Burundi leží mezi africkými obry, Demokratickou republikou Kongo a Tanzánií. Dnes má o něco více obyvatel než Česká republika a počet rychle stoupá, na jednu ženu připadá sedm dětí. Země má za sebou krutou zkušenost nedávné občanské války a genocidy. Na svou temnou minulost se snaží zapomenout, ale šrámy na lidských duších se hojí pomalu.

Hmotná nouze, nízká úroveň vzdělanosti, přelidnění a korupce řadí Burundi mezi deset nejchudších zemí světa. Před dvěma lety se sem vydala lékařka Eliška Maradová. Po absolvování medicíny nehledala místo v nemocnici, ale zamířila do Afriky. Proč tam? „Měla jsem zkušenosti z Haiti, kde jsem byla dvakrát, před a po zemětřesení. Poprvé jsem tam byla s otcem, který pracuje v humanitárních projektech, to bylo po čtvrťáku na medicíně. Po zemětřesení jsem už jela sama. Jsem zvyklá komunikovat, hádat se, baví mě to, je to adrenalin,“ vypráví. Burundi si vybrala proto, že je zde úřední řečí francouzština. Pracovala tam v Centru zdraví. „Vždycky jsem se modlila, aby nepřišel případ, který nebudu umět řešit. A ono to fungovalo přesně naopak. Jakmile jsem si něco večer načetla, druhý den to přišlo v praxi,“ říká Eliška, která na Haiti studovala tropickou medicínu.

Do africké země se dostala díky projektu Univerzity sv. Alžběty v Bratislavě. V Burundi se seznámila se dvěma Slovenkami a jejich nové přátelství přerostlo v chuť něco společně změnit. Byly přesvědčené, že distribuce pomoci bez zásluh podkopává lidskou důstojnost, že lepší než rozdávat ryby je naučit lidi rozhodit sítě. To byl počátek projektu Knihomol, jehož cílem bylo založit knihovnu v městečku Buraniro, v nejlidnatější oblasti Burundi. „Chodili za námi studenti a ptali se, jestli nemáme slovník. V říjnu loňského roku, dva týdny předtím, než se kamarádka Anička vracela do Evropy, mi říkala: Co kdybychom tady postavily knihovnu? A já na to, tak jo! Udělaly jsme si hrubý náčrtek, co bychom vlastně chtěly. Vypracovaly jsme projekt, na který jsme začaly shánět peníze. Nechtěly jsme, aby nám to někdo zaplatil celé, ale aby to bylo od lidí pro lidi. Proto jsme dělaly různé prezentace, říkaly o projektu kamarádům. Potřebovali jsme 25 tisíc euro a velkou část jsme sehnaly už během prosince a ledna,“ popisuje počátek projektu Eliška.

Když člověk vzdá své sny a zavrhne je předem, svět musí plakat, zákonitě ‒ přichází o poklad. Lidi nemůže často zlomit nic vnějšího, pokud to nedovolí oni sami vnitřně. A dovolí-li to, zemřou už během života.

Od místní Buranirské farnosti dostaly k dispozici budovu v centru města, obklopenou tichými zahradami, která vyžadovala rozsáhlou rekonstrukci. Na tu byly vybrané peníze potřeba především. I rekonstrukce budovy jí pomohla proniknout do duší a myslí místních obyvatel. „Užíváme si a prožíváme každý den a všechny ty drobné spory. Je velkou úlevou v tom všem potkávat některé místní „osobnosti.“ Žasnu nad odvahou, se kterou se často staví na naši stranu, v tu chvíli mi pro ně tluče srdce a vím, že to vše smysl má. Naposledy, když se náš zástupce stavbyvedoucího tvrdě ohradil vůči těm, co nás chtěli okrást na materiálu. V takových chvílích jen jemně žasnu, jak odvážní musí tito lidé být, když se postaví svým lidem a tuší, jaké následky to pro ně může mít. Žijí v zemi, jež si sice dávno odpustila křivdy genocidy, ale nezapomněla na ně. A oni to vědí,” napsala Eliška v březnu 2013 na webové stránky projektu Knihomol.

Mentalitu místních obyvatel poznávala postupně. Sama přiznává, že se jí do ní podařilo proniknout jen zčásti. Bělocha – muzungu ‒ vnímají místní často jako něco víc, jako nějakou superstar, která má peníze, a tak nemá problémy. „Jejich mentalita je vlastně přímá: máš peníze, tak nám je dej. Ta surovost v uvažování je přímější, než evropská ututlanost.“ Rozdíly jsou i ve věcech, které u nás považujeme za samozřejmé, třeba v touze být nejlepší. Když Eliška uspořádala pro místní děti o prázdninách dětský den, připravila různé soutěže. „Ale ony nejsou soutěživé, nepotřebují vyhrát, nemají to v sobě,“ říká.

