Jiří Dytrych nikdy nebyl žádný velký cestovatel, ani příliš zdatný cyklista. Když vyjel ráno 25. dubna 2007 z Chebu, bylo nevlídné počasí. Na nohou měl jen sandály. Kdyby to po dvou dnech otočil a jel zpátky, nedalo by se mu nic vyčítat. Vrátil se až za téměř čtvrt roku. O osmnáct kilo lehčí, se snědou pletí a zarostlými tvářemi. Ujel 5860 kilometrů. Nejenže si rozšířil obzory, měl i dost času přemýšlet. Potkal plno ochotných a dobrosrdečných lidí, kteří mu zpříjemnili samotu. Když to shrnu do jedné věty, poznal jsem, že dobří lidé ještě existují, tvrdí Jiří Dytrych.

Hugo do nepohody

O velké cestě začal přemýšlet v roce 2004. Tehdy si zkusil menší výpravu pěšky po Čechách. Vyrazil z pražské Zbraslavi, odkud je už značená Svatojakubská cesta až do Santiaga. S malým vozíkem, který táhl za sebou, putoval podél Berounky, okolo Plzně, až dorazil k malému hraničnímu přechodu Železná. Tam jsem to utnul doprava a šel kolem hranic až k nám do Chebu, říká. Za dva týdny ušel necelé čtyři stovky kilometrů. Ověřil si, že to zvládne. Pustil se do příprav a plánování, ale odjezd pozdržela opakovaná kýla.
Zvažoval, zda sebou vzít parťáka. Nenašel však nikoho, kdo by s ním sdílel takové nadšení a kdo by mohl na čtvrt roku zmizet. Asi jsem samotář. Jsem celkem rád sám a člověk potřebuje za ta léta vyčistit hlavu. Sám ale necestoval. Věrným společníkem mu byl plyšový medvídek Hugo. Teprve během cesty se spontánně ujal zvyk, že si lidi, s nimiž se setkal, fotil spolu s plyšákem. Když si po návratu pro sebe vydal deník, nazval jej příhodně: Cesta s Hugem za Jakubem.

Pohostinní a družní

Celou pouť jej provázely dobré skutky. Hned v Německu nedaleko Norimberku za ním přišel šestiletý chlapec, který právě slavil narozeniny, se čtvrtkou bábovky na talířku. Jinde zase marně sháněl v obchodě vařič, popojel čtyři kilometry, když jej v malém autě dostihla prodavačka, že jej přeci jen objevila.
Když se cestou nedomluvil, pomohl mu Dopis od Žaka, ve kterém byl francouzsky popsán účel jeho cesty a prosba, že hledá místo na stan. Napsal mu jej vinař Jacques ze Švýcarska. Pozval mě na večeři a jelikož uměl trochu německy, povídali jsme si do půlnoci. Když jsme si nerozuměli, psali jsme si a malovali, a když ani to ne, hráli jsme divadlo. Lidé byli k němu natolik vstřícní možná i díky tomu, že poutníky znali. Spíše však zapůsobilo, že jel sám a navíc na bicyklu. K lidem se choval srdečně a poctivě a oni mu to opláceli. Pan Dytrych se navíc revanšoval jako tuláci ve starých pohádkách. Tu svému dobrodinci posekal zahradu nebo natřel plot. Někdy však musel překonat nedůvěru. Jedna stará Španělka se zprvu zdráhala jej nechat utábořit u svého domu nebo mu půjčit sekyru, když jí chtěl pomoct s poraženým stromem. Když pak viděla hromádku polínek, ztratila obavy. Přinesla mi ručník, mýdlo a hadici, abych se mohl umýt. Ráno jsem se s ní šel rozloučit a úplně mě ohromilo, když mi políbila ruku, říká Jiří Dytrych.

Přes hory pěšky

V průměru ujel osmdesát kilometrů denně. Každý večer posílal rodině esemesku, že je v pořádku. Většinou spal v kempech, přírodě nebo u někoho na zahradě, ale jednou i přímo na ulici nebo zadarmo v luxusním hotýlku. Jen třikrát zůstal celý den na stejném místě. Dvakrát ho k tomu donutilo počasí. Do třetice si dal oddych na opuštěné španělské pláži. Nejvíc sil ho stály horské úseky. Především přejezd přes Savojské Alpy. Uvažoval jsem, že se vrátím, ale přece jim doma neudělám tu radost, říkal si Jiří Dytrych. V horách strávil i své narozeniny. Večer, kdy déšť vybrnkával na stan táhlou píseň, si poutník z Čech otevřel malou láhev vína a připil na zdar své cesty.
Po čtyřiceti čtyřech dnech jízdy dorazil do Santiaga de Compostela. Těšil jsem se na tu atmosféru, ale nějak se to nedostavilo, popisuje a dodává, že víc se mu líbila Finisterra, poutní místo na břehu oceánu, kdysi označované jako konec světa, kam se ještě rozhodl pokračovat. Zde si sedl na skálu, koukal do mlhy před sebou a přemýšlel o cestě i o svém životě.

