Jiří Lázeňský je chlap, který se rozhodně nebojí experimentovat. Dvaašedesátiletý vývojář, konstruktér, námořník a dobrodruh prošel mnoho povolání a osedlal dlouhou řadu koníčků. Mnohý by se s tím spokojil. Jiří v sobě na prahu důchodového věku ale navíc objevil úspěšného sochaře.

Mít na to

Když navštívíte jeho rozměrný a spartánsky zařízený ateliér ve Zdibech na severní hraně Prahy a dozvíte se, že to původně byla dílna, ve které vlastníma rukama postavil dvě lodě pro námořní plavbu, je vám hned jasné, že před sebou máte svérázného člověka. Mírně řečeno.
Buď se na něco cítíš a uděláš to. Nebo se na to necítíš a neuděláš to. Já nejsem z těch poserů. Pouštím se do různých věcí, odpoví Jiří s mávnutím ruky a lišáckým úsměvem na otázku, koho vlastně může napadnout na stará kolena začít se sochařinou.
Pravda je, že se Jiří Lázeňský rád pouští do různých věcí. Tak si například před lety začal sám hloubit studnu, a to přímo ve vlastním obýváku. Když po nějakých patnácti metrech narazil na skálu, zavolal na pomoc odborníky. A tak se střílelo. Jiří líčí s úsměvem, jak domem létaly kameny a jak se jich pořádná hrst zasekla do stropu.
Taky se mi jednou porouchalo čerpadlo v hloubce dvaceti metrů. Takže jsem se tam nechal spouštět. Neuvědomil jsem si, že dole není vzduch, že se tam nedá dýchat. Už nevím, kde to přesně bylo, ale začal jsem řvát: Vytáhněte mě! Vytáhněte mě, dusím se! Bylo to hodně vostrý. Nakonec přijel kamarád, přivezl dýchací přístroj a spustili mě tam s tím a bylo to, říká Jiří a s duněním zavře nad studnou těžký dlážděný poklop a nad něj přisune stůl. To se všechno dá řešit, usměje se. Jiří ve svém věku samozřejmě ví, že jsou věci, které se řeší jen těžko. Mám štěstí, vážnější choroby se mi zatím vyhýbají. Taky proto můžu všecko tohle dělat. A co by bylo, kdyby, to teď nebudu řešit, mávne rukou.

Mořský vlk

Pro toho, kdo má studnu pod vlastním stolem, vlastně už není takový problém postavit v dílně dvě velké lodě. Tu první utopili Jiřímu jeho nezkušení známí ve vlnách Jadranu. Dojel si pro ni, s pomocí místních rybářů ji vytáhl ze dna a zachránil, co se dalo. Loď byla ale na odpis.
Postavil si tedy druhou: výkonnější, větší, dvanáctimetrovou. Ta dnes kotví v pronajatém doku v Chorvatsku. Jiří Lázeňský na její palubě tráví každé léto. Sám nebo s přáteli. Jejich hlavní program? Žádné výlety, žádné lenošení, ale adrenalin. Jiří se rád a dobře potápí a většinou si tenhle sport dopřává ve společnosti lidí o generaci mladších.
Pokud máte pocit, že máme co do činění s milionářem v nejlepších letech, jste na omylu.
Člověk je v podstatě šílenec, když se to vezme. My jsme měli pozemek v Liberci nad botanickou zahradou a ten pozemek prasknul na motory. To je nejdražší část lodi a ty si taky sám nevyrobím, vysvětluje konstruktér, kterému by se nejspíš nemělo říkat amatérský, protože se až do revoluce živil vývojem speciálních stavebních strojů a technologií a doma si poradí skoro se vším. Pohon mě nakonec stál přes milion. Pro některý lidi jsou to drobný, jen kapesný. K těm se ale nepočítám, ani s Radovanem Krejčířem se neznám. I když to mě speciálně nemrzí, směje se Jiří Lázeňský. A co by dělal, kdyby měl neomezené možnosti? Říká, že by se pouštěl do šílených věcí a prorokuje si, že by nejspíše skončil jako Steve Fosset, americký multimilardář, světově proslulý svými odvážnými rekordy. Nedávno jsem si udělal takovou nepříjemnost na lodi. Nechal jsem otevřený poklopy motorů kvůli poruše. Šel jsem spát a nezvedl jsem můstek. V noci se zvedly vlny a loď začala narážet do mola. Rozespalý jsem vylítl a zapomněl jsem, že ty kryty tam nejsou. Zahučel jsem do motorů. Dobil jsem se strašlivě. Roztrhnul jsem si nohu, maso mi lezlo. Omdlel jsem, nevěděl jsem o světě. Nakonec jsem se nějak vyhrabal, sám jsem si to zalepil a nějak jsem se z toho vykousal, vypráví Jiří s chutí jednu ze svých námořnických historek.
To vše v pouhých šedesáti letech. Daleko mladším lidem by to skoro jistě mohlo stačit, ale Jiří Lázeňský si na důchod naordinoval další profesi – sochařství.

Umělcem z nutnosti

I do umění se Jiří Lázeňský pustil jako do všeho ostatního ve svém životě. Po hlavě. Je to příběh starý jen nějaké tři roky. Lenka, manželka, vyrazila na nějaký nákupy, vrátila se a povídá: Tam mají tak nádhernou plastiku delfína, ale stojí 36 tisíc. Ve mně hrklo a říkám jí: šestatřicet tisíc, no to musí být teda něco úžasného. Skočil jsem do auta, jel jsem tam a našel delfíního mrzáčka, rozhodil Jiří rukama jako rybář zklamaný hubeným úlovkem.
Zážitek z obchodu ho nastartoval. Ale nenechal to být jen tak. Z vlastní zahrady přitáhnul do dílny vyschlý kmen a dal se do práce. S překvapením a s potěšením zjistil, že ho dřevěná plastika začala bavit. Hned jak obdaroval nadšenou manželku, přidával další a další kusy. Od jednodušších tvarů a poměrně skromných rozměrů se pustil do komplikovaných a monumentálních proporcí. To vše bez systematického uměleckého vzdělání.
Víš co? Já nad tím vlastně moc dlouho nepřemýšlím. Prostě to udělám tak, jak to cítím a hotovo. Buďto je to dobrý nebo ne. Ale zatím jsem nic nevyhodil a zatím mě nikdo nevyhodil, říká Jiří hrdě. K hlubší reflexi vlastní tvorby se dá Jiří přimět jen s obtížemi a až po dlouhém naléhaní: Mě prostě fascinuje krása dřeva. Když ho vezmeš do ruky, cítíš a vidíš, že má něco do sebe. Podíváš se na ten špalek a řekneš si, buď z toho něco udělám a budu se mít na co koukat, nebo to rozřežu a spálím v krbu. To jsou dvě možnosti. A mě baví, když tomu můžu dát nový smysl. Smysl v novém povolání Jiřího Lázeňského, zdá se, objevují i ostatní. Své práce dokonce vystavoval a s úspěchem je prodává. Jiří se asi nikdy nebude moci postavit po bok akademickým umělcům, ale na tom mu zjevně nezáleží. Ve dřevě našel svůj další horizont.

Tomáš Šponar, Česká televize