Říká se, že šedesátiny jsou branou, kterou lidé obohaceni o životní zkušenosti vstupují do věku nepřesně označovaného jako stáří. Milan Švihálek vedl rozhovor se spisovatelkou Zuzanou Maléřovou, která si ke svým šedesátinám nadělila narozeninovou knihu Severské snění. Mluvili spolu o bráně do dětství, do mládí, kde se rodí kořeny tvorby a která je spojena s nadějemi, touhami a očekáváním věcí budoucích.

Jaký je první obrázek, který máte uložený v paměti jako okamžik, kterým jste začala vnímat svět?

Na trojici dávných fotografií, které opravdu existují, mne táta drží v náručí, já ho objímám, vlastně ho drtím, zatínám samou láskou zoubky, a on samou něhou přivírá oči. Za námi je stromeček z lesa, jsou Vánoce. Na druhé se smějeme s maminkou. Na třetí sedím na zemi se starším bratrem nad dárkem. Plechový vařič. Zkoumala jsem ho tak nadšeně, že jsem ho okamžitě poničila. Výraz raracha dává tušit, že jsem měla hlavu plnou představ a fantazie.

Jak vzpomínáte na své rodiče? Co vám dali do života?

Kromě zcela samozřejmé lásky především pocity důvěry a zodpovědnosti. Nikdo mi nepomáhal s úkoly, vlastně rodiče ani nechodili do školy a nekladli zbytečné otázky, abych jim v jistém věku nemusela lhát. Ctili vzdělání, když jsem četla knížku, byla jsem hájená, jako bych „pracovala“. Neměli žádné nároky na výsledky, ale zcela přirozeně, svým vztahem k zahradě, lesu, kostelu, zvířatům i věcem, mne naučili pečovat o svůj život, duši i domácnost. A uměli se radovat z mých radostí.

Valašsko je pohádková země plná poezie a moudrých lidí, kteří často žijí na samotách daleko od sousedů. Kdo vás nejvíc ovlivnil v dobách vašeho dětství?

Vidíte, já ji vůbec pohádkově nevnímám. Pro mne to byl kraj drsných horalů, ani pro drsné slovo nechodili nikdy daleko, a bohužel měli někteří v těch dobách podobně drsný vztah i ke zvířatům. A ty já milovala. Těm nejzuboženějším jsem vyprávěla o jejich kráse a burcovala rodiče, aby zasáhli. Bez jejich vědomí jsem si napsala na inzerát a objednala pokojová zvířátka. Náš maltézský pinč spal v obýváku na sedačce, stejně jako jeho parťák perský kocour. Místní kroutili hlavou a chodili se na ně dívat. A nad tím vším čněl bájný Radhošť, který svou pohanskou divokostí jitřil mnohá tajemství obklopen křesťanskou vírou. A pak hora Soláň, plná slunce, i když její název je odvezen od soli, prý tam vedla solná stezka. Ale moje „adoptivní babička“, spisovatelka Marie Podešvová, milovala píseň O sole mio… A na té hoře malířů, na jejímž vrcholu ve velkém dřevěném srubu žili a tvořili manželé Podešvovi, jsem poprvé z výšky uviděla svět. Tam přicházeli básnící, spisovatelé, hudební skladatelé, divadelníci, překladatelé, výtvarníci a mluvili úplně jinou řečí. Tam jsem pocítila touhu překročit práh hor a vydat se do neznáma, do světa za kotáry a kopci.

Už jako žákyně základní školy jste si našla zajímavého koníčka, pro děvčata celkem neobvyklého – místo s panenkami jste raději začala čutat s kamarády fotbalový míč. Jak se to stalo?

Jsem z fotbalové rodiny, fotbalistou byl můj táta, bratr, strejdové i bratranci. Maminka mi říkala, že první zvuk, který jsem v životě slyšela, byl kostelní zvon. Narodila jsem se totiž v pravé poledne. Ale první zvuk, který si pamatuji já, je ruch fotbalového hřiště a tribun. Trávila jsem tam mnoho chvil, hrála jsem si na trávě, a jak kolem mne hráči procházeli, poznávala jsem je už podle jejich nohou. A nakonec to byl král střelců a reprezentant Werner Lička, který mi v dospívání řekl: „Měla bys psát, díváš se na svět úplně jinýma očima.“ A má knižní prvotina se jmenovala Život je kulatý, podle symbolu míče. K tématu se čas od času stále vracím, o čemž svědčí mé knihy Příběhy z tribuny nebo Proč kluci milují fotbal, které vyšly opakovaně, v nových vydáních.

