
Byt dědy a babičky na Hanspaulce obklopují stromy s barevným listím. V pokoji hlasitě tikají hodiny, bez těch by tahle domácnost snad ani nemohla být. Aby babičku nemrzelo, že si budu povídat jenom s dědou, bere si čepici a vyráží na procházku. Zůstávám tak jen s dědou Pegasem a společně se noříme do jeho vzpomínek.
Naše máma často vypráví, že když jsem se učila mluvit, trval jsi na tom, že nejsi děda, že jsi Pegas – říkal jsi to tak?
To jsem asi říkal, ale jenom když jsi byla malá. Byla jsi první vnouče a já jsem ještě nechtěl být děda.
Jsem ráda, že už ti to nevadí, ráda ti říkám dědo. Ale kde se ta přezdívka vlastně vzala?
Pegas se mi začalo říkat už v obecné škole, je to zkomolenina mého příjmení. Nejdřív se z Pelnáře stal Pegy, ale to se nějak neujalo, tak to pak vystřídal Pegas. Okřídlená přezdívka, která mi zůstala celý život. V oddíle jsem byl ale dlouho jen Ivo, jiný Ivo tam nebyl, a tak Braťka určil, že se mi tak bude říkat. (Pozn. aut.: Skautský chlapecký oddíl Pátý přístav vodních skautů Praha založil v roce 1913 Jaroslav Novák – Braťka. Tento oddíl přežil za svých 100 let nepřetržité existence všechna úskalí dvacátého století a roku 1964 jej tehdejší kapitán Josef Švec – Švígo rozšířil o oddíl dívčí, později nazvaný Děbenky, kam jsme chodily já, moje sestra i naše máma.)
To je zajímavé, protože moc lidí, kteří by ti říkali Ivo, neznám, možná jen babičku. Skautský oddíl je rozhodně jedno z našich pojítek, jen jsme ho prožívali v naprosto odlišné době. Řekneš mi, kdy přesně ses ke skautingu dostal ty?
Já tam nastoupil po prázdninách v roce 1954, pamatuju si, že to bylo po táboře, kdy kluci jeli Lužnici.
Moje úplně první vzpomínka na oddíl je z mrazivého odpoledne na Pohořelci, kde se pomalu začínají potkávat děti s rodiči na první schůzce roku, ale v mé hlavě utkvělo to, že se spolu vítali a zdravili hlavně ti rodiče, ne děti. Vybavíš si svou úplně první vzpomínku?
Na začátku jsme měli schůzky v Podolí, kde jsme hned od začátku připravovali pramičky na sezonu. No a s opravou pramic se pojí právě moje první vzpomínka na oddíl. Pramičky byly vytažené na břeh, kde se temovaly koudelí, aby do nich neteklo. Na ohníčku v kýblech jsme tavili asfalt, kterým jsme koudel zalévali. A při té příležitosti Pacík šlápl do toho kýble. Jak víme, asfalt se teploty zbavuje velmi pomalu…
Já jsem chodila do oddílu, protože tam chodila máma, máma tam chodila, protože jsi tam chodil ty. Jaká je návaznost u tebe?
Do oddílu jsem se dostal taky přes mámu, která se na mě domluvila s kolegyní v práci. Řekly si, že má bezprizorního syna a skauting se jim jevil jako dobrý nápad. Tak jsem šel do oddílu a zapadl tam velmi rychle. Mezi těmi intelektuály jsem se svými praktickými dovednostmi mohl dokonce vynikat. Občas jsem se nad některými „dovednostmi“ ostatních kluků podivoval.
Co bylo na tom skautingu jiné?
Naše skautská činnost byla samozřejmě v utajení (po obecném zákazu skautingu v roce 1950 a úředním rozpuštění Pátého přístavu 1948, pozn. aut.). Pátý přístav byl zapsaný pod jachetním oddílem Slavoj Vyšehrad (Český Yacht Klub). Sportovní oddíl musel vykazovat nějakou činnost, a tak jsme si s klukama půjčovali lodě různých typů a zkoušeli to na závodech.
