Vážně jste se domů půlstoletí nepodíval? To až v prosinci 1989, kdy vás v Gottwaldově, pardon, ve Zlíně, nadšeně vítaly desetitisíce lidí?

Jenže pro většinu z nich jsem byl pouhý přízrak. Ti mladší jméno rodiny Baťů znali leda s dovětkem, že jsme byli kapitalističtí vydřiduši. Zato předválečná generace Zlíňanů ve mně viděla symbol nadcházející svobody. Ale tápala, kterýpak z Baťů jsem. Strýce Jana, co podnik na sedm let převzal po tatově náhlé smrti, si staří spolupracovníci pamatovali dobře, zatímco já byl v tom smutném červenci 1932 sedmnáctiletý puberťák. Ale k vaší otázce… Na pár dnů jsem se v Československu přece jen objevil. V uniformě kapitána kanadské armády. V červnu 1945. Dělal jsem tlumočníka a průvodce misi vysokých představitelů spojeneckých armád, která zde sondovala, kam se bude ubírat vývoj. Vraceli jsme se na západ s kyselými ksichty.

Školou mu byl život. Vzdělávacími pomůckami velký mozek, ohnivé srdce a nekonečná práce.

Jistě jste se tehdy musel zajímat i o budoucnost baťovských podniků!

Pochopitelně! Milostivě mě přijali Fierlinger a Zápotocký, mazali mi med kolem pusy ohledně příští mezinárodní spolupráce, přitom však už od května byly naše domácí podniky pod národní správou. A když jsem jednal ve Zlíně s novopečeným správcem firmy Baťa, předtím konfidentem gestapa, nyní komunistou inženýrem Holým, zajímal se hlavně o to, kde jsou nezvěstné zbývající akcie a jak se k nim dostat. Výhrůžně mu sekundoval odborář Kijonka. To jsem se začal bát o maminku.

Ona tu snad byla s vámi?

Ta statečná žena, Marie, vdova po tatovi, ač jsme před Hitlerem utíkali společně, prožila válku ve Zlíně. Vrátila se tam v zimě 1939. Uvolila se sehrát roli hlavní dědičky a akcionářky. Vybavili jsme ji 30 % akcií, načež se pak v jámě lvové pokoušela čelit hladovým hitlerovcům a udržet podnik pod českou správou.

To se přece nemohlo podařit!

Byl to šílený plán, uznávám, ale částečně vyšel. Němci sice do podniku nasadili své treuhändery, ideologicky pevné komisaře, a baťovské strojírny vzápětí převedli na válečnou výrobu pro wehrmacht. Nicméně maminka, reprezentující před okupačními úřady rodinu vlastníků, dokázala udržet v křeslech špičkové manažery v čele s Dominikem Čiperou, Hugo Vavrečkou a Josefem Hlavničkou, takže firma zůstala po celou válku jakžtakž v českých rukách. Což mělo svá pozitiva. Podařilo se angažovat, lépe řečeno „ulít“ řadu vědců, umělců, třeba režiséry Elmara Klose či Bořivoje Zemana do filmových ateliérů na Kudlově, anebo schovat mladého chemika Otto Wichterleho, který tu v utajení před nacisty vynalezl silon. I za okupace se v Baťově škole práce dál vychovávala špičkově kvalifikovaná mládež, k frekventantům patřili mj. Emil Zátopek nebo Ludvík Vaculík. Dál se konaly průkopnické umělecké salóny a filmové festivaly, tajně se pomáhalo odboji na Valašsku atd. Jiná, vlastně pochopitelná věc ovšem byla, že kvůli německé zbrojovce Američané na sklonku války Zlín rozbombardovali.

A jak to, proboha, dopadlo s maminkou?

Kvůli ní jsem prožil bezpočet bezesných nocí. Nátlak na ni sílil, komunisté marně hledali, jak by ji obvinili z kolaborace – potřebovali přece nějakého Baťu pořádně skřípnout. Nevydali ji třeba pas. Ani přítel Jan Masaryk, ač v její prospěch opakovaně intervenoval, nepořídil. Nakonec ho švindlem dostala. Zpola ilegálně pro ni přiletěl kamarád, britský vojenský pilot Frank Maltby. Zatímco přistával v Ruzyni, vezla maminku na letiště limuzína z amerického velvyslanectví. Tam pak poslední formality nějak zařídila paní Eliášová, vdova po popraveném předsedovi vlády generálu Eliášovi. Rozumíte správně: mamku jsme po napínavém konspiračním manévru prostě unesli.

