Bojím se zeptat, ale nedá mi to: jaký bude příští rok, co nás čeká?

Svět je dnes často definován, a pokud se politologové na něčem shodují, tak je to málo věcí, ale určitě se shodnou na tom, že tento svět je nepředvídatelný, a proto velice nejistý. Obklopil jsem si byt satelitními anténami, abych lépe viděl a slyšel. Každodenní kolečko televizních relací začínám na kanále 105, Tokio, potom to přehodím na Peking, následuje Al Jazira, což je dnes nejobjektivnější vysílání, kritické jak k Pekingu, tak k Moskvě i Washingtonu, následuje BBC, Moskva, Azatyk – zprávy kazašsky, až bude celá hodina, tak anglicky, o půl hodiny později rusky, po nich Astana News, zprávy týkající se Turkménie, Uzbekistánu, Kazachstánu, Kirgizie a Tadžikistánu, kritická stanice financovaná zřejmě částečně z Moskvy, ale i ze západního světa, potom Pentagon, stanice mimořádně konformní, takže když někdo kritizuje zaopatření válečných veteránů, televize Pentagon servilně vysvětlí, jak se mají dobře, Pákistán – tam rozumím málo, protože jejich urdština se liší od hindštiny, ve které bych se ještě dokázal orientovat, abych pochopil, o čem se vysílá, Barma, Tchajwan …

Zadrž, prosím, dívám se s tebou a už věřím, že ze svého balkonu dohlédneš nejen na Olšanské hřbitovy –  kousek vlevo vidím hrob Karla Havlíčka Borovského, ale doslova celému světu do kuchyně. Opravdu to není nadějný pohled?

Následuje obšírný výklad rozložení sil a zájmů ve světě, souvislosti, příčiny, následky, argumenty, postřehy. Ukázka (sotva desetina odpovědi, pouhý vzorek) prozrazuje o komentátorově letoře a metodě mnohé:

Mystické vidění světa, a do toho já zahrnuju jak buddhismus, tak hinduismus, tak křesťanství, tak judaismus a koneckonců samozřejmě islám – tak to je souboj něčeho, co překrývá lidský rozum. Dnes jsem málo šťastný při pohledu na Asii. Málokdo si uvědomuje, jak tam hrozí indicko-čínská válka. Ministerští předsedové obou zemí se na sebe jenom letos asi pětkrát usmívali na nejrůznějších mezinárodních konferencích a setkáních, ale když si přečtu vojenský tisk obou zemí, tak se tam ukazuje hluboká nedůvěra vojenských elit. Kdysi dávno kreslené hranice chce dnes někdo překonávat. Jenom pár příkladů: Čína dostavěla železnici až do Lhasy. Stavba bude pokračovat a do pěti let dospěje soustavou tunelů až do Šikadze. Podívejte se na mapu, kde leží Šikadze, odtud stačí se skutálet a jsi v Indii. My se dnes nejvíce bojíme toho, co se děje v Afghánistánu. S čínskou subvencí už z Uzbekistánu do severního Afghánistánu vede železnice 120 kilometrů dlouhá, další čínská iniciativa je, že se rozšiřuje pákistánský přístav Gvádar, tam bude terminál pro lodě se zkapalněným plynem a Čína už prosazuje plynovod přes válečné pole afghánské. Na námitky nevěřících Tomášů, že to partyzáni vyhodí do povětří, odpovídají: ale kdepak, Čína je přeci dnes jedním z největších investorů v Afghánistánu. Afghánci včetně Talibánu, a říká se, že kromě nejkrajnějšího křídla Al Kaidy, jsou na výplatních listinách Pekingu, aby ohlídali čínské investice. Čína je dnes největší investor v Iráku v sumách několika miliard dolarů, jde o naftová pole 160 kilometrů jižně od Bagdádu, ale kdyby tam zlobili třeba Šíti orientovaní na Írán, tak by z Teheránu dostali pár facek, že ubližují soudruhům z Číny, protože Írán by bez čínského nákupu íránské nafty kleknul rychleji, než si to mohou přát všichni, kdo uvalují na Írán sankce.

A když vzhlédneme od strategických map a plánů, protože na nich člověka nenajdeš, jak se dnes žije na naší planetě?

Jedno jediné horní procento světové populace vlastní již plných čtyřicet procent světového bohatství a deset procent nejbohatších ovládá dokonce osmdesát pět procent tohoto bohatství a na polovinu obyvatel zeměkoule připadá pouhé jedno procento (Rothkopf 2009). Tato čísla jsem vyčetl z knihy Jana Kellera Tři sociální světy. Jiný příklad: v samotných Spojených státech je šest miliónů dětí, které jdou hladové spát, a jedna pětina dospělých drží dietu, protože jsou tlustí. Máme za sebou dvacáté století, končí teprve první dekáda století jedenadvacátého, a toto dvacáté století lze definovat jako nejstrašnější a nejkrutější od doby, kdy se mezi primáty vyskytl jeden, který se pak naučil mluvit – člověk. A my jsme si na ty krutosti tak zvykli, tak jsme v tom čase zapustili kořeny, že nám někdy připadají normální.

