Takhle si lidé nejspíš představují zenové mistry. Z jejich úsměvu vyzařuje bezprostřednost a přitom velká hloubka vyplývající z dotyku s něčím mimo běžnou lidskou zkušenost. Jenže Ludvík Armbruster nebyl buddhista, ale jezuita.

Měsíce jsem chodila na bohoslužby do pražského kostela sv. Ignáce a z dálky obdivovala kombinaci vzdělání a laskavosti, která prosakovala z jeho kázání. Až po roce jsem se ho odvážila požádat o rozhovor. Bylo mu tehdy skoro devadesát, ale od první společné minuty bylo zřejmé, že tenhle člověk je vnitřně mladý. Strávili jsme spolu dvě hodiny, hodně se nasmáli a docela brzy se domluvili, že mi páter Ludvík bude tykat. Jen když místností prošel jeden z jeho kolegů, vrátil se najednou zpět do vykání. „Nechtěl jsem tě kompromitovat,“ rozchechtal se potom tlumeně.

Dnes už je Ludvík Armbruster tři roky na pravdě Boží, ale vždycky, když jsem u Ignáce, podvědomě čekám, že se zpoza rohu vynoří známá postava v kostkovaném saku a zasměje se svým nezaměnitelným smíchem.

Postkřesťanská Praha

Ke kněžské cestě nuselský rodák Armbruster původně nesměřoval, jeho rodina se nepočítala mezi praktikující věřící. Situaci změnila náhoda, když ho gymnaziální učitel náboženství vyslal ke zpovědi do kostela sv. Ignáce. „Stoupnul jsem si do nejdelší řady, nechtělo se mi do toho. A najednou přišel nějaký starý pán a říká mi: ´Co tu stojíš v řadě, támhle nikdo není.´ Ve zpovědnici bez řady byl páter Kubíček. Choval se laskavě a půjčil mi Nonniho. To byla knížka o Islanďanovi, který dovádí v té daleké zemi na kajaku a je věřící, což já jsem tehdy vlastně nebyl. Oslovilo mě to, stal se tak nějak mým vzorem. To byl rok 1941 a už koncem války mi přišlo, že by se mi život u jezuitů líbil. Oni v něco věřili, Praha tehdy byla takové postkřesťanské město, ale mě to táhlo jiným směrem.“

Po gymnáziu tak Ludvík Armbruster vstoupil do noviciátu na Velehradě. V knize Tokijské květy s pobavením vzpomínal, že tehdy vyfasovali po zemřelých jezuitech kutny, které byly pořádně záplatované a taky dost umouněné. S nadhledem zhodnotil, že podobné věci „patřily k muzice“.

Adepti kněžství spali v místnostech po pěti až sedmi lidech, postele byly odděleny jen prostěradly na tyčkách a u každé z nich stál stoleček s umyvadlem. Vodu si do něj musel novic donést, vodovod nebyl zaveden. Ale ani topení, a tak voda donesená večer někdy do rána zmrzla.

Čas mladíci dělili mezi modlitbu, studium a práci. Práce krom drhnutí podlah znamenala taky výrobu důtek pro celou jezuitskou provincii. „Dnes už se to nedělá, ale tehdy se pořád mluvilo o umrtvování a tomu asi měly důtky pomoct. Podřídili jsme se, protože jsme viděli, že to dělají páter Zgarbík a páter Kučera. Oba byli mladí, ale už měli zkušenost z koncentráku. A u nás velkou autoritu. Žili jsme tím, že měníme svůj život od základu, že už nikdy nenavštívíme své rodiny.

Bičování ale mladší generace za svoje nepřijala. Spíš jsme z toho udělali takovou šarádu. Vždycky několikrát týdně jsme zatáhli lajntuchy kolem svých postelí a pak bylo jenom slyšet, jak každý tluče do matrace. A když přišel čerstvý novic a ještě nevěděl co a jak, tak jsme po tmě práskali do své postele silou a on si myslel, že se takhle bičujeme.“