Proč byla paní Baťová pro komunisty tak důležitá?

Stala se rukojmím. Měla být zneužita k ukradení firmy za pět prstů. Jak asi víte, poválečné znárodňování probíhalo ve zběsilém tempu, a to v celém sovětském bloku. V Československu, Polsku, Maďarsku, Bulharsku, Rumunsku, Jugoslávii, přičemž všude měla firma Baťa továrny, obchodní domy a prodejny. Přišli jsme po roce 1945 o nepředstavitelné hodnoty. O tři čtvrtiny jmění. Konfiskace zlínských a ostatních podniků v republice byla provedena v říjnu 1945. Platilo, že za vyvlastnění měli bezúhonní podnikatelé dostat finanční náhrady, ovšem v případě usvědčených kolaborantů propadal majetek státu bez kompenzace. Už chápete? Bylo třeba udělat z matky zrádkyni! A když jsme ji z pasti dokázali vyprostit – chuděra už nežije, zemřela uvláčena osudem v pouhých jedenašedesáti (1954), obořili se komunisté na strýce Jana, posledního šéfa firmy. Žil sice už léta v Brazílii, neboť utekl před okupanty jako my, avšak vinou některých jeho problematických kauz a prohlášení komunisté obratem přešili kabát kolaboranta a zrádce namísto maminky na něho. Načež mu národní soud v roce 1947 napařil v nepřítomnosti patnáct let žaláře. Tím pádem se dala uplatnit příslušná vyvlastňovací klauzule. Železná pěst dělnické třídy dopadla na Baťovy závody naplno: Zlín se stal Gottwaldovem, fabriky Svitem, Sázavanem, Botanou atd. Baťovské jmění bylo zabaveno bez koruny odškodnění.

Váš strýc Jan byl přece nedávno plně rehabilitován. Na čem se tedy zakládala předchozí obvinění? Byl tenkrát celý proces vykonstruovaný?

To si pište! Ale znáte rčení, že není šprochu… Jan se v České republice po šedesáti letech vskutku dočkal očištění cti (2007), čili i jména klanu Baťů. Co to povídám –osobně se na rozdíl od svých četných potomků ničeho nedočkal, vždyť od roku 1965 leží pochován v půdě svého brazilského městečka Batatuba. Ale k věci… Jeho kriminalizace byla sice účelová, zlovolná, obžaloba ovšem pracovala s řadou motivů, které jí nešťastnými skutky či výroky přihrál sám.

Z toho moudrý nejsem. Takže měl, nebo neměl čisté ruce?

Tož on byl hodně rozporuplný člověk. Vizionář a velikáš s hlavou plnou ohromných plánů, někdy ale předem nereálných. A nedával si pozor na pusu. Mnohé jeho vize byly úžasné a on je dokázal i razantně uskutečňovat. Například zbudoval padesátikilometrový Baťův kanál z Otrokovic do Ratíškovic kvůli levné vodní dopravě lignitu pro naše elektrárny. Postavil ve Zlíně první tři mrakodrapy v republice. Rozšířil letecké spojení se Zlínem do desítek destinací. On to byl, kdo prosadil těsně před válkou výstavbu dálnice a proponoval protnout dokonalou komunikací republiku po celé její délce. Velké myšlenky z Jeníka padaly jak mince z forbesu. Jenže nerozlišoval. Neviděl, že některé ideje jsou jedovaté, ba hloupé.

A ty mu zřejmě komunisté s gustem spočítali. O co šlo?

Co povím, jsou osobní domněnky… Tak jistý vliv musely mít nedobré vztahy s prezidentem. Zauzlily se už před válkou, kdy strýc koketoval s prezidentskou kandidaturou, o niž se ucházel zprvu proti doktoru Benešovi, po Mnichovu i vůči Háchovi. Během války si uškodil, když ani přes naléhání československé vlády v emigraci nikdy veřejně nevyslovil podporu našemu odboji, třebaže jej tajně hmotně podporoval. Později se ospravedlňoval tím, že nechtěl ohrozit tisíce svých spolupracovníků a přátel v protektorátu. A vztahy Beneš-Baťa se za války ocitly na bodu mrazu. Jedna proslulá příhoda z jejich setkání v Americe svědčí o Janově občasné nevycválanosti. Na recepci pořádané americkými krajany prý poplácal prezidenta po rameni a pravil: „Pane Beneš, vyserte se na politiku jak na placaté kameň a dělejte se mnou do bot!“ Oslovený odvětil, že má vyšší plány, a zmizel.

