Do Bílého domu nastoupil Ronald Reagan, který se netajil záměrem přivést sovětského konkurenta k ekonomickému kolapsu a brzkému úpadku. Z nové dynamiky studené války a soupeření supervelmocí se pokoušel profitovat i československý exil. Češi a Slováci za hranicemi doufali, že ledy tají a už nebude trvat dlouho, než se vrátí do vlasti, zbavené komunistů. Konec se skutečně blížil, ale v cestě stálo ještě mnoho výzev.

Akce Asanace

Mnozí lidé strávili ve vyhnanství již více jak třicet let. Ztratili naději, museli se sžít s novým prostředím, pracovali a vychovávali své děti v zemích, které je přijaly a daly druhou šanci. Často přijali i jiné státní občanství, ale srdcem stále tíhli k Československu za železnou oponou. Po šokové emigrační vlně po srpnu 1968 se situace opět uklidnila, odchod na Západ se podařil jen malé hrstce šťastlivců. Mířili opět buď do nejbližšího Německa, Rakouska, případně Švýcarska či Skandinávie, vydávali se ale také po stopách předchozích generací exulantů a absolvovali náročné putování do zámoří. Státní bezpečnost, pronásledující doma okruh lidí kolem Charty 77, v jeden moment došla k závěru, že je mnohem pohodlnější disidenty vyštvat, než vzbuzovat pozornost západních médií a lidskoprávních organizací jejich neustálou šikanou a vězněním. Tak ministr vnitra podepsal již koncem 70. let rozkaz ke spuštění akce s názvem Asanace. Nepohodlné osoby jednoduše byly psychickým nátlakem, fyzickým napadáním a výhrůžkami donuceny vystěhovat se, případně neměly povoleno se vrátit ze zahraničního pracovního či studijního pobytu. Například herec Pavel Landovský mohl odjet na hostování do Burgtheatru ve Vídni, ale mezitím pozbyl občanství a celníci ho nepustili zpátky do republiky. Z dalších nejznámějších chartistů Asanace postihla písničkáře Jaroslava Hutku a Vlastu Třešňáka, faráře Svatopluka Karáska, malíře Zdeňka Benýška, spisovatele Pavla Kohouta a Jiřího Grušu či publicisty Jiřího Lederera a Ivana Medka, jehož hlas poté provázel posluchače na vlnách Rádia Svobodná Evropa a Hlasu Ameriky. Celkem šlo o 280 osob a tlak státních orgánů byl nejsilnější právě počátkem 80. let, neboť panovaly obavy z užší spolupráce Charty a hnutí Solidarita v sousedním Polsku.

Po emigrační vlně 1968 se situace opět uklidnila, odchod na Západ se podařil jen malé hrstce šťastlivců.

Tito lidé se zapojili do exilových struktur a přinášeli nelichotivé zprávy o poměrech v trouchnivějícím komunistickém režimu. Jinak se v exilu nezměnilo mnoho. Nejvýznamnější tiskovinou patrně zůstávalo Svědectví Pavla Tigrida, vydávané v Paříži, vysílání československé redakce „Svobodky“ z Mnichova a dále třeba laické katolické sdružení Opus Bonum vedené Anastázem Opaskem. Od roku 1979 sídlilo v Mnichově a pořádalo pravidelné konference, sympozia a diskuse, na nichž měly jednotlivé exilové proudy unikátní možnost diskutovat a vyměňovat si názory.

Nejznámější exilové organizace, zrozené v počátcích studené války, již dávno odvál prach. Těch pár dosud existujících se nadechlo k nové aktivitě a doufalo, že nástup Reaganovy tvrdě protisovětské administrativy pomůže naplnit jejich cíle. Například Rada svobodného Československa operovala v USA, Kanadě a deseti evropských zemích. Neustále se pokoušela udržovat krok s mezinárodním děním, jejími členy byli respektovaní akademici. V lednu 1986 Rada podepsala deklaraci o společné cestě ke Středoevropské federaci s polskou exilovou vládou v Londýně. Jednalo se o významný akt, neboť vztahy Čechů s Poláky nebyly ani v exilu kvůli nevyřešeným otázkám z minulosti (například spor o Těšínsko) bez poskvrny. Vzhledem k úspěchům Solidarity a probouzení se občanské společnosti v Československu se jevil koordinovaný postup do budoucna jako jediný rozumný. Rada intenzivně komunikovala s Chartou 77 a v přelomovém roce 1989 také s Československým helsinským výborem, Demokratickou iniciativou, Hnutím za občanskou svobodu, Nezávislým mírovým hnutím, Křesťanskou unií lidských práv a dalšími partnery doma.

