Mami, když umírala babička, tvoje maminka, řekla ti tajemství. Co ses tehdy dozvěděla?

Moje skvělá matka, tvoje babička, mi mnohokrát po své devadesátce kladla na srdce, abych si udělala čas, že mi potřebuje něco důležitého svěřit. Jenže já mámu vždycky všelijak odbyla… Co nového mi chce říct, když se známe z gruntu. Teď se ti přiznávám, jisté tušení jsem měla. Pak jsem čas našla a máma mi řekla, že mám jiného otce než moje starší sestra. Sdělila mi jeho jméno i jeho profesi. A zeptala se mě, jestli ji neodsoudím… Objala jsem ji a políbila. Nic dalšího nebylo třeba vysvětlovat. Jen jsem musela vstřebat to, co jsem maličko tušila. Můj genetický otec byl lékař a já mám ‒ pokud ještě žijí ‒ někde na Moravě dva starší nevlastní bratry. Nikdy jsem ale v téhle věci dál nepátrala.

Jak sis s těmi novými informacemi poradila – pochopila jsi zpětně něco?

Otec, který mě vychoval, byl dál mým otcem. V době, kdy jsem se dozvěděla, že je to jinak, byl už víc než deset let po smrti. Na vztahu k němu se nedalo nic měnit. Táta byl slušný, vzdělaný člověk, prožil si v profesi i v životě své. A obstál. Jen v manželství s mámou jim to vrzalo. Nehodili se k sobě a rozvod byl párkrát na spadnutí. Táta mě ale přijal jako svou druhorozenou dceru, zpětně jsem pochopila, že byl v tomto ohledu formát.

Svoji mámu si nemusím vybavovat, je ukrytá ve mně, a já z toho těžím. Dar humoru mám po ní – a ty taky. Jde o vzácné zboží!

Proč se k sobě ti dva nehodili?

Ač byli oba krásní mladí lidé z poměrně dobře situovaných rodin, a dokonce měli každý svou lásku, dohodil je k svatbě dohazovač, prostě Kecal z Prodanky. Spojily se majetky, nikoliv láska. Ale oba byli vychováni po křesťansku a nějak to spolu vydrželi – víc než šedesát let. Máma byla výbušný motor celé familie. Navíc vedle pracovitosti, vitality a radosti ze života měla mnoho ženských půvabů. Nadbíhal jí, mimo jiné, i povedený tatínek Oty Pavla Leo, takže vidíš – mohli jsme mít další spisovatele v rodině.

Když si na mámu teď vzpomeneš, jak si ji vybavíš?

Barvitě. Není den, abych si ji nepřipomněla nějakou větou, frází, legrací. Máma byla ohromná, uměla si se vším poradit, uměla jednat s lidmi, byla v té energii ukryté v sobě nezdolná. A humor ji nikdy neopustil, to je podstatná věc. Při práci si zpívala, nepamatuju, že by odpočívala. Nemusím si ji vybavovat, je ukrytá ve mně, a já z toho těžím. Dar humoru mám po ní – a ty taky. Jde o vzácné zboží!

Narodila se v roce 1912 a umřela v 92 letech, měla tuhý kořínek.

Byla otřískaná těžkou dobou, kterou s tátou žila. Přežili dvě války, bolševika, oba se ale s nadšením dočkali svobody v roce 1989. Mám je tady trvale na očích na fotografii. Táta v parádní uniformě, máma ještě mladinká a krásná.

Babička umřela doma, bez bolesti, ve své posteli, ve spánku. Pamatuju si, jak jsi nám to se ségrou volala a jak pro mě bylo důležité u ní posedět. Byla po smrti najednou strašně maličká – už předtím byla věchýtek. Jak si na ten den vzpomeneš, co se v tvém životě změnilo?

Umřela ve spánku před svítáním a já jsem jí to ráno ještě stačila obejmout, políbit a za všechno i za vás poděkovat. Máma už si přála odejít a smrti se nebála, odešla zdravá, na stáří, měla za sebou naplněný život. Tak to má být.

Vždycky si říkám, čím babička bývala mohla být, kdyby nebyla deváté dítě v rodině a navíc ženská…

Máma si přála vystudovat aspoň rodinnou školu, ale protože vyrostla v rodinné pekárně, musela na studia zapomenout a ohánět se v kšeftě. Formálního vzdělání se jí tedy nedostalo. Škoda, bystrá na to byla dost. Táta měl všechny možné četnické školy. Byl vášnivý čtenář. Zažil neuvěřitelné „četnické humoresky“ a uměl je vyprávět i psát.

