Petře, právě ses vrátil z Hvaru…

… a tam jsem si znovu uvědomil, jaká je odpočinek vlastně složitá kategorie, výzva a svého druhu role. Lidé často přijedou na nějaké vysněné místo a slibují si, že na něm budou odpočívat. Věří, že výsledek se dostaví jaksi shůry a automaticky ‒ protože přece dovolená je od toho, aby přinesla odpočinek, který je dokonce zaměstnavatelem předepsán.

Jenže: má být odpočinkem prosté „vypnutí se“, vymazání všeho, jako když se čistí software počítače? Nejsem si jistý.

Jestli to není tím, že naplánovaný odpočinek se nemůže podařit. Jak si můžeš naplánovat to, co je skoro svaté?

Odpočívat asi neznamená plánovaně vypustit vše ze zřetele ‒ ale pokusit se zaměřit zřetel jiným směrem, najít v sobě jiný druh pozornosti a vnímavosti. Myslím, že ve skutečnosti nemůžeš odpočívat nicneděláním ‒ citovým, myšlenkovým, ani pohybovým, tím takzvaným vypnutím, jak rádi říkáme. Takhle odpočívá počítač, ne člověk. Odpočinek znamená vnímat věci jinak než dřív, ale stejně intenzivně, pozorně a ostře. Být pozorný ke kráse a síle, která třeba na tom ostrově Hvaru roste vedle tebe, ukazuje se na horizontu, každou denní dobu se čímsi objevuje ve vzduchu. A díky pozornosti rozjitřené tímto směrem pookříváš a dostává se do tebe nějaká nová ‒ řekněme mírně pateticky ‒ vznešenost, která teprve způsobuje to okysličení, které nazýváme odpočinkem.

My ho ale často zaměňujeme za stav, ve které nechceme vnímat nic, a to vede k onomu příslovečnému „odpočinku“ u televizních seriálů, při četbě Blesku a podobných nesmyslů. Necháváme se jen tak prostupovat povrchností, blábolem a nevkusem a věříme, že u toho odpočíváme, protože je to nenáročné. Jenže to je omyl. Nic tak vposledku neunavuje jako nevkus, nuda, stupidní zábava. Někde uvnitř nás pomalu otravuje, vyčerpává, umořuje. Takto se únava jen rozmnožuje. K odpočinku ‒ nebo říkejme tomu raději k nějakému ozdravení či nadechnutí se ‒ potřebujeme věci povznášející, podstatné, které nás svou silou uvádějí v dobrý úžas. Takhle vidím i dovolenou, ačkoli to slovo je mi nepříjemné – připomíná, že někdo ti něco milostivě dovolil a ty to teď můžeš naplnit. Mám raději termín „vydat se na cestu, být na cestě“. A na cestě se snažíš být pozorný ke směru, k jinakostem a neobvyklostem, které přináší.

Děti to poznají přesně. Jakmile kreslený seriál překročí míru pitomosti, hned se ozve: „To je nuda!“ Ony to opravdu pociťují jako velkou ztrátu ve svém dni. Že se něco pokazilo…

Děti to zpočátku umí poznat a nechtějí do sebe nudu pouštět. Dospělí už slevují a velmi často do sebe dostávají hlouposti díky iluzi, že odpočívají… Dělají to jenom proto, že u toho nemusí vykonávat ty strašné povinnosti, které nad nimi pořád visí. Jenomže takhle postupně přichází o zbytky příčetnosti a vkusu. Stačí trocha nepozornosti a začnou ti klesat nároky, začneš nenápadně přijímat kdejakou pokleslost. Darmo mluvit – ukazuje se mi pořád, že jsme do tohoto světa vrženi kvůli nějakému druhu pozornosti a vnímavosti. Od toho tady asi jsme… A pokud se nám daří naplňovat tento základní rozměr našeho vyskytování se, není to všechno úplně ztracené. Jakmile přestaneme vnímat a žasnout, jakmile přestaneme být vtahováni do tohoto světa se svými lidskými nároky na něj, máme zaděláno na pozvolné umírání a vymírání vlastního druhu.

