Narodila se jako Erika Lischke 18. června 1939 v Děčíně, který se tehdy nazýval Tetschen, protože se v říjnu 1938 stal po záboru českého pohraničí součástí Německé říše. V porodnici dostala knížečku „Mutter und Kind“ (Matka a dítě), která obsahovala očkovací průkaz, rady pro maminky, rodokmen k vyplnění a báseň o čistotě německé krve.

Její tatínek Hermann (Heřman) čistou německou krev neměl – narodil se v roce 1892 německému otci Josefovi Lischkemu a české matce Marii, rozené Burešové. „Vyučil se ve Vídni lepším prodavačem a pak musel narukovat do první světové války,“ vzpomíná paní Erika na tatínka, který se dostal na frontě v Haliči do zajetí a přidal se k československým legionářům. „S nimi procestoval celou transsibiřskou magistrálu až do Vladivostoku. Domů do Zubrnic se vrátil až v roce 1920.“

Erika Lischková se svou fotografií z mládí v červenci 2021. Foto: Ota Bartovský/Post Bellum

Maminka Elfriede, rozená Haase, se narodila v roce 1906 do německé rodiny ve vesnici Království (Königswalde) u Šluknova. Její otec Johan Haase pracoval jako umělecký truhlář a na začátku první světové války padl v Srbsku. Frieda, jak mamince říkali, proto musela jako čtrnáctiletá začít pracovat – na inzerát odešla do Drážďan k baronce von Funke a několik let u ní pracovala. Po návratu do Československa se ve Varnsdorfu vdala a po smrti novorozené dcerky se rozhodla Varnsdorf i manžela opustit. „Moji rodiče byli velice extravagantní. Matka byla hodně svérázná dobrodružka, otec o 14 let starší vdovec. Hledal další ženu, která by vedla domácnost a starala se o jeho dvanáctiletou dceru Margarete,“ popisuje paní Erika své rodiče.

Erika se svou německou maminkou Friedou v roce 1957. Foto: Paměť národa

Pohledná, kudrnatá a energická Frieda chodívala na nákupy Kamenickou ulicí, kde bydlel Hermann Lischke. Pracovala jako hospodyně u bohatých děčínských rodin a tatínkovi Eriky se zalíbila. „Šla k němu jen na zkoušku jako hospodyně, protože ještě nebyla rozvedená. Samozřejmě, že nezůstalo jen u té domácnosti, najednou jsem byla na cestě,“ vypráví se smíchem paní Erika a dodává, že svatbu měli rodiče krátce před jejím narozením.

Necelé tři měsíce po narození Eriky vypukla druhá světová válka, do které její tatínek narukovat nemusel. Bylo mu 46 let a pracoval jako účetní u autobusové společnosti Elbestädtisches-Verkehrs-Unternehmen (Labská městská doprava), odkud postupem času odcházeli všichni muži do války. „Nakonec tam zůstal jen on, majitel Leinweber a hrbatý revizor. Autobusy řídily ženy.“ Hermann Lischke byl antifašista, což rodinu po válce uchránilo před odsunem.

Maminka Frieda byla od 30. let 20. století aktivní členkou mezinárodního dělnického spolku „Naturfreunde“, tedy Přátel přírody, který založili ve Vídni v roce 1895 tři milovníci přírody a turistiky (Dr. Karl Renner, později první kancléř a třetí prezident Rakouska, učitel Georg Schmiedl a kovář Alois Rohrauer). Přátelé přírody budovali ve svém volném čase vlastní turistické chaty, ve kterých mohli trávit volný čas v přírodě i nezámožní pracující. Ve 30. letech 20. století měl spolek 60 tisíc členů v Rakousku, Německu. Švýcarsku a Československu. Po nástupu Hitlera byl spolek v Německu zakázán, jeho chaty zabrali nacisté. V Československu fungoval do podzimu roku 1938, kdy se české pohraničí stalo součástí třetí říše. Spolek vydával svůj vlastní časopis Naturfreund, který se tiskl ve švýcarském Curychu a redakce měl od roku 1933 ve Švýcarsku a v Československu v Ústí nad Labem.

