Nedávno jsem byla poctěna možností se seznámit s jednou elegantní starší dámou z kategorie světových celebrit. Dámu znáte, ale jméno teď není tak podstatné. Vedle jejích nádherných šatů, bezchybné vizáže a nenuceného výčtu počtu domů na pobřežích světových oceánů moji pozornost zaujalo nadšení, s jakým mluvila nikoliv o těch domech, ani o vnoučatech, která prý snad ani nemá spočítána, ale o svém psovi.

Respektuji, že pro mnoho lidí může být pes (nebo jiná domácí zvířata) skutečně tím nejlepším přítelem. Obzvlášť je-li člověk sám. Nezřídka se v takové situaci nacházejí právě senioři a seniorky. Jsou tu mezi námi a s námi, ale jejich přítomnost ve veřejném i soukromém prostoru je často spíš „ne-přítomností“.

Ale když máte psa nebo jiné zvíře, už nejste sám, už jste dva, a ve dvou se to lépe táhne. A snáze přitáhnete i pozornost okolí. Představuji si to podobně, jako když matky, ve snaze uspat či jinak zabavit své ratolesti, chodí na pravidelné obchůzky po obchodech, parcích a hřištích, a setkávají se stále stejnými matkami (či otci) ve stejné situaci. Za určitý čas se tak z neznámých kolemjdoucích stávají známí, s kterými si vyměníte pozdrav a pár zdvořilostních frází, po čase i dobří známí a z některých dokonce i dobří přátelé. Tak se i na vycházkách se psy naprosto přirozeně rozšiřují sociální obzory.

Možná nepřekvapí, že se i tento fenomén stává předmětem vědeckého zkoumání, včetně sociologického. Moje nově nabytá zvědavost vyprovokovaná setkáním s onou dámou, vedla k poznání, že už existuje velká řada studií, které se zabývají, většinou pozitivním, vztahem mezi člověkem a ne-člověčím zvířetem (angl. non-human animal). Dokonce vychází i respektovaný mezinárodní vědecký časopis Společnost a zvířata (Society & Animals). Ten se ve svém posledním čísle na několika stránkách věnuje tomu, jak se postupně mění koncepce péče o zvířata.

V kostce autoři shrnují, že sounáležitost lidské společnosti s tou psí trvá od dob, kam až lidská paměť dosáhne. Vlastnictví psa jen pro zábavu získalo na popularitě během viktoriánské éry. Pravá změna se ale datuje do postindustriální éry a přelomu 20. a 21. století. V těchto nedávných časech se z obyčejných zvířecích druhů stává legitimní objekt lidské lásky, který představuje stabilní a nekritický zdroj citů ve stále více nestabilním světě.

Z „vlastníků“ zvířat se tak stávají „pečovatelé“ o zvířecí společníky. A tato péče se jen v roce 2012 ve Velké Británii „zhmotnila“ do v přepočtu téměř 180 miliard korun útraty za produkty a služby pro domácí mazlíčky. Celosvětově se odhaduje, že lidé mají kolem 704 milionů domácích mazlíčků, a z toho je asi 432 milionů psů a 272 milionů koček.

Lidé, kteří chodí na procházky se psem, mají nižší index tělesné hmotnosti (tzv. BMI), menší počet omezení v každodenních aktivitách, méně chodí k lékaři a více cvičí.

Zdá se, že i zde jde o peníze až v první řadě, ale to by bylo příliš zjednodušující. Kromě ekonomických výhod pro průmysl a veterinární medicínu má společenství lidí se zvířaty i řadu výhod sociálních, psychologických i zdravotních. Kromě jednoduchého pocitu štěstí ze společenství s jiným živočišným druhem a již zmiňovaného „sociálního kapitálu“, tedy možnosti vzniku nových sociálních vztahů, má toto sdílení času a prostoru se psem i řadu zdravotních výhod, neboť vede k vyšší úrovni fyzické aktivity.

Tým z univerzity v Miami na vzorku respondentů zastupujících reprezentativně populaci seniorů v USA například zjistili, že lidé, kteří chodí na procházky se psem, mají nižší index tělesné hmotnosti (tzv. BMI), menší počet omezení v každodenních aktivitách, méně chodí k lékaři a více cvičí. Jelikož samotné vlastnictví psa nebylo spojeno s lepším zdravím nebo lepší péčí o zdraví, je nutné předpokládat, že se jedná právě a především o sílu toho vztahu, který člověk se svým domácím miláčkem má, a jeho konkrétní projevy.

Mezinárodní federace pro stárnutí IFA vyhlásila fotografickou soutěž na téma „Zvířata průvodci a zdraví starších osob“, aby tak oslavila mezinárodní den přátelství, který připadá na 30. června. Tímto symbolickým aktem tak potvrdila, že zvířecí mazlíčci jsou a zůstanou důležitou součástí naši životů. A jaký by mohl být vývoj v této oblasti do budoucna?

Stále častěji do životů lidí budou pronikat roboti – mazlíčci. Zní vám to jako příliš přitažené za vlasy? Ani nemusíte pouštět uzdu svojí fantazii. Takový robot v podobě malého tuleně se totiž už relativně běžně využívá v některých zahraničních domovech důchodců. Jmenuje se Paro, stojí jako luxusní dovolená, ale například v terapii s lidmi s demencí má až zázračné výsledky. Šušká se, že původně měl Paro podobu kočky, ale to se jaksi neujalo.

Ono totiž o tom, jak má vypadat kočka máme své konkrétní představy, který žádný robot-společník nemůže naplnit. Tedy zatím.