Evě Maršálkové tehdy bylo 24 let, měla dvě malé děti a užívala si mateřství. Náhle, během jednoho týdne, přestala slyšet. Zničehonic. „Hodně lidí by asi taková situace položila. Ale já jsem celý život bojovník. Proto jsem se automaticky připojila ke komunitě neslyšících v Mostě, kde jsem bydlela,“ popisuje Eva svůj příběh na webu Svazu neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR. Tehdy se psala sedmdesátá léta. V Mostě jí lékaři napsali do záznamů, že příčina nemoci je neznámá, v Praze se později přiklonili k tomu, že Eva ztratila sluch kvůli odumření vláskových buněk, které se nacházejí v hlemýždi vnitřního ucha, v tzv. Cortiho orgánu odpovědném za sluch. Tyto buňky přeměňují zvukové vlny na nervové elektrické signály, které pak směřují do mozku. Příčinu jejich zániku ale tehdy nikdo neznal.

Jak se Eva Maršálková v nové životní situaci dokázala postarat o své slyšící děti? Naučila se jednu věc, která jí ulehčila komunikaci. „Málokdo o tom ví, ale když jako neslyšící dáte ruku na hrdlo, cítíte, co děti vyslovují. Ta slova vám procházejí rukou. Takto jsem s nimi komunikovala a věděla díky tomu vše, co po mně chtějí.“

Manželovi je dodnes vděčná, že ji naučil odezírat a ovládat hlasitost mluveného slova v různých prostředích. Během půl roku zvládla odezírat naprosto perfektně – když ji lékaři poslali do Ústí nad Labem na foniatrii, aby se zdokonalila, bylo to zbytečné. „Už mě neměli co učit,“ směje se Eva. V roce 1987 se stala první ženou v republice, která získala českou neuroprotézu – takzvaný kochleární implantát. 

Slévající se zvuky

Onemocnění sluchu patří v celosvětovém žebříčku nejčastěji se vyskytujících chorob poměrně vysoko, na sedmé místo. U nás žije kolem půl milionu sluchově postižených, přičemž rozhodující část tvoří starší lidé, kterým se sluch zhoršil s věkem. Zhruba 15 tisíc postižených se s touto vadou již narodilo, anebo vznikla v dětství. Osob s totální ztrátou sluchu je v Česku asi 3900. 

Může znít překvapivě, že Světová zdravotnická organizace (WHO) považuje postižení sluchu za druhé nejzávažnější hned po mentálním. Je tomu tak především proto, že zhoršení sluchu často přináší sociální izolaci. Mnoho z nás si z dětství pamatuje na špatně slyšící prarodiče, kteří se s námi obtížně domlouvali a kvůli slabšímu sluchu žili do značné míry uzavření ve vlastním světě. „Nepomůže mi, když na mě zesílíte hlas,“ říkali často, „mně se ty zvuky slévají, nedokážu je dobře rozlišovat.“

Při zhoršení sluchu totiž odumírají sluchové receptory – už zmíněné vláskové buňky vnitřního ucha. V případě vrozené hluchoty se nevyvinou vůbec. Lehčí forma onemocnění, nedoslýchavost, je typická civilizační choroba, k jejímuž vzniku lidé často přispívají tím, že se vystavují nadměrnému hluku – třeba během bouřlivého mládí na rockových koncertech, nebo častým a hlasitým poslechem hudby ze sluchátek. Moderní medicína zná způsob, jak receptorové buňky nahradit a dodat mozku zvukové informace nebo je zesílit. 

Nejčastěji se používají klasická naslouchátka, která pracují na principu zesílení zvuku. Miniaturní přístroj upevněný za ušním boltcem z okolí zachytí zvuk, zesílí ho a mikrofonem pošle do sluchového ústrojí. Předepisuje se často starším lidem, u nichž se postupně zhoršuje sluch. Nejlevnější přístroje lze zakoupit už od pěti set korun, ceny těch kvalitnějších se pohybují kolem tří tisíc, špičkové stojí až deset tisíc korun. Na trhu je dostupné široké spektrum produktů, mezi jinými firem Axon či Beurer, přičemž zařízení mohou pracovat na analogovém, či modernějším digitálním principu – digitální způsob zpracování zvuku přináší vyšší kvalitu, ale takové přístroje jsou dražší. 

Špičková zařízení pak nabízejí například možnost streamingu zvuku – tedy jeho ukládání do paměti s možností následného přehrávání. Zpočátku může být pro uživatele naslouchátka potíž zvyknout si na to, že v uchu je vložený nějaký předmět. Tvary a velikost naslouchátek se ale radikálně změnila. Zpočátku byla příliš objemná a nemotorná, vedly z nich různé obtěžující kabely, ale v poslední době se zmenšují a zjednodušují, aby jejich nošení neznamenalo takovou zátěž. Pro sluchově postižené je také důležité, aby naslouchátka měla funkci zesílení či ztlumení zvuku. Baterie obvykle vydrží několik dní, pak je třeba ji vyměnit.

