Setkání pana Josefa a paní Niny probíhá pokaždé stejně. Nina se představí, vysvětlí, co nabízí, jakoby se viděli poprvé. Potom se s Josefem posadí v jeho pokoji v domově pro seniory v centru Berlína, pijí čaj a povídají si. Pan Josef má demenci a na paní Ninu si nevzpomíná, i když za ním chodí již déle než rok. Když se trochu sblíží, nabídne mu paní Nina masáž, intimně se ho dotýká, a pokud se dohodnou, že je mu to tak příjemné, může masáž skončit i orgasmem. Paní Nina je totiž sexuální asistentka.

Někdy je potřeba pomoct

Sexuální asistence je placená služba a jejím cílem je umožnit klientům žít sexuálním životem, pokud o to stojí a brání jim například nějaké onemocnění nebo handicap. Asi už není potřeba zmiňovat, že lidé s handicapem nebo třeba s onemocněním demencí, jako v příběhu výše, mají právo na důstojný život. Ale jestli k tomuto důstojnému životu patří i naplněný sexuální život, to je překvapivě stále tématem divokých diskusí.

V České republice rozjíždí projekt sexuální asistence organizace Rozkoš bez rizika. Na svých stránkách uvádí, že je organizace přesvědčena o tom, že lidé s onemocněním nebo handicapem mají právo prožívat svoji sexualitu tak jako zdraví lidé. Jejím upíráním dochází k upírání základních lidských práv. V současné době proškolili již cca šedesát asistentů nebo asistentek. V soutěži sociálních inovací Sozialmarie získal projekt v roce 2016 cenu publika.

Přesto se organizace stále potýká s předsudky a aktivně proti nim bojuje. U osob s tělesným postižením to má asi nejsnazší. Ty koneckonců úspěšně mluví za sebe a svá práva hájí a mohou jasně formulovat svá přání. U osob s dalšími postiženími ještě někdy přežívá podivná představa, že jsou „jako děti“ a nepotřebují žít sexuálním životem. Tato role sexuálně pasivních je přisuzována i některým nemocným. Paradoxně například pacientům s demencí, i když se jedná o lidi, kteří většinou prožili aktivní sexuální život, mají děti a partnery. Zdá se, že tedy pořád ještě zcela nevíme, jak na tuto citlivou otázku, kdy někdo potřebuje se svojí sexualitou pomoct. Kromě mnohých úskalí, jako je sexuální zneužití nebo správná komunikace s klientem, je tu stále ještě ten hlavní boj o to, co se má a co se nemá. Nepomáhá ani to, že sexuální asistence má některé společné rysy s prostitucí, i když jejím cílem je kromě toho očividného i edukovat a navázat vzájemnou důvěru.

Lidé s handicapem, lidé nemocnění nebo lidé žijící v zařízeních mají právo prožívat svoji sexualitu tak jako zdraví lidé! Bránění jim v prožívání jejich sexuality je upírání základních lidských práv a svobod!

Co se má a co se nemá

Je smutné, že za touto otázkou pořád ještě není potřeba chodit tak daleko. Zapomeňme na sexuální asistentky a asistenty, stačí se podívat kolem sebe. Sexuální život jako by náležel jen mladým a krásným. Když člověk není mladý a krásný, tak je možné ho mít, ale radši o tom moc nemluvit. No a už vůbec ne ukazovat.

V roce 2008 byl v Německu uveden do kin nový film Wolke 9, který začíná vášnivou scénou staršího zamilovaného páru. Film je o ženě, která po třiceti letech kvůli nové lásce opouští svého manžela. Režisér Andreas Dresden říká, že chtěl prostě natočit film o tom, že bláznivě zamilovat se může člověk v každém věku a může tím ubližovat a ničit. Záměrně zahájil film intimní scénou, aby se „to tím odbylo“ a mohlo se přejít k vlastnímu tématu. Ukazovat sexualitu lidí vyššího věku je totiž podle něj stále ještě šokující a on chtěl, aby se diváci soustředili na něco jiného. Nu, je trochu těžké tomuto argumentu uvěřit, protože úvodní intimní scéna způsobila pravý opak. Film rozvířil diskusi o tabu sexuality ve stáří a přitáhl na sebe značnou pozornost.

