Pane profesore, rozkoše v našem věku, není to poněkud troufalé?

Ale vůbec ne. Příjemné jsou hlavně ty vzpomínky. A budiž mi dovoleno šeptnout, že dřívější partnerky také zestárly a také mají jiné představy o rozkoši. Tolik na odvrácení vaší mírné impertinence. K životním rozkoším patří ale i pracovní úspěch. Dneska se tomu říká workoholik, já to slovo neužívám, ale to, co jsem dělal, jsem měl rád a v průběhu života jsem několikrát měnil a rozšiřoval orientaci. Nevím, mohu-li to přímo nazývat rozkoší, ale že jsme vybudovali ústav, který patřil ke špičkovým v Evropě, přinášelo a přináší dodnes uspokojení.

Na práci ještě dojde, ostatně její opomenutí byste nám určitě neodpustil, ale chceme se nejprve dozvědět, co pod množné číslo Životní rozkoše počítáte ještě.

Rodinu, dvě děti, obě absolvovaly vysokou školu, jeden techniku, druhá medicínu a  jsou v životě úspěšné; také vnoučata.  A uspokojení poskytuje i délka života. Upřímně řečeno, do sedmdesáti jsem věk nebral vážně. Po sedmdesátce už by si ho člověk ale všímat měl a po osmdesátce už musí připouštět, že některé životní změny jsou nevratné a je třeba měnit charakter své existence. Díky zatím existujícím důchodům mám ten materiální základ zabezpečený, mimochodem, když jsem šel v roce 1991 do penze, patřil jsem do takzvané druhé kategorie rizikové a byl mně vyměřen důchod 3 800 korun tehdy ještě československých.  Abych příliš neslevoval z toho, co si člověk dopřával, když byl pln života, když byl aktivní, tak k té penzi je třeba si opatřit nějakou doplňkovou kasu, protože kdo rád opouští auto, chatu…

Omlouvám se, že skáču do řeči, ale netrpělivost a zvědavost mě pudí. Kdy letos vyrazíte na Slapy, na chatu, jak se těšíte na koupel?

Brzy a samozřejmě do vody nejen vlezu. Mám-li být upřímný, pro mě rozkoš vždy připravovala a připravuje má chata na Živohošti. Zpočátku jsme ji budovali s celou rodinou. Velkou zásluhu má moje matka, protože jezdila pravidelně o víkendech se mnou, sotva tam dojela, klekla na záhony a plela. To je činnost, kterou já zanedbávám, k zahradě se stavím podle zásady: se mnou se život taky nemazlil, tak se per! Proto jsem omezil rostlinstvo, ale po mamince tam mám klematisy, to je krásná kytka, když rozkvete, tak zacloní celou verandu a upřímně řečeno, sousedi mi to závidí. Živohošť je pro mě sání zpětné energie, dodnes je pro mě klíčová. Tam jsem psal, a dodnes i píšu, odborné práce, ve zralejším věku jsem se dal i na beletrii a do té patří úvahy o rozkoších.

A mezi ně řadíte, skoro bych řekl na čelné místo, plavání ve Vltavě. Nestudí to někdy?

Studí a musím se přiznat, že loni v srpnu jsem poprvé na Živohošti poznal, co jsou to problémy s chůzí. V sezóně, kdy jsem se tradičně každý den koupal, jsem měl takové bolesti, že jsem se musel po pěti metrech zastavit. V lese kolem začaly fantasticky růst houby a já nemohl dojít do vody, já nemohl dojít do lesa! Když jsem se z verandy díval do zeleně, začal jsem meditovat: Chlapče, je to definitivní, nebo je to stav, který se dá ještě zvládnout, třeba rozcvičováním? Když člověk zná svůj zdravotní stav, včetně rentgenů, tak pokud by nebyl optimista, musel by přemýšlet o sebevraždě. Je-li optimista, vezme to jako realitu a hledá cesty, jak se z nouze vymanit. Mně se to povedlo, i když problémy byly takové, že do hospody, která je vzdálená sedmdesát metrů, mě museli vozit autem.

foto Jan Bartoš

Ale ty problémy, domnívám se, nevzešly pouze z koupání?

