„Obyčejná slova deníku se po desetiletích kdesi v hlavě přetvoří v dávný horký den stejně tajemně, jako se tisíce nektarových krůpějí ve včelím nitru promění v med. Je dobré psát si deník,“ shrnuje ve své knize Moje ptačí roky poutník a biolog Miloslav Nevrlý. Ví, co říká – píše si deník od čtyřicátých let 20. století. 

Sešity pokrývající osm desítek roků má doma málokdo. Těch, kdo si je v nějaké podobě vedou, ale přibývá. Někdo píše rukou, někdo datluje do počítače či nahrává audio stopy. Liší se i forma: od volné tvorby až po následování různých pevných struktur a návodů. 

Jsem to stále já

„Když mně bylo deset, vykradli nám byt, a tak jsem to napsala a napsala jsem taky, co jsem cítila. V podstatě jsem diář začala psát, abych si mohla stěžovat na různé situace. Dodnes píšu hlavně, když jsem naprosto nešťastná nebo naopak hrozně šťastná. Minulý rok jsem si přečetla starší deníky a zjistila jsem, že v podstatě řeším furt to samé a furt se stejně chovám. Důvody jsou rozpracovanější, ale nakonec… jsem to pořád já,“ popisuje politoložka a filoložka Miroslava Ferrara svůj život s deníkem. 

Dospívání je často dobou, kdy lidé s deníkem začínají. Období vnitřního chaosu vede k hledání kotev a zápisky můžou být jednou z nich. Mladí intelektuálové skrz ně následují Jana Zábranu, někdo je používá jednoduše jako vrbu. 

„Mívala jsem na gymplu sešit Wentil. Takovou vylejvárnu emocí. Úplně bez cenzury, bez hranic, natržený stránky, kresby, vyrytý nápisy, básničky, cokoli, co se mi urodilo v hlavě a chtělo ven,“ vzpomíná pětačtyřicetiletá Andrea Vincencová ze Slavoňova. Dneska už si deník nevede, ale coby psycholožka jeho psaní nejednou doporučovala svým dospělým klientům. Hodí se podle ní pro každého, kdo v sobě chce něco vyřešit, v něčem si udělat pořádek. 

Člověk ve vyšším věku navíc dokáže deník použít i s větším přesahem než coby pouhou vrbu. Víc reflektuje to, že ho deník vede k formulování jeho strastí nebo zážitků, dokáže z něj mnohem víc zpětně čerpat. „Není třeba bazírovat na formě. Někdo potřebuje strukturu, o kterou by se opřel, jiného by každodennost svazovala,“ dodává Vincencová.

Defragmentarizace hlavy

Na rozdíl od minulosti dnes deníkář není omezený na propisku a notes. Někdo ukládá zápisky v počítači, pro dalšího je příjemnější si deník nahrávat. 

Ať si zvolíte jakoukoliv formu, zkušení deníkáři doporučují spojit psaní s něčím příjemným. Pořídit si kvalitní zápisník, pero, dát si pokaždé ke psaní šálek skvělého čaje nebo štamprli slivovice. 

A kdo potřebuje, může si najít i mustr či koncept, podle kterého se do vedení deníku pustí. „Vedu si zápisky podle konceptu Umělcovy cesty od Julie Cameron,“ dává tip Eliška Krista Pácaltová. Kolínská koučka odkazuje na knihu, která pomáhá odblokovat vnitřní brány tvořivosti a může pomoci s uměleckou „obnovou“ či rozvojem. Technikou, která ji oslovila, jsou „ranní stránky“. „Pomáhá mi to vracet se k sobě samé, k darům, které jsem dostala. Často je v nás ubije školní systém nebo na ně nějak pozapomeneme,“ vysvětluje Eliška Krista Pácaltová. „Hned po probuzení sáhnu po sešitu a píšu. Není to klasický deník. Prostě píšu to, co v hlavě je. Hlava se tak vyčistí a zároveň se ukotvuji v přítomnosti. Cílem je napsat, zavřít a odejít. Taková duševní hygiena.“

Nakopnutí vlastní kreativity a zároveň pročištění hlavy jsou častými důvody, proč se lidé do strukturovaných i nestrukturovaných deníků pouštějí. Pomůže to v hlavě věci přeskládat a udělat si v ní víc prostoru. 

Pro děti a na cestách

Pro někoho nemusí být deník vlastní potřebou – vede ho svým dětem, vnoučatům, nebo dokonce zvířecím oblíbencům. „Deník vedu od narození svým dětem. Ručně. Je to požitek. Je to náročné… a zpětně bohaté. Tolik zážitků, pozorování, detailů i hnutí mysli. Záměrně se vyhýbám systematičnosti. Jde o radost z psaní. Chci dát dětem deníky k osmnáctým narozeninám,“ líčí Kristýna Čerbová, která vede k psaní deníků i svoje studenty na Gymnáziu Jaroslava Vrchlického v Klatovech. 

Další mají deník zase jako sezónní záležitost – třeba na cesty. Takový si vedl třeba Brňan Marek Turba při plavbě Antarktidou. „Přišlo mi, že deník jako jediný dokáže zachytit autentičnost a jedinečnost těch okamžiků, které byly bohaté na prožitky, poznání, vjemy, ale také poznání sebe sama,“ vysvětluje, proč na cestu vzal kožený zápisník s přívěsky ve tvaru kotvy a kormidla. 

To, co říká, ostatně platí o deníku obecně. I když se člověk zrovna neplaví v polárních krajích, i když zachycuje každodennost. Zapsané detaily můžou obyčejné dny ukázat ve výjimečném světle nebo jim zpětně dají výjimečný či nový význam.