Autogramy začal Jiří Hanibal sbírat před 44 lety: „V osmašedesátém jsme s manželkou jeli na výlet po Alžíru a tam nám řekli – tady má haciendu Louis de Funés a támhle Sophia Lorenová. Tenkrát mě napadlo, když jsem se k nim nemohl osobně dostat – co jim tak napsat? A tím to celé začalo.“

Dnes má ve sbírce přes 4 tisíce podpisů a kolekce je to vskutku impozantní. Agatha Christie, John Lennon, Matka Tereza nebo Michail Gorbačov – tyto a stovky dalších osobností ze světa i z Česka věnovaly svůj autogram ostravskému sběrateli. Mnohé z nich by dnes mohl výhodně zpeněžit ‒ jeho sbírka představuje jmění. Jiří Hanibal ale říká: „Nekupuju ani neprodávám.“ Občas ovšem vymění nebo daruje.

Sběratele autogramů někdy podezírám, že se chtějí tak trochu „slunit v odrážené slávě“. U Jiřího Hanibala to ale neplatí – jeho hobby je pro něj cestou k poznání. Dostat se do jeho sbírky ostatně není tak jednoduché.  „Nemusím mít každého“, říká křepký osmasedmdesátník, který mimochodem vypadá stejně svěže, jako když jsem ho před více než dvaceti lety poznala.  Ze známých jmen si vybírá jen osobnosti, kterých si váží. Jako první se mu v devětašedesátém roce upsal herec František Smolík ‒ od té doby se žádostí o autogram oslovil tisíce celebrit u nás i ve světě. Těm domácím telefonuje, píše a ‒ pokud je to možné ‒ také je navštíví, adresy těch zahraničních získává většinou na velvyslanectvích. Sportovce kontaktuje přes olympijský výbor nebo sportovní svazy. Zdánlivě nekomplikovaný koníček obnáší stovky a stovky hodin práce, rozesílání tisíců dopisů, jejich evidenci a archivaci. Ze sta oslovených vyhoví v průměru sedmdesát. Jiří Hanibal je trpělivý, ale ne neodbytný, drží se zásady „třikrát a dost“. A čí podpis bylo nejtěžší získat? „Asi Jean Marais,“ říká po chvíli přemýšlení. Legendární francouzský herec zareagoval až na poslední, třetí výzvu ostravského sběratele.

Vzpomínky a zážitky jsou to nejcennější

O podpis Jiří Hanibal zásadně nežádá na ulici.  „Nechci nikoho obtěžovat. Jen jednou jsem udělal výjimku ‒ u Václava Havla. Potkal jsem ho ještě před revolucí, v roce 1986 v Praze na Václaváku. Tehdy ho ještě hlídali policajti, kolega mi říkal – to je nějaký spisovatel. Nechali jsme si ho podepsat v takových polních podmínkách, papír si opřel o zeď nějakého domu, no a teď mám prezidentský autogram.  Když se pak Václav Havel stal prezidentem, připomněl jsem mu tu příhodu – a on mi odpověděl: „Kde jsou ty časy!“

Vzpomínky a zážitky jsou ostatně tím nejcennějším, co ostravskému sběrateli jeho koníček přináší. O vytipovaných osobnostech si nejdříve zjistí všechny dostupné informace, vystřihne články z časopisů a těmi pak doprovodí žádost o autogram. A skutečné hvězdy tento osobní přístup dokázaly ocenit.

Jan Werich, Dana Medřická, Karel Höger, František Plánička a mnozí další pustili sběratele i do svého soukromí. K Werichovi do jeho domu na Kampě chodíval občas na kávu.  „Jednou mu takhle během mé návštěvy volal z New Yorku Jiří Voskovec. Jan Werich mi úplně samozřejmě podal sluchátko, a tak jsem se seznámil i s jeho nejlepším přítelem.“ Zážitků má Jiří Hanibal na knížku: Houslista Josef Suk mu na chvíli půjčil stradivárky, Josef Masopust mu dal potěžkat cenu pro nejlepšího evropského fotbalistu – Zlatý míč. Se spisovatelem Bohumilem Hrabalem poseděl v jeho legendárním libeňském bytě v ulici Na hrázi – dnes už je to dávno zaniklý svět.

