Osobně jsem ji neznala. Nepotkaly jsme se, nepodaly si ruce, nevyměnily ani slovo. Přesto mě její odchod zasáhl. Byla pro mne majákem zdravého rozumu v mlze hysterie, hlasem klidu v době plné křiku. Měla jsem pocit, že surfujeme na stejné vlně. Tiše a jednostranně jsem si jí vážila.

Následující víkend jsem si užívala svoje desetileté vnučky. Řeč přišla na dopis Ježíškovi. Holčičky nechtějí nic ponechat náhodě. Letos si nepřejí slacklinu ani knížky, ale Grem AI. 

Není to obyčejný plyšák. Je to kamarád s procesorem v břiše. Společník, který si zapamatuje, že Žofii nejde malá násobilka a Líza ráda kreslí. Parťák s bezednou studnicí vědomostí. Bude jim naslouchat, učit je a hrát si s nimi. Nikdy nebude unavený nebo bez nálady. Bez zaváhání zopakuje desetkrát denně, že je má rád. O čištění zubů, binci v pokojíčku ani nevyndané myčce nepadne ani slovo. 

Stojíme mezi dvěma světy. Na jedné straně můj poměr k veřejné osobnosti, na straně vnuček příchylnost k umělé inteligenci. Oba jsou formou projekce, oba naplňují nějakou naši potřebu.

Můj vztah k paní Drábové byl vztahem k ideji. K souboru hodnot: integritě, odbornosti a statečnosti, které ztělesňovala. Byla skutečná osoba z masa a kostí, ale můj obdiv patřil jejímu otisku ve světě. Když zemřela, myšlenky i odkaz jsou tu dál. Můj zármutek je reálný, ale je to žal dospělého člověka, který chápe konečnost a váží si toho, co přetrvá.

Vztah ke Gremovi by byl jiný. Je navržený jako dokonalé zrcadlo, přátelství na míru bez konfliktů. 

Co by se následovalo po Gremově „smrti“? Protože každý stroj jednoho dne přestane fungovat. Přijde novější model, skončí podpora serveru. Děti by neplakaly pro odkaz, ale pro ztracenou funkci, pro smazaný soubor. Naučily by se, že přátelství má datum spotřeby a dá se nahradit upgradem.

Truchlení pro paní Drábovou je pro mě lekcí o životě. Truchlení pro Grema by pro mé vnučky bylo lekcí o nahraditelnosti. Ten rozdíl mě děsí. 

Jsem dospělá, zkušená, a s prázdným místem po někom, koho jsem obdivovala, se vyrovnám. Není první a dozajista nebude poslední. Pokud je všechny nepředběhnu. 

Ale děti se teprve učí, co je to citová vazba, zodpovědnost a ztráta. Potřebují něco, co je sice nedokonalé, ale skutečné. Něco, co piští, občas nereaguje na povely, potřebuje denně nakrmit a v noci dupe v kolečku. Co mi to jen připomíná…

Dostanou pískomily. Je to bezpečnější. A já budu doufat, že z holčiček vyrostou lidé.

Text vznikl v rámci publicistické dílny v Centru Elpida.