Na straně 72 ve svém deníku Cesta k Cerekvi zmiňujete, že jste fotografoval hřbitov a věž kostela. Fotografoval jste soustavněji?

V 50. a 60. letech jsem fotografoval hodně, ale bez záměru uměleckého. V létě na dovolené jsem dokumentoval místa na Vysočině, která jsem měl rád a příslušníky své rodiny. Teta zemřela v roce 1965, zůstal jen strýc a poté jsem tam už tolik nejezdil. Nepovažoval jsem se za fotografa, byl jsem naprostý amatér a používal vypůjčený ruský Kyjev.

Zvětšoval jste někdy z těch negativů něco?

Ano. Vypůjčil jsem si od kamaráda zvětšovací přístroj a zvětšil jsem několik obrázků, které pro mě měly velký význam, protože jsem tajně vyfotografoval svého strýce a tetu. Oni se nechtěli fotografovat, takže jsem to učinil tak, aby o tom nevěděli.  Vznikly z toho všeho všudy asi tři fotografie.

Ukázal jste jim ty snímky?

Ne, nikdy.  Zlobili by se.

Jaký je osud dalších negativů?

Někde tady jsou, ale ve stavu strašného nepořádku. Nikdy jsem je nepořádal.

Proč literární vědci vaše básně spojují hlavně s Vysočinou, když máte ve svých verších i městské motivy a sám o sobě říkáte, že jste městský člověk.

Musel byste se zeptat těch, kteří o mně píšou, proč si zasedli na Vysočinu. Je pravda, že to je  výrazný motiv mých básní, takže není divu, že mě považují za básníka Vysočiny. Moje městské motivy opomíjejí. Také stále opakují, že píšu o smrti a o sexu a nikdo si nikdy nevšiml, že mám spousty dalších motivů jako je vina a domov.

Vysočina měla pro vás ale vždy zvláštní kouzlo, proč tomu tak bylo?

Pro mě to byl svět jinej. Proto mluvím o tom, že jsem městský člověk. Vysočina mě zaujala od mého nejútlejšího dětství tím, že byla jiná. Byl to svět až mýtický, proto jsem byl k němu tolik přitahován. Byly tam věci, které jsem ze svého rodného Hradce neznal. Brody. Když jsem jel na pole se svým dědem, jelo se přes několik brodů, kde se kůň zastavil, napil a pak se pokračovalo dál. Byl tam žentour na mlácení obilí. Byl tam i jiný jazyk, který jsem si od dětství uvědomoval. Zdál se mi krásnější, než jazyk z mého rodiště.  A přitažlivost Vysočiny ještě stupňovalo, že to byl kraj mého otce, kterého jsem miloval. Zemřel velmi brzo, když mi bylo devět let.

Vracel jste se tam i v dospělém věku, co vás přimělo začít si z návštěv psát deníky?

V dospělém věku byly moje návštěvy  spojeny s jistým bolestným prožíváním toho všeho tam.  Postupně ti mí lidé vymírali a já jsem si uvědomoval, že ten svět končí. A to je také důvod, proč jsem si psal deníky. Záznamem nejobyčejnějších věcí jsem se snažil fixovat dobu, kterou jsem tam prožíval, řekněme šťastně a o níž jsem věděl, že je na prahu konce.

Splnily deníky vaše očekávání, zafixoval jste si pro sebe důvěrná místa a setkání, nebo byl jejich význam naplněn okamžikem zapsání?

Ano. Význam byl naplněn okamžikem napsání. K tomu deníku, který vyšel knižně, jsem se nevracel také proto, že jsem ho někde založil a vynořil se až těsně před tím, než jsem ho nabídl k vydání. Není tomu tak, že bych si tu dobu skutečně zafixoval, samozřejmě ty věci, které jsem prožíval a na kterých mi tolik záleželo, zaplavily nové zážitky a nové vztahy a dnes už ve vzpomínkách neprožívám tehdejší dobu nijak bolestně.

V roce 1960 jste s Jiřím Němcem podnikl literární cestu napříč Vysočinou, kudy přesně vedla?

