Pokaždé, když někdo v českém politickém rybníku zvedne kartu progresivního zdanění nebo zvýšení daní vůbec, zvedne se řev, že přece nelze trestat bohaté nebo úspěšné. Vůbec ta představa trestu v souvislosti s daněmi je pozoruhodná. Podobně existuje třeba marketingová akce „dne daňové svobody,“ jímž se snaží skupina dogmatiků prosadit ve veřejném myšlení představu, že dokud platíme daně, jsme otroky či nevolníky státu. Jako by existoval stát a proti němu lidé.

Jako bychom snad nežili ve společnosti, která je produktem a výtvorem kolektivního výběru daní. Díky nim máme města i vesnice, silnice, chodníky, pitnou vodu z vodovodu, dostupné školství nebo zdravotnictví a tento seznam by mohl velmi dlouho pokračovat. Svět bez daní je jednoduše opakem civilizace, jak ji známe. Je světem chudoby, nemocí, hladu a násilí. Zdá se to jako samozřejmost, ale to, že se můžeme v našich městech procházet v noci, sami a bez obav z přepadení či násilí, samozřejmé vůbec není. Je to jeden z důsledků existence společnosti a sociálního státu. A tuto vymoženost je třeba z něčeho zaplatit.

Zlatý věk Evropy

Ale proč tedy mají být daně pro různé lidi různě vysoké? Důvodů existuje celá řada. Především platí, že extrémní nerovnosti plodí extrémní problémy a pnutí ve společnosti. Takový důvod už vlastně stačí, pokud vnímáme nerovnost coby nespravedlnost, již je třeba napravit nebo umenšovat. Pak dává smysl, aby bohatí platili více a chudí méně nebo vůbec nic. Ostatně dvacet procent z malého platu bolí mnohem více než třeba sedmdesát procent z vysokého. Toto ideové východisko v zásadě formovalo politiku západoevropských států po druhé světové válce.

Utilitárně lze pokračovat, že velké nerovnosti vedou k nestabilitě a umetají cestu k moci extrémistům. To je argument zvláště na bohatší část každé společnosti, na niž je progresivní zdanění především namířeno. Čím více toho někdo vlastní, tím více je v jeho zájmu společenská stabilita. Aby se stát, v němž žije a který mu umožňuje bohatství mít a užívat, jednoho dne nezhroutil. Pokud nerovnosti ve společnosti přesáhnout všeobecně akceptovatelnou mez nebo se situace podstatné části společnosti stane nesnesitelná, stát může ztratit legitimitu. V takovém případě vyplývá na povrch prostá skutečnost, že jakékoli vlastnictví je nakonec jen výsledkem společenské dohody.

Tento motiv stál také za vznikem, budováním a růstem zvláště evropských sociálních států. Ostatně je za jejich otce považován německý konzervativní kancléř z devatenáctého století, Otto von Bismarck, který zavedl v Německu sociální a zdravotní pojištění. Z obav, že by sociální situace mohla explodovat. Za budováním sociálního státu stála ryze konzervativní obava a starost o zachování věcí tak, jak jsou.

Že jsou tyto obavy namístě, ukázaly události, které vedly k druhé světové válce. Není náhodou, že tehdy prakticky všechny evropské státy ‒ bez ohledu na to, kdo jim vládl ‒ přistoupily k vytváření silných států s vysokými daněmi a velkou měrou přerozdělování. Ještě dlouho byli všichni vyděšeni z toho, co vedlo k vzestupu Hitlera.

Progresivní zdanění bylo standardem, a to v mnohem větší míře, než je tomu dnes. Vždyť i ve Spojených státech, v této mekce kapitalismu, byli v poválečných dekádách nejbohatší zdaněni z více než devadesáti procent. Podobně tomu bylo v Evropě. Nezaměstnanost, chudoba či nerovnost byly považovány za nebezpečné elementy, které je třeba aktivně řešit a potlačovat.

Sociální stát proto rostl a s ním i šíře a kvalita poskytovaných služeb, které zahrnovaly čím dál širší skupiny obyvatel včetně střední třídy. Ze státu coby nepřítele se stal stát coby garant bezpečného, příjemného a pohodlného života pro všechny. Třicetileté poválečné období je mnohými historiky, jako je třeba Tony Judt, označováno jako zlatý věk Evropy.

Éra snižování daní přišla až s koncem sedmdesátých let se záměrem vyrovnat se s ekonomickou krizí této doby. Nastoupila éra privatizace, deregulace a snižování daní, jejímž cílem bylo osekání sociálního státu. To byl třeba cíl, který sledoval ekonom Milton Friedman, který přišel s myšlenkou, že snížení daní zmenší rozpočet státu a odtud povede nutnost k ořezání státních výdajů.