„Používala jsem například produkt Widex Flash, ale tenhle typ byl hodně poruchový – každého půl roku musel být v servisu,“ říká uživatelka Ivana (49). „Pak jsem přešla na Interton, který zatím nebyl ani jednou v opravně. Značný rozdíl bývá v poslechu – pokaždé po nasazení nového přístroje je třeba si zvyknout na zvuky, které jsem dříve neznala.“ 

Vedle naslouchátek se pak v posledních letech rozvíjejí především tzv. kochleární implantáty (řecky kochlos – hlemýžď), které změnily život i Evě Maršálkové. Byly implantovány již téměř půl milionu pacientů na světě. U nás byly za posledních třicet let nasazeny u více než tisícovky pacientů, z nichž jednu třetinu tvoří dospělí a dvě třetiny děti. 

Zařízení se skládá z vnějšího audio procesoru, který je upevněný za uchem a přístupný uživateli, a samotného implantátu ve vnitřním uchu. Implantát nahrazuje funkci vláskových buněk. Přemění data z procesoru na elektrické nervové signály a těmi stimuluje sluchový nerv, v mozku se pak signály dekódují a zpracují. Podle studií se s implantátem schopnost rozumět řeči zlepší až osmkrát. 

Zase si užít hudbu

Kochleární implantát se nasazuje lidem se závažnější poruchou sluchu. Je možné s ním slyšet, rozumět, a dokonce mít požitek z hudby. „Byl to zázrak!“ neskrývá nadšení po operaci klientka Daniela Zorićová. „Poslech zvuků krásně čistý, ve srovnání s naslouchátky vynikající kvalita.“ S užším rozsahem zvuků, které implantát dokáže reprodukovat, se mozek díky své plasticitě časem vyrovná. Kvalitu slyšení ovlivňuje i to, že uši máme dvě, kdežto kochleární implantát jen jeden, což zhorší kvalitu prostorového slyšení – je možná i oboustranná implantace, ale ta se zatím provádí méně často. 

V současné době vyrábějí kochleární implantáty firmy Advanced Bionics z USA s implantátem Clarion, australský Cochlear Limited se zařízením Nucleus, belgický Philips Hearing Implants s implantátem LAURA nebo čínský Nurotron s přístrojem Venus. 

Rozdíly jsou v podání zvuku. U některých implantátů jej uživatelé popisují jako ozvěnový, mechanický, kovový – zní jako robot, takže uživatel nedokáže rozlišit jednotlivé hlasy. Jiný kochleární implantát zní přirozeněji, hlouběji a jasněji. Po operaci implantátu pacienti někdy nerozumějí mluvenému slovu, zvuky jsou pro ně neidentifikovatelné. Jeden z pacientů toto zkreslení připodobnil zpitvořenému hlasu animovaných Šmoulů. Mozek se tedy musí přizpůsobit, což trvá i několik měsíců. I proto se mnoho klientů operace obává, protože je následně potřeba dlouhé cvičení a rehabilitace – musejí se s novou technologií naučit znovu slyšet a do značné míry jí „přizpůsobit svůj mozek“.

„Nevyhledával jsem společnost a uzavíral se sám do sebe. Nevěřil jsem si v komunikaci a spoléhal hlavně na odezírání. V televizi jsem si musel pouštět skryté titulky a telefonovat jsem zvládl pouze s rodiči, jiným lidem jsem stěží rozuměl,“ popisuje Ondřej Jeřábek, co ho nakonec přimělo operaci podstoupit. Sluch začal ztrácet už ve čtyřech letech. 

Operace se provádí v celkové anestezii, z větší části pod mikroskopem a obvykle trvá kolem dvou hodin. Z řezu za uchem je přístupem přes spánkovou kost otevřeno vnitřní ucho a do hlemýždě je zaveden svazek elektrod. Zvukový procesor je nejčastěji zavěšený za uchem, vysílá signál do cívky, ta bezdrátově přenáší data do vnitřní části implantátu. Ten převede data na elektrické impulzy, drátky je převedou do hlemýždě, kde stimulují sluchový nerv.

Po operaci proběhne měření, aby lékaři zjistili, jak nervová soustava spolupracuje s implantátem. 