Odpočívat asi neznamená plánovaně vypustit vše ze zřetele ‒ ale pokusit se zaměřit zřetel jiným směrem, najít v sobě jiný druh pozornosti a vnímavosti. Myslím, že ve skutečnosti nemůžeš odpočívat nicneděláním ‒ citovým, myšlenkovým, ani pohybovým, tím takzvaným vypnutím, jak rádi říkáme.

To, co říkáš, jsem si uvědomil letos na Měsíci autorského čtení. Když si totiž srovnám slovinskou, slovenskou a českou linii festivalu, vidím (i když je to i výběrem autorů), kolik bylo mezi českými autory chuti i v literárním díle dělat provoz, zábavu, a jak najednou Slovinci a Slováci zářili v poctivé důvěře: „Svět asi není parádně udělaný, ale kdo říká, že jsme tu proto, abychom byli šťastní.“

I já měl dojem ‒ a možná že to nebylo jen díky tomu výběru ‒ že čeští autoři se jakoby více trefovali do požadavků čtenářů na srozumitelnost, zábavnost, odlehčenost. Naopak Slováci jako Jakub Groch, Peter Milčák, Ján Gavura a další riskovali třeba i dojem jisté archaičnosti či anachroničnosti, ale trvali na svém vážném vidění světa, důvěře v určité nadčasové hodnoty, které nemusí být právě v kurzu, ale oni těm hodnotám zkrátka věří, cítí, že jsou podstatnými momenty v životě lidském, a tak k nim upínají svou literární pozornost, opatrně a precizně je vyslovují. Cítí jejich význam a není pro ně směrodatné, jestli jsou zrovna nějak masově přijímány veřejností, a to i tou literární. Píší podle toho, jak věcem věří, nikoli podle momentálního klimatu.

Proto působili často tak klidně a pevně, nebyli jen povlávajícími chaluhami zmítajícími se v poryvech společenských nálad. Byli ochotni riskovat, že na ně nepřijde skoro nikdo a že i tomu, kdo přijde, bude jejich čtení připadat jako nějaká prastará zpráva. Jenže ta zpráva obsahovala nároky, které nejsou žádnou minulostí: vůli k víře či důvěře v tento svět, hledání opěrných bodů, ticha uprostřed hluku a vřavy a povyku, který se kolem rozrůstá.

Je to smutné, ale na letošním ročníku festivalu se zřetelně ukázalo, že jsou tady dva nenahraditelné hlasy, které šly po těch podstatných věcech a nepotřebovaly se podbízet. Naopak ‒ čtenář šel za nimi a už zůstal. Mám na mysli Ivana Martina Jirouse ‒Magora a Jana Balabána. Prostě,  jak je ošidná sázka na důvěru čtenáře, když to vlastně vůbec není potřeba. Velká věc si svého čtenáře najde.

Posluchač na večeru autorského čtení nemusí všemu rozumět na první poslech. Co ale většinou rozezná, je míra opravdovosti. A za tou půjde, ta ho bude zajímat i provokovat. A oba dva zmiňovaní autoři byli ztělesněním takové naléhavé opravdovosti. Oba bohužel po smrti, ale dobře zapamatovaní posluchačstvem, i proto, jak uměli číst. Magor měl ještě loni v létě na festivalu krásný večer, ve kterém se znovu ukázalo (ač to může znít sebepodivněji na pozadí bohémských legend o jeho osobě), že byl člověkem, kterému o tento svět prostě velmi šlo. Přes všechny projevy depresí a skepsí, ba nasraností, u něj prosvítal úzkostlivý zájem o svět. Jirous ho měl vlastně chvějivě rád a bral se za něj ‒ a to se dalo vycítit i z toho, jak četl svoje texty. Naprosto stejně to platilo o Janu Balabánovi. Ani jeden z nich nenabízel nějaké recepty, jak se má žít, a přece byli nenápadnými hledači pravé podoby tohoto světa díky tomu, jak neustále zkoušeli a ověřovali si, jestli jej mohou mít ještě rádi.

