Když jsou Kanaďani mladí, pokládají za samozřejmost, aby rodina s dětmi bydlela v domě. Je to evidentně pozůstatek „amerického snu“ – názoru na životní styl, který dominoval v 60. a 70. letech minulého století. Rodina žije typicky na předměstí. Žena je doma s dětmi, manžel dojíždí pracovat do centra. Všichni jsou šťastní v krásném prostředí zahrad, v čistém vzduchu daleko od hluku a smogu.

Tak nějak to bylo s Ritou a Jimem, které znám přes třcet let. Tehdy bydleli se svými čtyřmi malými dětmi v příjemné čtvrti u jezera, v typickém torontském dvojdomku z dvacátých let minulého století. Brzo na to dvojdomek prodali a ve stejné čtvrti koupili jiný dům víceméně stejné velikosti. Tentokrát byl „samostatně stojící“, což znamenalo, že měl na každé straně zhruba půldruhého metru širokou uličku, která ho dělila od sousedních domů. Právě ty uličky znamenaly v porovnání s dvojdomkem vyšší standard a větší hodnotu.

Uplynulo několik let a Rita s Jimem se stěhovali znovu, tentokrát do trochu většího domku, stále ve stejné čtvrti. Pak přišla změna: třípatrový vila v nejbohatší čtvrti ve středu města. I když měl Jim jako universitní profesor velmi slušný příjem, na hypotéku to tentokrát nestačilo. Rita, která nechodila do práce a starala se o děti, začala už v předchozích domech upravovat suterén nebo podkroví na prostory ke krátkodobým pronájmům, takže splácení hypotéky byla schopna podložit i výdělky z vlastního podnikání. Velký dům poskytoval velké možnosti. Nejen že tam Rita a Jim mohli mít svoji ložnici s koupelnou a pracovnami, ale i každé z dospívajících dětí mělo svoji velmi komfortní ložnici. Kromě toho se do vily vešly i tři pokoje na pronájem s vestavěnými mini-koupelnami ve třetím patře a čtyři ložnice pro studenty v suterénu. Byl to velmi promyšlený, i když trochu riskantní investiční počin. Ale Rita si věřila. Věděla, že bude schopna nejen splatit dluhy, ale také postupně dům zrenovovat, takže ve výsledku nabude nemovitost o to větší hodnotu.

Děti dospěly, dostudovaly, odešly. A Rita s Jimem se zase stěhují, tentokrát do menšího. Když jsem ji poprvé přišla navštívit v domě, který před pár týdny koupili, ozývalo se kvílení vrtačky a ve vzduchu byl cítit prach. Všude se malovalo a natíralo. Rita potřebovala poradit s několika detaily. Ráda by víc propojila vstupní halu s obytnými prostorem a kompletně renovovala kuchyň. Pak jsme vystoupali po úzkých schodech do prvního patra. To si přála využít na ložnici hostů, svoji vlastní pracovnu a pracovnu Jima. O patro výš, v podkroví, by ráda zvedla střechu a vytvořila velká střešní okna pro jejich vlastní ložnici s prostornou koupelnou a šatnou. Stěhování už bere trochu jako rutinu. Jak sama říká, tohle je za tu dobu, co jsou spolu, už po šesté.

Nový dům je nedaleko univerzity, aby to měl Jim kousek pěšky. Rita ještě stále podniká, ale už jen jako producent vzdělávacích koncertů pro školy. Má totiž firmu, kterou stihla vypiplat vedle všech ostatních aktivit. Za peníze, které jí zbyly z prodeje velkého domu, chce koupit garsonku na pronájem, aby měli do budoucna další příjem k důchodu. Potřebuje tak vylepšit finanční situaci, protože kromě státních zaměstnanců nemůže nikdo v Kanadě na oficiální důchod moc spoléhat jako na zdroj kompletního finančního zajištění v pozdějším období života.

Rita a Jim nejsou sami. Téměř všechny byty v nové bytovce, kde jsme se my sami v minulém roce usadili, vlastní lidé našeho věku. Po tom, co děti odešly do světa, prodali rodiče domy, které byly skvělé pro celou rodinu, ale příliš veliké a náročné na údržbu pro dva seniory. Byt je definitivně pohodlnější.

Trochu jinak, než Rita a Jim, je na tom naše další kamarádka, Meggy. V domě, kde bydlí už třicet let, žila s manželem a dcerou. Manžel zemřel a dcera dostudovala a odešla pracovat do New Yorku. Meggy se ale nechce stěhovat, protože je na dům i místo velmi zvyklá. Proto se rozhodla rozdělit dvoupatrový dům s podkrovím na dva byty. První patro a podkroví bude pronajímat, v přízemí bude bydlet sama a suterén chce dál pronajímat studentům, jak to dělala doposud. To jí zajistí slušný základní příjem a možnost vrátit se k vlastní profesi investigativní novinářky a spisovatelky, i když už jen na půl úvazku.

To je jen pár příběhů lidí, kteří patří, stejně jako já a můj manžel, mezi „babyboomers“. Je tak označovaná vrstva populace Severní Ameriky, která přišla na svět zhruba mezi roky 1945 až 1962. Jako nejpočetnější segment obyvatelstva jsou babyboomers tak trochu hnací silou amerického hospodářství, protože co potřebují nebo kam směřují silně ovlivňuje společenské a ekonomické trendy.

Babyboomers se tedy začínají přesunovat do nových domovů, kde chtějí strávit zbytek svého života. Dokazují to, co pro nás hned od začátku bylo v Kanadě nové a imponující: lidé se spoléhají sami na sebe. Vědí, že se musí o sebe postarat. Nikdo neočekává pomoc ze strany státu. S takovým proaktivním a flexibilním přístupem k životu se pak nelze divit, že Kanaďané nelpí na svých domech a bytech. Pokud v nich zůstávají a zjistí, že jsou příliš velké a nevyužité – pronajmou je a považují takový krok za investici.

V neposlední řadě jsme za desítky let života v Kanadě zjistili, že si zde lidé vydělané peníze nezávidí. Spíše oceňují, když se lidé snaží být nezávislí na státní podpoře. A jak je to se seniorskou generací v Česku? Můžeme se s kanadskými babyboomers srovnávat a nebo jsme na tom jinak?