Děda, bývalý vrchní četnický strážmistr, je zvláštní figura. Roli hlavy rodiny moc nezvládal a s babičkou si nerozuměl…

Jak by si s ní mohl rozumět, když hlavou rodiny byla vždy ona? Oni byli oheň a voda, vůbec se k sobě nehodili. Máma byla samá legrace, děda si zádumčivě četl romány – nejlíp válečné a historické, žádná sranda… Ani mého milovaného Švejka neměl rád… A k tomu museli oba většinu života zápasit o živobytí. Tátu, naprosto spolehlivého strážmistra, vyrazili po roce 1948 od četníků a jako hutník v Poldovce byl dost k nepoužití. Nebyl člověk pro těžkou fyzickou práci, byl to intelektuál. Po roce 1968 byl rehabilitován, dostal metál za protifašistický odboj a k tomu permanentku na vlak. Máma pak taky dřela v Poldovce, aby něco vydělala, brala si takzvané tuplované směny. To je 16 hodin dřiny v jednom záběru, v hutích, v tom strašném žáru!

Když tvůj táta tolik četl, vedl tě k literatuře? Byl ti něčím blízký?

K literatuře mě nijak nevedl, ale knihovnu jsme měli dost velkou, všechny klasiky Dumase, Dostojevského, Brehmův život zvířat… Ale kupoval si i současnou literaturu, Márqueze… Jestli jsme si byli blízcí? To je pro mě těžký – táta byl četník i povahou a já měla celej život pocit, že jsem hlídaná celou patrolou. Taky jo, odháněl mi nápadníky a jednoho dokonce překvapil v bytě mé sestry, kde jsem si tajně smluvila rande. To bylo příšerný. Blízký mi byl až jako děda. Měl vás obě moc rád.

Jak se stalo, že ses ocitla v hutní průmyslovce na Kladně?

Ta šílená průmyslovka byla z nouze ctnost, naši se báli, že mě nikam nevezmou, protože vyhozený četník a živnostenský původ matky nebyl v padesátých letech zrovna terno v kádrových materiálech. Učila jsem se sice dobře, ale babička vzala moje další vzdělání takříkajíc do svých rukou, jako ostatně vždy všechno. Seznámila se s nějakým kantorem z hutní průmyslovky, slovo dalo slovo – a já pak strávila čtyři roky svýho mladýho života nad diagramem železo – uhlík. Promarněný čas!

To mi řekni, jak jsi to tam přežila. Potkala jsi aspoň nějakého inspirativního vyučujícího?

Hned dva. Profesora Škváru, češtináře, který mě pochopil. Zásoboval mě četbou a taky věřil, že v Kladně v hutích nezůstanu, že půjdu dál. Ale největší díl inspirace si nesu od tělocvikářky Jarky Pražmové. To ona vyplnila můj volný čas totální nudy na průmyslovce – začala jsem pod jejím vedením aktivně sportovat. Po maturitě jsem se dostala na Fakultu tělesné výchovy a sportu UK v Praze a na studium českého jazyka a literatury na FF UK. Pro mě tehdy zázrak! Oba obory jsem po šesti letech zdárně ukončila – a nejen to: změnil se mi totálně celý život. Začala jsem psát a vyšly mi první texty v novinách. Našla jsem cíl a smysl svého života.

Tenhle rozhovor by měl být taky o tom, co jsme si my dvě nikdy neřekly. Tak víš, co třeba nevím? Kdy jsi přišla o věneček. Tak mi to v 76 letech prozraď!

No tak, Mařenko moje milá, takováhle věc se nemaluje na plot. Ale chceš to vědět: byla jsem v prvním ročníku na vysoké škole, sbalil mě okouzlující fešák – a profesionál v oboru. Měl motorku a odvezl mě do svého bytu někde ve Vysočanech… Od té doby jsem ve Vysočanech snad nikdy nebyla a stran fešáka nešlo o lásku, ale o drobnou epizodu. Láska – lásky – čekaly za rohem!

Vím, že jsi měla velkou lásku Honzu, to bylo na vysoké?

Ano, Honza byl má vysokoškolská láska. Minulý týden jsme měli školní sraz, přicestoval do Prahy i se svou druhou ženou až z Kolína nad Rýnem. Jo, a máme se trvale rádi.

Teď už chřadneme až moc a taky už běháme po pohřbech. Ale naše vynikající sportovní škola nám dala pevný základ v obraně legrací. My se vlastně trvale laskavě urážíme. Síla přátelství ověřeného časem.

Je vtipné, že si dodnes voláte, minule jste si vzájemně hráli na piano přes videohovor v mobilu!