Ne pouze, ale asi také. Můj koupací rituál je přitom celoroční. A nejenom na chatě, protože já od svých čtyřiceti let lezu důsledně každé ráno pod studenou sprchu, tedy nejprve pod teplou, pak pod studenou. Takže já to otužování beru nejenom teoreticky, že je doporučuji svým pacientům, uplatňuji je také sám na sobě. Ona studená sprcha je ideální nejenom po flámu, kdy to člověka probere, ale je skvělá vždy, prokrví celé tělo a máš rázem mysl doslova bujarou. A ještě lepší je to na Slapech. To je vodní jezero, které má pět nebo šest set metrů z břehu na břeh. Ranní slunce tam, protože my jsme na jižním svahu, to je něco úžasného. Vidíš, jak se prodírá nejdřív těmi stromy nad údolím, dnes zaplaveným, hloubka vody na protějším břehu, kde bylo původní koryto, je až čtyřicet metrů, a pak se vyhoupne, to je nepopsatelný pocit. A tam já se chodím koupat  ještě když tam nikdo není,  tam není turistická zóna. Nás je tam jedenáct a jsme tak sehraní, že když chci, tak se s někým bavím, když nemám náladu, tak taktně vymizím a jsem si sám. Původně jsem se koupal od dubna do října. Když mě po sedmdesátce napadlo, že to asi není zrovna nejchytřejší, protože jsem prochladnul, zejména v oblasti kanálu páteřního. Zduřily se tam nervové výstupy, přišly bolesti, o kterých jsem se už zmínil a nezbývalo než se uctivě podrobit jako pacient ortopedům. Následovala lumbální punkce, bolesti ustoupily – a samozřejmě se budu koupat i letos, pětaosmdesát na tom nic nezmění. Vlastně změní – dám si pozor, aby voda byla přeci jenom teplejší a je pravda, že už loni jsem se neodvažoval plavat daleko od břehu. Když si uvědomím, že mám už o půl kila mozku míň, to je obecně statisticky prokázáno, když se podívám na svoji svalovou hmotu a vidím, jak kůže visí nad někdejšími svaly, a když znám svůj nález na EKG, tak bych se nerad utopil. Plavu si tak dvacet metrů od břehu, pro jistotu podél. A to je taky rozkoš. Chodím tam ráno, kdy nikde nikdo není, koupu se nahej, to si doslova vychutnávám návrat k přírodě. Doporučuji.

A potom si v chatě, to jsem také vyčetl z vaší knížky, připravíte smažený sekaný řízek s bramborákem. Nečervenáte se, když pak svým pacientům radíte, co je zdravá výživa? Ba co víc, vy nemáte nic proti tomu dát si po ránu skleničku, srozumitelněji, panáka po vzoru valašských stréců, kteří k tomu přikousnou kus špeku.

Nečervenám. Ten řízek si dopřávám jenom občas, když mám na něj velikou chuť. Sám si usmažím, sám si sním, protože na chatě bývám většinu roku sám, manželka je Pražačka, tu to do přírody netáhne, já mám ale kořeny venkovské. Dodnes umím povříslo, od mládí vím ze zkušenosti nabyté u jezu na Mži, že není nic krásnějšího, než se oddat šumění řeky. A k tomu panáku – já jsem nikdy neříkal, že se nemá pít alkohol. Vždyť i Evropský kodex proti rakovině má v druhém bodu doporučení: omezte nadměrnou spotřebu alkoholu. Suďte mě, mně to chutná, srdci a cévám prospívá a ještě jsem! Samozřejmě životospráva chce určitou kázeň, například já považuji za absolutní pitomost kouřit. Můžu to tvrdit, jsem polepšený kuřák, přestal jsem někdy mezi čtyřicítkou a padesátkou. Začalo mi to vadit, ranní odkašlávání, kdy člověk má pocit, že zbourá sousední baráky, to je jemné upozornění, že průdušky už toho mají dost. To je nesporné a prokázané, ale například zobat zrní nebo orientovat se podle některých takzvaných škol, abych to řekl slušně, to podle mého názoru moudré není. Řiďme se vždy zdravým rozumem. Člověk, homo sapiens, je přeci všežravec a podle toho by měla vypadat i jeho kuchyně. Česká kuchyně má tu nevýhodu, že byla dlouho poutána na domácí surovinu a má proto hodně tuků. Proto tuky omezit, i červená masa, ale omezit, ne vyloučit. Mimochodem, to je moje nejkrásnější vzpomínka, když má babička pekla v troubě husu a ono se to tak krásně škvířilo, vůně se linula a když to vytáhla, kůrčička byla neodolatelně křupavá – v tom momentě nemůže existovat na světě jiná rozkoš, než sednout ke stolu…

Ukončeme kapitolu bakchanálií, přesedněme od stolu jídelního k pracovnímu. Už jste odtud popsal v knihách i článcích svoje medicínské začátky i první krůčky na pouti, která se vám stala celoživotním osudem. Možná to byla hrozba pěti povinných let na vojně, speciální medicínské zájmy i jiné okolnosti a vy jste se ve svých dvaatřiceti letech stal přednostou Ústavu lékařské fyziky. Ale pokud vím, pýcha z toho vámi příliš necloumala.