Ty máš osobní bolestné zkušenosti, normalizátoři tě vyhnali po osmašedesátém z rozhlasu, dvacet let jsi topil v kotelně Mitasu, dvakrát se estébáci pokoušeli tě zabít, synové nesměli studovat, musel jsi snášet každodenní šikanu – co ti dávalo sílu přežít?

Vedle mě v kotelně byl Karel Kaplan, který když si psal svoji historickou knihu, tak jsem jeho kotel hlídal já, byli tam se mnou Josef Velda, další vynikající český historik, Jan Šindelář, filozof, Jarda Jakoubek, písničkář, ten napsal hodně písniček a já pak za něj dělal analýzu kotelnické vody. Jednou přišla cizí delegace, omylem zabloudili do kotelny a hrozně se divili, když jsme s nimi mluvili anglicky, německy, francouzsky a pan ředitel obíhal kolem a nevěděl, jak zjistit, co jim vlastně říkáme. Pro Jiřího Hájka, bývalého ministra zahraničí, jsem překládal po kapitolách Dějiny Spojených států, práce Henryho Kissingera Atlantický pakt, a on to pak probíral se svými studenty v kroužcích, samozřejmě ilegálních. Ještě dodnes prý někde kolují mým hlasem namluvené překlady Solženicynova Gulagu, neměl jsem tu trpělivost, abych v deseti kopiích psal překlad normálním psacím strojem, a tak jsem četl ruský text a rovnou namlouval český na magnetofonový pásek, prý se to pak hojně rozmnožovalo.

Asi naivní otázka, co z toho dvacátého století si vlečeme stále s sebou?

Čtěte pozorně: Podívejme se na naše Národní shromáždění. Ubohá naše řeč, ubohá kultura srdce! Zástupci národa mluví před očima a ušima celé Evropy. Obsah – trudno povídat. Jako poslední námořnická krčma vedle elegantních restaurací vyhlíží ten sněm naší republiky u srovnání s parlamenty jiných kulturních států. Tuří zařvání je argumentem, silné slovo vtipem, pepický výraz parlamentním způsobem a všecky šlágry z táborů a hospod jsou obsahem našich debat. Zákony, jež z tohoto Národního shromáždění vycházejí, jsou po jazykové stránce tak bídné, že musela být zřízena komise pro gramatickou očistu jejich – komise žila několik dní, jako všechny komise a jako všechny očistné snahy v naší republice.

Uvozovky prozrazují, co jazyk mírně archaický, leč krásný, stvrzuje. Cituješ klasika – J. S. Machar, Pět roků v kasárnách, vzpomínky a dokumenty 1925-1926 – na prvním listu autorovo věnování, mimochodem inkoust ani po desítkách let nevybledl: Pro pana Jana Petránka 21.2.29  Machar.

Otec dostal knihu s věnováním dva roky před mým narozením. Věta, která po citovaném odstavci následuje, až mrazí: Řeč je barometrem kultury národa. Národe, kde jsme? A básník si odpovídá: Neboť jazyk je nejpřesnějším barometrem kultury a nejen kultury, ale i celé vnitřní hodnoty národa, a český národ sesprosťačil po stránce jazykové, protože sesprosťačil po stránce morální.

Vystačíme si ale pouhým odkazem na bídu, často výmluvnou agresivitu a brutalitu naší mluvy? Dnes říkáme, když vylezeme na nějaký kopec, že jsme pokořili horu, když někdo nabývá v debatě vrchu nebo fotbalisté hrají lépe než soupeř, tak ti i oni ty druhé válcují, jakýkoliv úspěch má schopnost nakopnout. Také jsme sesprosťačili nejen výrazivem?

Dnes už se nemluví o tom, co kdysi Kautský nazval lumpenproletariátem. Už je taky lumpenbankéřství, lumpenposlanectví, už je lumpenpodnikatelství, lumpenmilitare – každá tato vrstva nějakým způsobem zlumpenovala. V Rusku se už vžil termín lumpeni a myslí se tím politici nebo vrstva starých kágebáků, kteří přelezli do uniforem policajtů.

Tedy ne pouhé čecháčkovství, jak to nazval profesor Černý?