Nové cesty

Nových subjektů v exilu oproti tomu nevznikalo mnoho. Za všechny jistě třeba připomenout literární nakladatelství Arkýř, založené na podzim 1980 v Mnichově Karlem Pokorným. Vycházely v něm esejistické práce, poezie i vysoce odborné společenskovědní texty. Vůbec prvním vydavatelstvím, které po sametové revoluci začalo publikovat knihy v Praze, byly Rozmluvy. Původně vznikly v Londýně roku 1982 z popudu publicisty a překladatele Alexandra Tomského coby edice stejnojmenného časopisu. V následujících letech pod hlavičkou Rozmluv vyšlo více jak sedm desítek titulů.

Katedru ruských studií na University of Denver v Coloradu vedl profesor Libor Brom, uznávaný a hojně publikující expert na mezinárodní politiku. Počátkem 80. let založil v USA spolu s astronomem Karlem Hujerem, pedagogem Rudolfem Kremplem a dalšími Českou světovou unii (Czech World Union) a Komenského světovou radu (Comenius World Council). Cílili na aktivizaci exilu a kritickým hlasem hodnotili jeho orientaci a názory v uplynulých dekádách. Oproti mainstreamu, nadále považujícímu budoucnost Čechů a Slováků v jednom státě za samozřejmost, tato skupina otevřeně hovořila o opaku a dostávala se do častých názorových střetů. Brzy rozšířila působnost také do Evropy.

Konec 80. let

V březnu 1986 se realizoval záměr založit v exilu instituci, jež by představovala nezávislou tvorbu a myšlení v Československu po komunistickém puči, rozšiřovala ve svobodném světě samizdatová periodika, zpracovávala celou řadu dokumentů, příruček, slovníků a biografií, organizovala výstavy a kolokvia, zprostředkovávala styk československých tvůrců a občanských iniciativ se zahraničními protějšky. Jedenáct zakládajících členů, osobností exilového života, stálo za vznikem Československého dokumentačního střediska nezávislé literatury v Hannoveru. V listopadu téhož roku se středisko přestěhovalo na zámek Schwarzenberg v Bavorsku, který se změnil v bohatý archiv, depozitář a úschovnu děl exilu a disentu. O rozvoj se největší měrou zasloužili oba ředitelé, literární kritik a básník Jan Vladislav a po něm historik Vilém Prečan, který středisko vede dodnes.

Vedle knižní produkce v tomto období nezaostával ani výskyt nových periodik. Do poštovních schránek tisícovek abonentů z celého světa začaly pravidelně docházet časopisy Západ (Ottawa, 1979-1992), Hlasy Čechů a Slováků v Austrálii (Sydney, 1980-1991), Obrys (Mnichov, 1981-1990), Našinec (Johannesburg, 1983-1994), Dialogy (Paříž, 1983-1987), Paternoster: Malá revue pro umění a kritiku (Vídeň, 1983-1990), Rozmach (Rotterdam, 1984-1989), Reportér (Curych, 1984-1991) či Korespondence (Vídeň, 1985-1989). Stránky exilových titulů byly často jedinou možností pro domácí autory v nemilosti, jak nepsat do šuplíku, ale nechat texty ohodnotit širokou čtenářskou obcí, navíc dosti náročnou.

Nečekaný rok 1989

Významné osobnosti exilu přijely do Prahy ještě do konce roku 1989. Ti nejstarší po neuvěřitelných jednačtyřiceti letech!

Přišel rok 1989 a zatím nic nenasvědčovalo, že se sovětská vláda nad východní Evropou za pár měsíců zbortí jak domek z karet. Exil citlivě reagoval na policejní brutalitu při Palachově týdnu v lednu a rozhánění dalších manifestací. Mimořádnou událostí se stalo svatořečení Anežky České 12. listopadu, kdy režim povolil cestu do Vatikánu mohutným zástupům věřících. Akce měla nevídaný společensko-politický dopad a navíc pouhých pár dní zbývalo do událostí na Národní třídě v Praze. Exulanti sledovali napjatě zpravodajství, záběry demonstrantů, jednání bezradného vedení KSČ s opozicí a vůbec celou tu lavinu událostí a změn, na které tak dlouho čekali. Revoluční samet projel skrz ostnatými dráty a cesta do Československa byla opět volná. Významné osobnosti exilu přijely do Prahy ještě do konce roku 1989. Jsou známy případy, kdy někteří po přistání na Ruzyni nemohli ani vstát ze sedadla v letadle, jak pracovaly emoce a doléhala na ně tíha okamžiku. Ti nejstarší se vrátili do vlasti po neuvěřitelných jednačtyřiceti letech!

Pokračování příště.