Citovaná slova jsou ze série zamyšlení o výchově a možná není náhoda, že hned za nimi následuje kapitola nadepsaná Odvaha k pravdě. Nabídl jsem Petrovi, spolužákovi z obecné školy, pro dnešní rozmluvu témata, po mém soudu aktuální: stav dnešní školy, maturity, politika, Vánoce a jak se má probošt. Souhlasil. Několik úryvků z dlouhé rozmluvy, ostatně nikoliv první, podle vlastního uvážení předkládám.

Nuže, Petře, také hodláme táhnout, ono opravdu zítra ráno je už o něco víc pozdě, jak připomínáš v závěru knížky Výchova, naděje společnosti. Ty víš kudy a kam?

Tuto otázku dostávám často od spousty lidí, takže si chvílemi říkám, jak je to možné, že svět vypadá tak jak vypadá, když je tolik fajn lidí. Pravda je, že jsou většinou starší. Občas se ale stane, že přijde někdo, komu je pětačtyřicet nebo dokonce pětatřicet, a říká: „Víte, mně se zdá, že se už do toho světa nehodím, že sem nepatřím. (Delší povzdech) My vlastně žijeme ve zlatém věku sofistů (označení pro starořecké učitele a filosofy působící v 5. a 4. století před Kristem, označení pochází ze slova sofistai, volně přeloženo „učitelé moudrosti – pozn. KT). Všichni chtějí být jednička a výsledek je, že když jsou všichni jednička, tak jsou potom všichni nula. Já usiluji o to, abych odešel ze světa, pokud možno co nejpozději, s vědomím, že jsem žil plný, dobrý život a neztratil jsem čest. A zda se všechny práce daří nebo nedaří, jsou velké nebo malé, zda na mou přednášku přijdou dva lidi nebo tři sta posluchačů – to je mi absolutně jedno, protože mi jde o to udělat přednášku dobře a dát ze sebe, co dát mohu. Od chvíle, kdy jsem se přestal zabývat ohlasy, se mi skvěle žije.

Snad jsme dostáli titulku i mottu, můžeme se věnovat slíbeným tématům. Škola. V čem spatřuješ největší tíhu učitelského poslání?

Kdysi jsem to napsal v promluvě k učitelům: “Neřešitelnost vašeho úkolu je v tom, že budete-li vychovávat děti pro společnost, tak jak je, musíte je naučit lhát, krást, podvádět, dělat nepořádek, kam vstoupí, řvát, nepracovat a požadovat kde co. Budete-li děti připravovat na život ve společnosti, musíte je učit nikomu nevěřit ani slovo, všechno co zrovna nedrží, zamknout, být dost líní, aby je druzí neuštvali atd. Povedete-li je opravdu k mravnosti, budete musit ostře kritizovat současný život společnosti a mnohé zásady, s nimiž nesouhlasíte.

Stále tvrdím, že to pravé, tedy výchova a vzdělávání je především věcí ředitelů škol. To jsou nejdůležitější lidé ve hře. Když vytvoří dobrý sbor, vznikne ostrůvek, kde bez ohledu na to, jaké jsou předpisy, udělají pro děti velmi mnoho. Ani ministerští úředníci, ani sám ministr, ani poslanci nejsou tak důležití jako ředitel a jeho učitelé.

K maturitě z češtiny stačí podle zvláštního systému přečíst pouze čtyřicet knih. V seznamu jsou například Broučci, Máchův Máj a některé knížky tak útlé, že je přečteš za týden – všechny.

Ale veřejná diskuse se vede o platech, statistikách, o takových nebo onakých maturitách, a tebou popsaný kardinální paradox je na tom jako císařovy nové šaty. Proč?

Současná společnost v celé Evropě, u nás významněji, se zhlédla v metafoře výroby a vedení podniku, i když jde o školství. Výsledky jsou hrozné, protože se nakonec úplně vytratí ty nejzákladnější pojmy vzdělání, vzdělávání, vzdělanost, výchova, která ovšem nesouvisí jenom se školou. Pak se zapomene na to, že ve školství a ve školách jde o lidi.