Já si z tvého vyprávění pamatuju, že jste se zúčastnili i nějakých větších závodů, pamatuju si to správně?
No, na mistrovství republiky jsme byli. 1958 a 1959 na Oravě.
Vybavuješ si nějaký moment, kdy sis uvědomil, že děláš něco, co je nezákonné, zakázané?
Nastupoval jsem do oddílu později, než bylo zvykem. Bylo mi 14, skončil jsem 8. třídu a začal jsem chodit na průmyslovku. Večer ve středu po schůzce, byla už většinou tma, jsme si potichu zakřičeli pokřik, to mělo sílu. Tou dobou taky došlo k velké změně v oddílu, protože odvolali Braťku, který ho do té doby vedl – musel po výsleších opustit Prahu. Pravidelně jsme s ním do té doby zpívali, hráli a sportovali. Vymýšlel neuvěřitelné hry. Bylo to bezvadné.
Na lyžích do nové chalupy
Bál ses někdy v životě?
Já ti ani nevím. Bál, ale radši jsem to asi zapomněl. Jasně, že když to práskalo, tak jsem chodil přikrčený i doma v kuchyni. Ale ta politická situace mi nějak nedocházela. Ty ses někdy bála?
Jasně, ale to budu vyprávět až svým vnoučatům. Ale pojďme k lyžím. Ježdění do Krkonoš a lyžování mám zafixované jako takovou součást rodinné genetiky. Jak ty ses, jako kluk z Prahy, dostal do Krkonoš?
Tys od toho oddílu možná už chtěla odejít, ale ony ty hory s ním jsou samozřejmě taky spojené. Nejdřív jsme si s klukama půjčili chalupu Hopka, dneska se jmenuje Kantorská. Takhle jsme začali s oddílem jezdit na hory. Přes jedno léto jsme to jeli připravit a na Vánoce jsme přijeli už do krásné chalupy.
Dokážu si představit, že s kamarády opravujeme chalupu, co si ale vážně nedokážu představit jsou lyže, na kterých jste se tam dopravili.
Já měl půjčené nějaké rusovky od bratrance. Předtím jsem byl lyžovat jen jednou v roce 1947 na Petrovce s rodiči, jezdili jsme se jen klouzat na Motole. To jsem měl taková krátká prkýnka, jinak nic. Takže až s klukama jsem jel poprvé na hory.
Když si tuhle oblast Krkonoš představím, vybaví se mi Velký hank na černé sjezdovce do Svatého Petra. To jsi zvládl jak?
Byly tam nejdřív takové úzké serpentiny v lese, takový dlouhý rukáv, a pak najednou koukám, že kluci, co lyžovat uměli, najednou mizeli pod kopcem. To byl velký stres, ale překonal jsem ho a dojel dolů. Tam jsem zjistil, že to tak hrozné nebylo.
Pod to se můžu podepsat. Mám z tohohle konkrétního prudkého kopce úplně stejný zážitek.
No a další rok to už na Kantorské nešlo, prostě nám to další rok zakázali, a radši tam asi jeli místo nás majitelé, kterým jsme chalupu pěkně opravili a jim se to zalíbilo. Hledali jsme jinou chalupu a našli. Kousek vedle.
Takže pořád na Klínových boudách?
V roce 1958 jsme složili slušné peníze a koupili jsme si Skočku. Aby to bylo v soukromém vlastnictví a ne ve vlastnictví sportovního oddílu ‒ to by nám mohli snadno vzít. Kamarád a v té době medik Ludva Kříž měl dlahy, ze kterých jsme udělali nápis Skočka, ten nápis je tam dodnes. Tradičně jsme totiž skákali na Nový rok z okna do sněhu, proto ten název. Pak jsem ale bohužel odjel na vojnu a hory jsem chvíli neviděl.
Byl jsi tam dva roky?