Film se ale opravdu nedotýká jen čistě tématu sexuality, ale hranic sexuality a lásky ve vysokém věku obecně. Ptá se na to, jestli může žena ve věku šedesáti let opustit svého muže, který tím velmi trpí, a jít za svou novou láskou a naplněným sexuálním životem. To je otázka, na kterou film hledá odpověď. A není to snadné. Opuštěný manžel hlavní hrdinky velmi trpí a nakonec spáchá sebevraždu. Ale debata se dotkla tohoto palčivého tématu jen okrajově. Zaměřila se hlavně na úvodní scénu, ukazující fyzické vzplanutí milenců zcela ryze a jasně. Když se pár miluje, není příšeří ani se kamera neodkloní cudně kamsi do dáli. Ukazuje těla dvou lidí, kteří se milují, ale stáří už je dostihlo. Mají stařecké fleky a vrásčitou kůži, kterých si ve světle všedního dne nelze nevšimnout. A právě tenhle nevšední pohled způsobil pozdvižení a diskusi.

Konzervativní systém

Ale jsme skutečně ještě tak konzervativní? Od uvedení filmu Wolke 9 uplynulo už osm let a je otázkou, jestli by dnes stále ještě šokoval. Pohled lidí na sexualitu se mění, s odlišností od standartu, který nám prodává filmový a reklamní průmysl, už nemají takové potíže. Alespoň většina ne. Problémem ale zůstává, že lidé překonávající bariéry, aby mohli naplno prožívat svůj sexuální život, ze stejného důvodu často žijí v nejrůznějších zařízeních. Ta jim pomáhají zajišťovat běžné potřeby, když to nezvládnou sami. Ale tam, kde se pohled veřejnosti postupně mění, sociální systém jen těžko stačí s dechem.

Pracovnice jednoho pražského domova pro seniory popisuje situaci zcela výstižně. V zařízení prostě není dostatečně prostoru, aby měl každý klient svůj pokoj pro sebe. Je jen pár takových, kteří měli štěstí a takový příjem, aby si to mohli dovolit. Naprostá většina žije ve dvoulůžkových pokojích. Nemají tedy vůbec žádné soukromí. Jak popisuje pracovnice zařízení, jediný prostor, který se nabízí, jsou masážní a vířivé vany sloužící k rehabilitaci, kde taktnější pracovnice nechávají klienty nějakou dobu o samotě a dopřávají jim trochu soukromí.

Linka seniorů: 800 200 007
Anonymní a bezplatná linka krizové pomoci pro seniory, osoby pečující o seniory a osoby v krizi. Je k dispozici volajícím z celé České republiky. V provozu je každý den od 8:00 do 20:00h. Obrátit se můžete také na emailovou poradnu: linkasenioru@elpida.cz

Pan Pavel v hovoru na Lince seniorů právě to uvádí jako hlavní důvod, proč v žádném případě nechce do domova pro seniory. Celý život žil naplno, pracoval jako lékař a po smrti manželky má přítelkyni, která pro něj hodně znamená a rozumí si ve všech směrech. I když je mu skoro osmdesát let, mají vztah se vším všudy a jeho děsí, co se stane, až se o sebe nebude moci sám postarat. Představu domova pro seniory má spojenou hlavně s velkou nesvobodou v oblasti intimního života. Zdá se, že zařízení tohoto typu se sexuálním životem svých klientů vůbec nepočítají. A to se netýká zdaleka jen domovů pro seniory, ale i jiných zařízení pro osoby s nejrůznějšími typy postižení. O důstojném životě se mluví hodně, ale sexuální život k němu pořád ještě nepatří.

Poznámka: Osobní údaje v příbězích byly pozměněny tak, aby byla zachována plná anonymita.