I v oněch maturitách, které mají šanci stát se českým skandálem rozbíhajícího se století. Co je podle tebe na současném stavu špatně?

Tak, jak se v konzumní společnosti, která je liberalistická a demokratická, dává právo na všechno, tak se nečiní rozdílu mezi vzděláním a vzděláváním a všichni chtějí mít vrcholné tituly. Jestliže před desítkami let, kdy jsme maturovali my, lidí s maturitou bylo asi dvacet procent, tak ta maturita měla nějakou váhu. Jestliže dnes maturitu má 89 až 94 procent populace, jakou to má výpovědní hodnotu?

Ale proč ten humbuk kolem maturit, každoroční změny, nejistoty, protesty?

Nejdřív bylo rozhodnuto, že maturitu si budou vytvářet jednotlivé školy. Samozřejmě se to rozvrátilo tak, že bylo nutné připravit maturitu státní, co do úrovně jednotnou. A protože žijeme v době, kdy i ve vědě se dějí nehezké věci, některé disciplíny, i disciplíny pedagogické jsou v těžké krizi, řekne se, ať je to co nejvědečtější, a začne se bádat, jak má ta maturita vypadat. A skončí to tím, že přijde nějaká firma, řekne, že to všechno na klíč udělá. A udělá to za nepředstavitelné peníze tak, aby i provedení maturit jí přineslo další neskutečné peníze. Takže když maturity nebyly vyhodnocovány ve školách učiteli, s výmluvou, že by to přestalo být objektivní, testy se posílaly do nějakého centra. Centrum se zavázalo, že je vyhodnotí, a za každé vyhodnocení, což bylo jedno klofnutí do počítače, vybíralo myslím sedmdesát korun. A počítejme – sedmdesát krát počet testů, třeba čtyř, krát všichni maturanti. A jde jen o peníze, protože tato cesta rozkládá naše školství. Autory testů vůbec nezajímá, zda jejich test ukáže, že žák něco umí, nebo ne, oni to vysofistikují, shrábnou peníze a tím to končí. (Prof. Piťha o tom napsal otevřený dopis ministrům české vlády, pozn. KT.) Koho to zajímá, píšu o tom v knížce Učitelé, společnost, výchova.

Jaká je náročnost takových testů?

Zjistil jsem, že průměrně nadané dítě ve třetí třídě základní školy udělá maturitu z češtiny, naprosto suverénně, v matematice byl z látky od deváté třídy do oktávy jeden jediný příklad. Znamená to, že dobrý absolvent základní školy by musel maturitu udělat. A tak to bylo ve všem. Podstatným bodovým ziskem při písemné maturitě z češtiny bylo, že žák napíše text, který bude mít dvě stě slov. Budou-li slova chybět nebo přebývat, body se odečtou.  To když zadáš dítěti ve třetí třídě, pochopí a dokáže to. K maturitě z češtiny stačí podle zvláštního systému přečíst pouze čtyřicet knih. V seznamu jsou například Broučci, Máchův Máj a některé knížky tak útlé, že je přečteš za týden – všechny. Navíc kompletně byly zfilmovány. A pro jistotu obsahy jsou na internetu. To všechno se vyzkoušelo, a protože se ozvala kritika, přitvrdilo se. Výsledek byl, že to neudělal nikdo. I ti nejlepší kantoři sotva stíhali.

Testy čekají příští rok poprvé i žáky nižších tříd, například pátých. Čeho se můžeme nadít?

