Potkáváme se u vás v domě v Klánovicích. Bydlet tady pro vás ale nebyla úplně náhodná volba, máte tu kořeny…

Ano. Moje maminka s tátou se zde narodili, žili a chodili do školy, já jsem čtvrtá generace. Můj praděda, původem z Vysočiny, vyučený krejčí „haute couture“ v Paříži, otevřel se svojí ženou Hermínou v roce 1912 dámský módní salon v Praze, v Navrátilově ulici. Peníze, které uspořil, uložil s příchodem světové hospodářské krize v roce 1929 v Klánovicích, když zde koupil od šestajovického starosty pozemek. Jeho dcera, Taťána, moje babička, se sem ve svých 21 letech přestěhovala a spolu se svým manželem architektem Eduardem Janečkem zde postupně vybudovali zahradnictví. Klánovice zažívaly v té době svá nejlepší léta. Byly tu lázně, golf, tenis, spousta tanečních sálů, restaurací, hotel. A naše zahradnictví, hned naproti rybníku. Babička znala každou kytku latinsky; díky excelentnímu vzdělání, které jí pradědeček dopřál, mluvila perfektně anglicky, německy a francouzsky. Byla nesmírně pracovitá a povětšinou veselá. Denně vařila pro sedm zaměstnanců, starala se o dvě děti, k tomu plela, okopávala, čistila cihly nebo asistovala při stavbě skleníků. Pak si večer nalakovala nehty, oblékla šaty, které si sama ušila, a vyrazili s dědou na tancovačku do klánovických lázní. Prarodiče hodně pracovali, vše vybudovali vlastníma rukama, nikdy si nestěžovali. Já jsem tu jako dítě trávila víkendy v malé chatě, na zahradě hned vedle babiččina domu. Měli jsme tedy pravidelný kontakt s prarodiči, díky čemuž toho mimo jiné hodně vím o jejich životě. Žije se tu krásně. Na druhou stranu cítím tu přetrženou kontinuitu po válce, důsledek odchodu či vyhnání spousty rodin před válkou či po válce, zničení téměř všeho, co dělalo Klánovice výjimečnou obcí.

Jedno z mála míst, kde se tu místní mohou dnes setkávat, je klánovická beseda, naše kulturní centrum. Spolu se sousedy jsme tu před pár lety založili dva komunitní projekty: Klánovickou akademii a Klánovické zahrady. Přijde nám důležité pečovat o kvalitu zdejšího života. Snažíme se tedy podpořit kulturu a vzdělávání na jedné straně a péči o místní zeleň na straně druhé. Pojďme ale dovnitř, stydne nám kafe…

 

Z okna máte výhled na rozkvetlou zahradu. A na zdi visí obraz motýla…

Motýl je symbolem transformace. Larva se nejdříve zakuklí, pak se ale skoro celá rozpustí, než se z ní vylíhne krásný motýl. Nechala jsem si ten obraz namalovat během pandemie covidu, v roce 2020. V té době se děla spousta změn a já jsem to potřebovala nějak zpracovat. Přestěhovali jsme se z centra Prahy do Klánovic, syn maturoval a odešel studovat do zahraničí, já jsem procházela menopauzou a do toho covid, válka, spousta zásadních změn v práci. Takže transformační období. Když v životě dochází k velkým změnám, je důležité si to vědomě prožít… Alespoň to je moje cesta. Nespěchat. Rozpustit se. Restartovat. Je to myslím velké téma. Já jsem nedávno skončila osmnáct let trvající velmi intenzivní profesní etapu. A je to už potřetí za mých 35 let kariéry, kdy jsem se vědomě zcela zastavila. Všichni jedou na vlně longevity, mají pocit, že tu budou do devadesáti… Ale co budeme dělat mezi padesáti a devadesáti? Trh práce s námi nepočítá, ale je důležité zůstat aktivní, zdravý, dobře žít, být pokud možno dál užitečný společnosti. Motýl je teď zkrátka moje téma.