Život je kulatý

Co znamená pro malou holku v horách poslouchání rádia? Předpokládám, že vaši fantazii muselo vysílání rozhlasu hluboce ovlivnit…

Vybavuji si chvíle v kuchyni, mohly mi být snad tři roky. Maminka vařila, hrálo rádio. Seděla jsem na malém štokrlátku a jedla na malé kostičky nakrájený chléb s jahodovou marmeládou. A poslouchala Hajaju. Ty pohádky vyprávěl Vlastimil Brodský a těžko říct, jestli už tehdy bylo dáno, že se jednou stane mým blízkým člověkem, že mu budu říkat Bróďo a on mi Zuzalko. A že zasednu za stejný mikrofon, u kterého sedával on. A u kterého jsme se společně několikrát potkali. Když vznikla nahrávka Prohrané slzy, na které jsme si niterně povídali o životě, řekl mi: „To není hovor, to je umělecké dílo.“ V psané podobě je součástí mé knihy Kolemjdoucí.

Vypadá to, že období, do kterého byste se ve svých šedesáti letech nejraději vrátila, je vaše dětství…

Překvapím vás, ale určitě ne. Ačkoliv jsem byla veselé usměvavé a milované dítě, bylo v něm až moc samoty pro můj snivý svět. Mnoho chvil jsem trávila na hřbitově a pořádala tam „sociální smír“. K mnoha hrobům měly stařenky z kotárů daleko, a tak jsem zvadlé hroby v létě nejen zalévala, ale i opečovávala. Kde bylo hodně jsem ubrala a kde bylo málo přidala. Byla to dřina pro malé ručky, jen těch konví! Spokojeně jsem se na osamělém místě rozhlédla, šla domů na oběd a těšila se, až odpoledne dodělám druhou půlku. Nebyla jsem spokojená, dokud na každém hrobě nesvítila svíčka. Parťáka mi dělal jen místní hrobník, který občas přespával v márnici. A k tomu jsem četla Divou Báru a Erbenovy balady a moje zjitřená mysl pracovala na plné obrátky. Věřící maminka, když zjistila mé počínání, spráskla ruce a koupila mi velkou krabici tenkých svíček, abych měla co rozsvěcet a na nic cizího už nesahala. Ale nepamatuju si žádný křik, ani výčitky, snad proto jsem to plně pochopila a necítila křivdu. Vždyť mé úmysly byly naprosto čisté. Ale zpět k vaší otázce. I kdyby to bylo možné, nechtěla bych se vrátit do dětství ani mládí. Všechno hezké, úspěšné a zdánlivě lehké a bezstarostné mne stálo mnoho sil, úsilí i dřiny. Vše bylo vykoupené. Být mladý není snadné. Nevím, jestli už bych to chtěla podstupovat. Zvlášť, když by mi zkušenosti podkopávaly odvahu, razanci i sílu. Jako mladá jsem byla přesvědčena, že naděje je silnější než zkušenost. Ačkoliv mnohé mé naděje vzaly za své, opakuju to svým dětem i dnes. Protože bez přesvědčení a víry v největší lidské ctnosti nemá smysl ani milovat ani pracovat.

Bilancování se člověk v šedesáti asi nevyhne. Co byste v životě ráda udělala jinak?

Každé „kdyby“ je složité, protože nevíte, jak by vaše jiné rozhodnutí ovlivnilo životy ostatních. A navíc je zbytečné. Ve složitých chvílích mne vždy pomohlo, že jsem věci brala, jaké jsou, věděla jsem, že je nemohu změnit, a tak jsem se snažila jim čelit věcně, s ohledem na ostatní. To neznamená, že je to lehké nebo to méně bolí. Ale už když byly děti malé a měly nějakou potíž, něco se jim nevedlo, šeptala jsem jim před spaním „Neboj, není důležité, co je teď, je důležité, co bude zítra.“ Vždy se to potvrdilo. Dnes jsou dospělé a vědí, že bouře přicházejí a zase utichnou. Raději se tedy připravuji na dny budoucí, než bych chtěla měnit ty minulé. A nějaké zásadní hříchy, za které bych se měla kát, snad za sebou nemám.

Z lůna valašských kopců, z drsného prostředí zimních závějí a zvláštního světa lidského osamocení rovnou do Prahy. Kdo stál za tím nápadem odejít z tichých Beskyd na studia rovnou do našeho nejhlučnějšího města?

V Praze již předtím studoval můj starší bratr FTVS, za studiem jsem šla i já. Prahou jsem byla okouzlená, opravdu mi nechyběla drsnost horalů. Nicméně jsem se ocitla naprosto osamocená. Doma jsme nemohli mít ani telefon. Když jsem onemocněla zápalem mozkových blan, museli mým rodičům z nemocnice vyřizovat zprávy do místní fabriky na vrátnici. Nebyla jsem z intelektuálního prostředí, ale jak jsem řekla, rodiče byli noblesní lidé. Byla jsem odmalička samostatná a činorodá. To mi pomohlo, vždyť jsem první den netrefila z hlavního nádraží ani na koleje. Asi jsem si díky nim přinesla i jistou velkorysost a pochopení pro lidské slabosti, což se mi hodilo při střetu s realitou. Možná i odvahu najít svou vlastní cestu ve velkém, nepřehledném světě.

