V rodině jste dva herci. Jak si rozumíte?

Ohromně. Syn Michal je úžasnej, je fantastickej. Jsem rád, že chce ode mne stále kresby do svého pořadu Kouzelná školka v televizi. Byl jsem se podívat na jeho představení  v Městské knihovně. Je konec představení, děti tleskají, křičí a on jde do hlediště …a každého v prvních řadách pohladí. To mě dojalo, to je krásnej poměr k dítěti.

Talent a vztah k dětem má po tobě?

Taková je celá naše rodina. Žena Jaroslava je výtvarnice a pohybujeme se tak trochu v nestandardním prostředí. Brali jsme do té společnosti Michala, později se mnou hrál i na jevišti. Je to na dlouhé povídání, od mládí udělal kus práce. Dělá krásná představení pro děti.

Ty máš jen jednoho syna?

Mám ještě druhého, Martina. A moji synové mají také dětičky. Výborné! Nejmladší je teď asi půlroční Mareček od Michala. Mám na stole jeho fotku, a když kreslím, tak se na mě pořád dívá. Michal má z prvního manželství ještě Pepinu se Světlanou Nálepkovou. Martin má tři děti: Anetu, Matyáše a Emu. Takže mám pět vnoučat. Můžu říct, že mám úžasnou rodinu. Třeba vnučka Aneta k nám dennodenně chodí hrát na klavír, protože ho doma nemají. Jak přijde ze školy, tak třeba od dvou hodin trénuje. Já sedím a kreslím a ona mi k tomu hraje a zpívá.

Zmínil jsi kreslení. Jako dítě jsem milovala tvoji knížku Evička a Monoklíček. Jak na to vzpomínáš?

To byla obrovská popularita. Vycházely o nich knížky, seriály …Byla to krásná doba. Také jsem byl spoluzakladatel Dikobrazu. Od té doby ilustruju stále knížky pro děti.

Jsi všeumělec, zmiňuješ bývalou velkou popularitu. Jak je to dnes?

Ještě mě berou. Dřív to bylo něco úplně jinýho. Já jsem v tomhle divadle šedesát let (v Národním divadle – pozn. autora). Býval jsem v té šatně naproti. Tady v této býval Standa Neumann, vedle Höger. To ti byli hráči! To byla doba! Měli jsme se tak rádi! Dneska nás noví členové moc nevnímají. Ty vztahy jsou jiný. My jsme se ctili, kamarádili jsme spolu, vážili si jeden druhého. Nedávno odešel Lukavský. Zdá se mi, že se na něj zapomíná. A takový to byl veliký umělec. Teď už jsme zbyli z té staré generace jen já a Skořepová.

A co filmování?

Já jsem toho moc nenafilmoval, asi čtyři filmy. Ale třeba s filmem Zítra se bude tančit všude jsem procestoval půl Evropy. Paříž, Moskva, všude jsem jezdil. Divadlo mě ale baví víc.

V čem teď hraješ?

Hraju ve třech komediích, tím teď žiju. Ve Stavovským Revizora, v Národním Cyrana a Lucernu. A to mně stačí. Už nechci nic zkoušet. Letos mi už taky bude osmdesát pět let.

Jak budeš slavit?

Hlavně v rodině. Ale počkej: bude to přeci jen trochu veřejný. Budu mít výstavu. Asi v Národním, v prvním patře. Bude to veliká výstava karikatur členů Národního divadla. Budou tam hlavně ti původní – od Smolíka počínaje, přes Peška, až do dneška. Těch karikatur je spousta. Vernisáž by měla být na moje narozeniny, 17. dubna. Nechci kolem toho dělat nějakou velkou reklamu, jen časem v Národním vyvěsím plakát s informací, kdo jsem. Myslím, že ty obrázky budou lidi hodně zajímat.

Jak jsi se dostal k divadlu?

To mělo několik fází. Když jsem byl malej, bydleli jsme vedle Vinohradskýho divadla a potkával jsem tam třeba Štěpánka. A jako chlapeček jsem se prokličkoval do divadla a úplně jsem mu propad. Další stupeň byl, že jsem měl o čtyři roky staršího bráchu Jiřího a on  byl režisér. Dělali jsme spolu ochotnický divadlo na Žižkově. Pak se Jiří stal režisérem v televizi, já jsem udělal zkoušku na konzervatoř. Jenže Němci školu za protektorátu zavřeli. A byl jsem totálně nasazenej. Ale ve škole! Lepili jsme tam nějaký pytlíky. Po válce jsem odešel rovnou k divadlu. Nejdřív jsme začali dělat divadýlko pro děti, maňáskový. Jezdili jsme po Česku a dělali dětem radost. Potom jsem dostal roli a šup do Národního. To mě ještě s Kopeckým, Brouskem a Skořepovou objevil režisér Jindřich Honzl …(povzdech, ticho). Když je mi nejhůř, tak se pokřižuju. A pámbů nebo svatej Tadeáš chodí za mnou.

