Po prožití celé jedné dekády za hranicemi byli Češi rozptýleni všude po světě, uměli jazyk, prosperovali v zaměstnání, stěhovali se z podnájmů v omšelých činžácích do vilek na předměstích, jejich děti navštěvovaly kvalitní školy, mnozí přijali cizí státní občanství. Exil pro ně už neznamenal pouze bolestné vyhnanství, ale také příležitost žít jinak a mnohdy na vyšší úrovni než v Československu. Pouto k vlasti a ostatním, sdílejícím stejný osud, přirozeně přetrvávalo. Lidé se široce angažovali v krajanských spolcích, kulturních a společenských událostech, nicméně téměř přestali upínat zraky k exilové politické elitě s očekáváním, co v Paříži, Londýně či Washingtonu D. C. vyjedná. Tito generálové bez vojska beztak trávili více času hašteřením o pofiderní funkce a Radu svobodného Československa (Council of Free Czechoslovakia), kterou založili k prvnímu výročí únorového puče, aby se stala zastřešujícím orgánem celého exilu, bohužel dovedli k rychlému úpadku.

Ani přes četná varování od Američanů, kteří činnost Rady sponzorovali, nebyli schopni dojít ke konsensu a hovořit jediným hlasem jménem demokratického Československa, a tak přišli o finance i jakýkoliv reálný vliv. V roce 1961 se dokonce nespokojené křídlo zcela odtrhlo a vytvořilo konkurenční Výbor pro svobodné Československo (Committee for Free Czechoslovakia), s téměř totožným programem a cíli. Dvě paralelně paběrkující exilové politické „centrály“, ve skutečnosti diskusní kluby několika starších pánů, zajímaly už jen málokoho. Exilový život však rozhodně neskomíral. Bratislavské noviny Smena 16. února 1961 uveřejnily zajímavou statistiku, podle které „v emigraci štve proti ČSSR 28 svazů, 147 organizací, 76 časopisů a osm politických stran“. Nejpalčivější problém pro soudruhy a Státní bezpečnost doma nadále představovalo Rádio Svobodná Evropa, jehož vysílání pravidelně doléhalo, navzdory silnému rušení, k uším tisíců posluchačů za železnou oponou. Československá redakce procházela komplikovanou generační výměnou, nicméně mladší redaktoři jako Zdeněk Eliáš, Jaromír Netík, Jaroslav Dresler či Jiří Planner dokázali převzít žezlo po Ferdinandu Peroutkovi a ostatních „zakladatelích“ více než důstojně.

Místo toho o sobě dali hlasitě vědět vědci a umělci v exilu, jež hledali, co je spojuje, nikoliv názorové rozdíly. Chtěli být v kontaktu, pravidelně se setkávat, vyměňovat si zkušenosti, informovat ostatní o vlastních úspěších, udržovat a rozvíjet svobodnou nauku a kulturu, stejně jako komunisty pošlapávané masarykovské tradice. Nejprve byl k těmto účelům zřízen Spolek vědeckých pracovníků v exilu, ve druhé polovině padesátých let probíhaly přípravy na založení Společnosti pro vědy a umění – SVU (Czechoslovak Society of Arts & Sciences). Na schůzi přípravného výboru dne 24. října 1958 vešla Společnost oficiálně v život. Osobnosti jako matematik Václav Hlavatý, právník Jaroslav Němec, profesor techniky Vladislav Brdlík, bývalý rektor Komenského univerzity v Bratislavě Vratislav Bušek, skladatel a dirigent Rafael Kubelík, klavírní virtuos Rudolf Firkušný, spisovatel Ladislav Radimský a jiné se zasloužily o to, že SVU nenásledovala neradostný osud mnoha jiných subjektů v zahraničí, jež ustrnuly v pasivitě. Naopak, SVU se v průběhu 60. let vyvinula v mezinárodně uznávanou organizaci s 3000 členy, založila téměř dvě desítky místních poboček, pravidelně pořádala kongresy, konference, festivaly, výstavy, koncerty, veřejné přednášky, diskuse a kolokvia, vydala na dvě stě monografií a vlastní periodika (Zprávy SVU, Proměny, Kosmas). Přežila konec studené války a funguje dodnes, byť v mnohem skromnějších podmínkách.

