Do debat moc nezasahoval, zato když promluvil, zpravidla to zazvonilo. Působil trochu melancholicky. Asi to bylo tím, jak se v něm prala životní opravdovost s prolhaností a stupiditou vnějšího světa. Vzdal kvůli tomu novinařinu. Nemohl by ji dělat poctivě, okamžitě by se byl ocitl v průšvihu. Ostatně většina spolužáků z našeho vydařeného ročníku se v malérech ocitla nejpozději po roce 1968, on taky. Přesto novinářem svého druhu zůstal. Komentátorem, glosátorem, kritikem, satirikem, aforistou – jen místo psacího stroje pracoval s černou fixou v ruce. Vlastně i psal. Břitce, jak George Lichtenberg a ještě stručněji. Na rozdíl od Mirka Bartáka (mimochodem, ti dva se narodili ve stejném hvězdném okamžiku), který si zakládá na fórech beze slov, Vláďa své vtipy důsledně provázel sentencemi tak trefnými, že z nich srdce plesá a blb na obrázku, ať jézeďák, bufeťák, český Honza, či papaláš, je v tu ránu vysvlečen donaha.

Zázračné bylo, jak z toho smutného klauna nápady snadno prýštily, podobné pramenité vodě, či padaly po způsobu meteoritů na nočním nebi. Přicházely zdánlivě bez námahy, zdánlivě bez přemýšlení, ale vždy hned v souhře kresby s verbálním gagem. Zažili jsme to s ním mnohokrát na večírcích či po hospodách. Jakmile měl upito (dokud mu to nezakázali, Vláďa musel pít, jinak by svět bolševiků, Rusáků a normalizace nejspíš nepřežil), s cigaretou v ruce mlčky kreslil. Když mu došel papír, stačily mu ubrousky, pak ubrusy – škoda, že ty brilantní kousky hospodští vyprali…

Na cokoli sáhl, mělo jedinečný punc. Cokoli vymyslel, bylo Bohem políbené. A že jeho tematický záběr byl setsakramentsky široký! Od věrného prokreslení záhybů lidské povahy, přes důvěrnou znalost českého politika, až po Brontosaura, ztělesňujícího ekologické hnutí už v časech, kdy ještě šlo o imperialistickou pavědu. Lidovky, Reportér, Mladý svět, Host do domu. Animované filmy. Kolem dvaceti skvělých knížek. Moudrá postava jeho Sigmunda Freuda. Jiránkovský zvěřinec medvědů, králíků, ptáků. Všimli jste si, jak jeho zvířátka byla vždy chytřejší a laskavější než lidi?

Vláďa asi na tomhle světě nebyl moc šťastný. Větší část života musel prožít ve světě Hitlerů, Gottwaldů, Novotných a Husáků. Do posledka toužil po trochu lepší společnosti. Teď ji možná konečně má. Sídlí na planetce 1997 ET 1 zvané Jiránek a kouká na naše hemžení s nebeským odstupem. Možná nás andělským brkem dál zarputile kreslí. Posměšně. Ale laskavě. A moudře.

Seděli jsme spolu mockrát, u domácích, školních, kancelářských i pobryndaných hospodských stolů, tentokrát ale poprvé pouze u kafe. Rozhovor to byl dlouhý, takový rekapitulační. Vybral jsem však z něho jen pár motivů a témat, pro obdivovatele Vládi Jiránka neznámých.

Pamatuješ, kdy jsme se setkali poprvé?

Rozmazaně. U přijímaček na novinářskou katedru. Profesor Klimeš si ode mě nechal vyprávět o XX. sjezdu KSSS a pádu kultu osobnosti. To byla soda. Plul jsem v tom jak slepý macarát jeskynní. V šestapadesátém ještě nebylo jasné, zda byl Stalin zločinec, nebo Bůh. Teda oficiálně, my už věděli… Pak jsme se viděli na podzim při inauguraci. Všichni jsme měli tmavomodrá kvádra ještě z tanečních. Čtyři sta dvacet korun. Ale já si z té auly natřískané bažanty pamatuju jen tu nádhernou kněžnu z Piešťan. Jmenovala se Anita K., a byla tak půvabná a tak vysoká, že jsme si nikdy netroufli ji oslovit. Teda já ne.