Už na vysoké škole jste napsala svou první knížku „Život je kulatý“. Nemá ale život občas spíše drsné hrany než laskavé obliny?

Tento pocit má jistě často každý z nás. Když měla kniha vyjít, zeptala se mě Jiřina Jirásková, jak se bude jmenovat. Řekla jsem Život je kulatý. Bylo to zrovna ve chvíli, kdy ji opakovaně vyškrtli z obsazení ve filmu. Podívala se na mne smutnýma očima a řekla: „Vidíte, mě se zdá pořádně špičatý.“ A sešel se rok s rokem a ona stanula v čele vinohradského divadla. Kniha mezitím vyšla. Smála se: „Máte pravdu, život je kulatý.“ Jednou vstřelíte gól, jindy se míč ocitne ve vaší vlastní brance. Někdy se neutrálně drží ve středu hřiště. Ale nikdy nezůstane na jednom místě navždy. Je kulatý.

Zuzana Maléřová
* 1. 2. 1965 v Dolní Bečvě
Spisovatelka, moderátorka, textařka. Její nová kniha nese název Severské snění. Tři desítky let spolupracuje s Českým rozhlasem Dvojka a Českou televizí. Dcera Alžběta Bohdanová je zpěvačka a herečka, syn Jeroným Bohdan má své kreativní studio v Dánsku, kde vystudoval grafický design.

Za svou prvotinu jste obdržela Cenu literárního fondu. To muselo pozdvihnout vaše sebevědomí, ale jak vás znám, nezdravá pýcha rozhodně nepatří k vašim osobním vlastnostem.

Bylo to povzbuzení, protože kniha byla v mnohem v té době průlomová, jiná, musela jsem ji obhájit. A vždy u mne každý úspěch nastolil okamžitou otázku co dál. Nikdy mne neopustila novátorská touha, zkoušet nepoznané, jak napsal jeden z recenzentů, „vytvářet si vlastní dosud nepojmenované žánry.“ A pokud mám určitou „pýchu“, tak z toho, že mám své věrné čtenáře, kteří mi umožňují toto tvůrčí riziko podstupovat a nežádají po mě jen to osvědčené, co už vím, že umím.

A ještě jedna věc mne vždy držela pevně na zemi. Humor. Myslím, že má povaha je ve své podstatě spíš nostalgická a smysl pro humor ji vyvažuje. Tatínek byl velký vypravěč a své historky vždy začínal větou: „Řeknu vám takovou perličku.“ Když jsem přišla do Prahy, kromě vysoké školy se mi dostalo špičkového vzdělání v oblasti recese a černého humoru v podání pánů Kaisera a Lábuse. Těžko popsatelné chvíle jsme se snažili zaznamenat v knize Psáno v kóji. Každá kapitola začínala smyšleným mottem. A jedno jsem si zcela vážně ponechala pro celý život: „Když si myslíš, že už seš, tak nejseš.“

Ve vaší tvorbě hrají velkou roli osobní prožitky. Myslím, že si získáváte čtenáře a rozhlasové posluchače mimo jiné právě svou neokázalou otevřeností a upřímností. Nebo můžete jmenovat některou ze svých knih, ve které by nebylo ani slovo o členech vaší rodiny?

Těch je hned několik, i proto, že třetina jich vznikla ještě předtím, než jsem si rodinu pořídila. Proto jsem si ponechala i své rodné příjmení Maléřová. Nicméně jakási důvěrnost, otevřenost a přímost je součástí mého psaní i přemýšlení o světě. Profesor Horanský uvedl že je pro mne typická „tvorba s otevřeným hledím“. Možná to vyjadřuje princip, že to, co očekávám od druhých, podstupuji spolu s nimi.

Severské snění

Jubileum oslavujete jak bylo řečeno novou knihou „Severské snění“. Není to obyčejný cestopis, ale intimní výprava po všech severských zemích společně s lidmi, které máte v životě nejraději…

Aniž jsem si to uvědomila, vznikla vlastně kniha o lásce. Tak ji označil Daniel Bambas a já si to zpětně uvědomila. Mé děti, jejich partneři, přátelé. Ti všichni se střídali, aby mne doprovodili na cestách po Dánsku, Švédsku, Norsku, Finsku, Islandu, Faerských či Alandských ostrovech, Grónsku, za severním polárním kruhem v Laponsku a dalších. Nicméně naše putování, i když bylo někdy náročné, nebylo nebezpečné ani dobrodružné. Chtěla jsem pobývat tam, kde běžně žijí lidé, zvířata a kvetou květiny. I když třeba arktické. Bylo to úžasné, inspirativní a už chápu, proč se skandinávské země opakovaně objevují na špičce v hodnocení kvalitního a šťastného života. A jistě není náhoda, že současně jsou zeměmi s nízkou mírou korupce.