Půlnoční manévry

Z Velehradu se mladí jezuité posléze přesunuli do semináře v Děčíně, kde je v dubnu 1950 zastihla komunistická Akce K zaměřená na rozbití řeholních řádů. „Po půlnoci se nám začali dobývat do pokojů, dali nám půl hodiny na sbalení osobních věcí a odvezli nás do Bohosudova. Prý nás musí chránit před obyvatelstvem, které cítí nevoli vůči těm, co žijí na jeho úkor. Mezi našimi jezuity byli staří koncentráčníci, jako páter Němec, který byl čtyři roky v Dachau. Ten říkal: „Helejte, přenechte to vyjednávání s nimi mně, já už vím, jak se to dělá.“ Když potom zkoušeli některé bratry nalomit, slibovali jim, že je vezmou do hospody, najdou jim pěknou ženskou, měli jsme od starších instrukce co odpovědět. Všechno tohle nás nakonec ještě víc utvrdilo ve víře. Ti komunističtí policajti nás strašně přeceňovali – měli představu, že máme za oltářem nějaké hromady zbraní. A ono nic.“

V rámci Akce K bylo zlikvidováno přes 200 řeholních domů a internováno téměř dva a půl tisíce řeholníků. Z celé republiky byli svezeni do Bohosudova, Broumova či Želiva a zde byli drženi. Nakonec je věznitelé nechali alespoň napsat lístek rodině. Armbrusterovi rodiče se obrátili na rakouskou ambasádu, protože celá rodina měla po jednom z dědečků rakouské občanství, byť to byli jazykem i jinak Češi jako poleno. Když se po Ludvíku Armbrusterovi do Bohosudova přišla po čase ptát StB, bylo jednou z možností, že jej rakouské občanství dostane z vazby. Jeho nadřízení jej ujistili, že může komunistům klidně slíbit, že o internaci nebude mluvit a slib později porušit, protože lhát v takové situaci může i řeholník. „A tak jsem byl posléze vyhoštěn jako nežádoucí cizinec s tím, že už nikdy nedostanu vstupní vízum.“

Na cestu do Rakouska dostal mladý jezuita přiděleného policistu v civilu. Ten byl dost lidský na to, aby nechal Ludvíka stavit se doma v pražských Nuslích a rozloučit se s rodiči. Jeho otec byl tehdy vážně nemocen. Pak spolu pokračovali na nádraží a jeli až na hraniční přechod České Velenice. Po cestě došlo dokonce i na evangelizaci, protože tajný se sám začal zajímat, jak je to s tím Pánem Bohem. „Na hranicích se vyměnil průvodčí a strojvůdce. A kdo nejel do Rakouska, vystoupil. Já zůstal sedět. Ten policajt vystoupil a bylo to. Krásný. Vystoupil jsem pak z vlaku v Rakousku a byl jsem zase svobodný člověk.“

Armbruster se dostal až k vídeňským jezuitům, kteří mu pomohli získat všechny potřebné dokumenty k cestě do Říma. Tam chtěl Vatikán zpravit o událostech v Československu. Připravil si desetistránkový referát v latině o zdejších poměrech. Byl vlastně prvním, kdo vatikánským situaci v Československu popsal. V Římě pak zůstal a začal studovat filozofii.

Do Japonska omylem

Během pobytu v italské metropoli to začalo Ludvíka Armbrustera táhnout k misiím. Dlouho si myslel, že jeho cílem bude Čína, ale nakonec to dopadlo jinak. Při studiích se setkal s japonským jezuitou z Hirošimy, se kterým se o možném výjezdu bavil. V italštině si ale rozuměli spíš napůl. Armbruster jeho slova pochopil tak, že by mu doporučil Japonsko a že musí podat žádost co nejdříve. A tak žádost putovala co nejrychleji na příslušná místa a podobně rychle přišla i kladná odpověď. „Když jsme se po letech potkali v Tokiu a bavili se japonsky, zjistil jsem, že mi tehdy říkal něco úplně jiného,“ smál se pater Ludvík ještě po padesáti letech nahlas, co může rozhodnout o tom, kde člověk stráví půlku života. V Japonsku nakonec žil padesát let.

Cesta na misie tehdy neznamenala rychlý přesun letadlem, ale pozvolnou cestu zaoceánskou lodí. „Vyjeli jsme z Marseille a za tři dny dorazili k Suezskému průplavu. Francouzi, jimž loď patřila, dávali misionářům slevu, a tak byla loď plná řeholníků a řádových sester. Byl to koráb jak šestipatrový barák, cestou se mu porouchal jeden šroub, a tak jsme jeli jen na dva. V Indickém oceánu nás zastihly monzunové větry a loď se houpala, až jsme dostali mořskou nemoc.“