Máš pravdu. Já jo, ale marně.

Hrála pak jednu z hlavních rolí v Muži z prvního století, moderovala v Laterně magice. Ale že vůči její kráse a znalosti jazyků měli kromě seladonů a modelů respekt všichni, vdala se nakonec, chudák, do Káhiry za nějakého pracháče a špatně skončila. Ten Arab ji div neumlátil.

A víš, kdy z nás vznikla parta?

Jasně! V Blátě. Místo přednášek jsme jeli pomáhat družstevníkům vybírat brambory. Přema Podlaha, Jirka Hanák, Karel Tejkal, Jindra Beránek, ty, taky holky z našeho ročníku jako Agáta Pilátová a několik knihovnic.

Panečku, paměť ti slouží!

Na blbosti. Ale Bláto mi uvízlo v hlavě jako těžký prů… průšvih. Uprostřed marastu, kejdy a smradu zničený zámeček a v jedné jeho komnatě ohromná halda tisíců knih v několika jazycích, vesměs v kožených vazbách, tištěných na papíře tak kvalitním, že ho soudruzi družstevníci neuměli obvyklým způsobem použít. Ten poklad tam tlel jak na kompostu, ale za pokus zalistovat si v některém z foliantů, či šlohnout ho, na nás řvali, ať dáme pracky pryč, že je to socialistické vlastnictví. To byl šok, spatřit zářnou skutečnost zblízka – ještě že měli v konzumu ovocný Piris za sedm korun flaška. A rok na to přišla další rána palicí. Jak se jmenovalo to družstvo, kde jsme byli na brigádě a předsedou tam byl absolvent naší novinářské fakulty? Taky to byl hodný soudruh…

Máš pravdu, jmenoval se Kábele.

Raspenava, to už byla úplná apokalypsa. Nejdřív jsme do zblbnutí přenášeli kamsi nekonečně daleko obrovské kameny, aniž nám řekli, k čemu budou sloužit. Pak jsme v nějaké stodole vykopávali obrovský krecht, načež po týdnu dřiny přišel předseda Kábrle a rozkázal, abychom tu díru o velikosti hromadného hrobu zase zasypali. Naše protesty, že dvacet lidí dělalo zbytečnou práci, soudruh umlčel pohrůžkou, že vůči nám vyvodí důsledky na vysoké škole. Byly to krásné časy… Já pak zbytek prázdnin odkroutil v nějakém vojenském časopise na první novinářské praxi – to už mi došlo, že noviny dělat nechci a nebudu.

Bralo nás to všechny stejně. Já v téže době byl povinně na zkušené v okresních novinách Říčanska, objížděl jsem na kole žňovou kampaň a investigativně jsem zjišťoval, jak to družstevníkům sype. Proč, ty bláho, jsme na tu novinařinu šli? Vždyť hned v prvním semestru jsme zažili tvrdou ideologickou masáž v souvislosti s takzvanou maďarskou kontrarevolucí, a bylo jasné, že noviny se slušně dělat nedají. Proč jsi vůbec vlezl do téhle pasti?

Z blbosti. Říká se tomu mladistvá nerozvážnost. Já bych byl nejraději šel na Umprum nebo na AVU. Jenže jsem nic neuměl. Ani kreslit, jak víš. Novinařina mi z nouze přišla dobrá svou pestrostí, možností něco tvořit, oslovovat lidi. Plánoval jsem si, že bych se mohl věnovat dějinám. Ale po pár semestrech mi bylo jasné, že do žádné redakce nevlezu. Leda s nějakými kresbami.

