Zvláštní je, že na cokoli z toho, co nám hrozí, existuje nějaké rozumné, čili jednoduché řešení pro případ, že bychom krizi náhodou chtěli řešit. Vesměs se ale špinavá voda z vaničky nevylévá s poukazem na to, že by k újmě mohlo přijít dítě. Navíc s mediálním příchodem nové hrozby se přestaneme děsit hrozeb předešlých, které jsme už dostatečně prodiskutovali přesněji řečeno „rozžvanili” a uvykli jsme s nimi žít.

Jelikož krize, kterou prožíváme, trvá nejméně desítky, spíše ale stovky let, a protože po celou tu dobu bylo za pět minut dvanáct, a na dosah byl bod, od kterého již není návratu a po kterém už nic nikdy nebude stejné, lze říct, že se krize vyznačuje trvalou devalvací. Také platí, že jak člověk stárne, vnímá krizi optikou přibývajících zkušeností. Zatímco zkraje, zamlada, člověk tuší hrozbu v tom, co přijde, co se na nás chystá, k stáru je mu už jasné, že přijde jenom to, co už zde v nějaké formě bylo.

Našim problémem nejsou nebezpečné novoty, nad kterými člověk ztratí kontrolu, nýbrž naše odvěké neřesti. Člověk, hrozící se džinů vypuštěných z lahví, je totiž sám tím džinem vypuštěným z láhve.

O zlaté rybce

Každá společnost sestává z většiny lidí, kteří hledí uspět v poměrech, jaké panují, a z menšiny těch, kteří řeší, jak panující poměry změnit k lepšímu. Nespokojenci s realitou se neshodnou, zda k lepší budoucnosti vede revoluce či evoluce, regulace či deregulace, akce anebo meditace. Potíž je ale už s diagnózou chorých poměrů, bez které nelze určit terapii.

Máme-li říct, co je špatně a mělo by se změnit, v rozletu nás brzdí realismus. Držíme se při zemi a bez nadhledu jsme schopni leda korekcí, které řeší následky, nikoli příčiny problému. Je toho příliš, o čem soudíme, že to nemá alternativu. Nehledáme alternativu k zastupitelské demokracii, i když je zjevně v troskách. Jako myš konsternovaná hadem akceptujeme globalizaci, i když cítíme, že nás požírá zaživa…

Stát se z opraváře a údržbáře systému vizionářem, vynálezcem, chce svobodnou mysl. Ve chvíli, když se nás zlatá rybka zeptá na tři přání, měli bychom mít připravenou lepší odpověď, než notorik z prastarého vtipu, který si přál jezero plné rumu. Když se zlatá rybka ptala na druhé přání, chtěl, aby i potokem přitékal do jezera rum. Při třetím přání už rybě odsekl, ať mu dá ještě jednoho panáka a táhne.

Od zlaté rybky, kterou chytáme zázrakem, je třeba si přát zázraky. Například aby ze dne na den zmizela reklama, lobbying a lichva, čili legalizovaná manipulace, lež a zlodějna. A protože platí, že svět lze zachránit jedině v lidském srdci, zcela by stačilo přání jediné. Aby se lidé zítra probudili s dobrým srdcem.

Chyba volby

Je tomu víc než pětadvacet let, co se můj otec, veden osobní zkušeností, pozastavil nad tím, jak píšu a vyslovil pochybnost, zda je rozumné kritizovat všechno a všechny, zda bych si neměl vybrat, kam a ke komu patřím. Nemuset si vybrat stranu je luxus možný díky míru, ve kterém vzácně neplatí, že „kdo není s námi, ten je proti nám“. Ve válce se nezávislý pozorovatel automaticky stává vnitřním nepřítelem.

Podle existencialistů je člověk odsouzen k volbě a Sartre říká, že i nevolit je volba. Protože ale vždy vybíráme z neideálních možností a někdy dokonce pouze z možností špatných, pak zvolíme-li nevolit, učiníme nejjistější rozhodnutí jak nechybit. Existuje samozřejmě i alibizmus, kdy nevolíme ze zbabělosti, a fakticky volíme zlo. Častěji jsme ovšem vystaveni pokušení volit nějakou špatnost zištně. Vybrat stranu, která vítězí, protože vítězí. Anebo posloužit těm, kteří platí, protože platí.

Ve světě, kde si silní hledí vlastních zájmů, nikoli svých spojenců a kde se několikrát za život z našich spojenců stanou nepřátelé a z našich nepřátel spojenci, je moudré snažit se být za dobře se všemi. Tedy i s momentálními nepřáteli našich přátel a s momentálními přáteli našich nepřátel. Kdo tvrdí, že je nutné mít nepřátele a patřit do nějakého gangu, ten je buďto naivní, anebo hloupý, v obou případech ale nebezpečný. Inteligentní, prozíravé a bezpečné je zvolit vstřícnost ke všem, kdo o ni stojí. Před soupeřením dát přednost partnerství.

Autor je redaktorem Deniku.cz