Baže necloumala. V roce 1957 jsem nastoupil jako zastupující přednosta ústavu, který měl asi čtyři místnosti, měl sekretářku, která do té doby ústavu vládla, měl uklízečku, také čtyři čerstvé lékaře, byla tam jedna fyzička, dva laboranti. Vybavení ústavu bylo skutečně kuriózní, protože jeho zakladatel, docent Kozel, tam vše přivezl na dvoukoláku. A vyučovaly se tam věci, které odpovídaly úrovni středoškolské fyziky, například vážení na mikrováhách a podobně. A do toho jsem přišel, zjistil, že pracovna přednosty je charakteristická – dlouhá místnost, její polovinu zabíral stupínek, na tom stupínku pracovní stůl a tomu vévodila sekretářka. A v tomto prostředí jsem se já, pan asistent z kliniky, stal přednostou ústavu.

A přežil?

Přežil, měl jsem štěstí na spolupracovníky, protože my mladí jsme byli naladěni na stejnou notu hledat a vytvořit něco nového. Stali jsme se iniciátory vzniku nukleární medicíny, nového oboru, který začal využívat poznatků dosud pečlivě utajovaných, protože souvisely s výrobou nukleárních zbraní. To je obor, který dodnes tvrdí medicínskou diagnostiku. V nejmodernější podobě umožňuje rozeznávat i velice drobné nádorové lokalizace. Pro mě ale byla nukleární medicína, abych tak řekl, průtokový obor, já chtěl vidět a sledovat pacienta také po celou dobu nemoci. Měl jsem k tomu osobní, silně emotivní podnět. Byl to první citový prožitek ve vztahu lékař – pacient, protože jsem nezachránil svoji spolužačku trpící chorobou nazvanou podle autora, který popsal onu zhoubnou buňku Hodgkinova nemoc, což je rakovina mízních uzlin. U lůžka této pacientky, při rozhovorech s ní jsem měl strašné výčitky, jak rád bych jí pomohl a jak to tehdejší medicína neumí. A proto když už jsem byl zabydlen v tom ústavu, když už ústav začal produkovat výsledky, jichž využívala i jiná klinická pracoviště, tak jsme se s týmem rozhodli, že se o něco pokusíme. Ve spolupráci především s tehdejším pracovištěm radiologické kliniky na Bulovce, dneska je to Ústav radiační onkologie, především s profesorem Zámečníkem a dalšími spolupracovníky, jsme vypracovali takzvaný diagnostický a léčebný protokol. Získali jsme pro spolupráci i pracoviště mimopražská a patřili k jednomu z prvních týmů, který se pokusil vědeckým způsobem přistoupit k této chorobě standardizací diagnostického a léčebného postupu.

Samozřejmě. Jestliže pacienti touto dobou, kdy jsme začínali, umírali do tří let, tak během několika desítek let, co jsme se této chorobě věnovali, a samozřejmě jsme opisovali i ze zahraničních zkušeností, jsme se naučili pacienty skutečně léčit. Shromáždili jsme celkem čtyři sta nemocných touto nemocí. Když jsme publikovali výsledky po pětadvaceti letech, tak se potvrdil náš původní předpoklad, že jsme schopni zachránit ze čtyř lidí tři, a pokud ti lidé onemocněli ve věku do čtyřiceti let, tak ti přežívají deset i více než z devadesáti procent.

A přiznám se ještě k jedné věci. My jsme jako tým byli odvážní, až drzí, řekl bych. Rozhodli jsme se, že ženám, které prodělaly tu velmi agresivní léčbu, ozařování nebo cytostatika nebo obojí, chirurgický zákrok nebyl možný, že těmto ženám dáme šanci, aby se během tří až pěti let jejich organismy vyrovnaly s léčbou a mohly se stát matkami. Věřili jsme, že lidské tělo je tak fantastické, že to dokáže. Výsledek je ten, že já jsem dnes nevlastní otec jedenapadesáti dětí.

Stále docházím na Ligu proti rakovině, píšu pokračování knížky o stáří, snažím se v ní probrat věk po osmdesátce – a promýšlím ještě jeden odborný záměr, ale nechci to zakřiknout, všechno má svůj čas. Řídím se tím, co jsem napsal do své knížky o stáří: „I v důchodu si ponechme aktivity, které máme rádi.“ A vyznávám i Turgeněvův názor, že se špatnou náladou se stárne velmi rychle. Smích a dobrá nálada patří k životu. Smích nelze naordinovat, umět se smát je ale samo o sobě lékem.

„Stálo za to žít“ nazval profesor Zdeněk Dienstbier v roce 2001 svoji autobiografii. Když mi do ní vepisoval věnování, opravil jsem čas minulý ve prospěch přítomnosti i budoucnosti. Dobře jsem učinil.