Pro toho, kdo zažil tíživou atmosféru na gerontopsychiatrii v Praze Bohnicích, nebo v řadě státních eldéenek , je návštěva řepského Domova hojivou douškou proti pocitu zoufalství. Prvním překvapením je vrátný, který ochotně vysvětlí cestu. Druhým dojmem je vůně. Na rozdíl od většiny zdravotnických zařízení pro seniory, kde vás do nosu udeří směs levného saponátu a nasládle lepivého stařeckého pachu, to zde voní nefalšovanou čistotou.
Čtyři světy pod jednou střechou hlásá letáček informující o charakteru neobvyklého církevního zařízení. Řeholnice Milosrdných sester sv. Karla Bormejského, staří a nemocní lidé, odsouzené ženy a civilní zaměstnanci tady spolupracují na jednom cíli – poskytování kvalitní sociální a zdravotní péče starým a nemocným po přechodnou dobu, po kterou ji rodina není schopna zajistit. Při kapacitě devadesát tři lůžek se zde za rok vystřídají asi čtyři stovky pacientů, jejichž rodiny mohou mezitím načerpat nové síly.
Domov dnes naplňuje své zčásti obnovené, zčásti zcela nové poslání jako ošetřovatelský ústav, poskytující sociální a zdravotní pobyty na lůžkovém oddělení i v denním stacionáři – a současně jako Oddělení výkonu trestu pro ženy, které zde nacházejí dobré podmínky pro bydlení a rozmanité pracovní možnosti, vysvětluje usměvavá představená sestra Konsoláta, zodpovědná za řízení celého Domova.
Od devíti hodin celé dopoledne probíhá rehabilitace. Čerstvě umytí a alespoň částečně chodící pacienti šlapou na speciálních přístrojích svoje pravidelné dávky, nejčastěji se procvičují svaly a klouby na rukou a nohou. Rehabilitační sestry některé odhodlance krotí, aby se moc nezadýchali, jiné povzbuzují k dalším malým krůčkům. Z tělocvičné místnosti pak někteří putují do ergoterapeutické pracovny, kde hrají hry, procvičují si paměť nebo zpívají. Odpoledne se personál věnuje ležícím na pokojích. Atmosféra všude okolo je maximálně vstřícná, z chování a očí personálu se dá vyčíst, že pro ně práce není nutným zlem, ale posláním.
Ve dvoře za klášterem můžeme vejít do denního stacionáře, kde pod dohledem personálu tráví čas všedních dní kolektiv seniorů. V prostorné světlé hale je klavír, knihovna, široká polohovací křesla a lehátka. “Usilujeme o uchování nebo návrat soběstačnosti klientů, o udržení fyzické i psychické aktivity”, říká sestra a dodává: cvičení, četba a ruční práce, rehabilitace a odpočinek jsou hlavními oporami programu, nikoho ale do ničeho nenutíme, každý dělá, na co stačí.” Jedna klientka žehlí, zatímco druhá v leže odpočívá. Zbytek sedí v kroužku a za sledování pohádky Tři oříšky pro popelku právě dojídají jahodový nanuk. Je chvíle odpočinku. Z kouta se občas ozve cvrlikání andulek. V přilehlých dílničkách leží desítky různých výrobků, které s pomocí sestry nebo ergoterapeutky zdejší klienti vyrobili. Jsou na ně také patřičně hrdí. Smyslem stacionáře je udržet starého a postiženého člověka pokud možno soběstačným pro běžné úkony denní potřeby, pomoci mu uchovat fyzickou i duševní aktivitu a tím prodloužit čas, kdy je schopen žít po večerech a víkendech se svojí rodinou v domácím prostředí.
Boromejského Milosrdné sestry sv. Karla Boromejského jsou ženskou katolickou kongregací soustřeďující se na péči o nemocné, chudé a lidi na okraji společnosti. Navazuje na tradici společenství založeného v Lotrinsku francouzským právníkem Josefem Chauvenelem a jeho otcem Emanuelem v roce 1652, kdy prvních pět sester začalo v atmosféře následků třicetileté války sloužit v “Domě milosrdenství”. Česká odnož kongregace byla založena v roce 1837 sestrami, které absolvovaly noviciát ve Francii a brzy se stala jednou z nejpočetnějších a nejvýznamnějších řeholí v Českých zemích. Sestry začaly svou činnost v ústavu slepých Na Klárově. Poté zakoupily dva malé domky pod strahovskou zahradou, které daly základ nemocnici a mateřskému domu s kostelem sv. Karla Boromejského. Za druhé světové války se sestry staraly o nemocné a trpící. V řadě případů skrývaly ve svých klášterech a nemocnicích pronásledované lidi a partyzány. Po pádu nacismu se výrazně podílely na péči o vězně z koncentračních táborů. Po únoru 1948 začala perzekuce řádu. Postupně byla zabírána různá zařízení a sestry, které pracovaly v nemocnicích nebo školách, dostávaly výpovědi. Na počátku 50. let dosáhlo rušení zařízení řádu masového charakteru a sestry začaly být vyřazovány ze společnosti a bez jakýchkoliv zákonných podkladů je úřady sestěhovávaly do internačních klášterů. 22 sester bylo uvězněno. V roce 1961 již nesměla žádná ze sester sloužit v nemocnici. V roce 1989 byly kongregaci navráceny některé objekty a sestry se mohly vrátit ke své činnosti.