Někdo odcestoval na druhý konec světa a smiřoval se s tím, že již nikdy nespatří vlast. Jiní naopak od počátku pilně rozvinuli politické, novinářské, vzdělávací či spolkové aktivity s cílem udržet jednotu demokratických uprchlíků z Československa a společně dosáhnout svržení diktatury dělnické třídy.

Je třeba si uvědomit, že západní Evropa se stále bolestivě vzpamatovávala z druhé světové války. Města ležela v ruinách, výroba v továrnách stála, například Francii sužovaly do počátku padesátých let politické otřesy a vysoká nezaměstnanost, v Británii fungovalo přídělové hospodářství. Najednou měl pomalu se probouzející ekonomiku zasáhnout příliv masivní migrační vlny, na což tyto země rozhodně nebyly připraveny a obyvatelstvo neskrývalo obavy a nevoli.

Konec války a následující roky uvedly do pohybu několik milionů lidí z východu, od Tatarů, Ukrajinců, Albánců, Chorvatů, Maďarů po Poláky, odsunuté Němce či příslušníky pobaltských národů. Mezi touto lavinou se ocitli i Češi a Slováci a zoufale se snažili začít někde nový život.

Vysněnou zemí pochopitelně byly Spojené státy americké. Obě komory Kongresu schválily 14. června 1948 zákon, povolující 200 000 osob bez domova jakéhokoliv původu vstup na americkou půdu. Ačkoliv díky přímluvě a obratnému vyjednávání našeho zástupce při OSN Jána Papánka Češi a Slováci obdrželi zvláštní výjimku ve výši dvou tisíc osob nad limit, přesto bylo pro žadatele velmi těžké projít zdravotní prohlídkou a přesvědčit Američany o profesionálních a lidských kvalitách, aby obdrželi vytoužené razítko do imigračního formuláře. Jen malému procentu se to podařilo hned napoprvé.

Většina si musela na zemi neomezených možností zatím nechat zajít chuť a odcestovat do méně lákavých destinací. Například Argentina, Brazílie a další země Latinské Ameriky sice vábily levným prodejem rozsáhlých pozemků, ale tropické klima a vidina dřiny uprostřed pralesů či v nekonečných pampách Středoevropany příliš nelákaly. Austrálie a Nový Zéland potřebovaly mladou krev a odborníky do široké škály oborů, ovšem šestitýdenní plavba lodí v úděsných hygienických podmínkách mnohé odradila. Lékaři, technici či řemeslníci měli dveře otevřené také do jižní Afriky, naopak dělníky do továren a dřevařských závodů ve velkém přijímala Kanada. Český živel se rozprostřel do všech světadílů, a jak je dodnes patrno z plodného krajanského života, rozhodně se neztratil.

Nový domov v západní Evropě nebo kdesi za oceánem exulantům zaručoval pouze svobodu myšlení, vyznání a politického přesvědčení. Vše ostatní museli vybudovat od nuly. Bývalí ministři a profesoři začínali jako čističi bot, číšníci a dělníci na stavbách, lidé důchodového věku se poprvé v životě museli naučit cizí jazyk. Doba navíc byla mimořádně napjatá, panoval rozšířený názor, že studená válka se co nevidět přehoupne do ozbrojeného konfliktu mezi USA a SSSR. S předpokladem porážky komunismu v Československu v důsledku války počítala (po vzoru Masarykova protihabsburského a Benešova protinacistického odboje) uprchlá politická, armádní, diplomatická a žurnalistická elita.

Tito lidé začali okamžitě budovat struktury třetího exilu. Vedle každodenních starostí, jak uživit vlastní rodiny, se v tíživém vyhnanství nezříkali zodpovědnosti za národ, kterému mezitím diktovali Stalinovi pohůnci. Koncentrovali se převážně v Paříži, Londýně a Washingtonu D. C. či New Yorku.

V těchto čtyřech centrech československého exilu začaly vycházet hojně distribuované tiskoviny jako České slovo, Svobodný zítřek, Čas, Čechoslovák v zahraničí, Mladé proudy, Československé noviny, Hlas Československa a další, činnost obnovily politické strany, vznikaly různé organizace, spolky a kluby. Za zmínku stojí alespoň Československý ústav zahraniční, Ústav Dr. Edvarda Beneše, Kulturní rada či Masarykův demokratický svaz. Češi a Slováci sdílející v zahraničí těžký úděl prokazovali enormní zájem sdružovat se. Statistiky uvádějí sedm desítek novin, časopisů a bulletinů a téměř sto devadesát institucí fungujících po roce 1948.

První čistě politickou událostí bylo 28. května 1948 setkání uprchnuvších poslanců Národního shromáždění v Caxton Hall v centru Londýna. Podporu jim vyjádřil i Winston Churchill. Jasně deklarovali protiprávnost únorového puče a odhodlání bojovat za návrat demokratického zřízení. Formující se vedení protikomunistického odboje mělo podporu amerického ministerstva zahraničí, potažmo CIA, a pracovalo na ustavení zastřešujícího exilového orgánu.

Rada svobodného Československa vznikla přesně rok po „vítězném únoru“, 25. února 1949 v metropoli USA. Předsedou se stal bývalý pražský primátor Petr Zenkl, mezi členy nechyběli bývalí ministři a prominenti první republiky. Po nadějném začátku a naivním očekávání, že se jí dostane uznání srovnatelné s exilovou vládou Edvarda Beneše za války, Rada rychle skomírala.

Ve vzduchu se stále snášel přízrak porážky, frustrace, strach a bohužel i vyřizování starých účtů mezi politiky, neschopných smířit s faktem, že již nejsou u moci, postupně rozleptaly činnost až do totálního útlumu. Exilová veřejnost se tak dál spíše upírala k morálním autoritám a známým osobnostem, které ani na Západě nezmizely z obecného povědomí.

Náčelníci Sokola Antonín Hřebík a Marie Provazníková měli velkou zásluhu na rozvoji sokolského hnutí převážně v anglosaském světě. Brilantní publicista Ferdinand Peroutka se stal po spuštění vysílání Rádia Svobodná Evropa v květnu 1951 dlouholetým ředitelem jeho československé sekce a pravidelně promlouval k posluchačům. Proslulý matematik a spolupracovník Einsteina profesor Václav Hlavatý počátkem roku 1958 stál za zrodem Československé společnosti pro vědy a umění, usilující o rozvoj české vzdělanosti v exilu.

Autoři jako Jiří Škvor, Egon Hostovský, Robert Vlach nebo Ladislav Radimský zůstávali plodní i v exilu, jejich díla oceňovala mezinárodní čtenářská obec. Tomáš Baťa mladší úspěšně rozšiřoval obuvnické impérium, založené otcem. Jeho Bata Shoe Organization vlastnila do počátku šedesátých let čtyři tisícovky prodejen v osmdesáti zemích světa. Co jméno, to unikátní osud, který by vydal na samostatný článek. V příštím pokračování narazíme na zlomový rok 1956…