Já tam byl déle, protože se v tu dobu stavěla Berlínská zeď, tak nás tam drželi jako zálohu. Ale byli na nás hodní, báli se, že se budeme bouřit.
A bouřili jste se?
Nebouřili, to bylo zbytečné. My jsme vlastně dělali, co jsme chtěli. Prodloužili nám to dvakrát.
Vrátil jsem se po vojně do Prahy a začali jsme hrát softbal s Honzou Stanovským, ten se dokonce před pár lety dostal do Síně slávy českého softbalu. To on přeložil a přivezl první pravidla.
Mám pocit, že tě v těch sportech vůbec nestíhám. Zároveň si na tebe vzpomenu pokaždé, když poprvé nějaký nový zkouším a vím, že jsi ho dělal ty. Cítím pak, že se ti nějak pomyslně přibližuju.
No vidíš. A v softbalu jsme hráli soutěž o Stalinův nos. Když se odstřelil pomník, v roce 1962, měli jsme najednou nos jako putovní trofej. Hráli jsme na Letenské pláni a jednou se přihlásila i americká ambasáda ‒ povolali námořní pěchotu, a ti nás zkrátka rozdrtili. Utkání to byla zajímavá, my jsme spali na hřišti, oni auťákama vždycky odjeli a ráno zase přijeli, najedení a připravení. No, a nos jednou vyhráli a už jsme ho nikdy neviděli.
Jak se tak probíráme touhle dobou, napadá mě otázka, jestli si vzpomeneš na nějakou nespravedlnost, která se ti v životě stala?
Asi mě nespravedlností potkalo v životě několik, ale žádnou vyloženě důležitou si nepamatuju. Procházel jsem v pokoji a míru, snažil jsem se nemít nepřátele. Snažil jsem se s každým nějak domluvit.
Myslíš, že to tak jde v každé situaci?
Myslím si, že by to mohlo jít. Ale asi ne vždycky. Někteří lidé jsou vyloženě zatvrzelí. I když jsem nějakou nespravedlnost cítil, něco mi bylo odpíráno, tak jsem se zařídil jinak, po svém.
Do porodnice mezi tanky
Mám pocit, že jsme úplně vynechali z vyprávění babičku a možná už i děti?
S babičkou jsme se potkali v roce 1962, když jsem se vrátil z vojny. Bylo to na podzim v Globusu, dnešním divadle Semafor, tam byly nedělní čaje.
Potkali jste se na čaji?
No to se jmenovalo čaj, ale byla to tancovačka.
Tak to už mi dává větší smysl. Neříkej, žes ještě začal tancovat!
No to ani ne.
A za chvíli máte 58. výročí od svatby. Po tancovačce jste se teda vzali a měli prvního syna?
Kuba se narodil týden po okupaci 28. srpna. To jsem měl skútra Prase, tak to mám ve vzpomínce propojené.
Tys babičku odvezl do porodnice na skútru?
Ne, ne, tam jsme došli pěšky mezi tanky ještě večer předtím. Naštěstí jsme se do porodnice nějak dobouchali, protože byli uvnitř zabarikádovaní.
Ivo Pelnář alias Pegas *1940
Celoživotní skaut zapálený do mnoha sportů na vodě i na souši. Je členem 5. přístavu vodních skautů Praha neboli „Pětky“, kam nastoupil v 50. letech, a se svými skautskými vrstevníky se stále pravidelně schází. Zaměstnáním byl laboratorní technik při Strojní fakultě ČVUT. Od oboru se mírně vzdálil, stále však pracuje. Má sedm vnoučat a žije v Praze.
Já nevím, ty mi říkáš, žes neměl strach, a mně to přijde úplně šílené!
No a s tím se pojí ještě historka, jak jsem druhý den ráno do porodnice volal z práce. Řekli mi, že jsem tatínek. Tak jsme s kamarádem Lojzou naskočili na skútr a jeli na jeho zahradu natrhat nějaké kytky. Potom co jsme nasedli, mě polilo horko, že si budou lidé po cestě myslet, že vezeme Rusákům květiny. Nejsmutnější bylo, že nás do porodnice s kytkou nakonec ani nepustili. Z hygienických důvodů.