Šlo hlavně o to navštívit pátera Demla, kterého jsem obdivoval a do té doby osobně nepoznal. Sraz jsem měl s Jirkou ve Studené, kde Němcovi mají chatu. Jeli jsme autobusem do Třebíče, za výtvarníkem a básníkem Ladislavem Novákem. Na druhý den jsme vyrazili do Staré Říše k Florianům. Přijal nás pan Josef, který už tehdy žil dole ve vsi, ale zavedl nás nahoru do vily, kde vše bylo neporušené, obrovská knihovna i reprodukce Rouaultova cyklu, který vydal. Pamatuji, že se Jirka pustil s Florianem do velké diskuze o Camusovi. Pro Floriána to byl neznaboh, který se ani nemá číst, Jirka na to měl opačný názor a otázku neznabožství si v literatuře nekladl.  Až v noci jsme se vydali pěšky do Telče, kde jsme přespali v turistické ubytovně. Ráno jsme jeli dál do Tasova. O Demla se v té době starala jeho neteř, paní Vrbová, to bylo rok před jeho smrtí. Deml byl fyzicky už dost utrápený, ale myšlením zcela v pořádku. Vlakem po desáté večer jsme pokračovali do Havlíčkova Brodu, noc jsme strávili na cestě a další den ráno už byli v Petrkově.

Co si vybavujete z návštěvy u Reynků?

Pan Reynek na mě působil silně, jednak tím, co říkal a také jeho způsobem života. Kolem šesté večer se vždy vytratil a zmizel spát. Vstával ve dvě a pracoval na grafikách, překladech a básních až do rána. Ráno kolem šesté na něj čekala práce na statku. Na zahradě měl boudičku skromně zařízenou, jednoduchou postel, reprodukce Rouaulta a pár knížek. Bylo to jeho odpočívadlo v době denní práce.

Podnikl jste na Vysočině nějakou delší cestu pěšky?

My spíš jezdili vláčkem. V Horní Vsi je zastávka, hodně jsme jezdili do Žirovnice, kde pekař Strož ještě pekl velmi dobrý chléb, skoro domácí. Pěšky jsem cesty nepodnikal. Cesty byly dost poničené. Ta mezi Horní Vsí a Horními Dubenkami byla velmi pěkná, šla polem a lesy, do Dubenek se po ní dalo dojít za 45 minut. Byla to důležitá cesta, protože v Dubenkách je evangelický kostel a hřbitov a Hejdova rodina byla evangelická, čili všechny pohřby putovaly po té polní cestě. Dnes už neexistuje. Musíte jen po silnici a to je dvanáct kilometrů.  To není ale jediná cesta, kterou družstevníci zničili…

Viktor Karlík vám dal před pár lety zadání každý den napsat jednu větu, jak to pokračuje?

Nepokračuje. Psal jsem to asi tři neděle a ocitl jsem se v obrovský depresi, protože jsem celý den přemýšlel nad tou jednou větou, která by stála za to zaznamenání a stresovalo mě to takovým způsobem, že jsem toho nechal. Zjistil jsem, že to nejde. Některým se to povedlo, například Matoušek a jiní už to vydali.

Mrzí vás to?

Nemrzí. Když něco nejde,  nemá cenu to dělat.

Motivy vašich snů a básní spolu rezonují. Psal jste na základě snění?

Některé básně jsou inspirované snem a některé dokonce ani ne vlastním snem. Asi pět básní vychází ze snů mé hornoveské tety. Teta velmi expresivně svoje sny vykládala a na mě působily vždy velmi inspirativně.

Vyprávěla je všem nebo jen vám?

Asi je říkala i jiným, ale u toho jsem nebyl.

Měla spisovatelské ambice?

Neměla, ale byla vynikající vypravěčka, vzpomínám, jak dobře dovedla situace, které zažila, reprodukovat. Talent po ní zdědil můj bratránek. Také skvěle vyprávěl a dokonce měl schopnost destruovat jazyk. Ne svévolně, ale tak, aby ještě lépe vystihl situaci. Používal spoustu novotvarů. Byl mimořádně talentovaný vypravěč. Zemřel na tuberkulózu, když mu bylo dvacet devět. Pro mě to byla obrovská rána, neměl jsem sourozence, takže on byl tak skoro jako bratr.

Často píšete o smrti. Jak se vám v životě postupně měnil vztah ke smrti?