Takové extempore, jakkoli drsné, nemohlo přece vést k odsouzení šéfa světové firmy!

Jistěže ne! U národního soudu mu sečetli jiné škraloupy! Například fakt, že západní spojenci jeho podniky postupně zařadili na tzv. černou listinu. V roce 1941 byl pak Jan s vědomím prezidenta Roosevelta prohlášen za nežádoucí osobu a musel odejít i ze Spojených států. Našel si nový domov v Brazílii, kde vybudoval Batatubu a několik dalších průmyslových městeček.

Byl k vyhnání nějaký vážný důvod?

Ano i ne. Jestli na západě přispíval podnikatelský svět k porážce hitlerovců, jak mohl, a to i v Kanadě a USA, které zatím neválčily, tak Jan zaujal pozici mrtvého brouka. Zatímco třeba moje strojírny v Batavě v kanadském Ontariu se rychle přeorientovaly na zbrojní výrobu, dělali jsme tehdy gyroskopy, dělové lafety, součásti k torpédům, strýc se v závětří věnoval spíš byznysu. Rozezlil třeba Angličany, když naléhavě sháněli boty pro své vojáky. Firma Baťa jich měla plné sklady v norském Bergenu. Jenže strýc, místo aby se zachoval jako přítel v nouzi, začal s Brity licitovat o cenu, vyšrouboval ji na 150 %, načež vzápětí fašisté Norsko okupovali a po botách bylo veta. Uznejte, to férové nebylo.

To ne! Ale nalijme si čistého vína – vy jste strýce Jana nikdy moc nemusel. Léta jste se přece soudili…

To nechme být! Co se doma navaří, to se doma sní… Raději uzavřeme Janovu českou kauzu. Víte, za co ho nakonec odsoudili? Jednak, že nepodporoval odboj, ale hlavně za to, že chtěl český národ vystěhovat do Patagonie. Prý se na tom domlouval s Göringem.

Co prosím?

Ta dohoda s Göringem byla samozřejmě vylhaná konstrukce komunistické justice, hledal se prostě korunní důkaz dokládající baťovskou velezradu. Zato idea s novým „lebensraumem“ pro náš národ v argentinské pampě, neobydlené a přitom úrodné, to byl jeden z fantasmagorických nápadů našeho snílka. Opakovaně o svém bláznivém projektu psal a mluvil, dokonce spočítal, že by stěhování národa přišlo asi na 14 miliard korun. Budiž zdůrazněno, že největší fantasta mezi Bati byl kriminalizován za něco, co myslel z duše dobře, vlastenecky. Mínil nás zachránit před věčným, staletým roztahováním, tlakem a aktuální agresí germánského živlu.

Promiňte, pane Baťo, tu smělost… Byl váš strýc úplně v pořádku?

To už přeháníte, ale budiž… Janův nápad byl zajisté absurdní. On projevoval nesporně geniální rysy taty, vždyť byli nevlastní bratři. Měl jeho mimořádnou fantazii a smělou rozmáchlost. Od mládí mu však chyběla tatova pokora, sebekritičnost, skromnost. Sebezahledění v něm rostlo až do chorobných projevů. Tata, ač se svým o 22 roků mladším bratrem zacházel jako s vlastním synem a vychovával v něm svého nástupce, to zahledění do vlastního já sledoval s nevolí. Jednou ho dokonce zaměstnanecky odstavil, to když čerstvě ženatý Jeník si postavil ve Zlíně luxusní vilu, převyšující zavedená měřítka. Už jen jednu charakteristickou vzpomínku z roku 1938… Brněnská technika udělila Jeníkovi čestný doktorát. A náš páv si pro něj ze Zlína dojel v několikakilometrovém průvodu automobilů s promočními hosty, trasa do Brna byla vyšňořená a nad Zlínem i Brnem přelétaly formace baťovských letadel. Holt byzantinská pompa!

Jak vidno, v každé rodině je něco… Mimochodem, proč se po válce baťovské rodiny, strýcova a vaše, po léta soudily? Americké soudy nakonec daly ve všem za pravdu vám.

