si vážit úplně obyčejných věcí. Jít z bodu A do bodu B normálně neřešíte, ale najednou je to problém. Přitom když jsem byl v Karlových Varech v angažmá a potřeboval jsem se dostat domů do Příbrami – což bylo nějakých 154 kilometrů – jezdil jsem stopem, přes Plzeň tramvají nebo trolejbusem, a když mi nešel stop, chodil jsem dost často pěšky. Jednou jsem to šel celý. Ráno jsem byl doma.
Jak se učíte role? Máte na to nějaký grif a jde to ve vyšším věku hůř?
Samozřejmě, že mi to teď leze hůř do hlavy, začíná to být tristní. Dřív mi stačilo si text dvakrát přečíst a nebyl problém. V Ypsilonce funguje princip, že na zkoušku můžete přinést všechno, jakoukoliv kravinu. Ale představení – i když to může vypadat jak improvizace – má velmi pevný řád. Když přijdete na Spálenou 16, uvidíte, co všechno jsme si tam vymysleli.
Spálená 16 – to je hra ve Studiu Ypsilon?
Ano, je to o té ulici, o tom baráku, kde Ypsilonka hraje. Směrem k Václavskému náměstí byl kdysi židovský hřbitov, směrem k řece smetiště. Nové město, které postavil Karel IV., bylo od Starého odděleno příkopem, tam, kde je dnes Národní třída. Spojnice od jedné k druhé bráně byla ulice, které se po požáru říká Spálená. Sídlili v ní řemeslníci, kováři, a když celá vyhořela, začalo se jí říkat Spálená. A o tom příběhu je právě naše představení.
Kromě těch klasických divadel jste hrál i v Náhradním divadle…
To bylo na konci osmdesátých let. Herci bez angažmá si udělali svoje divadlo – Náhradní. Vedl to Jirka Ornest s Honzou Krausem. Naše heslo bylo Národní na Hrad, Náhradní do Národního. Hráli jsme v Gongu, kam nikdo nechodil, přestože v tom hrály provařený hlavy. Honza Kraus z té doby vyprávěl výbornou historku. Honzův brácha, Michael, byl poradce amerického prezidenta Reagana pro východní Evropu. Naše divadlo mělo symbol – nebo logo – čárový kód. Pravidelně se střídaly tenké a tlusté čárky, vypadalo to jako opona. Bylo to na nálepkách na zápalkách. V Mladém světě jsme si koupili sloupek. Jako reklamu. První den tam vyšlo jen Náhradní divadlo a pod tím bylo bílo. Druhý den přibylo „Hraje v Gongu“. A zase bílé místo. Pak už to dál nevydali, protože si Krause s Ornestem předvolal soudruh Štěpán, vůbec je nepustil ke slovu a seřval je, že je to provokace, protože bílé místo v novinách znamená cenzuru. Měsíc nato – rok 89 – přijel poprvé Michael do Prahy, protože jejich máma na tom byla špatně. A soudruh Štěpán asi dostal do ÚV rozkaz nějak se spojit s tím Krausem, který je poradce toho amerického prezidenta. Tak si předvolal Honzu Krause, a když tam přišel, zhrozil se: „To jste zase vy! Nemohl by váš pan bratr přijít na čtvrt hodinky, dvacet minut?“ Honza slíbil, že mu to řekne, domluvil to, a když Michael za Štěpánem přišel, sedl si, dal si kafe, Štěpán vedl takové ty zbytečné kecy, Michael se po dvaceti minutách kouknul na hodinky, zvedl se a řekl na shledanou. Štěpán jen koukal. Zajímalo by mě, co pak hlásil Jakešovi.
Sledujete moderní technologie, používáte internet nebo třeba umělou inteligenci?
Internet mám v mobilu, umělou inteligenci jsem ještě nepochopil. Včera jsem zapomněl mobil doma a měl jsem úplně svobodný den. Dokonce jsme zrušili představení, a tak jsem byl s kamarády U Tygra na pivu. Tam mě taky nikdo nerušil, ostatní do toho pořád koukali a já měl klid.