Moc se neměnil. Od dětství jsem smrt vnímal jako něco naprosto nepochopitelného, nesmyslného, co destruuje svět. Neumím brát smrt jako bránu k novému životu. Pro mě je život člověka, který končí smrtí, absolutní, konečný a když někdo z mých blízkých zemře, tak je to pro mě úraz. Je pravda, že když jsem byl hodně mladý a mladší, tak jsem na svou vlastní smrt nemyslel a všechno, co se vztahuje v mých verších k smrti, je inspirováno strachem ze smrti blízkých.  Ve stáří už je člověk schopen myslet na svoji vlastní smrt, ale v tom není pro mě žádný rozdíl. V posledních letech jsem přišel k deníku dramatika Ionesca, který není téměř o ničem jiném než o jeho reflektované neschopnosti porozumět tomu, co je smrt.  To je mi hodně blízké.

Zbyněk Hejda
Norozen 1930 v Hradci Králové patří mezi nejvýraznější české spisovatele poválečné generace. Základním tématem Hejdovy lyriky je vědomí pomíjivosti a konečnosti lidské existence. Hejda volně navazuje na vývojovou linii literárního expresionismu, jehož básníky také překládal (Georg Trakl, Gottfried Benn). Vystudoval filozofii a historii na UK, kde poté působil jako odborný asistent. Patřil k okruhu časopisu Tvář. Od konce 60. let byl zaměstnán v antikvariátu, po podpisu Charty 77 se živil jako domovník. Od roku 1990 přednášel filozofii na Lékařské fakultě UK. Žije v Praze. Zdeněk Hejda je laureátem Ceny Toma Stopparda (1989) za esejistické dílo. V roce 1996 obdržel cenu Jaroslava Seiferta a v nakladatelství Torst vyšlo jeho souborné dílo. Nedokážete se smířit se smrtí, nebo nemůžete přijít na kloub jejímu smyslu?

Rád si připomínám pasáž z Homérovy Odyssey, kdy Odysseus navštíví ostrov utopený ve věčné tmě, protože je tam brána do podsvětí. Potřebuje zeptat mrtvého věštce Teirésia jestli se dostane domů.  Teiresiás mu předpověděl, že ano a mimo jiné řekl, že by byl radši posledním nádeníkem chudého zemědělce a brodil se v hnoji, než navěky vládnul stínům v podsvětí.

Jsou vaše básně vzdor smrti?

Takhle to postavil Machonin, který studii nazval Křik proti smrti. Mé básně nejsou vzdor. Je to otázka smyslu smrti. Je nepochybné, že jediná jistota lidského života je právě smrt. O tom, jaký to má smysl uvažuji už od dětství. Člověk žije rád, i když má všelijaká trápení různého druhu, protože si uvědomuje, že nic jiného není, než to, co mu bylo poskytnuto darem života.

Uvědomoval jste si, že hodnota života je právě v tom, že nic jiného nikdy mít nebudete i v dobách ústrků za minulého režimu? Kdy jste po podpisu Charty chodil k výslechům?

To s tím nemá co dělat.

Příjemné to pro vás asi nebylo. Vyučoval jste na vysoké škole a za dvacet let poté jste byl domovníkem.

Příjemné to nebylo, ale rozumíte, já jsem nikdy neměl ambice něčeho dosáhnout.  Moje jediná skutečná ambice byla psát verše a být básníkem. Nebylo pro mě žádné trápení dělat domovníka, protože při tom jsem si mohl psát. Byly u toho nepříjemný věci, ale na ně si člověk brzo zvykne a uleví. Například jsem měl za povinnost každý den zamést chodník před čtyřmi domy v Ječné ulici.  To jsem nedělal. Jen v zimě, když hrozilo, že si někdo zlomí nohu. V létě jsem zametal jen jednou za týden, při úklidu domů. Myslím si, že když je člověk o nějaké věci přesvědčený, tak je potřeba ji činit. O to jsem se za minulého režimu snad i trochu snažil.

Několikrát vám nabídli vystěhování, zvažoval jste emigraci?

Ne, byla tu velmi stará maminka, velmi stará, asi tak stará jako já teď a to nepřicházelo v úvahu, abych ji tu nechal. To byl hlavní důvod. Ale po pravdě řečeno se mi tam ani nechtělo, nebyl jsem posedlý představou, že překročením hranic se člověk octne ve svobodě.  Jsem toho názoru, že člověk může být svobodný i ve vězení. Představa emigrace mě nelákala.