Jestliže existuje nějaká společenská role spisovatele, pak myslím, že je to právě tohle. Zkoušet a hledat, jestli můžu mít kvůli něčemu tento svět blízko u sebe, jestli ho mohu mít rád. Jestli v něm mohu ještě být. Pokoušet se svět pořád milovat, to je asi vůbec nejdůležitější, základní hodnota…A skrze to, jak autoři hledají poměr mezi sebou a světem, dostávají čtenáři podstatnou zprávu o jeho stavu a jeho podobě. Takže volat po nějaké větší angažovanosti spisovatele je vlastně nesmysl, protože nemůže být žádná větší než ta, že někdo zkouší milovat něco, co jej přesahuje, čemu nerozumí, co je daleko za jeho soukromým obzorem a zdá se, že vlastně žádnou účast ani nechce.

To je soubor dvou věcí – na jedné straně člověku musí být trochu nedobře, musí být trochu nakloněný, musí mít odvahu rozpohybovat všechno, čeho by se mohl chytit jako pomocné berle. Na druhé straně mu to nedá, a je ochoten projít tím znejistěním proto, aby našel aspoň milimetr prostoru, ze kterého může, jak říkáš, ten svět mít rád, nebo ho udržet. Ten milimetr může potom zasvítit a člověk může aspoň trochu být…

Přesně tak. Pořád se tu o básnících traduje (a oba zmínění byli básníci, jen Magor psal ty básně ve verších a Honza ve větách), že jsou to bytosti permanentně zamilované do světa. Díky této zamilovanosti údajně básník píše, myslí si většina, a proto poezii pořád asociují ty růže, slavíci a ženy. Jenže tahle zamilovanost, byla-li někdy, dávno opadla a skončila. Skutečný vztah, skutečná láska, hrůzná a krásná, to je patrně každodenní namáhavé znovuhledání něčeho podstatného, něčeho blízkého, co tu někde snad musí být… Tak bych viděl ‒ obrazně řečeno ‒ současný stav poezie: klopotně se pokouší mít ráda tenhle ztřeštěný, nesrozumitelný a namnoze velmi bezohledný svět. Žádný naivní permanentní opar básnické zamilovanosti už není.

K literatuře neodmyslitelně patří i autorská čtení, ty jsi jich absolvoval dost – jsou pro tebe pořád zajímavá?

Autorská čtení mě přitahují pořád. Vím, jaké paradoxní riziko hrozí básníkům při jejich velké citlivosti pro slovo a jeho možnosti ‒ že ztratí schopnost tímto slovem mluvit. Člověk by neměl přestat mluvit jen proto, že píše poezii. A na čtení můžeš zaslechnout, jestli tvá slova mluví, nebo jsou už jen záznamem významu, gramatikou poezie. Čtení mám rád, protože mi připomínají, že i slova básně jsou slova řeči, promluvy, rozhovoru, a protože tam chvílemi zaslechneš, jestli tvá slova jsou ještě touto promluvou a hovorem někoho s někým, vzkazem od někoho k někomu, nebo se stala už jen alchymistickým nadšením, které promlouvá pouze k tobě a ztrácí řečové nadání.

Lidé totiž na veřejné čtení reagují různým tichem. Kolik těch tich už jsem slyšel: jsou ticha zdvořilá, jsou ticha jen taktak s námahou udržovaná, jsou ticha srázů, do kterých posluchač spadl, ani neví jak, jsou ticha pozorná, ticha, která jsou ztracením se v propasti slov. A podle oněch druhů tich se při čtení dozvídám něco velmi důležitého o povaze toho, co píšu.

Ticho je podložím každé dobré básně. Nicméně v tvé poslední, letos vydané knížce Darmata je, oproti předchozím sbírkám, patrné, že se ti tu a tam báseň prodloužila. Je to důsledek hlubšího uvědomování si slova jako řeči vyžadující svůj prostor, anebo je to náhoda a témata, která tě zajímala, byla tak obsáhlá, že prostě přelezla stránku?