Jak jsi vůbec vnímal tohle období, kdy ti emigrovalo hodně kamarádů? Pomýšleli jste taky na odjezd?
Rodiče mého dobrého kamaráda nás pozvali v létě 1969 na 14 dnů k sobě do Švýcarska. Věděli, že když přesvědčí mě, abych odjel, pojede i jejich Jeník. Tvoje prababička nám pohlídala ročního Jakuba a jeli jsme.
Takže vás pozvali rodiče tvého kamaráda na 14 dnů do Švýcarska s vidinou toho, že se vám tam zalíbí a zůstanete?
Ano, abychom to očíhli, a potom vzali jejich syna Jeníka s rodinou, našeho Jakuba a hotovo.
Napínavé.
Měli jsme sbaleno a naplánovaný odjezd před Vánoci. Ale někdy v září 1969 to totálně zasekli. Spadla klec a k ničemu nedošlo.
Takovejhle kousek (ukazuju špetku na prstech).
Jo, takovejhle kousek. Nejhůř na to vzpomíná kamarád Láďa Urban – měli už všechno sbaleno v autě, zastavili v Rokycanech na náměstí, aby si koupili pití, ale v obchodě mu říkali lidi, co se od hranic vraceli, ať už nikam nejezdí, že zavřeli. Takže ten náš kousek vlastně zas tak malý nebyl.
Člověk o tom čte spoustu článků, ale jak mu to vypráví vlastní děda, tak se ho to najednou víc dotkne. Bylo ti to líto, nebo jsi byl trochu rád?
Přiznám se, že jsem byl trochu rád. Měl jsem tady svoje zázemí, nechtělo se mi začínat nikde znova, ještě s tím miminem.
Vám s babičkou se teda přejet hranice nepovedlo, ale tetě Dáše, tvé sestře, ano.
Dáša odjela přes Německo do USA. Nejdřív do New Yorku, pak Los Angeles a nakonec Michiganu, kde museli zůstat pracovně, ale nelíbilo se jim tam, tak jeli dál na západ, až dojeli do Portlandu. A jsou tam doteď. Na posledním místě, kde jsem za nimi nebyl, a už tam asi ani nepojedu.
Tereza Stachová
*1997
Studovala obor Průmyslový design na ČVUT. Členka a dlouholetá vedoucí 5. přístavu vodních skautů Praha neboli „Pětky“. Své vysokoškolské i skautské vzdělávání kombinuje při práci s dětmi. Mimo to pracuje v kulturní sféře. Žije v Praze.
A jak jste se sestrou udržovali kontakt?
Dopisy, jedině dopisy, a jen občas telefonem za šílené peníze.
Pamatuješ, cos jí napsal do prvního dopisu, a co ti poslala Dáša?
Já nejsem vůbec psavec, takže šlo všechno přes mámu. Ale Dáša nám posílala stohy dopisů. Já jsem pokaždé jen připsal: pusy Pegas.
Pro mě je bláznivá představa udržovat kontakt jen přes dopisy.
No ano, je to náročné. Neviděli jsme se patnáct let.
Kdy jsi za ní přijel poprvé?
Přijel jsem v roce 1981, měsíc jsme cestovali, ujeli jsme sedm tisíc kilometrů, objížděli jsme i jiné kamarády po Státech a Kanadě. V autě jsme měli spací pytle a stan, a s tím jsme objeli půl Ameriky.
Myslíš, že měla chuť se vrátit zpátky? Ve chvíli, kdy mohla?
To si nemyslím, ona tam rychle zarostla, a když jsem tam byl na návštěvě, říkala mi, že je v USA vlastně déle než v Čechách. A byla tam doma.
Jak často jste teď spolu v kontaktu?
