Je pátek podvečer, přijíždíme lesní cestou na tábořiště v lomu Na Hřebenech poblíž Lipnice nad Sázavou, kde se koná víkendový kurz Nožíř – Otec, Syn a Nůž. Jak název napovídá, jedná se o mezigenerační kurz, na kterém se pracuje rukama, avšak jedinou motivací není samotný výrobek, ale také společně strávený čas. Takto zaměřené kurzy pořádá již čtrnáctým rokem Josef Šebesta, kterému zdatně sekunduje Karel Chodil.

Od materiálu k lidem

Josef Šebesta pochází ze Slovácka. Dědeček byl vyhlášený stolař a v jeho dílně se malý Jožka seznamoval s řemeslem. Později se vyučil dřevomodelářem a pracoval ve slévárně v Hodoníně, ale nijak výrazně k tomu netíhl, a tak zvolil jinou cestu. Prošel povinnou vojenskou službou, udělal si kapitánské zkoušky na plachetnici a rekvalifikační masérský kurz.

V roce 1996 se zúčastnil kurzu Prázdninové školy Lipnice s názvem První poslední, kde se seznámil s metodou zážitkového učení. Tato zkušenost zásadně ovlivnila jeho další směřování. Dva roky poté absolvoval v „Prázdninovce“ instruktorský kurz a sám začal kurzy lektorovat. Časem si doplnil pedagogické vzdělání, terapeutický a koučovací výcvik a několik dalších seberozvojových kurzů a od té doby se živí jako průvodce rozvojem lídrů a týmů. Práce s lidmi ho naplňuje, současně ho neopouští touha tvořit rukama.

Jožka (vpravo) a Karel

Jeho práce a koníček se propojily v roce 2009, kdy se stal součástí týmu, který připravoval kurz Quo Vadis určený pro muže, kteří na sobě chtějí pracovat. „Báli jsme se, aby kurz nebyl pro chlapy moc ukecaný, a hledali jsme nějaký hmotný projekt, který by pracoval s mužským archetypem. Napadlo mě, že by si mohli vyrobit nůž,“ vzpomíná Josef, kterému všichni říkají Jožka. Tehdy měl s výrobou nožů jen letmé zkušenosti a trvalo nějaký čas, než celý proces vyladil, nicméně nožířská dílna je od té doby pevnou součástí Quo Vadis.

Později se rozhodl kurz převést do víkendového formátu a nabízet ho zájemcům z řad veřejnosti. Časem někdo přišel s myšlenkou, jestli by nebylo možné se zúčastnit se synem. Jožkovi se ta představa líbila: „Říkal jsem si, proč ne, tohle by přece kluci od devíti desíti let mohli zvládnout. V té době se mi také narodil syn a téma otcovství se pro mě stalo aktuální.“

A tak Jožka koncept upravil a kurzy se najednou začaly plnit. Přispěla tomu i náhoda, když se o nich jeden z účastníků zmínil na serveru Proti šedi, následoval rozhovor v Respektu, který jeho autorka nazvala Otec, Syn a Nůž. „Ten název jsem si sprostě vypůjčil, protože dokonale vystihuje podstatu kurzu. Podstatou není nůž, ale setkání otce a syna, kteří si společně plní svůj robinsonský sen. Celý víkend tvoří vedle sebe a jsou v tom rovnocenní, zároveň může otec syna mnohému naučit, protože má pochopitelně větší zkušenosti.“ O tom, že se Jožka svým produktem trefil do poptávky, svědčí i fakt, že někteří tátové jezdí opakovaně, jak jim postupně dorůstají další synové. Někdy se sejdou i tři generace mužů z jedné rodiny. Vyloučeny nejsou ani ženy, ale téma přirozeně víc přitahuje muže.

Prázdninovka inspiruje a spojuje

Vraťme se ještě k Prázdninovce, která v celém příběhu hraje důležitou roli. Ostatně i Jožka s Karlem, který v civilním životě pracuje jako terapeut, se seznámili v Prázdninovce. 

Prázdninová škola Lipnice vznikla v roce 1977 jako reakce na „společenskou strnulost normalizační éry“ a je průkopníkem zážitkové pedagogiky u nás. Svým zaměřením navázala na bohatou tradici pobytů v přírodě a již více než 45 let nabízí kurzy pro širokou veřejnost, školy i neziskový sektor na bázi dobrovolnictví. V praxi to znamená, že prostřednictvím prožitku se Prázdninovka snaží lidi inspirovat k uvědomění si vlastní hodnoty, porozumění svých limitů a silných stránek a další práci na sobě. Kurzy, kterých Prázdninovka pořádá desítky ročně, mají jasnou dramaturgii složenou z různých her a programů, jejichž výběr dokonce vyšel jako knižní série. 