Udělal jsem knížku složenou z kratinkých básní, šest veršů a konec, ale jsou tam i texty delší, které přetečou přes stránku, někdy i přes dvě. Jedním z návratných témat (dá-li se o nich u sbírky básní mluvit) je právě komunikace, jazyk promluv a domluv, a k tomu jsem asi potřeboval přece jen širší prostor. Šlo mi o to zachytit samu námahu promlouvání, do kterého vstupuje stejně tak drahé ticho kolem nás a v nás, jakož i ta spousta roztodivných lomozů a hluků, povyk a proudy řeči i pařeči. V tom všem se objevují docela podstatné obrazy naší komunikace, její tíže, vykloubenosti, deformovanosti i nechtěné krásy. V tom zdánlivě bezbřehém a povrchním proudu slov, které nás obklopují a které sami vršíme, se občas zatřpytí něco důležitého, nechtěný vzkaz, jakoby se sama řeč prořekla. A k tomu jsem jí musel dát prostor, tedy delší báseň.

A taky je to asi trochu tím, že jsem psal v těžké osobní době a o těžkých věcech a k tomu se člověk potřebuje vždy více nadechnout. A pak i výdech je poněkud delší.

Myslím, že se ti to podařilo, příklad za všechny: když jsem četl časopisecky konec první části básně Chlapče, kde se píše: „Ještě počkej, / teď kouř z ranní kantýny/ stoupá do zmateného pruhu slunce/ a mění se/ v oranžový kouř“, měl jsem potřebu ti říkat, abys napsal „oranžový dým“. Ale když to vidím vytištěné, dávám ti zapravdu. To trvání na „pitomém“ ř na konci, odvaha nenechat si pomoci od plápolavého dýmu, to těm básním sluší, to roztažení na víc stránek je v pořádku a má tak být…

Záměrné opakování může někdy působit nešikovně či nadbytečně, dvakrát slovo kouř ve dvou verších, to je svým způsobem drzost či ignorace, zvláště když básník má mít na všechno sto sedm synonym. Ale právě to trvání na slově kouř mohlo tady zdůraznit, jak nepatrný je posun událostí – kouř zůstává kouřem, jenom je na vteřinu prosvícen, protože se tam zešikma dere ranní slunce, jinak vše zůstává nebezpečně při starém…. Na to, abys ten drobný, nicotný, ale stejně možná důležitý posun zachytil v oné nenápadné maličkosti, musíš dvakrát použít stejné slovo, jen jednou opatřené přídavným jménem. Možná, že jenom v takových nuancích se rozlišuje celý náš svět, že jen takové nepatrné změny a posuny v našich životech jsou nakonec podstatné a rozhodují o celkových jeho tvarech…

Petr Hruška
Narozen 1964, český básník a literární historik. Působí na Ústavu pro českou literaturu AV ČR, střídavě vyučuje literaturu na různých vysokých školách, v současnosti na Masarykově univerzitě v Brně a Slezské univerzitě v Opavě. Kromě účasti na mnoha kolektivních odborných dílech vydal monografii o významném básníkovi s názvem Někde tady. Český básník Karel Šiktanc (Host, Brno 2010) a řadu básnických sbírek: Obývací nepokoje (1995), Měsíce (1998), Vždycky se ty dveře zavíraly (2002), soubor dosavadního díla Zelený svetr (2004) a sbírky Auta vjíždějí do lodí (2007) a Darmata (Host, Brno 2012). Žije v Ostravě.To je na knížce cenné, že se ti nevytratil vnitřní boj i se psaním. Oba víme, jak svůdná je myšlenka na chvilku úděl básníka odložit, nevědět o člověku. Mám obavu, že absence této básnické hrůzy nakonec vede k hrám na angažovanost, jak je lze číst v dnešní nejmladší české poezii.

Angažovanost je další slovo, které ve mně musí nutně vyvolávat nepříjemné asociace, neboť jsem vyrůstal v období těžké politické normalizace po roce 1968, kdy se angažovanost umění přímo spojovala s podřízeností ideologickým tezím a jejich „naplňováním“. Ale přijmu-li toto slovo, pak, podle mne, se báseň angažuje tím, že přesně vysloví cosi, co nás rozruší a rozhází náš usedlý klid. A pak už je jedno, zda jejím tématem byla neutěšená společenská situace nebo tichý pád stínu stromu doprostřed řeky. Neboť skutečná báseň je podle mne v prapodstatě pořád stejný vzrušující nepokoj, který nám dává pocítit, že nějaké podivuhodné tajemství jsme právě minuli, že jsme ho opět nedokázali získat do své moci, ale že je nezbytné, abychom po něm nepřestali toužit.