Povídková kniha Mileny Štráfeldové Svetr ze zbytků. Povídky o síle žít a odvaze vzdorovat osudu mne zprvu zaujala právě pro svůj název, který zarezonoval s úvodním anonymním citátem.
Jednotlivé příběhy hrdinů se zde odehrávají v různých časových liniích 20. století. Jde o vyprávění lidí, kteří prožívají a řeší těžké situace každý jinak, každý po svém. Všechny povídky ale mají silný příběh. Někdy se sejdeme s existenciálním problémem, jindy se ocitneme ve vřavě válečných období.
Autorčin styl psaní bravurně předvádí kouzlení s češtinou, které se přirozeně snoubí s vypravěčským uměním. Povídky mají spád, někdy čtenáře přímo zastaví a vybídnou k zamyšlení; čte se to prostě samo.
V povídkách se objevují převážně fiktivní postavy, ale najdeme zde i skutečné osobnosti jako například Jana Palacha s jeho zapomenutým svetrem nebo fotografa Josefa Sudka a jeho jedinou žákyni Soňu Bullaty.
V povídce Na dvorku najdeme Soňu coby 18letou židovskou dívku, které se do života krutě vetřela druhá světová válka. Tu temnotu, hrůzu, bolest a útrapy přežila jako jediná z rodiny. Přesto v příběhu zaznívá i kus její odvahy, vzdoru, naděje a víry. Čtenáři je umožněno účastnit se příběhu ve dvou časových rovinách – včetně Soniny vzpomínky na poslední chvíle s rodiči a její první svobodné kroky vedoucí do „ateliéru“ pana Sudka.
Smutně-krásné čtení
Za silnou stránku knihy považuji důraznou připomínku válečných osudů, akcent kladený na lidskost a morální otázky. Autorka se nevyhýbala ani nepříjemným skutečnostem, například tomu, kdy se v extrémních podmínkách stal nepřítelem druh druhovi. Rovněž komunistické období odhaluje dvojí tvář občanů – jak se chovali navenek a jak v soukromí domova. Jak někteří dělníci-komunisté dovedli těžit z nového uspořádání. Jak byla nepohodlná inteligence odsouvána do fabrik, kotelen, ke koštěti, do komunistických lágrů.
Svetr ze zbytků je zkrátka knihou, která připomíná, že i z bolestných střípků může vzniknout něco nového, celistvého, podobně jako svetr, který zahřeje, i když je upleten ze zbytků.