Zbylo ti ze studia něco v hlavě?

Bohudíky jsem novinařinu absolvoval jako tabula rasa. Jediné, co stálo na fakultě za to, byla ta velká, veselá a mladistvá parta. Setkávání s lidmi, jako byli Jirka Dienstbier, Jirka Černý, básník Tonda Brousek, génius a polyglot Karel Jezdínský a mnozí další. S vámi byla taky sranda a zábava. Třeba když Tejkal režíroval Kata a blázna – tys byl, tuším, ten blázen, že? Když jsme chodili do divadel, do hospod, jezdili na hory, prostě vychutnávali sladký život vysokoškoláků bez ohledu na běsnění bolševika.

Kreslil jsi tenkrát přímo zuřivě a neustále. Myslím, že nikoho z nás nenapadlo, kam až se s těma panákama dopracuješ.

To byla nejdřív obrana před školní nudou, panáci mě brali s sebou do méně vyprázdněného světa. A když dospěli a našli správnou vizáž, šel jsem s nimi proti proudu těch idiotských časů. Tuhle jsem tak přemýšlel o životě a uvědomil jsem si při té inventuře, že jsem tři čtvrtiny osudu povinně prožil v blázinci. Ty taky. Napočítal jsem, že jsme museli přestát minimálně šest mizerných režimů. Od druhé republiky přes protektorát až k normalizaci. Pak jsem napočítal tři okamžiky nadějí. Roky 1945, 1968 a 1989. Všechny ty naděje vedly k rozčarování. Byly to iluze. Včetně současného kapitalismu. Byli jsme, byť nezaviněně, smolaři. Žili jsme v přídělových režimech, za války na lístky, po válce až do peněžní reformy taky. Pak jsme měli éru devizových příslibů, pořadníků na auta, pašovaného zboží od šamponů po trochu lepší počítače. Narodili jsme se do války, do likvidace státnosti. Nezažili jsme žádné velké, dokonce ani slušné osobnosti. Senilní Hácha, mátožný socialista Beneš, pak úděsná řada alkoholika a vraha Gottwalda, licoměrného harmonikáře Zápotockého, jihočeského papaláše Novotného, zpola živého a hloupého vojáka Svobody, oportunisty Husáka. S výjimkou humanisty Havla to byla fakt panoptikální přehlídka. K tomu jsme žili velmi chudě. Vzpomínám, že šlehačku jsem jako luxus poprvé okusil v deseti letech na horách. Do střední školy jsme chodili v teplákách a v šatech do tanečních jsme dělali maturity. Já se v nich dokonce i ženil. Do ciziny, do Paříže, jsem poprvé vyjel po vysoké, snad v pětadvaceti letech. Přesto jsme v těch mizerných poměrech dokázali žít docela dobře, srandy bylo plno, kamarádů taky. Ale mám-li být upřímný, nejlíp mi bylo s mýma panákama, medvědama a králíkama. Společně jsme prskali na ten blbý svět, smáli jsme se, odreagovávali. Jenže ono o moc víc ani dělat nešlo. A jak se ukazuje, dál to nebude – obávám se ‒ lepší.

Vzpomíná Karel Tejkal

Zvláštní. Buď osobně, nebo kresbou, byl přítomen většině důležitých chvil mého pětasedmdesátiletého života. Nakreslil mi svatební oznámení a na svatbě samotné se s námi bohatýrsky opil. Jeho obrázek zdobí svatební oznámení mé dcery i potomků našich kamarádů. Glosoval zánik Československého rozhlasu i můj osobní pád ke dnu, vzkříšení v Dobrém jitru, před tím byl mi nápomocen při „totálním nasazení“ kresbami propagujícími povel Buď fit, oslavili jsme spolu narození dětí i vnuček, pozdravil v čase životních jubileí řadu přátel a kamarádů.