Po mnoha týdnech se Armbruster a další jezuité vylodili v japonském přístavu Jokosuka. Čekaly ho dva roky studia japonštiny a první, na kom si mohl znalosti ve větším měřítku zkoušet, byly děti z mateřské školy. Učil je náboženství. „Kolega rychle vymyslel metodu, jak s naší mizernou japonštinou s dětmi alespoň základně komunikovat. Když děti něco vychrlily, řekl ´haj, haj´, tedy ´no jistě´. Pokud si šly spokojeně sednout, bylo vše v pořádku, když se zatvářily vykuleně, opravil se ´ije, ije´, tedy ´ovšemže ne´. Takhle to bylo dlouho a skoro se vším.“

Školství bylo cestou, jak jezuité v Japonsku zapouštěli kořeny a integrovali se do tamního prostředí. Začali školkami, pak školami a středními školami. A taky univerzitou. A právě na tokijskou univerzitu provozovanou jezuity byl Ludvík Armbruster po dvou letech odvelen, aby učil filozofii. A taky se tu pustil do doktorátu. „Věděl jsem, že to musím stihnout za dva roky, a tak jsem vybral téma, které se dalo zvládnout. Psal jsem o Karlu Jaspersovi a možnostech rozvíjet objektivní metafyziku v rámci jeho filozofie. Během těch dvou let, co jsem dizertaci psal a musel přečíst celého Japerse, jsem se konečně naučil pořádně německy. Když už jsem ten Rakušan.“

Po čtyřech letech v Tokiu byl nadřízenými odvelen na studia do německého Frankfurtu, kde prošel i komorními semináři s filosofy tzv. Frankfurtské školy Horkheimerem, Adornem či mladým Jürgenem Habermasem. „Adorno byl jako břitva. Úžasně chytrý a přitom velké dítě: dovedl druhé bezohledně zranit. Viděl jsem, jak rozplakal dospělé muže.“

Na výletě s diecéznimi seminaristy, Armbrusterovými studenty. Buddhistický chrám Kamakura, začátek 60. let

Spokojen s fackou

Ve Frankfurtu byl také Ludvík Armbuster na závěr studií teologie vysvěcen na kněze. Pak se vrátil do Japonska a po pěti letech nepřítomnosti nevěřil vlastním očím. Tam, kde se původně nesměly stavět dvoupatrové budovy, stály mrakodrapy. Japonský ekonomický zázrak už byl v plné síle.

Nuselský rodák nikdy nevěděl, na jak dlouho se stěhuje.  Japonsko se jeho domovem stalo až do roku 1998. Za dlouhá léta v Tokiu vybudoval své univerzitě moderní knihovnu, staral se o financování univerzity – prostě vystřídal řadu klíčových pozic. K nim vždy učil filozofii.
„Zvykl jsem si, že když má být něco na chvíli, může se to protáhnout na dvacet let a naopak. To přináší jakousi vnitřní svobodu. Sám tomu úplně nerozumím. Po Praze se mi v Tokiu nikdy nestýskalo a ani v Praze nemám stesk po Tokiu. Asi jsem takový nějaký mělký. Ale jsem za to rád.“

V nelpění na tom, co zrovna není, Ludvíka Armbrustera vycvičilo nejen jezuitské vedení, ale taky momenty, kdy musel opustit dlouhodobou práci, na níž mu záleželo. Třeba knihovnu své tokijské univerzity přestal vést krátce poté, co ji několik roků budoval. „Byla to pořádná facka a jsem s ní spokojen. Člověk chvíli nevidí, neslyší, ale vzpamatuje se z toho.“

Zpátky v Praze

V Japonsku byl Armbruster dlouho jediným Čechem, a tak volné večery trávil s německým kroužkem, kde hráli skat. O stůl vedle se Američané věnovali bridži a Španělé dominu. „Když jsem se nakonec vrátil do Prahy, provinciálem byl pater Suchý a naučil mě taroky, které jsme hrávali o nedělních večerech.“

I když o to mnozí usilovali, Armbrusterův návrat do Prahy nepřišel hned po pádu komunismu. Do svých sedmdesátých narozenin, tedy roku 1998, setrvával v Japonsku. Pak mu tokijský představený dal povolení na dvouroční sabatikal v Česku. „Víš, to je takový typický rys jezuitů. I mazáci nám na začátku říkali, že když ti provinciál napíše, že tohle můžeš považovat za svůj životní úkol, nemusíš ani vypakovat kufr, protože se dlouho neohřeješ. Zato když ti řekne, že je to na chviličku, tak můžeš klidně zapustit kořeny. A přesně tak to bylo v Praze.“

První úlohou po návratu bylo pobočnictví. Tehdejší provinciál českých jezuitů si ho vyžádal hlavně jako spojku se světem. A podobně si o něj později řekl tehdejší kardinál Vlk, když hledal pedagoga na Katolickou teologickou fakultu.