Svatební fotografie Eriky Lischkové a Karla Bahníka. Foto: Paměť národa

S přáteli z Naturfreunde podnikala maminka Eriky túry po severních Čechách a také po sousedním jižním Sasku. Erika jako dítě poslouchala maminčino vyprávění o příhodách s Naturfreunde raději než pohádky. Nadšená turistka Frieda si nejvíce oblíbila Lužické hory ve svém rodném kraji a chatu spolku Přátel přírody Jägerdörfel pod horou Luž u obce Horní Světlá, kam ve volných chvílích jezdila. Po záboru českého pohraničí Německem přišel zákaz spolku Naturfreunde a nacisté Jägerdörfel i další chaty spolku uzavřeli či zabrali (například dnešní Prezidentskou chatu v Jizerských horách, celkem jich na československém území spolek vybudoval 28).

Konec války si paní Erika dobře pamatuje, ačkoli jí bylo necelých šest let. V den podepsání bezpodmínečné kapitulace Německa 8. května 1945 bombardovala Děčín Rudá armáda. „To byl průšvih. Bombardovali zrovna naši Kamenickou ulici u nádraží, a tak jsme konec války strávili ve sklepě. Když jsme přišli do bytu, všude bylo sklo,“ líčí paní Erika. Při sovětském útoku na děčínské východní nádraží bylo zničeno či poškozeno mnoho budov, v jejichž troskách zemřelo přibližně 200 lidí.

Krátce po konci války začaly německé obyvatele z pohraničí vyhánět revoluční gardy, tvořené českými dobrovolníky. Gardisté vtrhli i do bytu Lischkových, když tatínek Eriky nebyl doma. „Donutili moji pouze německy mluvící matku s dítětem sbalit 30 kg majetku. Násilím nás dopravili na shromaždiště Němců určených k odsunu na prostranství Střelnice. Mně jako šestileté holčičce se mumraj mezi tolika lidmi, dětmi a zavazadly líbil,“ říká a popisuje i nehodu, ke které tehdy došlo: na shromaždišti prostrčila hlavu zábradlím a už ji nemohla vrátit zpět. Zachránil ji tatínek, který přiběhl z práce. Poručil přinést pilku a horlivým gardistům vysvětlil, proč jeho rodina do odsunu nepůjde. „Jednak uměl perfektně česky, a také předával firmu Leinwebera za jeho účasti Čechům. Stal se pak prvním kmenovým zaměstnancem ČSAD v Děčíně a vedl jim veškeré účetnictví až do své smrti v roce 1955.“

Příručka pro maminky, kterou dostala Eriky maminka v porodnici. Jeho součástí byl očkovací průkaz. Foto: Paměť národa

Lischkovi sledovali ze svého domu v Kamenické ulici odjezdy Němců z nádraží Děčín-východ. Jejich ulice se před transporty podobala mraveništi, a Eričin tatínek proto vyjednal pro Eriku odklad ve škole, aby se davy nemusela prodírat. „V letech 1945 a 1946 bohužel většina příbuzných a známých zmizela a později ještě jako antifašisté v roce 1948. Mé dětství pokračovalo v cizím, protože českém světě,“ konstatuje Erika Lischková.

Maminka Frieda zůstala jen kvůli tatínkovi a po jeho smrti toho hořce litovala. Alespoň se jí podařilo přemluvit německého akademického malíře Arthura Kalkuse z Děčína, aby jí před svým odjezdem namaloval obraz chaty Jägerdörfel včetně vlajky spolku a hory Luže v pozadí. Stihl to a tento obraz byl pro Friedu Lischke potěšením až do její smrti v roce 1992.
Erika nemohla v září 1945 nastoupit do první třídy také proto, že nemluvila česky. Rodiče ji poslali na několik měsíců samotnou do české rodiny u Úštěka, aby se před nástupem do první třídy česky naučila. „Tam jsem strávila kus května, červen, červenec, srpen, půlku září. Byli tam jenom Češi, tam jsem se naučila česky. Ale byl to pro mě i úžasný zážitek, protože na vesnici děti musely pomáhat. Musely se nosit svačiny na pole, musely se sbírat klásky, musely se vyklepávat makovice. Museli jsme tlouct máslo a sbírat lopuchové listy, do toho se pak balilo máslo, když se jelo na trh. A když jsem se vrátila, tak jsem česky uměla, až na nějaká slovíčka.“