Znám muže, který si dal o svých osmdesátých narozeninách do erbu dvě slova: Dobrodružství pokračuje. Co si o tom myslíte?

Že je to úžasné. A severské.

Knížka „Severské snění“ má zvláštní podtitul: „Mé soukromé hygge“. Už z vaší knížky vím, že hygge souvisí s pozitivním přístupem k životu, jak jej praktikují seveřané, zejména Dánové. Lze se tomu naučit, nebo je to způsob myšlení vložený do DNA národům, které žijí v náročných přírodních podmínkách, kde nic není zadarmo?

Hygge je pocit pohodlí a vlídnosti, prožití každodenních drobností. Když jsem požádala o doslov ke knize zmíněného Daniela Bambase, který nalezl svůj druhý domov právě v Dánsku, mimo jiné napsal: „Severské počasí mi připomíná život a naše vztahy v něm. Může se změnit během pár chvil, často velmi dramaticky, a předvídat je lze jen v omezené míře. Především ale člověka naučí intenzivně prožívat okamžiky slunné a nebrat je jako samozřejmost. Budovat vlastní odolnost a pevnost pro dny větrné, deštivé a temné. A dokázat v nich nacházet stejně nesamozřejmou radost, útulnost a bezpečí. Procházet nehostinností s láskou.“ Nevím, co bych dodala. Tak to prostě mají. Počasí není pánem jejich štěstí. A mají vnitřní noblesu, která se odráží třeba ve větě: „Nenarušuj okolí svým bohatstvím.“ Hrdost, vlídnost a sebevědomí této vyspělé a ekologické krajiny je pro mne nadějí a inspirací.

Vaše nová knížka má 110 krátkých perfektně vypointovaných kapitolek; pro mne je doslova pestrým souborem střípků zrcadla zázraků. Proč jste zvolila tento systém členění textu?

Hutné kapitoly mají zachytit snění, jak název naznačuje. Krátké intenzivní sny, které mne vrací do zdánlivě drsných krajin, různorodých, proměnlivých, plných kontrastů, s polární září stejně jako polárním sluncem. Především však je každý sám o sobě zachycením pocitu radosti, důvěry, vztahu k přírodě, veřejnému prostoru i moderní architektuře.

Každý čtenář, který se začte do vaší „dárkové“ knížky, musí vyslovit velkou poklonu vytříbenému, čistému jazyku, který jste pro svůj netradiční cestopis zvolila…

To je zase vyjádření lásky k rodné řeči, která je tak bohatá a barevná, že dokáže popsat nespočitatelnými způsoby úchvaty a vjemy, které mi cesty na sever nabídly. Práce s jazykem je pro mne myslím typická u všech knih, ale u této plné imaginací a popisů, jsem to cítila obzvlášť. A tomu odpovídá i mimořádná grafická úprava z dílny Lucie Soutner Zelené s využitím asi dvou stovek fotografií. Skutečně jsme se snažily, aby to byla, jak říkáte, „dárková knížka“. Vzhledem a doufám i svým obsahem. Tělem i duší.

Dobrodružství pokračuje

Jaké nové plány má pracovitá žena slavící šedesátiny? Dobrodružství pokračuje?

Samozřejmě! Dnešní ženy šedesátnice jsou většinou nejen aktivní, zaměstnané, moderní, technologicky zdatné, plné zájmů a zvídavosti, ale i krásné. Je to vrcholný čas života, který se stále posouvá. Pokud je nám dáno zdraví. A to může soužit lidi všech věkových kategorií. Osobně vnímám tento věk jako jeden z nejkrásnějších, u kterého si člověk říká, živote, postůj. Cítím se dobře jako tvůrce, žena, matka, přítelkyně… Jen už nejsem dcera, ale sirotek.

I po letech mne znovu a znovu zaplavuje pocit chvění při chystání se na cesty nebo když usedám k psaní stejně jako k rozhlasovému mikrofonu. Největší pohádkář všech dob Hans Christian Andersen vyznával, že cestovat, znamená žít. A tak dokud toho budu schopna, chci si vzít batoh na záda a vydat se na cestu. A samozřejmě s napětím očekávám, jestli si mé Severské snění nalezne domov u svých čtenářů. Jestli je dojme, okouzlí či zaujme. Aby i oni prožili „hygge“ chvíle a já díky tomu ten krásný pocit být užitečná, prospěšná. Takže ano, dobrodružství pokračuje.