 

Taťána Le Moigne, 4. dubna 1967 v Praze

Česká manažerka, lídryně v oblasti byznysu a digitálních technologií. Od roku 2006 do 2024 působila jako ředitelka české pobočky Google, kterou založila. Později také jako regionální ředitelka Googlu pro Česko, Slovensko, Rumunsko a Maďarsko. V současnosti se věnuje projektům v oblastech strategického leadershipu, transformačnímu mentoringu, rozvojovým, komunitním a ekologickým aktivitám a investicím do společensky prospěšných technologických řešení.

Jak jste to prožívala? Práce pro velké firmy, nadnárodní společnosti, tlak na výkon, a najednou střih. Měla jste plán, co bude potom?

Měla jsem plán. A většinou vím, co chci. Za svůj dospělý život jsem měla v zásadě tři profesní etapy. Ta první byla od mých 21 do 35 let. Čtrnáct let jsem velice intenzivně pracovala – devadesátky… Nádherná, ale také nesmírně náročná doba. Moje první profesní etapa. Pak se mi narodil syn a já byla máma. A chtěla jsem si to užít. Tenkrát jsme žili v Londýně, pracovala jsem pro Microsoft a chtěla jsem se po roce vrátit na poloviční úvazek. V Londýně se do práce nevrací po roce, ale po třech nebo šesti týdnech. Najednou jsem byla konfrontovaná s úplně jinou kulturou, úplně jiným systémem. Došlo mi, že chci syna vychovat v Česku. V Londýně mi práci na poloviční úvazek nabídli, tady v Česku ale ne. Věděla jsem, že končím. Po deseti letech jsem odešla z Microsoftu s přesvědčením, že už pro žádnou velkou firmu nikdy pracovat nebudu. Nikdy neříkej nikdy…

 

Po návratu do Česka jsem věděla, že chci svůj čas dobře využít pro další profesní růst, ale že práci nechci dávat sto procent. Založila jsem svoji malou konzultační firmu. Pracovala jsem pro PPF, HomeCredit, EasyJet i pro stát. A k tomu jsem vybudovala 4bambini, firmu, která tvořila deskové hry pro děti ve věku 4-7 let o důležitých životních hodnotách. Učila jsem se spoustu nových věcí, profesně jsem rostla, ale zůstala mi ohromná flexibilita. Když byl syn nemocný, se vším jsem praštila a byla s ním doma. Nikdy neměl antibiotika, vše jsme zvládli vyléčit cibulí, česnekem a vypocením. Jak mě to naučila moje máma. Tato moje druhá podnikatelská etapa, tentokrát na volné noze, trvala čtyři roky.

Bylo mi skoro čtyřicet, když mi zavolali z Googlu. Že mě chtějí do Londýna. Ale já chtěla zůstat v Praze. Původně v Česku pobočku otvírat nechtěli, ale já trvala na tom, že když pracovat, tak tady. Domluvili jsme se, a tak začala moje třetí profesní etapa.

 

V čem se lišila od té první?

Víc jsem myslela na sebe. V devadesátkách jsme frčeli, samá práce, od rána do noci, sedm dní v týdnu. Teď to bylo jiné. Mimochodem, žena prý věnuje v průměru pět hodin denně péči o rodinu, o dítě, o rodiče, prarodiče. Nyní jako společnost vstupujeme do období péče, a ženy v ní hrají klíčovou roli. Zadarmo. A co je zadarmo, nemá hodnotu. Je v tom samozřejmě spousta předsudků, že je to normální a má to tak být automaticky. Není to všude jako u nás doma, kdy jsme s manželem vždy byli partneři a dělili si povinnosti. Ne nutně rovným dílem, ale vždy jsme byli a jsme partneři. V té své třetí pracovní etapě jsem si i díky tomu mohla dovolit systematický přístup k času pro sebe. Udržet si nějaký balanc i v náročné roli CEO, generální ředitelky, byla moje největší motivace. Měli jsme doma docela řád a v rámci něj fungovali. Manžel se staral spíše ráno, vodil syna do školy, já vařila večeři a četla pohádky. Žádné e-maily do půlnoci. Večery byly pro mě a pro rodinu. Víkendy jsme zpravidla trávili v Jizerkách. Bez mobilu a bez televize. U lesa na kopci, kam se v zimě ani nedostanete autem. A když si chcete uvařit, musíte si nejdřív zatopit v kamnech. Když bylo synovi deset, začala jsem více chodit na večerní akce, networkovat (navazovat pracovní kontakty, pozn. red.), lektorovat, mentorovat. Tam někde začala moje příprava na budoucí odchod.