Statistiky uvádějí, že počátkem 60. let žilo v USA asi 920 000 Čechlů a Slováků v Kanadě 70 000, v Argentině 40 000, v Austrálii 25 000 a tak dále, počítali se do toho ovšem také ti z druhé a třetí generace, narození českým rodičům za oceánem. Nesmíme ovšem zapomínat například na Vídeň, kde jen pár kilometrů od hranic pobývalo na 30 000 krajanů. Nejrozšířenější krajanské noviny v Severní Americe, v nichž pravidelně publikovali své názory poúnoroví exulanti, New Yorské listy a Americké listy, se spojily v červenci 1966. Proměnou prošel již o pět let dříve také tradiční Hospodář, který se spojil s Čechoslovákem a přesunul redakci z Nebrasky do Texasu, státu s početnou českou komunitou. Podobně široký okruh předplatitelů si dokázal dlouhodobě udržet pouze Denní hlasatel v Chicagu. Na stránkách těchto tiskovin byl znát jistý posun ve vnímání komunistického Československa. První paprsky liberalizace se začaly drát na povrch, zatvrzelí stalinisté vyklízeli jeden po druhém pozice, Československo se otevíralo světu, tábor reformistů posiloval, Alexandr Dubček zastával od dubna 1963 funkci prvního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Slovenska a, jak známo z historie, bez tří měsíců trvalo ještě pět let, než se vyšplhal na špici mocenské hierarchie a inicioval s okruhem podobně naladěných spolupracovníků liberalizaci známou jako Pražské jaro.

Čedok začal organizovat zájezdy krajanů do ČSR, tisíce zájemců ze zámoří chtěly navštívit rodná místa nebo se účastnit velkých událostí v čele s III. celostátní spartakiádou počátkem července 1965. Na letišti je vítali chlebem a solí, filmové záběry ukazovaly štěstím plačící rodinné příslušníky, kteří se po letech opět shledali, a vše vypadalo idylicky. Muzea uspořádala za mimořádného zájmu veřejnosti několik krajanských výstav, Československý ústav zahraničí v Praze zajišťoval kulturní výměny, děti z krajanských rodin přijížděly na letní školy českého jazyka a prázdninové tábory.

Většina exulantů, kterým v živé paměti zůstával dramatický útěk skrz dráty po „vítězném“ únoru, byla zdrženlivá a správně upozorňovala, že od socialismu s lidskou tváří k parlamentní demokracii vede ještě předlouhá cesta. Vždyť i takové hrdiny Pražského jara Josefa Smrkovského a Františka Kriegla si v exilu moc dobře pamatovali z období puče jako zástupce velitele Lidových milicí a předsedu krajské organizace KSČ v Praze, tedy klíčové postavy, které se vší tvrdostí pomohly nastolit rudou totalitu.

Na jaře 1968 přicestoval do USA mladý dramatik Václav Havel. Bydlel v New Yorku u herce Jiřího Voskovce a absolvoval sérii rozhovorů s asi třiceti exilovými mohykány včetně Petra Zenkla, Ferdinanda Peroutky, Václava Majera, Jozefa Lettricha a dalších. Zaznamenával jejich úvahy o příštím směřování Československa a mimo jiné se ptal, za jakých okolností by byli ochotni vrátit se. Získal pestrou paletu odpovědí, které měly na pokračování vycházet v Literárních novinách. Místo toho později skončily v archivech StB. Pánové vesměs nevěřili, že by z nitra KSČ, v níž mnoho pozic nadále držely staré kádry, mohl vykvést nějaký dlouhodobě udržitelný obrodný proces. Varovali také před reakcí Sovětského svazu. 21. srpen 1968 jim dal zapravdu.