Chtěl jsem vyprávět o tatovi, a vy se, herdek, šťouráte pořád v ošklivostech. Ta kauza je ke všemu zapeklitě komplikovaná a stručně se vysvětlit nedá.

Prosím! Aspoň v pár větách!

Přisámbůh, začínám vás mít vrchovatě… Tož telegraficky! Když se tata v červenci 1932 nešťastně zabil – bylo mu šestapadesát, našli šéfové firmy v jeho trezoru listinu rok starou, podle níž firmu Baťa prodává za 50 milionů korun Janovi. Z objevení listiny mrazilo. Bylo to, jako by svůj konec předvídal. Jan o existenci „kupní smlouvy“ neměl tušení, ale bez váhání – jak by ne – ji nyní podepsal. Vždyť faktická hodnota našich podniků jen v Československu představovala aspoň miliardu korun. Čili Jan „koupil“ impérium za hubičku. Vnímali jsme „prodej“ jako tatův rafinovaný tah. Kdybychom jako pozůstalí musili zaplatit 20 % dědické daně, firmu by to položilo. Z „obchodního prodeje“ se však platila daň pouze dvouprocentní. Čili fikaný tata „kupní smlouvou“ v trezoru – snad to dnes můžu říct otevřeně – se sice dopustil rafinovaného daňového úniku, avšak zachránil tím podnik před bankrotem. Vše tenkrát před notáři, advokáty i finančními úřady proběhlo v pohodě a Jan se stal šéfem koncernu. Nicméně v rodině se považovalo za danost, že převzal podnik pouze do dočasné správy, do svěřenectví. Neboť právoplatným dědicem jsem byl perspektivně já, totiž až dosáhnu plnoletosti, patřičných zkušeností i kvalifikace.

Hádám, že strýc té tiché svěřenecké dohodě nedostál.

Jemu osobně i jeho rozrůstající se rodině se na výsluní zalíbilo, zvláště když se ukázalo, že „kupní smlouva“ se vztahovala pouze na jmění v republice, zatímco obrovité majetky zahraniční byly ve finanční a manažerské operativě švýcarské holdingové společnosti Leader AG, založené v roce 1931, kterou řídil vynikající advokát a tatův curyšský přítel JUDr. Georg Wettstein. A o tyto nesmírné hodnoty, rozprostřené na čtyřech kontinentech, se po válce mezi našimi rodinami rozhořely mnohaleté spory, v nichž se americké soudy včetně Nejvyššího posléze přiklonily na mou, tedy naši stranu. Toť vše, co jsem o tom ochoten říci.

Rozumím. Takže obraťme list – konečně o vašem panu otci… Jak se to neštěstí tenkrát stalo?

Vždy mi při vzpomínce v hlavě blikne, že letěl kvůli mně a za mnou, nedospělým klukem. Do Möhlinu u Curychu, kam mě poslal, abych se naučil stavět ševcovské továrny. Už se nedozvěděl, že jsem, zelenáč až za ušima, stavbu řídil dobře. V poledne chtěl ještě přeletět na obchodní schůzku do Drážďan. On rád létal, kvůli úspoře času. Jenže 12. července 1932 byla v Otrokovicích na Bahňáku, kde jsme měli soukromé letiště, mlha. Objevil se na place ve čtyři ráno. Čekali, jestli se vyjasní. Nakonec ukecal svého elitního šéfpilota Jindru Broučka. Tata tvrdil, že špatná viditelnost je jen místní. Pár minut po startu se ozvala strašná rána. Malý junkers údajně zavadil o komín otrokovické papírny. Stroj se při pádu rozlomil, oba byli na místě mrtví. Hodiny v kokpitu se zastavily na čase 5.56, tachometr na rychlosti 145 kilometrů. Zlomené žebro tatovi probodlo srdce.

Muselo to být strašlivé! Pro vás i pro firmu.

A pro maminku. Copak firma! Podniky jely dál, protože tata myslel na všechno. Zlínský koncern vyráběl neuvěřitelných 150 000 párů bot denně, z nichž valnou část prodával ve 2000 vlastních prodejnách po celém světě. Ustavil se triumvirát šéfů. Mozkem organizace a financí se stal Čipera, který se po tatovi ujal i starostování ve Zlíně. Obchod a světovou firemní diplomacii řídil národohospodář a spisovatel HugoVavrečka. Strýc se jako formální šéf postavil do čela správní rady. Je pravda, že jeho občasné úlety museli ostatní hlídat či korigovat, ale dokázali to. A já? Přišel jsem o svého Boha, o přísného, ale spravedlivého vychovatele. Trochu mě to zastavilo v rozletu. Rok po tatově smrti jsem dodělal zlínskou obchodní akademii, nastoupil jsem do vývozního oddělení, pak jsem odešel na otrkání do Německa a Švýcarska, kde jsem řídil naše prodejny. Od roku 1934 jsem měl na starost zlínský obchodní dům, posléze jsem šéfoval v britské baťovské továrně v Tilbury.