To je pravda, dohodli jsme si přes video dokonce čtyřhru! On v Kolíně, já tady v Lidicích, hrajeme mizerně… No, blbnem oba.

Taky mě fascinuje, že ti zůstala parta holek z fakulty, pořád se scházíte a jsou to vždycky vtipné a hlučné večírky – mám tvoje spolužačky moc ráda. Co vás celá ta léta drží pohromadě?

Teď už chřadneme až moc a taky už běháme po pohřbech. Ale naše vynikající sportovní škola nám dala pevný základ v obraně legrací. My se vlastně trvale laskavě urážíme. Síla přátelství ověřeného časem.

Hodně tvých spolužáků a spolužaček emigrovalo v osmašedesátém. Ostatně i ty jsi několik měsíců strávila v Paříži… Jaká to byla zkušenost?

Vynikající. Začínala jsem s padesáti franky, ale bydlela jsem u Eiffelky a uklízela kvartýr madame Danonne, což byla tajemnice pařížského spolku Richarda Wagnera. Zatímco já nemůžu Wagnera ani cítit, madame si ho pouštěla od rána do večera a já musela denně oprašovat jeho sochu v salonu. Od té doby se chápu prachovky kdykoli, když slyším Mistry pěvce norimberské, to je Pavlovův reflex. Ale ohromnou výhodu tahle moje práce měla: musela jsem běhat denně do Aliance francaise – a madame každý týden předkládat studijní výsledky… K tomu jsem měla v Rue St. Dominique pod střechami Paříže malý studentský pokojík. Seznámila jsem se i s panem Pavlem Tigridem a také s celou bandou „cvičných emigrantů“ z Čech, však to bylo těsně po okupaci 1968 – a my měli dveře do Evropy chvilku otevřené. Chvilku. Chyběly mi jedny státnice, stýskalo se mi po domově, vrátila jsem se –a spadla klec. Do Francie jsem se podívala až po mnoha letech a co je horší: francouzsky jsem zapomněla. Což se mi dost nehodí, když sis jednoho Francouze vzala za muže!

A to si představ, že jsme se s mým Nicolasem dali dohromady v Paříži, v Rue St. Dominique! To jsou náhody, co?

Vidíš, tos mi nikdy nevyprávěla! To je krásná ulice, vylezeš z baráku a nad tebou ční Eiffelka v celé své kráse. Já chodila po Paříži zásadně pěšky, běhala jsem z centra do Latinské čtvrti, kde jsme měli kurzy francouzštiny. Ono mi taky nic jiného nezbývalo, šetřila jsem každý frank. 

Litovala jsi někdy, že ses vrátila a nežila ve Francii?

Ne, nelitovala jsem ani den. Však mi tenkrát řekl zkušený Pavel Tigrid: když se vám krutě stýská – a mně se krutě stýskalo –, vraťte se. Každý utéct nemůže, já emigroval dvakrát a domů už se nevrátím. Mýlil se – a já ho hned po příjezdu do Prahy po revoluci 1989 radostně vítala.

Míval vždy kalhoty s opaskem, vyznával anglický styl oblékání a měl vkus a úroveň, ale za bolšána to šlo těžko. Když sehnal biftek, udělal ho na zeleném pepři, bravurně uměl čínu s pórkem a mandlemi… Tyhle velkopanské sklony máš ostatně po něm.

Taky už jsi tehdy měla v Praze vážnou známost, mého budoucího tátu, Antonína Frajta. Tak já ti dám zase otázku, kterou jsem ti nikdy nepoložila – co tě přesvědčilo o tom, že je to člověk, se kterým chceš strávit život?

Až časem jsem poznala jeho nesporné kvality. Poznala jsem, že to je muž, kterého ke své výbušné povaze potřebuju. S kterým chci žít a mít děti. A tak se také stalo.

Táta byl ročník 1930, zažil dětství za první republiky, bydleli v domě U Tří pštrosů u Karlova mostu, měli auto a služebnou, jenže po válce umřel dědeček-podnikatel a v osmačtyřicátém přišla rodina úplně o všechno. Vyprávěl ti o tom?

Moc se v minulosti nebabral, jeho rodina si po válce opravdu zažila své. A pokud jde o jejich služebnou Máry, dožila pod jednou střechou s jeho matkou, doživotní vdovou. Máry neměla nárok na žádný důchod a patrně by jinak zemřela hlady.