Prostudoval jsem některé testy a moje sekretářka mě sundávala ze stropu, po kterém jsem lezl, a domlouvala mi, abych se ve svém věku tak nerozčiloval. Například jsem zjistil, jak se testuje, zda dítě dovede číst s porozuměním.  Dostane čtyřvětý text a k tomu čtyři otázky: Je to povídka o zvířátkách? Reklama na nové mýdlo? Vědecké pojednání o hygieně? Novinový článek o uvedení nového druhu mýdla na trh? Urči správnou odpověď! Vlastní příběh je tento: malé veverky přišly domů, byly umazané, maminka je proto umyla. Mýdlem. Tečka.

Snad tě druhé téma nepožene na strop: Politika. Dovolím si tě opět citovat.:“Prohlášení, že se někdo dal na politiku, stojí v jedné řadě s jinými podobnými a velmi kritickými výroky jak dal se na chlast, na karban… Tys byl v politice, dokonce dva roky ministrem, a citované věty napsal o několik let později. Ze zkušenosti?

Já jsem byl ve vládě, která měla tolik odborné práce, že na politikaření, mocenskou politiku podle Machiavelliho, nebylo ani místo, ani čas. Čím více byla dokončována ta velká práce, tím víc se začínalo politikařit. V prvním roce té vlády jsem byl spokojen a snad i přínosný, protože jednání vlády měla charakter zajímavého a kvalitního akademického týmu. Čím více se z toho stávala poziční politika, tím méně jsem tam mohl udělat, protože setrvalý zájem o dobro celku se začínal ukazovat jako nepříjemný všem. A skončilo to tak, že jsem odešel. Udělal jsem svoji práci a pak jsem tam už neměl co dělat. Pokud je odborná práce z devadesáti osmi procent ryzí, tak to je velká vzácnost, to se málokdy dociluje i v laboratoři s nějakým kovem. Ale když to bylo jenom osmdesát procent – a to ani tenkrát nebylo – kazila se čistota práce. A dnes je to jako ruda hrudkoven v Brdech – trochu železa a jinak jíl.

Ono tvůrčí ovzduší v první fázi, jak o ní mluvíš, bylo i dílem tehdejšího premiéra Václava Klause?

Ano.

A když se tým a jeho duch začal drolit?

I on přestupoval do té poziční politiky.

Tvá cesta vedla na pedagogickou fakultu, vzpomínám, jak tě vyvedla z míry studentka, která, poté, cos jí vrátil třetí pokus o stále špatnou diplomku, ti vyčetla, že ji zdržuješ od kariéry. Píšeš, vydáváš, stále rád přednášíš, ale zřejmě si nedáš pokoj. V září jsi byl arcibiskupem Dominikem Dukou instalován co nový probošt Kolegiální kapituly Všech svatých na Hradě pražském. Je to daleko od politiky?

Kolegiální kapitula byla založena 8. ledna 1339 českým králem a římským císařem Karlem IV.  V souladu s tradicí a určením kapituly, která byla koncipována pro místní univerzity, jsou kanovníci spjati s akademickou půdou. Byl to sbor kněží, kteří obstarávali duchovní chod Hradu.

Hradu se vším všudy, dnes včetně Kanceláře i prezidenta samotného?

Ano, v nové době i Kanceláře prezidenta. Probošt měl dříve starost o panovníkovu rodinu, byl to královský kaplan. Většina kanovníků byla také úředníky královské kanceláře. Se založením univerzity dostala Kapitula úkol ještě zajímavější. Bylo řečeno, že tam smějí být jenom Mistři pražského Vysokého učení, nikdo jiný, a úkolem těchto lidí bylo pečovat o univerzitní sbor a dbát na mravnost života i vědy na Vysokém učení pražském. Je to formulováno tak, že kdybych to dneska vzal vážně, tak mám na starosti všechny pražské vysoké školy, kromě Teologické fakulty. Pak tam byl přenesen hrob svatého Prokopa, takže kapitula má na starosti i tento hrob a tím pádem i kult prokopský. V dějinách Kapituly jsou významné události i osobnosti, například ve dvacátých letech minulého století dva z kanovníků byli rektory Univerzity, vliv na školství byl široký a významný. Z  Kapituly také odcházeli lidé na nejrůznější biskupské stolce u nás i v Bavorsku.