Dost. Naposledy jsem s ní mluvil včera, asi tři čtvrtě hodiny. Dneska už spolu voláme přes FaceTime. Ale je náročné se sladit. Mám Dášu v Portlandu, ale pak ještě další kamarády v Sydney, v Torontu. Občas mi někdo zavolá ve tři ráno, protože se splete nebo vytočí špatné číslo.
A myslíš, že se s Dášou ještě někdy uvidíte? Když jsem s ní mluvila před pár měsíci, říkala, že ona už nepoletí.
Při mé poslední návštěvě mi to ještě nepřišlo, že se vidíme naposledy. Člověk byl ještě relativně mladý.
Takže jsi pak někdy seděl doma a říkal si, že už tam nepojedeš?
Sám ne, dělají mi problém přestupy a jazyk mi začíná vypadávat, nemůžu si vzpomenout. S jazykem mám problém. Ale kdyby šlo do tuhého, tak by se to chytlo, hlady bych nezemřel. No, Bůh ví, co by bylo, kdybych tím jazykem vládl od začátku. Kde bych byl, co bych dělal.
A kdybychom tě vzaly s Karolínou (mojí sestrou), tak bys letěl?
No, kdybych měl doprovod, to by bylo úžasné.
333 let stojících na lyžích
Loni v zimě jsi nám poslal úplně neuvěřitelnou fotku, kde jste na lyžích s kamarády v Itálii. Na té fotce byli čtyři muži a poznámka pod čarou zněla: 333 let stojících na lyžích. Bavili jsme se o klukovi z Prahy, co začal jezdit do Krkonoš, ale jak ses dostal k Itálii?
To už je novodobá historie. S kluky z oddílu jsme nejdřív jezdili do Bormia, kde jsme jednou potkali neuvěřitelně opálené lidi, tak jsme se jich šli zeptat, kde jezdili, a oni nám ukázali Ogu. Jeli jsme se tam podívat a tam nebyli žádní lidé. No však si to pamatuješ sama.
Jo, to bylo bezvadné, to bychom měli zopakovat. Jen tam nepovezete vnučky, ale vnučky povezou vás. Už od dětství čekám na to, kdy se to všechno obrátí, kdy si začneme konečně dělat legraci my z vás, ale nějak se to pořád neděje.
Nejdřív jsme tam vezli nějaké Brňáky, ale pak jsme už jeli bez nich a zůstalo nám to dodnes.
Celý život máš kolem sebe partu kamarádů, se kterými děláte všechny možné sporty a budete je pravděpodobně dělat, dokud budete všichni naživu?
Jsem zvědavý, jak to bude fungovat letos v zimě s mou kyčlí, ale myslím si, že to zvládnu. Loni s námi byl Sváťa, kterému bylo 90. Mám tady fotky, jak lyžujeme spolu, byl jsem totiž od jeho syna pověřený, abych ho hlídal.
Jasně, vzájemně na sebe dohlížíte.
Ale já mám vlastně dvě takové důležité party. Pak ještě spolužáky, s těmi jsme taky jezdili hodně na hory.
To jsou ti, se kterými jsi šel na pivo, když jsem ti včera volala?
Ne, to byli ještě jiní, to byla zas parta z Petrášky (oddílová chalupa v Krkonoších, pozn. aut.).
To máš teda strašně složité.
Mám to složité, mám plný rozvrh. Ale takhle ti to povím: nejhorší je sedět na zadku a nic nedělat.
To je tvoje životní motto?
Mohlo by být. Ještě bych přidal, že nejhorší je kousat si u toho ještě nehty. Když nevím co, tak vytáhnu aspoň nějaký starý telefon a snažím se ho opravit.
Okřídlenou přezdívkou jsme začali a končíme zase okřídlenou větou. Co nedokáže opravit nikdo, dokáže opravit Pegas. Dědo, díky za povídání. Taky jsem si díky tomu uvědomila, že po tobě máme skvělý vztah k horám, ke sportu a k lyžování obzvlášť. Za to jsem opravdu vděčná.
No jasně, tak hurá na hory!