Řada z nich našla inspiraci v prostředí lipnického střediska, což je unikátní stavba z let 1965–1969 architekta Jaroslava Vaculíka, jednoho z posledních poválečných žáků Le Corbusiera. Organická stavba, umístěná na břehu zatopeného lomu, je neobvyklá svým výtvarným řešením, a především půdorysem ve tvaru spirály, kde centrem veškerého dění je hlavní společenská místnost s krbem, na niž se vějířovitě napojují jídelna a další místnosti. V podobném duchu jsou vystavěny také sauna a umývárny, celý komplex doplňuje dvacet chatek, uspořádaných do tvaru podkovy.

Středisko je dnes majetkem České tábornické unie, která ho využívá pro vlastní potřeby i ke komerčnímu pronájmu. Dosud se zde odehrává část prázdninovkových kurzů a také Jožka se sem rád vrací: „Lidé jsou tím místem uchváceni. Spojení místa, lidí a samotného produktu vytváří neopakovatelnou atmosféru.“

Hurá do práce

Oficiální program začíná v pátek v šest hodin večer, ale účastníci přijíždějí v předstihu a nenuceně se zapojují do příprav – montují stoly, vybalují náčiní, u toho zlehka konverzují. Centrální místnost s krbem se proměňuje v improvizovanou dílnu. Po krátkém uvítání a seznámení s programem i vzájemně mezi sebou následuje večeře, po večeři Jožka rozdá instrukce a skupina se pouští do práce. 

Na výběr je několik druhů dřeva různých dřevin ve formě hranolků o velikosti zhruba 5 × 6 × 20 cm a tři druhy čepelí, které Jožka objednává ze Skandinávie: „Nemá smysl vyrábět vlastní čepele, to je spíš kovářská práce, která vyžaduje zkušenosti, navíc by nebylo reálné nůž za víkend dokončit.“ K dispozici jsou také rozličné ozdoby ze dřeva či kovu a záštita z alpaky, která se vkládá mezi čepel a rukojeť. Ještě večer je potřeba všechny části rukojeti navrtat, zasadit do nich čepel a zalít lepidlem, aby polotovar do rána vyschl. Zvuky vrtačky a bouchání se z místnosti ozývají dlouho do noci. 

V sobotu po snídani přichází další várka instrukcí, skupina si rozebere náčiní a převážnou část dne tráví výrobou rukojeti. Nejprve je nutné rukojeť dobře vycentrovat, vyznačit tvar a hrubě jej opracovat rašplí, následuje broušení smirkovým papírem a na závěr elektrickou bruskou, aby byl povrch dokonale hladký. Takto připravená rukojeť se ještě napustí voskem a práce na noži je hotova.

Jožka celý proces jemně moderuje, obchází jednotlivá stanoviště, občas si skupinu přivolá k sobě a objasňuje další postup. Karel je mu k ruce, radí, pomáhá s některými úkony a uklízí nepotřebné vybavení, které má své pevné místo v různých kufrech a bednách. Při tolika lidech je nutné udržovat pořádek, aby šla práce dobře od ruky.

Odpoledne se pokračuje výrobou pouzdra. Pouzdra se zhotovují z tři milimetry silné hovězí kůže. Podle tvaru rukojeti se vybere tvar šablony, obkreslí a vyřeže do kůže, část se slepí, prošpikuje a sešije. Hotová pouzdra zbývá namočit do vody se sodou, aby kůže změkla a dala se dotvarovat. Tím sobotní práce končí a začíná zábava. 

Po večeři je pro malé i velké zájemce připravena sauna s koupáním v lomu a konečně nožířská hostina, která má dvě základní pravidla: „Za prvé řežu vždy vlastním nožem a za druhé řežu pouze to, co sním,“ upřesňuje Jožka. Zatímco se do sálu pomalu trousí spokojení saunaři, pracovní stoly se mění v královskou tabuli, která se zakrátko zaplní klobáskami, uzeným masem, sýry, domácím chlebem a stopovým množstvím zeleniny. Připíjí se pivem a vínem. Každý přivezl to nejlepší ze svého kraje, nálada je družná, jako by se všichni znali už léta.

Nedělní dopoledne je určeno k dokončování. Dolešťují se nože, brousí kůže, připevňují poutka na pouzdra. Jožka ukazuje, jak o nože pečovat a jak je správně brousit. Po deštivé sobotě konečně vysvitlo slunce, je sice stále chladno, ale mládež neodolala a brázdí temné vody lomu v kánoích. Před obědem se skupina opět sejde v místnosti s krbem a jeden po druhém sdílí své pocity a prožitky z uplynulého víkendu.