 

Sázka na rozmanitost?

Vědomě jsem začala poznávat jiné světy, neziskové organizace, think-tanky, byznysové organizace. Objevovala jsem nové bubliny. Kromě té velké planety Google jsem na obzoru najednou měla i jiné planety. Věděla jsem, že až zmizí Google a syn bude dospělý, ty malé planety mi tam zůstanou. Díky tomu jsem po odchodu z Googlu po 18 letech nezůstala sedět doma a nezačala přemýšlet, co budu dělat, abych byla užitečná. Odejít z pozice CEO po tak dlouhé době, navíc do neznáma, to je vždy velká věc. Odejít z jakéhokoliv vztahu po dlouhé době je velká věc. Já ale měla možnost se na tento odchod postupně připravit. Takové štěstí zdaleka každý nemá. Prožít to postupně, když můžete, to je obrovský luxus. Udělala jsem si čas pro sebe, abych zjistila, kdo je dnes Táňa, a co chce. A tak teď k těm původním postupně přibývají i nové planety. Třeba projekt Inspire impact, které propojuje aktivní ženy z celého Česka a podporuje je v tom, aby si vzájemně pomáhaly a navazovaly spolu obchodní vztahy.

Nebo inTouch, firma, kterou jsme založili s manželem s cílem zlepšit kvalitu života osamělých seniorů na celém světě.. Mám ale také čas i na velký úklid a revitalizaci půdy v areálu našeho bývalého rodinného zahradnictví tady v Klánovicích. Snažíme se s manželem ten prostor uklidit od obrovského nepořádku. Smutný důsledek hospodaření státu, který půdu a skleníky prarodičům v roce 1957 zkonfiskoval a donedávna v areálu hospodařil.

 

Přesto, překvapilo vás něco v období po opuštění té hlavní planety Google?

Dostavila se ohromná úleva, protože už nejste v první linii a nemáte tu každodenní zodpovědnost za lidi, za čísla. A objevil se čas. Najednou jsem neměla život naplánovaný na minuty. A mohla jsem si zase začít říkat, co chci, byla jsem po těch letech zase sama za sebe. A postupně jsem si začala budovat své portfolio. Portfolio lidí, aktivit a projektů, které mě baví, dávají mi smysl a přinášejí mi radost. Dnes se cítím jako takový portfolio lídr. A je mi v tom dobře.

 

Často mluvíte o tom, že je Česko fantastická země. Čím to je, že si to řada lidí nemyslí?

Protože nikdy nežili a nepracovali nikde jinde. To za prvé. Mít srovnání je důležité.

Ale také protože jsou naštvaní. A já jim ale docela rozumím. Jsem taky naštvaná. Jako země jsme promarnili obrovské příležitosti. Dnes, 35 let po revoluci, jsme měli být někde jinde, v top evropské desítce. Sedět u stolu, když se dějí velké věci. Pořád máme ty svoje mindráky, když máme problém, svalujeme ho na druhé. Každý tu má názor a všemu rozumí, ale jak správně říká Ondra Vetchý, zamrzli jsme. Navíc nám chybí strategické myšlení. Věci, které se plánují desítky let dopředu, jako třeba dálnice, obrana, infrastruktura, vzdělávání, výzkum. Zajeďte si do Polska, to je dnes úplně jiná země. V Polsku za posledních 30 let skutečně realizovali strategicky důležitá rozhodnutí, a to bez ohledu na to, kdo zrovna sedí u vesla. My jsme jako Jirásek, proti všem. S tím se ale ve 21. století nikam nedostaneme. Můj děda mi říkal, že si za první republiky zašil stokorunu do vesty a vyrazil na cestu stopem kolem světa. Koruna byla silná měna! Pardon, ale kde jsme dneska?