Možná i proto, že často čelí tvrdé realitě života. „Viděly jsme tam klučinu, byly mu tak čtyři roky, seděl netečně před domem. Byl podvyživený, lezly po něm mouchy. Kolegyně zjistila, že mu zemřel otec, jeho matka se podruhé vdala a s novým mužem měla další děti. Jeho otčím ho živit nechtěl. Chlapce si vzal nakonec k sobě jeden ošetřovatel a za čtyři měsíce se z něj vyklubalo nejzvídavější dítě široko daleko. Pořád se ptal: Proč? A proč? A proč? To u burundských dětí vůbec nebývá běžné. Jsou sice přirozeně zvídavé, ale dostávají málo podnětů, aby svou zvídavost uplatnily.“

V místní třídě je pohromadě sto i dvě stě dětí. Učebnice mají často jen tři. Jsou drahé, stát je neplatí a domorodci na ně nemají. Navíc se některé tisknou v cizině. Veškerá výuka je vedena ve francouzštině, která je společně s kirundštinou oficiálním jazykem. Naprostá většina obyvatel ale francouzsky nemluví. Studenti tak memorují fakta, kterým nerozumějí a bez samostudia jsou ztraceni. Alespoň částečně v tomto může pomoci právě nová knihovna, která byla slavnostně otevřena v červnu letošního roku. Místní zde najdou slovníky, odbornou literaturu, beletrii, ale především učebnice ve více jazycích. „Chtěly jsme, aby knihovna byla přístupná všem. Nejdříve jsme ale potřebovaly najít někoho zodpovědného, místního správce, který by projekt vzal za svůj. Našly jsme ho ve středoškolském učitele Theodorovi a stanovily také pravidla vstupu. Buď za malý čtenářský poplatek, nebo za práci v knihovně či na zahradě. K mému překvapení se většina zájemců rozhodla pro první variantu,“ popisuje Eliška.

Pro Burunďany je vzdělání cestou z chudoby. Když někdo vystuduje vysokou školu, automaticky ho to vystřelí do nejvyšších pater společenského žebříčku. Ale o to v projektu Knimohol nejde. Neklade si za cíl změnit systém zdejšího školství. Chce dát lidem možnost se vzdělávat, umožnit jim osobní růst. A podle zájmu místních obyvatel v prvních měsících po otevření knihovny to vypadá, že je to dobrá cesta. Eliška teď projekt sleduje na dálku, ale už brzy se bude moci přesvědčit, jestli vše běží podle jejích představ. Do Burundi chce vrátit. Cítí, že má k té zemi a jejím obyvatelům blízko. Jako ke členům své rodiny. V každodenním zdejším životě poznala víc, než kdyby zemi projezdila křížem krážem. Ale některé věci se nedají předat tím, že o nich mluvíte nebo píšete. Jsou něčím víc, než běžnými příběhy, které vyprávíme přátelům. Jsou naší součástí a je dobře, když to tak zůstane.

Když jsem Elišce poslal článek k autorizaci, napsala mi dlouhý mail a připojila text. Jiný text než ten, co jsem napsal. Úplně jiný. K hodnocení mého připsala: „Je to evropská reportáž, má evropské hrany a hranice, nedokážu to popsat.“ Začal jsem číst Eliščin text a rozhodl se, že vám zprostředkujeme oba pohledy, můj na Elišku a Eliščin na sebe a svoje působení v Burundi. „Není to reportáž, spíš kreslení beránka,“ napsala.

Motto: Chceš? Dáme Ti šanci. Zbytek je na Tobě

Jsem mladá lékařka, mám asi tisíc strážných andělů a létá kolem mě denně dva tisíce mušek štěstěny. Nepočítala jsem je, ale musí jich být nejmíň tolik. Byla jsem v Africe…Potkala jsem tam Aničku a Veroniku. Takže jsme tři. A pak Afrika zůstala v nás. Tak se zaryla pod kůži, že nejde smýt a snad i změnila počet čípků v lidském oku, protože je naráz svět mnohem barevnější než černobílý. Jely jsme do Afriky proto, abychom pomáhaly. Jenže se to nakonec obrátilo a Afrika pomohla nám a my se tomu neubránily. A to jsme dlouho tvrdošíjně vzdorovaly…