Ve škole v Bezručově ulici se nesetkala s nenávistí ze strany dětí, ale od učitelů ano. Jeden učitel posílal na hanbu téměř výlučně německé žáky. Po jednom incidentu přestoupila na školu na Letné, kde pro ni začala dobrá školní léta. Život se jí změnil v lednu 1955, když náhle zemřel její tatínek, kterého velmi milovala. „Tatínek byl génius, uměl šest jazyků a počítal rychleji než stroj na účetnictví.“ K Vánocům roku 1947 jí věnoval první památník, do kterého vepsal na první stranu citát Johanna Gottfrieda Herdera: „Všech bláznů největší je ten, kdo se chlubí svým rodem, šlechtictvím anebo i národem, neboť příslušnost samotná ještě není zásluha. A pak, co je to národ? Veliká nevypleněná zahrada, plná užitečných rostlin a plevele, jako sběrna hloupostí a chyb, ale i předností a ctností. Milé dítě, rozliš vždy přesně a podle toho se řiď.“ Jako osmiletá školačka nebyla Erika tímto citátem příliš nadšena. Mnohem více se jí líbily rýmovačky maminky, tety a spolužáků. „Musela jsem nejprve získat zkušenosti, abych mohla tatínka pochopit a dát mu za pravdu. Už jsem mu to ale nestihla říci.“

Maminka Elfriede (Frieda) na pasové fotografii, cca 1924. Foto: Paměť národa

Ačkoli na jedenáctiletce patřila k nejlepším studentům, mluvila perfektně německy a výborně anglicky, nebyla přijata ke studiu na Vysoké ekonomické škole v Praze. Důvodem byl špatný posudek z místa bydliště. „Stálo v něm, že máme nepřátelský postoj k socialistickému zřízení a čekáme na vhodnou příležitost emigrovat.“ Erika nastoupila do podniku Kovohutě Děčín jako pomocná síla a rozhodla se bránit u soudu. Vyhrála a na VŠE mohla nastoupit o rok později. Studovala obor finance a tlumočila mezinárodním delegacím, které školu navštěvovaly. Dostala nabídku vstoupit do KSČ, ale opět dostala z místa bydliště špatný posudek. Tentokrát za něj byla ráda, protože díky němu ji v KSČ nechtěli.

Před promocí se vdala za svého přítele Karla Bahníka, aby nemusela nastoupit do prvního zaměstnání na umístěnku daleko od něj. Usadili se v Ústí nad Labem, kam dostal umístěnku s bytem on. I po svatbě si ponechala své příjmení na připomínku svých rodičů, což tehdy nebývalo běžné. Paní Erika pracovala nejdříve v ústecké kanceláři Čedoku, později v Krajském středisku památkové péče a ochrany přírody, a nakonec v Československé státní bance. Přispívala také do časopisu pro německou menšinu Prager Volkszeitung a ve svých článcích psala také o spolku Naturfreunde. S manželem vychovali dvě dcery – Karlu a Pavlu, s jejichž rodinami společně žije v rodinném domě v Ústí nad Labem.

Příběh Eriky Lischkové pochází ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum zejména díky podpoře soukromých dárců. Pokud považujete uchování vzpomínek na 20. století za důležité, můžete přispět na natáčení dalších vzpomínek na podporte.pametnaroda.cz. Sbírku můžete podpořit také tím, že budete sdílet svůj příběh nebo doporučíte své známé či příbuzné se zajímavými životními osudy. Můžete nám zavolat na číslo 257 316 966 nebo poslat e-mail na adresu pametnici@postbellum.cz. Děkujeme!