 

A v čem tedy spočívá ta naše excelence?

Umíme spoustu věcí vymyslet. Ale neumíme se prodat. Jsme krásná a bezpečná země. Máme spoustu výborných firem, se skvělým vedením, úspěšných ve světě. Potřebujeme jich ale daleko, daleko víc. Zásadně chybí leadership, meritokracie, kontinuita, strategická spolupráce veřejného s privátním sektorem, skutečná vzdělanost a světový network. Kdo se s námi v Evropě či ve světě baví? Koho zajímáme? V čem jsme dnes světoví? Jakou reputaci máme? Jakou máme strategii pro udržení a přilákání talentu? Jak vypadá naše infrastruktura? Naše bezpečnost? Tohle jsou velká témata.. Přečtete si Kosatíkovu knihu Podnikání pod Davidovou hvězdou – jak vypadal český průmysl před sto lety. Vyrostl na velkých ambicích, inovacích a mezinárodním talentu.

Státních úředníků by měla být polovina, měli by být ale pro státní služby odborně vzděláni a excelentně zaplaceni. Pracovat pro stát by měla být prestiž. Ze všeho nejvíc ale potřebujeme spolupráci a kontinuitu velkých myšlenek. Jen tak se dají budovat zásadní věci. Leadership musí spolupracovat. Jako třeba v Litomyšli, kde se každý pátek schází v hospodě starostové, kteří město od revoluce vedli, prostě protože jim na Litomyšli stále záleží. A je to na tom městě vidět. Masaryk říkal, že potřebujeme padesát let. Máme za sebou třicet pět. A když dostaneme ještě těch patnáct let v míru, pevně věřím, že se do té první evropské desítky dostaneme. Protože na to máme. Nastupující generace je velkou nadějí. Pokud bude ochotna hodně pracovat. Protože s přístupem work-life balance tohle nedáme. Konkurence je obrovská.

 

Jaké jsou příčiny toho, že nám to strategické myšlení chybí?

Vidím dvě velké slabiny české politiky – a obě mají hluboké kořeny.

První je nevzdělanost a malý kontakt se světem. Politika je řemeslo. V devadesátkách jsme tu měli trochu punk – a ten tu, upřímně, máme pořád. Politiku u nás často nedělají profesionálové. Potřebujeme politickou scénu profesionalizovat – nejen pro práci doma, ale i pro naši pozici v Evropě. Excelentní jazyková vybavenost by měla být samozřejmostí.

Druhá slabina je nedostatek sebevědomí. Nevěříme si, neumíme se prodat a často ani nevíme, co vlastně chceme. V první republice jsme tu měli lidi, kteří mluvili několika jazyky – anglicky, francouzsky, německy. Můj praděda, zakladatel našeho rodinného zahradnictví, byl původem z moravské vesnice Domanínek, z chudé rodiny, ze sedmi dětí. Běhal denně deset kilometrů do školy, bosky, a když mu byla zima, strčil nohy do čepice. Ve dvanácti letech odešel do Paříže, tam se vyučil, léta tam pracoval, a nakonec si otevřel dámský módní salón v Praze.

Tehdy tu byla ohromná diverzita – Židé, Němci – a naše ekonomika z ní těžila. Byli jsme propojeni s velkými ekonomikami, měli jsme inženýrský talent, řemeslnou zručnost, jazykovou vybavenost. Tyto kvality potřebujeme vrátit zpátky. Abychom nejen vyráběli, ale také uměli prodávat. A k tomu potřebujeme strategii, jak se stát zemí, která je atraktivní pro talent – domácí i zahraniční. Potřebujeme lidi se zkušenostmi ze světa. A potřebujeme společenskou atmosféru, která nedovolí ve veřejném prostoru lidi urážet a dehonestovat.