Zvláštní. Co já o Vláďovi vůbec ještě vím? Poprvé jsme se potkali na schodišti Filozofické (tehdy to byla Filologická) fakulty Univerzity Karlovy na sklonku léta roku 1956. Chtěli jsme být novináři a na té škole to slibovali vyučit. Učení rozpolcené, jako čas, v němž probíhalo. Chruščovův projev o zločinnosti režimu, který projev neprojev, i nadále vládnul, povstání Maďarů, majáles s následky i pro nás (žádné tituly po absolvování, ne ulejvácká vojna při studiu, ale plné dva roky hned po promoci). Zbytky dosud nevyhozených kantorů  ‒ profesor, lingvista, František Jílek-Oberpfalzer, profesor české literatury Jan Blahoslav Čapek, než byl rudými akademiky vyhnán (nerad ztrácel čas s hlupci, a proto jim nabízel, že dostanou zkoušku bez řečí „za tři“, říkalo se této známce „za lidovku“, nebudou-li ho zdržovat a obtěžovat svojí nevědomostí), redaktor předválečných Lidovek František Gel i mladí, kteří chtěli, ale ne vždy směli ‒  Robert Kvaček, Alexandr Ort. A ti ostatní, kdo do nás hustili ideologii, dějiny novinářství v míře téměř nesnesitelné, a na jejichž jména raději nevzpomínat. Prokoukli jsme to záhy a učili se kličkovat. Vláďa Jiránek ani to ne. Když už na přednášky nebo semináře přišel, neposlouchal, čmáral si po papíře, společenskou aktivitu či angažovanost nevyvíjel, zkoušky a zápočty skládal, ani se nechlubil, jak. Ale chodil s námi vůbec do hospody? Asi ano. Pár obrázků na ubrousku nebo účtence jsme si schovali, ale kresbičky Petra Hořejše se mi tenkrát líbily víc. Občas se přidal k výpravě na hory do Albeřic v Jizerských horách, i lyže obul a sjel kopec, určitě se i zasmál. Když nás vzali na reportérskou zkušenou k soudu, kde ušili exemplární trest pro skupinu mladých, provinivších se pouze tím, že byli mladí a nekličkovali, Vláďa a Petr šli za katr málem s nimi. Měli jsme co dělat, aby ještě v soudní síni hlasitě neprotestovali slovy nevybíravými. Tam nás iluze, alespoň si myslím, že většinu, opustily definitivně. A nějak jsme v tom kličkovali dál. Vláďa si šel po svém. Pan redaktor Gel mě přivedl záhy do rozhlasu, zašil jsem se ve sportovní redakci a každou neděli referoval o vodním slalomu, oblastním přeboru dorostenců v zápase řeckořímském, žákovském turnaji v čemsi. Vláďa to souhrnně označil za psí dostihy a rád se ptával, kam zase jdu zabít neděli. Jednou mu zvědavost nedala, připojil se, a na památečním snímku si u fotbalové branky hraje na zuřivého reportéra. I tam si něco kreslí, možná pro futuro.

Ženil jsem se jako první kluk z ročníku a nepadlo mě nic jiného, než požádat o kresbu na svatební oznámení Vláďu Jiránka. Přinesl několik verzí, většinou důstojných, babičky a dědy by jistě potěšil, ale my chtěli něco odvážnějšího, nějakou srandu. Tak se nechal přemluvit. František Gel v gratulaci ke svatbě a v reakci na Vláďovu kresbu napsal: „Vtipné a důstojné, ten hoch to snad myslí stejně vážně jako vy.“ Pan redaktor to vystihnul. Vláďa nakreslil ještě řadu svatebních sdělení, jedno jsem chtěl po desítkách let i pro svoji dceru. Obtěžoval jsem marodícího spolužáka nerad, manželka mě donutila. „Mrskni tam nějakou kresbičku, třeba starou, jména a další údaje napiš svým typickým písmem, moc se s tím nepárej.“ Páral se. „Svatba je úkon vážný, důstojný, posvátný…,“ skoro jsem ho nepoznával. Musel jsem dodat patřičné podklady, fotografie, něco jako vyplněný kádrový dotazník, potom teprve Vláďa svatební oznámení nakreslil. Zvláštní.