Táta byl projektant, jak pro něj byla důležitá jeho profese? Ráda jsem za ním chodila do areálu projektových ateliérů u Emauz, mezi ty pány v bílých pláštích u rýsovacích prken…

Bohužel nemohl vystudovat architekturu, jak by si býval přál – syn z buržoazní rodiny neměl v 50. letech šanci. Pracoval v ateliéru Gama Karla Pragera, podílel se na velkých projektech, Nové scéně, rekonstrukci Rudolfina, Národního divadla, spolupracoval s mnoha dalšími architekty, třeba s Alenou Šrámkovou nebo Vladem Miluničem… Byl precizní, zodpovědný a spolehlivý člověk, pro projektanta zásadní vlastnosti.

Z dětství si pamatuju, že jsme chodívali na prohlídky těch restaurovaných budov. V Národním divadle má ostatně moje sestra Anna zub.

Tvůj tatínek měl na starost protipožární projekty, byl tedy zodpovědný za to, aby Národní divadlo už nikdy nevzplálo! V průběhu rekonstrukce nás vzal na prohlídku, abychom viděly divadlo bez hlediště a další věci, co obvykle nejsou k vidění. Andulce bylo šest a dole u základních kamenů jí vypadl přední zub. Nevěděla chuděra, co s ním, tak jsem ten malej zoubek vzala a vhodila pod základní kámen ze šumavského Boubína. Až si tímto nálezem budou archeologové v budoucnosti lámat hlavu – zde je vysvětlení.

Táta byl noblesní člověk i za komunismu. Nikdy třeba nenosil tepláky, vždycky manšestráky a košili, byl galantní k ženám, vyznal se v gastronomii. Byla v něm ta první republika nějak obsažená celý život?

To jo. Míval vždy kalhoty s opaskem, vyznával anglický styl oblékání a měl vkus a úroveň, ale za bolšána to šlo těžko. Když sehnal biftek, udělal ho na zeleném pepři, bravurně uměl čínu s pórkem a mandlemi… Tyhle velkopanské sklony máš ostatně po něm.

Byl o 15 let starší než ty, v tvé generaci poměrně častá věc. Vadil ten věkový rozdíl někdy?

Věkový rozdíl mi vadil až v jeho stáří. A vadí mi vlastně dodnes, protože mi odešel dřív, než jsem čekala. Bráním se bonmotem, který jsem ukradla Olze Scheinpflugové: „Jako manželka jsem stála dost za bačkoru, ale jako vdova jsem jedinečná!“ Víš, co je nejhorší na tom, když ti odejde blízkej člověk? Že nemůžeš sdílet takový ty běžný postřehy a hovory všedního dne – zanadávat si na Zemana, zasmát se nějakýmu fóru… Najednou hraješ tenis o zeď.

Já a ségra jsme se narodily, když bylo tátovi skoro padesát. Jaké to bylo období, když jste měli doma mou dvouletou sestru a mě, mimino?

Náramné! Byli jsme šťastní, že máme krásné, zdravé holky a že o patro níž v našem domě v Buštěhradě bydlí děda s babičkou. Byly jste v dětství obklopeny čtyřnásobnou láskou. Zpátky do Prahy jsme se přestěhovali, až když jste obě začaly chodit do školy. Tvůj táta byl ale určitě rád, byl to městskej člověk, navíc Malostraňák, což je pro Pražáka něco jako erb.

Nevzpomínám si, že byste se s tátou nějak dramaticky hádali, rozuměli jste si? Vybavuju si, jak si večer povídáte u skleničky, jak čtete noviny a diskutujete…

Antonín měl ohromnou vlastnost: nevěděl, co je konflikt. I když jsem se někdy vztekala, bral to vždy jako stoik. U nás převažovala pohoda, legrace – a spolehnutí.

Taky musím zmínit, že to u nás doma bylo z dnešního pohledu hodně pokrokové – oba jste pracovali, oba jste se dělili v péči o domácnost. Táta neměl problém doma uklidit nebo se postarat o mě a ségru, ty jsi zase vždycky byla šikovná v profesi a žila jsi společensky a kulturně.

Dík že sis všimla. To je dobrý vzor pro založení podobného rodinného hnízda.

Já si vždycky říkám, že jsi byla feministka, aniž bys věděla, co to je!

Bingo! Zkonzultuju to s kamarádkou Olgou Sommerovou. A dám ti vědět.

Měla jsem štěstí. Byla jsem zkušená novinářka, dál připravená v oboru podnikat, byla jsem plná elánu, nápadů a potřebné síly (jistě i po matce), měla jsem díky profesi kontakty s herci, filmaři, umělci – bylo o kom a s kým psát. A nebála jsem se riskovat.

Dneska je mi 43, jaká jsi byla v mém věku? Vybavíš si to? Napovím ti, že to bylo v roce 1988.