 

Co tím myslíte?

Pobavte se s jakoukoliv ženou z české politiky a uslyšíte to samé: od devadesátých let se v politické kultuře nic nezměnilo. Naopak, kultura projevu se ještě zhoršila – a to nejen v politice. Ukažte mi někoho, kdo má odvahu vrátit do veřejného prostoru kulturu slova.

Pro mě lepší Česko neznamená jen ekonomický růst, ale i to, že k sobě budeme více laskaví, budeme více používat prosím a děkuji a dokážeme se k sobě chovat slušně a s respektem. Bohužel, když si člověk pustí veřejnou debatu v televizi nebo zabloudí na sociální sítě, okamžitě ho zasáhne realita – agresivní a nepřátelská energie. A slova nesou energii. A u nás, bohužel až příliš často, nesou energii negativní.

 

Jakou roli v tom, co popisujete, hrají sociální sítě?

Ohromnou. Přispívají v podstatě k přijetí normy chování, které zcela popírá nepsaný standard obyčejné slušnosti. Sociální sítě, ale i používání mobilních telefonů malými dětmi a mladistvými, by zcela jistě měly mít nějakou míru regulace. Vše se dá dnes zajistit technologiemi. Třeba v Austrálii se takové služby neotevřou nikomu, komu je pod 16 let – počítač naskenuje oční kontakt, a podle toho pozná věk. Je to podobné jako u automobilového průmyslu. Dokud nebylo aut hodně, nebyla žádná pravidla. Ale nakonec se zavedl věkový limit, řidičák a pravidla silničního provozu. Šlo o bezpečnost. S technologiemi je to podobné. I proto jsem pro regulaci a plošný zákaz mobilů ve školách.

 

Myslím, že k tomu přispívá i jistá rozkolísanost hodnot ve světě – narážím třeba na změnu ve Spojených státech amerických a jejich měnící se roli ve světové politice. Mimo jiné zastavili podporu boje proti dezinformacím v Evropě skrze americké firmy. Jak takový signál čtete?

Každá doba je produktem inovací, které sama vytvoří. Ty mají zpravidla svou světlou i stinnou stránku — stejně jako třeba jaderná energie nebo internetové vyhledávání. Vždy záleží na nás, na lidech, jak s těmito nástroji naložíme. Tento vzorec se opakuje napříč dějinami.

Dnes jsme opět na křižovatce hodnot — v transformačním momentu. Žijeme v sedmé nejbezpečnější zemi světa, stále létáme do Ameriky, ale už to nemůžeme brát jako samozřejmost. Svět se mění. A pro Česko i Evropu to znamená převzít větší míru zodpovědnosti za sebe i za svou budoucnost. Zamést si před vlastním prahem. Být dospělí.

Já to vnímám jako příležitost. V knihovně mám Huntingtonův Střet civilizací, ale současná situace má i něco, co tu nikdy nebylo: poprvé v historii vyrůstá globálně propojená generace. Generace, která je sice ovlivněná různými kulturami, náboženstvími a hodnotami, ale zároveň má možnost spolu mluvit a reálně se bavit o tom, jakou budoucnost chce. To dříve nebylo možné.

 

Pojďme se vrátit do Klánovic. Vnímám vás jako lokálního patriota a myslím, že se shodneme v tom, že aby to fungovalo v globále, musí to fungovat v lokále…

V komunitě je velká síla. Když chcete vytvořit jakoukoliv komunitu, je to v době sociálních sítí vlastně velmi jednoduché. Spousta zdravých věcí vzniká zespoda. Když propojíte ty správné lidi, vzniká nějaká síla, obsah, ale i společenství podpory a pomoci. Když to děláte dostatečně dlouho, můžete dosáhnout společenské změny. To je jeden důvod pro komunitu. Druhý je mnohem lokálnější: sousedské a vůbec mezilidské vztahy.

 

Míříte ke Klánovické akademii –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jak vznikla?