Jednoho rána, takového toho křehkého rána, kdy vám malarický komár proletí nad lůžkem, pokojem proběhne myš, přes okno dolehne zvuk bubnů odněkud z dáli, uslyšíte hlasy dětí vláčících na hlavách těžké nádoby s vodou a pod oknem vám začne hrát fotbal místní nadějný tým tak usilovně, že poslední naděje na sladký spánek se definitivně rozplyne…Takového rána, když jsme si užívaly lahodnou chuť místního avokáda, nejjemnějšího avokáda pod sluncem, Anička povídá: „Nerozumím tomu, jak se mohou něco naučit, když nemají z čeho.“

Jsme v Burundi, už pár měsíců, pracujeme tu v nemocnici, uprostřed tisíců Buruňdanů, a snažíme se jim porozumět, Anička je chodí po odpoledních učit angličtinu. Víme, že my měly štěstí učit se a studovat… Zvláštní, teprve tady jsme za to fakt vděčné. My tu šanci měly, někdo ji nemá. Nejde jen o učebnice, jde i o to, že ve třídě se 100 žáky na jednoho učitele se člověk stěží něco naučí. Jde o to, že za námi přišli a ptali se nás po slovnících a pak nám je i vraceli, což v Africe není běžné. Jde o to, že když máte všechny předměty ve francoužštině, které vlastně nerozumíte, bez slovníku se těžko něco naučíte. Jde o to, že toho rána Anička řekla: „Co knihovna?“ A já se usmála a odpověděla: „Ok, Knihomol.“

A tak vznikl projekt Knihomol. Pro nás začalo neuvěřitelné dobrodružství, ale hlavně docela slušná škola života. Projekt, plán, hodiny kreslení, hodiny hádek, přednášky, prezentace, hádky s úřady, tak trochu boj. Hodně jsme se nasmály, hodně plakaly, pak už jsme ani plakat nemohly ‒ Afrika. Chtěly jsme docela malou knihovnu. A tím to začalo! Jsme právě na startovní čáře. Postavily jsme sice knihovnu a udělaly z ní zároveň edukační centrum, kino, učebny jazyků a informatiky a místo, kde jsou nejen knihy, ale i elektřina a židle se stolem, velká zahrada a klid (což jsou věci, které v Burundi chybí), ale nejtěžší práce je ještě před námi. Už ale víme, že to jde. Někdy pomalinku a těžce, s vypětím všech sil a jindy zase takovým letem, že se člověk jen jemně dotéká špičkami červené africké půdy a tančí.

Potkaly jsme spousty lidí, někteří ale zůstali a zapsali se nám do srdcí. A já mám tu čest jim poděkovat. Těm, co nám pomáhali v skrytu duše, těm, co se za nás hádali a i těm, co nám ze života dělali peklo. Ti nás naučili se zvedat. Psala jsem pravidelně raporty o tom, co prožíváme a lidé mi sem tam napsali zpět, a naráz víte, že vy sice žijete svůj vlastní příběh, ale není tak zcela váš. Vstupujete do života druhých, provoníte, dotknete se, někdy provokujete a někdy se zvednete. To je to, o čem projekt Knihomol a jiné projekty, které máme v Africe, je. Je o tom žít, tak živě, lidsky a hlavně opravdově.

Když člověk vzdá své sny a zavrhne je předem, svět musí plakat, zákonitě ‒ přichází o poklad. Lidi nemůže často zlomit nic vnějšího, pokud to nedovolí oni sami vnitřně. A dovolí-li to, zemřou už během života. Cítila jsem to v Africe. Když mi kamarád vyprávěl, jak se tři dny schovával pod postelí během genocidy, jak se deset let nato zase tři dny schovával v křoví, když bandité přepadli internát, kde bydlel a jak mu proletěla vedle hlavy slepá kulka. Cítila jsem to v mnoha chvílích a přemýšlela, čím je to, že je tím celý vzduch nasátý a prosycený.

A kdyby snad někdo chtěl vědět více, je zván na naše webové stránky: www.knihomol.org, nebo na Facebooku. Chystáme se zpět, připravujeme otevření mateřské školky a centra pro mládež. Chcete-li nám pomoci, tak pomožte. Budeme rádi. A je jedno jak, vy sami totiž víte, jak nám pomoci můžete. Prostě se s námi spojte, chcete-li. Na to se těšíme. A třeba se v té chvíli člověk potká s člověkem.