Jsi věřící?

Jsem a nejsem. Jako malý chlapec jsem chodil ve škole na katechismus, ministrovali jsme, to nebyl poměr k víře, ale naučilo mě to pořádku, řádu. To zaplať pámbů nadále pěstuju i v rodině.

Jezdíš někam na venkov?

Mám chaloupku v horách, v Jizerských horách. Je to taková ta krásná klasická chaloupka, roubenka. To jsem vždycky miloval. Jednou ji chtěl někdo prodat, tak jsem ji okamžitě koupil. Ale teďko už tam jezdím málo. Syn Martin tam hodně jezdí. Jen se přezuje do lyžáků a už je venku. On lyžování miluje. Já jsem taky lyžoval (smích). Teď už nechci. Teď je jiný lyžování. My jsme dělali takový ty obloučky. Dneska je to pšš, pšš …Sport nádhernej, ale už ne pro nás.

Takže spíš kultura?

Miluju výstavy. Já jsem naprosto pominutej výstavama. Třeba na Josefu Čapkovi jsem byl asi dvě hodiny. Miluju výtvarný umění. Já jsem se v určitý době rozmýšlel, co budu dělat. Takže dělám obojí. A snažím se vždy dávat dětem dárky, buď obrazy, grafické listy anebo lístky do divadel.

Miloš Nesvadba
Malíř, karikaturista a ilustrátor dětských knížek spisovatel a herec se narodil 17.dubna 1925 v Praze. Vyrůstal společně se starším bratrem Jiřím (1921–2004), který se stal scénografem a divadelním režisérem. Jejich otec František se jako příležitostný herec objevil v několika němých filmech. Odmaturoval na reálném gymnáziu a přihlásil se na Státní konzervatoř v Praze. Jeho studia však přerušila druhá světová válka, kdy byl jako většina vrstevníků totálně nasazen. Po válce se na konzervatoř již nevrátil a hereckou kariéru nastartoval v Souboru mladých Jindřicha Honzla (později Studia Národního divadla). V roce 1948 byl angažován do činohry Národního divadla, kde ztvárnil desítky rolí, většinou postavy komického charakteru.
Vedle herectví od mládí projevoval neobyčejné výtvarné nadání, díky kterému se proslavil jako kreslíř karikatur a vtipů, ilustrátor knih, z nichž některé sám napsal. Kreslil do novin a časopisů, jako výtvarník byl u zrodu časopisu Dikobraz. Svou práci převážně zasvětil dětem a jeho jméno je také úzce spjato s dvěma dětskými časopisy Mateřídouška a Sluníčko, v kterých hojně publikoval svoje kresby i literární díla.Krásně mluvíš o rodině. Pradědečkem ještě nejsi?

Ne. Nejstarší vnučka je Pepina od Michala. Té je přes dvacet. Studuje AVU a hlavně miluje koně, dokonce i závodí. Myslím, že na vdávání nemá čas. Další vnučce je sedmnáct, studuje a hlavně hraje na klavír. Jsem zvědav, která ze mne jako první udělá pradědečka. Chlapům se ženský líbí pořád …

Měl jsi někdy choutky zahnout?

Byl jsem asi dvakrát nebo třikrát nevěrnej, ale řekl jsem to doma! Reakce byla ohromná, jen s poznámkou:  Když to bude mít následky, tak si to budeš platit ty. Já nemám obyčejnou ženu, já mám prostě Veleženu. Hlavně mám doma pohodu. Samozřejmě se i pohádáme, ale ne nadlouho. Prostě jsme úplně normální. A tak je to od začátku našeho vztahu. Už jsme přes padesát let spolu.

To je ta paní, co bere telefon?

Smích …ona tam jiná není. Vlastně byla. Byla s námi manželčina maminka. Bohužel o vánocích zemřela. Mamince bylo sto tři let. Velemaminka! To byla tak krásná paní, milá …Do dneška, když jdu do jejího pokoje, tak se pokřižuju, protože k ní mám pořád velikánskej  vztah. V koupelně uklouzla na dlaždičkách a zlomila si kyčel. A to bylo špatný. Tak honem do nemocnice. Jenže byly zakázané návštěvy, tak jsme si posílali jen zprávy. A pak už najednou nebyla.

A co ty a zdraví?

Jo, to mlčím. Dobrý, nechci to zakřiknout. Sice špatně vidím, vidím rozmazaně. A to je špatné při kreslení. Jinak se těším na jaro, to všechny bolesti zmizí.

Všimla jsem si, že tě hodně věcí dojímá. Řekni mi ještě nějaký pro tebe důležitý moment v životě …

Krásnej pocit je se jít klanět po představení. Třeba v Národním. Jdeš dopředu, vidíš ty plné řady, slyšíš potlesk, zvedneš hlavu na ten pomalovanej strop …To je tak dojemný. Chodím tam takhle šedesát let. To je něco neuvěřitelnýho. A přitom vzpomínám na dřívější kolegy. To byl život! Nádhernej život!