Otec měl s vámi přece větší plány! Jak vás vychovával?

Byl jsem coby jedináček od malička princátko, držené ovšem na krátkém provaze, jak koza. O mé výchově rozhodoval tata. Už chůvě přikázal, aby se mnou mluvila co nejvíc anglicky a německy. Do jedenácti jsem chodil do zlínské školy, vzápětí jsem si udělal řidičák, abych mohl vozit tatu do práce. Dával mi za to drobné peníze podle kilometrů –výdělky i výdaje jsem od malička musel evidovat v hospodářském deníčku, pravidelně kontrolovaném. Tata byl ostrý jak šavle, ale velkoryse spravedlivý. Jako třináctiletého mě poslal do světa. Dva roky jsem strávil na gymnáziu na předměstí Londýna. Pak jsem absolvoval zlínskou Baťovu školu práce, kde jsem musel zvlkádnout všechny strojní i manuální operace při výrobě bot. Ještě mě čekala škola ve švýcarském Laussane kvůli franštině. Když potom tata náhle odešel, byl jsem mistr ševcovský, absolvent obchodní akademie, uměl jsem tři jazyky a spoustu jiných užitečných věcí.

Kdybyste měl pana otce vyportrétovat pár tahy, co byste nevynechal?

To je těžké… On byl valašský švec, papučář aspoň ze sedmého kolena. Na rozdíl od ostatních ševců byl geniální, nekonečně energický, pracovitý, charakterní. I když zázračně zbohatl a přitom nikdy nepřestal hlídat každý halíř, vůbec mu nešlo o prachy, nýbrž o lidi a o zlepšování jejich života. Nepoznal jsem kromě taty nikoho, kdo by své utopie dokázal tak odvážně, přímočaře uskutečňovat. Když zahynul, jeho podniky byly největším producentem obuvi na světě. Přitom je začal budovat z nejskromnějších podmínek a v zaostalé díře. O Zlínsku se říkalo, že je v něm víc kamení než chleba. Byl to kraj chuďasů, ovcí a koz. A ševců, co z houní dělali valašské plstěné papuče. Seděli od rána do noci s fajfkami v puse na verpánku, výplatu od mistra dostávali, jen když se podařilo prodat na jarmarku, načež většinu výdělku radostně spláchli kořalou. Tata to od dětství pozoroval ve skromné dílně otce a tuberácký kouř i chlast začal nenávidět tak, že nikde u Baťů se pak nesmělo kouřit ani pít. Už jako klouček si všiml nejméně tří jiných problémů: že pracovní doba tovaryšů je nekonečná, že peníze dostávají nahodile a že stejně podstatný problém jako boty vyrobit tkví v umění prodat je. Hned v roce 1894, když se jako osmnáctiletý osamostatnil, zavedl proto pevnou pracovní dobu, ano, zatím dvanáctihodinovou, avšak byl pak po pětatřiceti letech s předstihem první v republice (1930), kdo zavedl pětidenní pracovní týden. Jeho první zaměstnanci brali peníze s železnou pravidelností, každou sobotu. Nebo: nebylo mu čtrnáct, když se o vlastní vůli rozjel s náručí otcových výrobků do Prahy, celou ji prošmejdil, zboží prodal a přivezl domů spoustu objednávek. To byl jeho první marketingový tah, který dospěl až tam, že má firma po světě tisíce obchodních domů a prodejen s dokonalým servisem. Takhle inovativně tlačil káru svého podnikání po celý život.

Poslyšte, kde se to v Tomáši Baťovi bralo? Jaké měl vůbec vzdělání?