Výbušná sociální loterie

V jiném kontextu sledujeme totéž například dnes, kdy se současná česká vláda zaklíná tím, že si něco nemůžeme dovolit, protože na to v rozpočtu nejsou peníze. Peníze však do státního rozpočtu přicházejí skrze daně, jejichž výši určuje právě vláda a parlament. Nedávné zrušení superhrubé mzdy ochudilo státní rozpočet o zhruba sto miliard korun a na tomto zrušení se podílela vládní ODS. Nedostatek financí na větší pomoc v současné krizi je tak výsledkem její práce a je tedy záměrný, není důsledkem působení přírody nebo náhody.

Právě na vrcholu zmíněné deregulace, která ovládla v osmdesátých letech země, jako byly Spojené státy nebo Velká Británie, se zhroutila železná opona a proponenti těchto strategií se vrhli na východoevropské státy. Není náhodou, že tzv. rovnou daň najdeme právě a v podstatě výhradně jen u států bývalého východního bloku. Západní země k ničemu podobnému nepřistoupily, vědomy si toho, že společnost nepovstává z faktu, kdy se každý stará jen sám o sebe, ale ze společné správy věcí veřejných.

Není náhodou, že dlouhodobě nejspokojenější, nejšťastnější a současně jedny z nejbohatších společností leží ve Skandinávii, kde z vysokých a progresivních daní nikdy neuhnuli.

Progresivní daně samozřejmě poněkud rozporují pohádku o tom, že se každý může stát na základě vlastní píle libovolně bohatým. My však víme, že navzdory několika výjimkám se bohatství především dědí a reprodukuje. Bohatí jsou bohatí nejčastěji proto, že se narodili do bohaté rodiny, na čemž sami žádnou zásluhu nemají. A to platí také obráceně, v případě chudých. Startovní podmínky každého člověka jsou nerovné a často nepřekonatelné. Progresivní zdanění můžeme chápat jako velmi opatrný pokus tuto nespravedlnost vyrovnat.

V Česku nám tyto elementární pravdy dlouho nedocházely, protože pro mnoho lidí nebyly v jejich okolí k vidění. To se mění v posledních letech v souvislosti s krizí bydlení. Poprvé v porevoluční historii můžeme číst o tom, že pro nastupující generaci vlastní bydlení je a bude nedostupné. Bez ohledu na to, jak se bude snažit, si nebude moci dovolit pořídit si svůj dům nebo byt. Do popředí se naopak bude mnohem více dostávat fakt, že vlastní bydlení bude otázkou dědictví a tedy rodinných poměrů.

Sociální vzestup tak bude ještě méně než dnes otázkou osobní snahy a píle, ale více výsledkem loterie při narození. Možná toto poznání povede někdy v příštích letech k přehodnocení majetkových daní, které patří v Česku mezi vůbec nejnižší v Evropě. To, že část společnosti bude platit po celý život vysoké nájmy, zatímco jiná bude těchto výdajů ušetřena, může vytvořit potenciálně výbušné sociální podmínky příštích let a znovu nastolí otázku, co je a není spravedlivé.

Obrat k silným sociálním státům

Progresivní daně souvisejí s širší otázkou, co je to společnost nebo k čemu přesně máme stát. Pokud přistoupíme na tezi, že daně musejí být stejné a co nejnižší, aby každému zbylo co nejvíce peněz, pak tím také akceptujeme představu, že hromadění majetku na individuální úrovni je tím hlavním smyslem a cílem veškerého lidského snažení. Je vhodné si uvědomit, že tato představa je velmi nová, přičemž po většinu lidské historie byla podobná teze pokládána za vyloženě nemorální a nebezpečnou.

Opačnou tezí je pak budování států, které dokážou každému zajistit podmínky a prostředí pro jeho bezpečný a osobní rozvoj, kterým přitom není myšlena svoboda pracovat dvacet čtyři hodin denně a sedm dní v týdnu až do úplného konce. Více společných peněz může znamenat třeba lepší knihovny, školy a nemocnice pro všechny. A více spokojených lidí vytváří spokojenější společnost a lepší místo k životu pro všechny.

Otázka, zda a nakolik individuální bohatství krotit a přerozdělovat, byla základním zdrojem evropských politických debat a konfliktů posledního století, kdy za hlavní příklad toho, že danění a přerozdělování má smysl, nebyl vydáván náš východní blok, ale skandinávské státy, které vybudovaly jedna z nejpříjemnějších míst k životu, jaká lidská historie pamatuje.

V dnešních dnech, kdy se na nás řítí jedna hrozba a krize za druhou, se pak zdá, že znovu nastává obrat směrem k silným a schopným státům. Jejich provoz je pak bez progresivního zdanění v podstatě nemyslitelný. Je v zájmu každého, aby na takový stát dle svých možností přispěl.

Autor je sociolog a novinář, Alarm