Skupinu tvoří lidé

Kurz Nožíř má kapacitu dvanáct dvojic, ale tentokrát bylo složení nezvykle pestré. Čtyři tátové se synem, jeden táta s dcerou, jeden děda s vnukem, jeden pár, jedna žena, dva muži… celkem sedmnáct osob. Až na jednu výjimku, která ovšem vznikla náhodou, se neznali. Většina kurz dostala jako dárek od svých blízkých. S čím na kurz jeli a co si z něj odvezli?  

Ondra na kurz přijel s dvanáctiletým Jakubem, rád kutí a rád by se synem trávil víc času. Nožířský kurz mu přišel jako zajímavá možnost, ale bál se, že ho syn odmítne, protože nebude chtít být celý víkend offline. Jeho obavy se nenaplnily, Kuba kurz ohodnotil pěti hvězdičkami z pěti. Pro Ondru bylo nejtěžší zkrotit svou kreativitu, stíhat jednotlivé kroky v rychlém sledu, a ještě přitom pomáhat synovi.  

Hany je manažer v obřím korporátu. Přes týden hodně pracuje a o víkendu se věnuje dětem. S nejstarší Jasmínou, která je v osmé třídě, je spojuje skauting a jiu-jitsu, za lepšího počasí by přijeli na motorce. Hany si o víkendu dopřál digitální detox, získal novou dovednost, ocenil příjemnou společnost i prostředí. Jasmína byla ve verdiktu stručná: „Až na tu zimu to bylo perfektní.“

Děda František žije na statku v jižních Čechách. Vnoučata za ním často jezdí na víkendy a na prázdniny a společně něco tvoří. Kurzu se zúčastnil s desetiletým Danem, který byl nadšený, že dokázal vyrobit něco tak luxusního jako nůž s pouzdrem, a představoval si, jak mu budou kamarádi závidět. František se usměje, zamyslí a pronese: „Člověk celý život něco očekává a buď to najde, nebo ne. My jsme to tady našli.“

Dominika byla na Nožíři podruhé. Před čtyřmi lety přijela se svým tehdy čtrnáctiletým synem, a přestože sama nůž nevyráběla, moc se jí líbila atmosféra kurzu i lipnického střediska. Tentokrát s sebou přivezla partnera Martina.

Radka je máma dvou malých holčiček. S partnerkou žije na venkově a ráda tvoří rukama. Radku na kurzu bavilo snad všechno, ocenila přátelskou atmosféru, výjimečné prostředí a kolegialitu účastníků. Uděluje dokonce šest hvězdiček z pěti: „Obvykle chodím spát v devět, vstávám v pět a začínám pracovat. Už dlouho se mi nestalo, že bych vydržela konverzovat dlouho do noci, navíc s lidmi, které jsem nikdy předtím neviděla.“ 

Ondra a Marek přijeli bez dětí, mají je ještě malé. Ondra sám působí v oblasti vzdělávání, moc se mu líbí koncept otec & syn a mrzí ho, že s tátou nic podobného nezažil. „Je to starý mrzout,“ konstatuje lakonicky. Marek rád chalupaří, pracuje jako zástupce odborů, takže je v neustálém kontaktu s lidmi. Na kurz si přijel odpočinout od pracovních záležitostí, což se mu dokonale povedlo: „Po dlouhé době jsem se setkal s lidmi, kteří si na nic nestěžují a prostě si to užívají.“ Rád by sem jednou vzal svého syna.

Závěrečné sdílení patří Jožkovi s Karlem. Přestože kurz pořádají už dlouho a jsou sehraná dvojka, opakovaně reflektují způsob vedení a zamýšlejí se nad řádem a volností. Pro oba je důležitou motivací budování komunity a téma otcovství, kterému rádi věnují svůj čas a energii. Každé setkání navíc přináší novou inspiraci a poznání. Tentokrát se kurzu poprvé aktivně účastnil Jožkův jedenáctiletý syn, Karlův sedmiletý Kryštof na svou příležitost zatím čeká.

Kurz Nožíř se koná čtyřikrát až šestkrát do roka a do letoška jím prošlo zhruba 1700 účastníků, odhaduje Jožka podle počtu vyfakturovaných čepelí. „Nožířský kurz v této podobě těžko někdo zopakuje. Brašnářských nebo jiných řemeslných kurzů je hodně, ale většinou se tam klade větší důraz na řemeslo a menší na lidi. To, co náš kurz odlišuje od ostatních, je právě způsob práce s lidmi. A myslím, že i ten víkendový formát přispívá k jeho atraktivitě,“ odtuší Jožka. Ostatně přesvědčit se můžete sami, další termíny jsou vypsány na říjen.