Jednou nás Vláďa ve Zbraslavi nečekaně navštívil v neděli, poslední den posledních komunistických voleb. „Chtěl jsem zjistit, zda ten bolševik umí zařídit a uhlídat alespoň volební prohibici.“ Nedokázal, poznal jsem na Vláďovi já i celá rodina, která se v ten den sešla. Tak rychle se leckdo ani nevymáčkne, jako on tehdá chrlil jeden obrázek za druhým. Ještě že jsme našli starý zažloutlý náčrtník. Dodnes tyto kresby patří k obdivované výzdobě našeho bytu. Na místě prvním ten o klopýtajících českých dějinách. Kdybych měl sestavit jakýsi Jiránkův top ten, místo nejvyšší by bylo trvale obsazeno. „Vyrostl jsem v poměrně vlastenecké rodině,“ řekl kdysi dávno pro jedno novinářské interwiev, „a když jsem začal rozum brát, ptal jsem se, kam zmizely české dějiny. Zdálo se mi, že se světem, v němž jsem vyrůstal, neměly souvislost. Četl jsem asi příliš mnoho knížek, které zobrazovaly naši historii poněkud idealizujícím způsobem.“

Pravda, na lyžích Vladimír Jiránek se skutečně s námi párkrát sklouznul, ale častěji vysedával v chatě u kamen, pokuřoval a kreslil. Později vycházky do přírody, snad vyučen Josefem Velkem, to byl veškerý jeho tělocvik. Psí dostihy opravdu nebyl Jiránkův program. Vědom si toho, ale chtěje svému normalizačnímu pracovišti Buď fit přinést něco perel, požádal jsem Vladimíra o plakát pro tehdy populární akci Běh na Petřín. Musel jsem mu to několikrát opakovat, snad ani nepředstíral údiv, že někdo na Petřín běží, když tam vede lanovka. Rozvinul úvahu, že jediný důvod, kdy se gentleman rozběhne, je například, že dáma v hospodě nezaplatí a číšník je nucen pronásledovat ji. Situaci popsal a bleskově vymaloval. Dobré, pro náš účel leč nepoužitelné. Nabízený honorář ale nebyl špatný, svolil. Téměř ledabyle nakreslil skicu. „Vláďo, to v první instanci stačí, ale pro schválení na komisi (tehdy nezbytná podmínka zveřejnění) to musí být definitiva, řádně zapaspartovaná, však víš.“ Věděl a při průběžných telefonických kontrolách potvrzoval, že dodá včas v požadované úpravě. V den D, kdy komise zasedala, jsme se vydali pro dílo. Měl jen tu skicu a ještě ji chvíli nemohl najít. Byli jsme rádi, že do pasparty jsme vetkli alespoň ji. Schvalovací komise patřičného kádrového složení asi uměla lépe odhalovat ideologickou diverzi než výtvarné kvality. Jiránek prošel.

Vzpomíná MUDr. Ota Waldmann

„Mám ordinaci vyzdobenou desítkami Vláďových roztomilých kreseb. Znali jsme se čtyřicet roků. Od sedmdesátých let jsem byl čímsi na způsob dvorního stomatologa pomalu celé redakce Mladého světa, kam on kreslil své Vtipy pro ženu Lenu, Brontosaury i králíky. Za slavným časopisem se dávno zavřely vody, ale kamarádi do mé ordinace pořád docházejí, od Rudy Křesťana až po Petra Horu-Hořejše. Čas běží, zubů ubývá…