Co do objemu figury, líbezná představa! Měla jsem nejmíň o třicet kilo živé váhy méně! Ale ten rok 1988 si pamatuju, snad den po dni. Bolševik dodejchával. A na to jsme toužebně čekali. Tlak společenských změn byl tak silný, že jsem spontánně zaznamenávala, co se děje. Ve společnosti, ve světě, u nás doma (bydleli jsme tehdy v Košířích a naše sousedka byla Marta Kubišová). Tím rukopisem se teď probírám, rediguju ho a říkám si, že by stálo za úvahu to vydat, vlastní nakladatelství mám od devadesátých let.

No a teď se dostáváme k období, kdy jsme tě doma vůbec neviděli, po revoluci jsi rozjela úspěšný nakladatelský byznys, psala jsi a vydávala knihy, ale doma jsi v té době moc nefigurovala. Jak na tohle hektické období vzpomínáš?

Měla jsem štěstí. Byla jsem zkušená novinářka, dál připravená v oboru podnikat, byla jsem plná elánu, nápadů a potřebné síly (jistě i po matce), měla jsem díky profesi kontakty s herci, filmaři, umělci – bylo o kom a s kým psát. A nebála jsem se riskovat. Vím, v té době jsem velmi šidila rodinu, ale bez svého totálního nasazení bych neuspěla. Vždyť já za krátkou dobu porážela i velké nakladatelské domy, sepsala jsem své nejúspěšnější knížky – a dokázala jsem je sama vydat. To všechno vyžadovalo můj čas.

 Tvoje knížky se dodnes prodávají a ty sama obor sleduješ. Řekni mi, co tě zaujalo v poslední době a ke kterým knížkám – vedle zmíněného Švejka – se vracíš celoživotně?

Teď mě zaujal Pavel Klusák svým Gottem a Tereza Brdečková originálním pohledem na soukromí Jana Wericha. Těším se na poslední knihu Pavla Kohouta, ráda čtu třeba Emila Hakla nebo Jana Nováka. A z těch celoživotních? Určitě Hrabal – toho můžu číst kdykoli, Ota Pavel – protože nás pojí rodinné kořeny v Buštěhradu i přátelství s celou jeho rodinou. A v novinách mi neujde jediný fejeton. Čtu to kriticky, když to vázne nebo chybí humor, tak to v hlavě krátím, edituju – nemoc z povolání.

Na konci léta pojedeme – snad poprvé od mého dětství – na společnou dovolenou, na týden do Třeboně, jen my dvě a moje děti. Co myslíš, přežijeme to tam spolu?

Vy to přežijete určitě, teď jen, abych to přežila i já!

Chceš se na závěr rozhovoru na něco zeptat ty mě?

Tak počkej, je snad něco, co jsme si my dvě neřekly?

Víš co? Já ti to povím v té Třeboni.

---

Slávka Kopecká (76)

Narodila se v Panenském Týnci, vystudovala FTVS UK a češtinu na FF UK a postgraduálně žurnalistiku a divadelní vědu. Až do revoluce 1989 pracovala v týdeníku Květy, spolupracovala s televizí a rozhlasem, psala scénáře k zábavným pořadům a pohádkám. Zakládala časopis Reflex, hned na počátku 90. let založila vlastní knižní nakladatelství HaK, od roku. 2000 Sláfka Kopecká. Vydala řadu úspěšných titulů, jako autorka spolupracovala s Jiřím Sovákem, Vlastimilem Brodským, Jiřinou Bohdalovou a dalšími, vydala souborné dílo Oty Pavla, Jindřišky Smetanové, knihy Olgy Sommerové, Zdeňka Mahlera a mnohých dalších. V současnosti pracuje na knížce fejetonů a vzpomínek.

Marie Bordier (43)

Narodila se v Praze, vystudovala žurnalistiku a mediální komunikaci na FSV UK, novinářskou kariéru zahájila v týdeníku Instinkt, několik let pracovala v časopisu Týden, rok strávila ve zpravodajské redakci České televize. Osm let pracuje v magazínu Pátek Lidových novin, který v současnosti vede. Napsala knihu rozhovorů s českými lékaři Na hranici života a smrti (2017), jako scenáristka se podílela na dokumentární sérii ČT Mistři medicíny. Je vdaná a má dva syny Antonína (8) a Matthiase (4).

Pokud jste dočetli až sem, mohly by vás zajímat i další články z časopisu Vital. Udělalo by nám radost, kdybyste se nás rozhodli předplatit sobě nebo svým blízkým. Roční předplatné lze objednat tady. Časopis vychází čtyřikrát ročně, přeplatné stojí 320 Kč.