Na divokém západě

Skoro celý jej prožil v západních Čechách. Narodil se sice v roce 1943 v Praze, ale osvobození zažil už v Plzni. Vyučil se fotografem a před vojnou odešel za prací do Aše. Byl jsem mladý kluk a tenkrát pohraničí mělo punc divokého západu, říká. Později se přestěhoval do Chebu, kde pracoval i ve stavebnictví, kde byl větší výdělek. Nakonec však zvítězila jeho láska  – dodělal si vzdělání a pracoval jako vedoucí fotoslužby. Po revoluci zkoušel provozovat vlastní minilab. Dnes je v důchodu a fotí už hlavně pro radost.
Působí jako hravý, podnikavý a citlivý člověk, ale nebojí se ozvat, když se jemu nebo ostatním děje nějaká nespravedlnost. Zažil toho dost, ale přesto (nebo právě proto) nepřišel o ideály. Když ho nedávno rozzlobilo chování politiků, vyrobil si plakát Chci být hrdý na svůj stát a postavil se na chebské náměstí Jiřího z Poděbrad. Sedmnáctého dubna sice zrovna pršelo a nikdo nepřišel, ale další měsíce vždy 17. v 17 hodin chce ve své, možná donkichotské, iniciativě pokračovat. Mimochodem na stejném náměstí v listopadu 1989 vylezl na kašnu a krátce promluvil k davu pod sebou. Lidé ještě pořád měli strach. I já jsem sbíral odvahu, abych řekl, že se musíme přestat bát, vysvětluje pan Dytrych. Tehdy zažíval nepříjemné období. Dělal soudního znalce v oboru fotografie a elektrotechniky a pár měsíců před revolucí na něj přišlo lživé udání, že bral úplatky. Nějaký čas pak musel strávit ve vazbě. Nic proti mně nenašli, soudy a policie si to přehazovaly a nakonec využily toho, že byla amnestie, líčí tíživou situaci. Chtěl očistit své jméno, ale lidé znalí věci mu řekli, že to bude trvat dlouho, tak to vzdal.

Síla setkávání

Cesta přes půl Evropy zaměstnala všechny jeho smysly. Na malé rádio si nahrával hudbu z baskické slavnosti, hymnu Svatojakubské pouti, kterou mu zazpíval mladý pár, nebo báseň, jež mu v poutnické ubytovně přednesl francouzský poeta. Ze sedla kola pozoroval měnící se krajinu i rozmanitou architekturu. Při zpáteční cestě jel z La Coruňi do San Sebastianu osm set kilometrů podél moře. Viděl jsem jej v různých barvách, s vlnami i klidné. Pro nás suchozemce je to úžasné, říká Západočech. Když se poštěstilo, čerpal energii z domácího mléka švýcarských krav, sušených telecích plátků, křupavého pečiva či galských hroznů.
I přes bezpočet vjemů a zážitků na něj nejsilněji zapůsobila setkání s lidmi. Při zpáteční cestě se zastavil v poutním místě Vézelay. Zpěv místních mnichů a jeptišek ho okouzlil natolik, že si koupil CD s jejich písněmi. Když o pár dní později píchl kolo, jeden Francouz mu pomohl s opravou. Pozval jej, aby přespal u jeho rodiny a unavený poutník jeho nabídku s díky přijal. Měli dvě děti, jedno z nich bylo postižené. Panovala tam stísněná atmosféra. Pustil jsem jim tu hudbu a bylo vidět, že na ni chlapec zareagoval. Večer přišli chlapcovi rodiče za hostem do garáže, kde spal. Paní se mě ptala, zda bych se na svou cestu vydal ještě jednou. Řekl jsem jí, že kdybych věděl, že to pomůže jejímu Emanuelovi, tak otočím kolo a jedu zpátky. Okamžitě jí vyhrkly slzy. Ráno už jsme o tom nemluvili a já pokračoval dál, ale jen za to mi ta cesta stála, ví Jiří Dytrych. Po návratu měl smíšené pocity. Byl jsem rád zpátky doma, ale něco skončilo. Člověk zapadne do života jako před tím. Cesta mě však změnila. Zanedlouho se chystá s kamarádem sjet Ohři. Prý už možná naposledy. Další cesty závisejí na zdraví a penězích. Pouť na konec světa však bude těžké překonat. Jak délkou, tak prožitky.