Neuvěříte, ale vychodil čtyři třídy zlínské obecné, protože ta německá, kam pak docházel v Uherském Hradišti, mu prý nedala vůbec nic. Čili zůstal naprostým samoukem. Školou mu byl život. Vzdělávacími pomůckami velký mozek, ohnivé srdce a nekonečná práce. Taky lidská zkušenost. Třeba s chudobou. Vyprávěl mi o strýci Františkovi. Byl to taky švec, ale tak ubohý, že zimu trávil v posteli, jen vynášel kýbl, aby ušetřil pár krejcarů za otop a světlo. Podobné mizérie tatu dohnaly k rozhodnutí, že svět ševců – miloval je nade vše – revolučně změní.

Což se mu podařilo. A šlo to překvapivě rychle.

Z jeho hlavy prýštily nápad za nápadem. Byly vždy přesnou odpovědí na žhavý problém. A on je s houževnatostí berana ihned uskutečňoval. Chcete pár příkladů? Boty zdražily a zle se prodávaly. Tož tata vymyslel první „baťovky“ – plátěnky s koženou podešví, a byla to senzace lácí i kvalitou. Jako chlapec spatřil v roce 1890 u firmy Färber v Prostějově první neohrabaný cvikací stroj. Okamžitě postřehl podstatu. Jak to jen šlo, koupil podobný do dílny. Po roce 1900 jel se třemi tovaryši do Spojených států, aby se naučil vše kolem moderní obuvnické výroby. První stroje tam koupil na splátky, avšak za pár let je jeho strojírny začaly vyrábět i konstruovat. Brzy cena strojně vyráběných bot klesla trojnásobně a Češi se stali nejlépe obutými obyvateli planety. Nebo… Na samém počátku první vojny uštval tata několik koňských spřežení, jen aby se včas dostal do Vídně. Ačkoli uměl hlavně plátěnky, vydyndal na ministerstvu války ohromnou objednávku bagančat. Rakousko-uherská armáda prohrála válku v jeho botách. Zato tata se ekonomicky postavil na nohy a zaměstnal celý Zlín i okolí, přes 4000 ševců se díky tomu vyhnulo frontě. A jeho famózní manévr z roku 1922? Tata měl v poválečné krizi plné sklady zboží, když se dostavila jiná rána. Ministr financí Rašín vzápase s inflací prosadil trojnásobné zvýšení kurzu koruny z 6 na 18 centimů vůči franku. To bylo dobré vůči zahraničním věřitelům. Ale boty doma zdražily k neprodejnosti. Tata jako jediný zareagoval hazardérsky. Zlevnil sortiment o 50 %, musel kvůli tomu se souhlasem zaměstnanců sáhnout i ke snížení mezd. Spotřebitelé však zareagovali obrovskou nákupní horečkou a firma získala potřebnou provozní hotovost. Kamikadze!

Váš pan otec přišel s desítkami jiných originálních nápadů. Vedly jak k zázračnému rozkvětu firmy, tak k pozdvižení úrovně života tisíců jeho zaměstnanců. Mohli bychom jmenovat výstavbu pohodlných dělnických domků uprostřed zeleně, samosprávu a ekonomickou samostatnost stovek dílen s účastí lidí na zisku, povinné spoření s desetiprocentním úročením, laciné a kvalitní závodní stravování, budování infrastruktury od silnic a železnic až po moderní nemocnici, kostely a kina, výrobní expanzi do desítek „neševcovských“ oborů, platy o 30 % vyšší než kdekoli jinde atd. Kdybyste ale měl zvolit, kterou z otcových inovací byste označil za nejvýznamnější?

Tož asi jeho systémovou péči o vzdělání, zejména učňovské mládeže. Baťova škola práce byl úžasný vynález. Mnoho poučení by se v té instituci takřka Komenského rozměrů dalo najít i dnes. Čtrnáctiletí chlapci, brzy i děvčata, dobře bydleli i jedli, ráno a odpoledne chodili do práce, k večeru a o sobotách do školy. Za práci byli od samého počátku slušně placeni, v dvouměsíčních intervalech přecházeli od jedné technologické operace k druhé, takže z nich rostli fachmani, přitom vzdělaní – každý uměl dobře německy, slušně anglicky, rozuměl účetnictví a dalším neševcovským oborům. Ve volnu sportovali, kulturně žili, bavili se. Naučili se řízné disciplíně, když absolvovali, měli naspořeno, a co hlavně, firma svým mladým mužům dala jak dobře placenou práci, tak zjevnou perspektivu dalšího růstu. Pane, i já jsem absolvent Baťovy školy práce. Tož dostal jsem tam zabrat, ale dobře tak! Díky, tato!