Vůbec to není čecháčkovství, tedy naše národní vlastnost, speciálně náš neduh. Dalo by se to, s úctou k jazyku, upravit i pro Angličany, Francouze, Němce. Jde o zpronevěření se základním lidským principům. Možná trochu odbočím, ale rychle se vrátím: rád poslouchám z Carnegie Hall nejrůznější koncerty a vždy si při tom vzpomenu na pana Andrewa Carnegiho, amerického podnikatele a mecenáše skotského původu, zakladatele nadace, která vybudovala řadu kulturních institucí, z nichž nejznámější je právě ta newyorská hala. Ten říkal: Já jako obchodník musím prodat co nejlevněji, abych měl takový zisk, který mi umožní obchod rozvíjet, slušně žít, ale pokud půjde o spekulaci, dopouštím se nemravnosti, zločinu. A dnes, od chvíle, kdy padnul bilaterální svět, a řekli jsme si, že už bude všechno fungovat podle principu kšeftu, začaly řádit nejrůznější fondy, kdy každý, kdo měl v ruce banku, mohl spekulovat a z normálního mezinárodního ekonomického systému, který uznával své limity, se najednou stal systém kasinového, hazardérského kapitalismu. Končí rok, ať chceme či nechceme, musíme do dalšího, a my jsme u lumpenů, kasínového kapitalismu a pokleslé mluvy.

Co zbývá člověku, nikoliv čecháčkovi, ale Čechovi na konci roku 2010, kromě rezignace, emigrace a flašky rumu?

To, co Slovákovi, Maďarovi, Polákovi, ale i Rakušanovi, jsme na tom ve střední Evropě stejně: nedat se, nevzdat nic ze svých práv a nadějí. Nemlčet, nerezignovat, aktivně se dožadovat svých nároků, mluvit do záležitostí obecných, komunálních.

Jan Petránek, *28. prosince 1931
V letech 1951–1969 redaktor Čs. rozhlasu, zpravodaj v Indii, Pákistánu, SSSR, Vietnamu a v Číně. Člen legendární redakce mezinárodního života vedené Milanem Weinerem, aktivní účastník vysílání proti okupantům v srpnu 1968, dvacet let topičem, podepsal Chartu v první vlně signatářů, aktivně publikoval v samizdatech. Po roce 1990 redaktor Lidových novin, spolupracovník obnovené revue Mezinárodní politika, pravidelný host vysílání Československého a Českého rozhlasu i veřejnoprávní televize. Autor řady písňových textů i básní, např. sbírky z roku 1984 “Pár veršů pro ovce (přes lávku jdoucích) a fujaru” pod jménem Jan Manuel Lopata Petránek.Hrát tu všivou partii, i když pravidla jsou samá lež?

Už tuhle písničku zpíváme čtyřicet let. Krátce poté, co se v roce 1969 upálil na protest proti naší národní lhostejnosti a nastupující otupělosti Jan Palach, jsme vytvořili partu Šanson věc veřejná.  Existuje dodnes a vyjadřuje jako tenkrát postoje slušných lidí a jejich snahu o nápravu věcí společných. Režim nás nenáviděl a pronásledoval, ale nezdolal. Zpívali a hráli s námi Milan Jíra, Rudolf Pellar, Ljuba Hermannová, Jan Faltýnek, Vladimír Škutina, Karel Trinkiewitz, Libuše Švormová a desítky dalších. A právě Honza Faltýnek zhudebnil a zpíval skvěle text, který jsi připomněl. Dovolil jsem si tu písničku napsat, sám šachista, tak trochu jako vyznání:

Život je jako šachovnice, kde často nemáš dobrej tah,
kde jsou tví střelci bez munice a král je skoro na márách,
Hrát s čistým štítem bývá perný, pravidla když jsou samá lež.
Figury? Ty mám vždycky černý a ještě mi soupeř upře věž.

Takovou všivou partii, tu nemám vůbec rád
a přes všechnu mizerii já dál ji budu hrát.
Že nemám žádnou naději, ledaže bych ji krad?
Jen počkejte si raději, kdo dostane šach mat.

Život je jako šachovnice, kde hraješ o svůj vlastní vaz.
Dáma ta váží hodně sice, však pěšák víc, když přijde včas.
Jsem jako pěšák hodně branej, však přesto silnej v kolenou.
I když jsem celej rozedranej, však duši nemám prodřenou.

Jan Petránek dozpíval, píseň má šest slok, a na naše přání usedl k šachovnici, chtěli jsme mít hezkou fotografii. A nebyl by to on, kdyby jenom pózoval. Otevřel jednu z mnoha ruských šachových publikací, které měl po ruce – Pozicionnaja ničja, poziční remíza, autor G. M. Kasparjan, rozestavil figurky zajímavé koncovky a začal ji řešit. Když ničja potvrzena, předestřeli jsme přání redakce Vital plus: Pane Petránku, chtěl byste psát pro náš časopis aktuální Vádemékum, provázet nás světem, jemuž jsme právě dnes nedali to nejlepší vysvědčení? Promyslím to, jak na tom budu s časem, ozvu se. A jak by to mělo být dlouhé? Navrhli jsme rozsah. Druhý den dorazil mail: Tak jsem si zkusil, kolik to obnáší znaků. Pokud se v tom propočtu nemýlím, bral bych dvojnásobek, to už se dá názor vysvětlit a opepřit kolem.

To je Jan Petránek. Honzo, děkujeme!