Tuším správně opětné setkání s Václavem Klausem?

Tušíš správně. Z titulu postavení na Pražském hradě šel jsem se protokolárně představit. Byl jsem přijat a pár dní po té návštěvě pan prezident řekl, že by rád navštívil kostel a Kapitulu, což se uskutečnilo.  Bylo to po 176 letech poprvé, kdy do toho kostela přišel manželský pár hlavy státu.

Trochu pikantní setkání někdejších kolegů ve vládě?

To záleželo na tom, kdo si z koho právě chtěl dělat legraci, protože my spolu vedeme trochu škádlivý druh konverzace. V dobrém. Bylo to velmi přátelské a nečekaně silné z obou stran.

A jaké máš plány v nové funkci?

Zkusím vás nejdřív navigovat, abyste nás i s našimi záměry našli. Když projdete kolem katedrály až ke svatému Jiří a díváte se na portál kláštera a kostela svatého Jiří, tak vpravo pokračováním Vladislavského sálu je ten kostel. Z Vladislavského sálu, z čelního trůnního místa vedou dveře na královskou oratoř kostela Všech svatých. Je to úžasná Parléřská gotika, kdyby se to jenom vyčistilo, tak to bude nádherný kostel. Rozhodli jsme se, že obnovíme provoz, bude tam, doufám, od letošního adventu každou neděli odpoledne mše, budeme uvažovat o cyklech přednášek s tématy pro nejširší společnost. Pro rodiny s dětmi, aby se lidé mohli na chvíli, na hodinku, zastavit. Může to být cyklus o lidech, u nichž probíhá kanonizační řízení, například o knězi Josefu Toufarovi z Čihoště, umučeném komunistickou policií. Plánů je dost, jen aby síly stačily.

A dospěli jsme k Vánocům, svátkům, které, jak jsem mohl poznat, byly u Piťhů, a jsou dodnes, svátky opravdu svátečními, duchovními, upřímnými.  Borovička až ke stropu, cukroví… Vytrváš i letos?

Přiznávám, že jak člověk stárne, tak ta dokonalost, vnější dokonalost, s jakou jsem Vánoce slavil, se vytrácí. Rodičům, když už byli staří, jsem připravoval dvanáct druhů cukroví a zvykl jsem si na to já i lidé kolem a stále se mě ptají, zda budu mít opět dvanáct druhů cukroví. Odpovídám, že ne, že na to už nemám sílu ani čas. Moje Vánoce se oprošťují od vnějších znaků, vědomě zjednodušuji sféru zvykovou, abych měl dost času a sil na vlastní prožitek vánočního jádra.

A na ševce pana Brejšku z vaší ulice vzpomínáš?

Jak by ne. Loudíš moji oblíbenou vánoční historku a dobře činíš. Panu Brejškovi po osmačtyřicátém sebrali jeho krámek, později ovdověl a jakžtakž přežíval. Byl to nesmírně laskavý a později velice chudý člověk. Jednou jsem se na Štědrý den vracel domů a na dveřích sousedního krámku jsem si všimnul cedulky: Pokud někdo nalezl tři karafiáty, které jsem chtěl dát své ženě o Vánocích na hrob, ozvěte se. Brejška. Stalo se to, že šel kolem zelinářství a tam zrovna vyhazovali bedýnky, kterými on si doma topil, položil karafiáty na zem, sbíral dřevo a mezitím mu někdo karafiáty ukradl. Chvíli jsem přemýšlel, pak jsem koupil tři karafiáty, zazvonil u pana Brejšky a kytku mu dal, že jsem ty jeho karafiáty našel. On se na mě kouknul, tykal mi, a pravil: Víš, tohle jsou jiné karafiáty, ale jsi hodný a zachránils mi Vánoce, protože já jsem přestával věřit v dobré lidi.