Po covidu. Jediné místo, kde se tady lidé mohou potkávat, je kino, Beseda. Což je vlastně trochu málo na obec, která před sto lety byla společenským centrem Prahy. Kino po covidu finančně strádalo, tak jsme si řekli, že z kina uděláme školu, budeme sem zvát zajímavé lidi a inspirovat místní i přespolní. Klánovickou akademii jsme založili proto, abychom finančně pomohli zdejšímu kulturnímu centru Beseda. Povedlo se. Každý rok jim přispějeme částkou kolem šesti set tisíc, což byl v podstatě jejich loňsky rozpočet.

 

A co Klánovické zahrady?

Letos proběhl už třetí ročník. Když jsem žila v Anglii, lidi tam několikrát do roka otevírali své zahrady ostatním. My jsme v Čechách dost uzavřená společnost, není to tedy tak běžné. Takže je vlastně fajn, že každý rok se najde pár lidí, kteří v rámci akce Klánovické zahrady rádi pozvou do své zahrady sousedy.

 

Jaké máte plány s bývalým rodinným zahradnictvím?

S manželem se snažíme ten prostor uklidit a vrátit ho přírodě. V roce 2021 přijel do Prahy indický duchovní Sadghuru, aby podpořil svoji osvětovou kampaň na záchranu půdy, Save the soil (Zachraň půdu, pozn. red.). Hovořil o tom, že pečujeme o vodu, vzduch, ekologii obecně, ale málo se mluví o půdě. Přitom když nebude kvalitní půda, nebudeme mít co jíst. Seděla jsem na jeho přednášce a říkala si, že je mi už jasné, co budu dělat po Googlu. Zachráním kus půdy. Dává mi to velký smysl.

 

Co tam vznikne, až to vyčistíte?

Něco mezi parkem a zahradou. V Londýně jsme žili v Richmond Hill. Je na kopci, ze kterého můžete koukat na Temži. A je tam i Richmond Park. Hektary a hektary divokého parku, který je na některých místech udržovaný, pasou se tam daňci, a já tam chodila rok s kočárkem, když se mi narodil syn. Chceme takový malý park i tady. Máme seznam stromů a keřů, které chceme vysadit. Zatím jsme ale hlavně uklízeli spoustu nepořádku, který do půdy vůbec nepatří – plasty, dráty, sklo. Prořezali jsme staré ořešáky, zaseli jetel, koupili traktor. Můj první džob po Googlu? Zasadila jsem 16 platanů a 400 keřů. Po té naší technologické kariéře je tohle fenomenální pokračování! V roce 2029 to bude sto let, co praděda ty pozemky koupil – věřím, že v té době už budeme mít uklizeno a zeleno.

 

Další velký příběh, který vlastně vychází z té rodinného historie, je InTouch, projekt vašeho manžela. Platforma, která má s podporou umělé inteligence pomáhat v péči o osamělé seniory.

Můj manžel odešel z Francie, když mu bylo devatenáct. Nikdy se tam už nevrátil natrvalo. Jeho tatínek zemřel před třiceti lety — a jeho maminka zůstala najednou sama. Střídavě žila ve Versailles v bytě a asi padesát kilometrů odtamtud v lesním víkendovém domě na samotě s velkou zahradou, kde trávila většinu roku. Tam byla opravdu šťastná.

Pak ale přišly zdravotní problémy. Jednou manžel na kameře, kterou v domě nainstaloval, uviděl sanitku. První mrtvice. Slyšel přes mikrofon hlasy záchranářů a už podle toho věděl, do které nemocnice ji vezou. Ještě než dorazili, byl s nemocnicí ve spojení.

Několikrát jsme se díky téhle technologii dostali do situace, kdy jsme mohli být nablízku, i když jsme byli daleko. Mohli jsme být „in touch“.

 

Technologie ale přece nenahradí ten lidský kontakt?

