Z pěti smyslů je čich pravděpodobně nejstarší a nejméně prozkoumaný, je přímo spojen  s vývojově nejstaršími částmi mozku: tzv. limbickým systémem a hypotalamem. Tam jsou řídící centra pro naše emoce, náladu, paměť. Vůně jsou tedy těsně spojeny s našimi emocemi. Vůně letního deště obvykle způsobí, že se lidi cítí šťastní a silnější, vůně čerstvě upečeného chleba okamžitě přináší silný pocit hladu, zatímco vůně parfému může navodit představu sexuální rozkoše. Naopak nepříjemné pachy hniloby nebo nebo zápach zkaženého vejce vyvolávají náhlý odpor nebo dokonce nevolnost. Některé vůně přinášejí vzpomínky na dlouho zapomenuté události. Nejdůležitějším úkolem čichového ústrojí je informovat o okolním zevním světě a varovat před nebezpečím. Existuje jakási pachová komunikace, někdo nám voní, někdo nám prostě nejde pod nos. Osobní pach je pro každého člověka naprosto unikátní, tak jako otisky prstů, podle tělesného pachu lze rozlišit i jednovaječná dvojčata. Stejně jako u zvířat, tak i u člověka existuje mezi matkou a kojencem silný čichový vztah, který začíná už během těhotenství a utvrzuje se kojením. Každé miminko rozezná svou matku podle vůně neomylně mezi ostatními a naopak. Vnímání čichových vjemů hraje podvědomě zásadní roli i v sexuální přitažlivosti. Hledání sexuálních partnerů u lidí se dá vysvětlit jako hledání osoby opačného pohlaví s vhodným antigenním systémem pro zplození potomstva. A je i klinicky prokázáno, že vztahy pachově inkompatibilních párů nejsou úspěšné.

Sídlem čichu je nos

Věta  Cyrana z Bergeracu , že velký nos velkého ducha značí, má své vědecké souvislosti. Je dokázáno, že vývoj čichu je paralelně propojen s vývojem mozku, nevyvinutá nosní kůstka je znakem mentální retardace a naopak zvýšená inteligence se popisuje u lidí s klasickým římským nosem a také přímé spojení mezi procházejícím vzduchem a mozkem má velký význam. Např. u dětí s přerostlou nosní mandlí, které dýchají ústy a ne nosem, dochází k opožďování psychomotorického vývoje.   Smyslové čichové buňky se nacházejí ve stropě nosní dutiny těsně pod čelním lalokem mozku. Každá čichová buňka je opatřena asi tuctem jemných řasinek, které jsou vrstvou hlenu udržovány stále vlhké. Funguje to jako past pro vonné látky, ty se v hlenu rozpustí, podráždí řasinky a elektrické signály jsou vedeny dlouhými výběžky na protější straně čichových buněk skrze kanálky čichové kosti přímo do mozku. Zde se informace shromažďují, zpracovávají a předávají dále do mozkové kůry a čich se tak stává vědomým faktem. Přesný mechanizmus vnímání čichu na molekulární úrovni  je stále velmi nejasný. Jak jsme schopni rozlišit na 10 000 různých pachů a i zcela jemných nuancí mezi nimi, to zůstává záhadou.

Bez čichu není chuť

Čich také zásadně souvisí s vnímáním chuti, díky němu dokáže člověk rozlišovat na tisíce nejrůznějších chutí. Bez něj vnímá pouze čtyři základní chutě: slanou, hořkou, sladkou a kyselou, což mu umožňují chuťové pohárky umístěné v papilách na jazyku, patře a v hltanu. Každý chuťový pohárek se skládá ze smyslových buněk, z nichž každá má vlasové výběžky, které vyčnívají na povrch jazyka a reagují na chemické složení potravy. Na opačném konci se smyslové buňky napojují na složitou síť nervových vláken a informace o chuťových kvalitách potravy je předávána do mozku prostřednictvím  hlavových nervů. Chuť je vedle hmatu jediným smyslem plně rozvinutým už při narození a je významným nástrojem pro přežití, odpovědným za osobní bezpečnost. Bezprostředně po porodu mají děti rády sladké a nerady hořké. Instinktivně jsou přitahovány látkami, které jsou bezpečné, léčivé a odmítají látky nebezpečné nebo dokonce jedovaté. I v naší mateřštině to má odezvu. Na některé věci máme hořké vzpomínky, či nám hořknou na jazyku, nebezpečnou situaci hodnotíme slovy tady něco smrdí,  děti či mláďata často popisujeme jako sladká, někdy vykouzlíme sladký úsměv.

Člověk trpící ztrátou čichu musí jíst potraviny blíže nediferencované chuti, lehká vůně salátu se kamsi vytratí, stejně jako vůně čerstvě upečeného koláče, vánočního cukroví nebo horké kávy. Veškeré potěšení z jídla se ztrácí, to pociťujeme třeba při chřipce nebo rýmě, vše nám chutná jako vata, musíme se přemáhat, abychom se najedli. Trvalá ztráta čichu a chuti může vyvolat dokonce těžké deprese a někdy až sebevražedné nálady.
Anosmie je jedinou ztrátou smyslu, která budí u lidí spíše pobavení, zatímco nevidomým nebo neslyšícím se nikdo nesměje, s čichem je to úplně jinak. Omluvit se ze slavnostního oběda pro ztrátu čichu je nepochopitelné, často přímo směšné, přitom by asi nikoho nenapadlo zvát nevidomého na výstavu obrazů nebo hluchého na koncert, jen aby viděl hrající hudebníky. Čich je navzdory současným pokrokům v jeho chápání stále ještě velmi podceňovaným smyslem.