Asi za týden přichází na nastavení zevní části, procesoru, a začíná rehabilitace, která se dá přirovnat ke zrychlenému procesu, jako například když se člověk učí chodit či rozumět jako dítě. V rozmezí dvou měsíců začíná člověk rozumět základním slovům, jednoduchým větám a zvukům. Jako u každé elektronické pomůcky je třeba se připravit na občasnou údržbu a ladění zvuku. Vnější část vyžaduje měnění baterie či akumulátoru a čištění drobných součástí. Nejdříve pacient chodí dvakrát týdně do nemocnice, pak už jenom jednou ročně na kontrolu.

„Komunikace ve společnosti pro mě byla najednou o poznání snazší, telefonáty mi již přestaly činit postupně potíže a dnes jsem již schopný sledovat televizi bez skrytých titulků,“ popisuje Ondřej Jeřábek, jak mu operace změnila život.

Problém je samozřejmě cena, která se u kochleárního implantátu pohybuje až kolem 500 tisíc korun, přístroj i operace jsou ale plně hrazené zdravotní pojišťovnou. Potřeba je doporučení od foniatra a schválení operace zdravotní pojišťovnou.

Co do používání kochleárních implantátů jsme na tom až pětkrát hůře než západní svět. Právě možná strach jako u Ondřeje a také nízká informovanost stojí za tím, že Česko se řadí v porovnání s ostatními zeměmi v Evropě na poslední místa v počtu kochleárních implantátů na milion obyvatel. 

„V Německu se jich například aplikuje až 80 ročně na milion obyvatel, ve Francii zhruba 50, v Nizozemí a Rakousku se počty pohybují okolo 20 až 40 implantátů na milion obyvatel,“ říká Jan Bouček z Fakultní nemocnice v Motole. „Zatímco Česká republika dosahovala v roce 2017 čísla čtyři implantáty na milion obyvatel. Dnes jsme na tom trochu lépe, ale stále se držíme pod číslem deset,“ dodává s tím, že se tato čísla týkají dospělých pacientů, kde právě za světem nejvíce pokulháváme. 

Hlubiny sociálního ticha

Vývoj však postupuje rychle kupředu a firmy technologii vylepšují, implantát zmenšují a zdokonalují jeho funkce. V nedávné době například použili lékaři ve FN Motol jako první v ČR novou generaci zařízení na principu kostního vedení, a to konkrétně s využitím tzv. piezoelektrického efektu (piezoelektrický – schopnost krystalu z elektrického napětí vytvářet mechanickou energii a naopak.) Nový implantát OSIA byl voperován třicetileté pacientce. „Jedná se o zcela unikátní technologii na principu piezoelektrického vybuzení mechanické energie, která je přenesena na tekutiny vnitřního ucha a je pacientem vnímána jako zvukový vjem,“ vysvětluje Jan Bouček. Do oblasti za uchem se zavede implantát, který je pevně ukotvený v kosti. Implantovaná část zůstává pacientovi po celý zbytek života, vnější část, zvukový procesor, je přístupná uživateli. Pro pacienta je pak podle něj přínosem zejména zvýšené vnímání vysokých frekvencí, které jsou důležité pro rozumění lidské řeči. „Ve srovnání s přístroji starší generace dává nový implantát pacientovi zvýhodnění až o 17 decibelů, což je zásadní rozdíl,“ zmínil Bouček.

Díky překotnému technologickému vývoji tak na tom budou neslyšící o něco lépe, a částečně se tak mohou vynořit nad hladinu z hlubin sociálně izolujícího ticha.

Významnou pomoc pro neslyšící představují také nástroje, které dokážou odečítat slova ze rtů. Systém LipNet, který vyvinula univerzita v Oxfordu, využívá techniku umělé inteligence a hlubokého učení. Software sledoval videozáznamy 33 tisíc vět pronesených člověkem snímaným kamerou. Modrou barvou označí oblasti v tváři, které jsou typické pro určité hlásky. Z nich pak vytvoří zjednodušené vzorce, tzv. vizémy, které mu umožní přiřadit obraz tváře zvukům. Jaké jsou výsledky? Zatímco trojice neslyšících odezírala v testu úspěšně v průměru z 52 procent, LipNet dosáhl 95 procent. 

Systém je třeba ještě trénovat na datech z reálného světa, do budoucna však nabízí zajímavé možnosti: „Například asistentka Siri nebude potřebovat slyšet váš hlas, bude odečítat ze rtů,“ říká autor systému Yannis Assael z univerzity v Oxfordu. Podle počítačového specialisty Ladislava Kratochvíla z České unie neslyšících však slabina spočívá zatím v tom, že umělá inteligence LipNetu se učila na záběrech snímaných zepředu a za plného osvětlení, kdežto v reálném životě se odezírá z různých vzdáleností a úhlů. „Nicméně je to první vlaštovka a podle mě by přibližně za pět let mohl být podobný systém použitelný v praxi,“ domnívá se Kratochvíl.