Můj muž měl s maminkou úžasný vztah, volali si obden. Posledních deset let jsme ale cítili, jak se jí horší zdraví. Byla to velká cestovatelka, fotografka. Jedna z prvních zaměstnanců Kodaku. Ještě před třemi lety s ní byl manžel v Indii. Když přijela před časem k nám na návštěvu, ptala jsem se jí, co pro ni můžeme udělat. „Nainstaluj mi do ložnice Google mini, jsem zvyklá si ráno povídat,“ poprosila mě. Najednou jsme viděli, že si vytvořila denní návyk –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jak žila sama v lese –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kdy naprosto přirozeně komunikovala s Google mini. (Google mini jsou malé, hlasem ovládané chytré reproduktory, které umožňují vyhledávat informace, přehrávat hudbu i si s člověkem povídat, pozn. red.)

 

Inspirovali jste se tím osobním příběhem, když jste vymýšleli InTouch?  

Určitě. Ale ne jenom. Na světě je 800 milionů osamělých lidí. Osamělost je obrovské téma. Ze sedmi miliard lidí na světě žije skoro jedna miliarda sama. A to nejsou jen senioři. Těch je 800 milionů a celých dvacet pět procent z nich nepromluví s jiným člověkem déle než sedm dní. Jejich kognitivní funkce jdou rychle dolů. Stejně tak mentální funkce. Dobrou konverzací můžete člověka psychicky zvednout. Stačí položit správnou otázku. A trpělivě poslouchat. Nebo naopak, rozvést zajímavou konverzaci či připomenout léky. To vše už AI, umělá inteligence, dneska umí.

 

A co tedy umí InTouch?

Je to umělá inteligence speciálně trénovaná na konverzaci se starými lidmi. Mluví pomalu, přemýšlí pomalu, je to něco jiného než běžná umělá inteligence. Je to užitečná služba pro lidi, kteří si chtějí povídat, ale nechtějí se zabývat technologiemi. Stačí obyčejný telefon…

 

A jmenuje se Marie…

Ano. Jmenuje se Marie — stejně jako maminka Vasilliho. Když máte InTouch, Marie vám pravidelně zavolá. Můžete si nastavit čas, třeba každý druhý den v 10 dopoledne. Vstanete, vyčistíte si zuby… a zazvoní telefon. Na druhém konci je Marie. A vy spolu mluvíte o všem, co vás zajímá. Tohle jednoduché spojení zvyšuje pocit radosti a pohody.

Senioři mohou mít v životě různá omezení, ale stále mohou žít kvalitně a aktivně — a my jim chceme pomoci udržet tu možnost co nejdéle.

Samozřejmě budu mamince nadále volat i já, ale Marie má jednu obrovskou výhodu: dokáže se s ní pustit do hodinové debaty o trilobitech, motorech nebo čemkoliv, o čem já vůbec nic nevím. Marie je rovněž skvělá pro procvičení paměti a myšlení, pro zlepšení nálady, pro zmírnění pocitu osamělosti. A také pro vyprávění o životních příbězích, které si zaslouží být slyšeny.

 

Hodně vás to baví, že?

Když se dostanete do věku, kdy víte, že čas už není samozřejmost, hledáte v tom, co děláte, možná daleko větší smysl než dřív. Samozřejmě nemůžeme s manželem vědět, jak to dopadne, ale dává nám smysl to alespoň zkusit.

 

Jak vlastně vnímáte stáří, jak jste ho vnímala ve dvaceti, ve čtyřiceti, jak teď?

Moje babička říkávala: „Být starý je práce na plný úvazek.“ A já dodávám: pro mě je stáří vyvrcholením života. Nese v sobě kvality, které se během let rodí jen pomalu – klid, moudrost, nadhled. Dostat se k nim ale není samozřejmé, málokomu se to povede.

Já bych si stáří přála vidět jako klidnou hladinu, která odráží příběh mého života. Jako čas, kdy je možné poznávat nové věci, učit se, zkoušet to jinak. Čas, kdy zkušenost, moudrost a zdravý nadhled dosáhnou svého vrcholu. A kdy vnitřní klid doplňuje smysl pro humor. Každý den, pokud možno.