Nekupuju, ani neprodávám

Takový osobní přístup sběratelů je ale už zcela ojedinělý. Kolega „z branže“ René Stejskal říká: „ I sběratelství je dnes byznys. Třeba v Praze se najdou mladí lidé, kteří získávají podpisy celebrit už s tím záměrem, že je prodají na aukcích třeba za 20 ‒ 30 dolarů. Takže si počkají, až hollywoodský herec přijede k nám, vystojí si frontu na jeho autogram, a mají vyděláno. Zatímco pan Hanibal sbírá podpisy kvůli kontaktům s nevšedními osobnostmi, které ho mohou obohatit. Nejde mu o množství, ale o kvalitu. Preferuje osobní setkání, navštěvuje významné umělce. Jeho sběratelství – to nejsou jen hory papírů a dokumentů, má úžasné vzpomínky a zážitky, které na besedách a výstavách dovede předat ostatním. V naší komunitě se těší velkému respektu – osobně ho považuji za nejvýznamnějšího sběratele autogramů v zemi.“

I byt Jiřího Hanibala v Ostravě-Porubě je doslova nasáklý jeho koníčkem. Na čestném místě nad jeho pracovním stolem visí fotografie Jeana Paula Belmonda s osobním věnováním. „Kdysi jsem naivně snil o tom, že budu mít podpis anglické královny Alžběty II., ale z britské ambasády přišla odpověď, že etiketa jejího úřadu jí nedovoluje rozesílat autogramy. Ze stejného důvodu nemám ani podpisy papežů. Ale povedlo se mi získat třeba saúdského krále nebo monackého knížete Rainiera III. Protože sbíral stará auta, napsal jsem mu, že jsme tak trochu kolegové. A on se nejen neurazil, ale v odpovědi mi se svým podpisem poslal i fotky svých největších skvostů. Víte, skutečné osobnosti bývají vstřícné a skromné – na rozdíl od těch falešných „hvězdiček“, kterými se to dnes jen hemží. Proto dnes už skoro nemám, komu bych psal – Högerové, Werichové a Medřické – ti už dnes prostě nejsou.“

Nejen známé celebrity, také mistři svého oboru

Nejvíce si ostravský sběratel váží autogramů lidí, kteří dokázali něco výjimečného úplně sami. Čestné místo v jeho sbírce tak mají Reinhold Messner  – první člověk na světě, který zdolal všech 14 osmitisícovek, Edmund Hillary, který jako první pokořil nejvyšší horu světa nebo bohumínský mořeplavec Richard Konkolski , který obeplul svět na sedmimetrové jachtě .

Jiří Hanibal si ale nevybírá jen celebrity, kterými okamžitě vzbudí zájem. V jeho kolekci mají své místo i zdánlivě obyčejní lidé, kteří byli mistry svého oboru, a jejich jména by neměla upadnout v zapomnění. Jako třeba Rudolf Vesecký – hodinář, který 40 let udržoval pražský orloj. Za války jej s bratrem rozebral a odvezl do bezpečí, po válce ho zase přivezli a namontovali zpátky na věž. Ostravský sběratel měl díky němu vzácnou příležitost podívat se do nitra středověkého skvostu. Perličkou v jeho sbírce je podpis poslední lampářky, která v Praze rozsvěcela a zhasínala plynové lampy.

A jaký je jeho poslední „úlovek“? V červnu se německý prezident Joachim Gauck v dopise Václavu Klausovi omluvil za vyhlazení Lidic a Ležáků. Ostravský sběratel zaregistroval, že lidické ženy toto gesto ocenily v tisku – a článek promptně odeslal německému prezidentovi s žádostí o autogram. Odpověď pak na sebe nenechala dlouho čekat.

Elvis Presley, američtí prezidenti Bill Clinton, Georg Bush starší i mladší, tibetský dalajláma, Charlie Chaplin….stovky a stovky osobností, které psaly historii minulého i tohoto století. Jejich autogramy mají často značnou cenu. „Občas mi některý kolega řekne, že za nějakého prezidenta do sbírky dal celý důchod. To já bych neudělal – nekupuju ani neprodávám. Dělám to jen pro radost sobě i jiným. Když se mi někdo ochotně a zdarma podepíše, jak bych na jeho autogramu mohl vydělávat? Ale myslím, že jsem už dneska mezi sběrateli v téhle republice jediný, kdo se téhle zásady drží.“ A na otázku po hodnotě své kolekce jen mávne rukou.“ Nikdy jsem se o to nezajímal“, odpoví lakonicky, –„to pro mě není vůbec důležité.“

Když vyprávění ostravského sběratele posloucháte, máte pocit, že od velkých lidí nasává jejich energii. Ale určitě nejen od nich. Jeho druhým velkým hobby jsou totiž dálkové pochody – zeď nad jeho pracovním stolem zdobí plastové botičky za absolvování jeho oblíbeného pochodu Praha- Prčice, má jich už sedmadvacet! Je členem nejen českého, ale i evropského klubu turistů, „prošlapal“ s ním už třináct zemí. Dánsko, Švédsko, Irsko, Belgii – letos k nim přibylo i Finsko – tam si vybral tři dvacetikilometrové trasy. „Všem svým kamarádům říkám – hýbejte se, protože pohyb je život – když se přestanete hýbat, klouby ztuhnou a to je začátek konce.“ Když si tohle přečtete na letáku u doktora, hodíte to nejspíš za hlavu, ale když vám to řekne z očí do očí švihák, kterému bude za dva roky osmdesát a vypadá téměř stejně jako před dvaceti lety, to už se nad tím zamyslíte.