Vláďa nebyl dbalý pacient, zato platil takzvaně hotově – svými skvělými kresbami, jež opatruji jak oko v hlavě, jako chrup v sanici. Jeho vtipy trvale rozjasňují atmosféru v ordinaci a žádný z pacientů si nedá ujít prohlídku mé malé výstavy, která funguje jako anestetikum. Kromě letitého přátelství vděčím Vláďovi ještě za každoroční „péefka“. Bohudíky mi jich zbylo pár do zásoby. Byl jsem u Jiránků na návštěvě přesně měsíc před osudným 7. listopadem. Došlo mi, jak je situace vážná. Jeho geniální ruce už nebyly schopny jemného pohybu. Zato mysl i oči zůstaly jasné. Pacienta, jako byl Jiránek, už mít asi nebudu. Kreslíře, jako byl on, už asi mít nebudeme…“

Vzpomíná Přemek Podlaha

„Na novinařině jsem Vláďu zprvu považoval za vzorného studenta. Moc toho nenamluvil, při přednáškách si vzorně zapisoval. Načež jsme začali sedávat spolu. A já s překvapením zjistil, že si nepíše žádná moudra, nýbrž vytrvale kreslí. Pořád a furt, panáka přes panáka. Nenapadlo mě tenkrát, co jednou z těch zatím nepříliš svižných malůvek bude. Zpětně to chápu: dřív než se rozhodl dát se úplně jinou cestou, trénoval švih a oprošťoval svůj rukopis od nadbytečných čar.

Po studiích jsme se vídali jen příležitostně, léta běžela, a já se rozhoupal poprosit ho o spolupráci pouze jedinkrát. Bylo to pár týdnů po sametové revoluci, chtěl jsem na něm novoročenku pro Receptář. Kamarádsky jsme si u něho v Pařížské párkrát ťukli, ale neuspěl jsem, slušně mě vypoklonkoval. Že prý má práce nad hlavu, pro Občanské fórum, pro Lidovky a další periodika. Nemá v úmyslu dělat takové pitomosti jako je apolitický Receptář. Přiznávám, odcházel jsem rozmrzelý. Asi za týden mi ale Vláďa zavolal a s omluvou pravil, ať si přijdu, že pro mě něco má. Dal mi tenkrát tuhle kresbičku – s omluvou, že to přehnal. Prý mu došlo, že lidi chtějí a musejí žít i obyčejnými věcmi, nejen politikou.“

Vzpomíná Rudolf Křesťan

„Mladičkého Vláďu Jiránka přitáhli do Mladého světa na začátku přívětivých šedesátých let Jarda Weigel, tenkrát výtvarný redaktor časopisu (dnes herec a výtvarník Divadla Járy Cimrmana), a Mirek Liďák alias Haďák. Tisknout u nás tehdy začali i mnozí další kreslíři – například Vláďa Renčín, Fedor Vico, později Jirka Slíva, Mirek Barták, Standa Holý aj. Vláďa si nejprve udělal jméno prvními českými stripy, totiž rozfázovanými gagy útěšného cyklu Vtip pro moji ženu Lenu. Střídaly se tam perlivé glosy k párovému soužití s direkty politickými, vesměs tak šťavnatými (viz obr.), že brzy po příjezdu „internacionální pomoci“ nám tuhle legraci zakázali. V následujícím desetiletí vyrostlo z půdy Mladého světa, a to díky přátelství a spolupráci dvou géniů, zapřisáhlého novináře Pepíka Velka a Vládi Jiránka, celostátní ekologické hnutí Brontosaurus. Do třetice: V Mladém světě se Jiránek sblížil i s tehdejším redaktorem kulturní rubriky Jaroslavem Pacovským, s nímž pak (a s Jirkou Šebánkem) začal spolupracovat na televizních seriálech, dodnes populárních Králících z klobouku či na ekvilibristických kouscích mistrů devatera řemesel, Patovi a Matovi. Mohu tvrdit, že u začátků slávy Vládi Jiránka stál Mladý svět a jsem vděčný za to, že jsem jeho vzestup mohl tiše zblízka sledovat.“