Vím, že máte už poměrně dlouho elektroauto…
To je jediná možnost do budoucna. Mám Nissan Leaf. Nový ujel na jedno nabití 200 km, teď ujede 160, nová auta teď na jedno nabití ujedou 650 kilometrů Mám i elektrokolo, sekačku na baterky, všechno mám na baterky. Vlastně jsem i takovej herec na baterky…
Vždy jste měl kladný vztah ke sportu, jak to máte teď?
Teď trpím. Jediný pohyb mám, když jdu ráno plavat. Za zahradou mám bazén, padesátku, teče do něj pitná voda pro kojence a starají se mi o to hasiči. Snažím se tam být každý den, celý rok. K tomu ještě jezdím na kole. To je vše. Dřív jsem i běhal. Dokonce jsem se – hlupáček – připravoval na to, že uběhnu maraton. Po uběhnutí půlmaratonu jsem to pustil z hlavy.
Jak jste vnímal stáří ve třiceti, v padesáti a jak ho vnímáte teď?
Jak už jsem říkal, měl jsem dědu legionáře. Byl pro mě hrdina. Malý, drobný, ale chodil vždycky zpříma. Měl velikánský dřevěný vojenský kufr, v tom měl složenou uniformu podplukovníka československé armády, a to znamenalo, že k té hodnosti měl i šavli. Když měl pak sklerózu a už to s ním hodně mlátilo, jednoho krásného dne se ve tři ráno probudil, oblékl si tu uniformu a vyrazil do pluku v Jindřichově Hradci, kde bydlel. Přišel na vrátnici, vyslal všechny spojky pro lampasáky, nechal nastoupit pluk na buzerplace a teď to všechno lítalo. Uniformy si byly podobné, ale naštěstí si velitel útvaru, když přijel, všiml, že něco není v pořádku. Že dědek je sice podplukovník, ale má široké lampasy, ty byly za první republiky. A hlavně měl tu šavli po boku. Docvaklo mu, že dědek je z jiné doby, a nechal ho odvézt do špitálu, a ne do basy. Bába to nesla velmi úkorně, protože pak přes celý Jindřichův Hradec musela vláčet tu šavli.
A jak jste tedy vnímal stáří dřív?
Ze začátku jsem to bral tak, co nám dědkové budou říkat. Pak jsem spadl ze stromu a strejda Jindřich, který prošel gulagem, se o mě skvěle postaral. Byl voják a zachoval se naprosto racionálně, skvěle. Hodně to bolelo, byl jsem pět neděl ve špitále, ale měl jsem tu dědkovu výchovu, takže jsem to zvládl. Děda měl kamaráda Frantíka, který ve válce přišel o nohu. Děda ho odtáhl na obvaziště a tím mu zachránil život. Po válce měl Frantík v Jindřichově Hradci na náměstí trafiku. Každou neděli jsem tam dědkovi chodil pro Lidovou demokracii a jedno viržínko – tmavé. Hrozně mě zajímalo, jak vypadá ta uříznutá noha. Ten konec! Nikdy jsem to neviděl. Dědkovi jsem to řekl a on mi jednoho krásného dne dal do ruky papírek, tajný vzkaz Frantíkovi, který nikdo nesmí dostat. Ani já se do něj nemohl podívat. Základní vojenské pravidlo. Byl jsem nápadně nenápadnej, Frantík si vzkaz přečetl, zatáhl závěs na dveřích, za pultem sundal plášť a sako, manšestráky a ukázal mi tu nohu. Mohl jsem si na ni i sáhnout. Když jsem přišel domů, dědek se ptal: Tak co? A á řekl: Jo! Víc se mezi námi neodehrálo. Od té doby vím, že toho chlapi moc nenakecaj.
Jak stáří vnímáte dnes?
Stáří je vůl! Jak je ta písnička: válka je vůl, napsal někdo na starej kůl, tak já říkám: stáří je vůl. Na druhou stranu to má výhodu. Pustí vás sednout. Dokonce v narvaným metru! Vlastně si to užívám. Mám se dobře. Nejsem klasický důchodce. Mám důchod a ještě plat v divadle. Nikdy jsem se neměl tak dobře, jako se mám jako důchodce.