Fakulta po listopadu 1989 fungovala podobně jako za komunistů, o nějakém prostoru pro laiky nebo větší otevřenosti nemohla být řeč. Na začátku tisíciletí jí proto Univerzita Karlova dokonce dočasně odebrala všechny akreditace. V téhle situaci nastoupil Ludvík Armbruster do jejího čela coby děkan. Postupně obnovil původní akreditované programy a přidal nové, pak řešil, co s učitelem, který byl spolupracovníkem StB, ale hlavně fakultu směřoval k větší otevřenosti. „Pořád se ještě stávalo, že studenti chtěli slyšet nějaké jasné pravdy: „Já chci být venkovský farář, mě to, co nám vykládáte, vůbec nezajímá. Řekněte mi, jak to je a bude to.“ My jsme se vždycky snažili rozšiřovat obzory v historických a společenských souvislostech.“

Fakultu Armbruster vedl až do roku 2010. V dvaaosmdesáti už se začal věnovat spíš kněžské práci. V kostele sv. Ignáce na Karlově náměstí vedl až do své smrti nedělní latinské bohoslužby a taky zpovídal. Zároveň se dlouho staral i o japonskou komunitu ve Vídni a vracel se rok co rok do Japonska. „V Japonsku to mají zařízené tak, že když cizinec s povolením k trvalému pobytu odjíždí, musí si opatřit návratové vízum s omezenou platností. Kdybych lhůtu překročil, stal by se ze mne, navzdory těm padesáti letům, co jsem v Japonsku prožil, pro úřady úplný cizinec.“

Nad tím, jestli nakonec poslední část životní pouti stráví v Japonsku či zůstane v Čechách, si Ludvík Armbruster hlavu nelámal. Japonští jezuité mi nabídli: „Až budeš odkázán na cizí pomoc čtyřiadvacet hodin denně, vrať se a my se o tebe postaráme. Ale stejně tak můžu dožít tady,“ řekl k tomu v roce 2010.

Myšlení chodí pozdě

Kosmopolitní jezuita byl zastáncem silné role laiků v církvi a odpůrcem výhradní role kléru. „Kdo je privilegovaný, což kněží v církvi byli, ten tu pozici nerad opouští. A ani si ji často neuvědomuje. My mužští si taky těžko přiznáváme, že jsme ve společnosti privilegovanou polovinou. Ale ženy to cítí a bouří se. A dobře dělají.“

Po osmdesátce už Armbruster nepublikoval odborné texty o svých oblíbencích Schellingovi, Jaspersovi či Hegelovi, jimž se věnoval celý život. Široké filozofické i společenské otázky a úvahy ale ani tak neopouštěl. „Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, že život nikdy nedostihneme myšlením. Že dostihnout svůj život v myšlenkách je sice legitimní, ale nemožný úkol. Myšlení vždycky přijde pozdě, je to reflexe toho, co už se stalo. Benedikt XVI. říká, že víra osvobozuje rozum a rozum zase víru. Že se navzájem doplňují. A tím směrem by asi stálo za to víc přemýšlet a dál filozofii do služeb víry.“

Na výletě s diecéznimi seminaristy, Armbrusterovými studenty. Buddhistický chrám Kamakura, začátek 60. let

Navzdory ohromujícímu intelektu a schopnosti složitých abstrakcí byl Ludvík Armbruster laskavý, skromný člověk. Vlídností a taky veselým naladěním připomínal medvěda Balú, po němž dostal v mladých letech svou skautskou přezdívku.

Když 19. prosince 2021 zemřel, loučil se s ním asi nejvýstižněji tehdejší děkan katolické fakulty Vojtěch Novotný: „Dnes po poledni k sobě Hospodin povolal svého dobrého služebníka. Měl jsem tu čest, že jsem patřil mezi jeho spolupracovníky a poznal jsem, jak moudrý, vzdělaný a Kristu věrný je to člověk. Dva dny před smrtí jsem se s ním rozloučil a poděkoval jsem mu za vše dobré, co pro naši fakultu vykonal. Rozzářil se při tom svým typickým, velmi krásným úsměvem.“

Citace v textu pocházejí z rozhovoru, který autorka článku s Ludvíkem Armbrusterem vedla v roce 2016, doplněny jsou také citacemi z nahrávek Paměti národa a z knihy Tokijské květy, která je rozhovorem Aleše Palána s Ludvíkem Armbrusterem.