Kladla si podobné otázky jako já tady v Česku: kde jsou lesby, které se narodily kolem druhé světové války a vyrůstaly v 50. a 60. letech? Jak to, že nejsou vidět ve společnosti, ale ani v komunitě leseb samotné? Jak se jim daří a stárne?

V konzervativních poválečných letech se od žen ve Švýcarsku očekávalo, že se vdají, porodí děti a budou se spořádaně starat o domácnost. Respondentky nebylo lehké objevit, většinu myšlenka sdílet své zkušenosti nenadchla – byly zvyklé o lesbickém období svých životů mlčet. Nakonec ale všechny, až na jednu, kývly a na knize začaly spolupracovat. A dnes jsou na to hrdé.

Past manželství s mužem

Společně s autorkou zmíněné knihy přijaly dvě z nich pozvání do Prahy během festivalu Prague Pride. Karin Rüegg a Evu Schweizer potěšilo, že Divadlo U Valšů zaplnili do posledního místečka mladí lidé. „A kde jsou ti starší?“, ptaly se překvapeně Švýcarky.

Eva, dříve provdaná za vysoce váženého faráře, mluvila o fyzických potížích – senné rýmě či vyrážce, které dostala už v době zásnub. V den svatby se probudila s opuchlýma očima. Byla ale vychována jako vzorná a poslušná dcera. Nedovolila si ty příznaky poslechnout, a tak, jak říká, za ní zaklapla na dvacet pět let past manželství s mužem, kterého nemilovala. Narodily se jí děti.

Pomáhá nám humor, to, že se respektujeme, vděčnost, že spolu můžeme být, důvěra. Doplňujeme se.

Hluboké deprese, které u ní nastoupily později a snaha je řešit ji přivedly do vzdělávacího kurzu, kde potkala Karin. „Naše seznámení byl takový malý zázrak. Nebyla to láska na první pohled. Ze vzájemné důvěry ale nakonec vyrostla láska skutečná.“

Vnuk je na mě hrdý

Jak se takový živý vztah dá udržet čtyřicet let? „Pomáhá nám humor, to, že se respektujeme, vděčnost, že spolu můžeme být, důvěra. Doplňujeme se. Učíme se spolu i od sebe. Láska.“ odpovídá Karin. Na odlehčenou pak přidá historku o tom, jak se s Evou před devíti lety registrovaly jako partnerky na matrice a jak čekala, kdy je úřednice konečně vyzve, aby si řekly své „ano“. „Pro registrované partnerství žádné ‚ano‘ neexistuje,“ úřednice překvapeně na to. Byla ale vstřícná, a dvojité ano nakonec zaznělo.

Karin nikdy vdaná za muže nebyla. Vzepřela se od začátku. Cítila se ale potrestaná a nevěděla, za co. Zármutek a hluboký pocit ohrožení jí pomáhala překonávat hudba. „Kdo zpívá, smí přijít do nebe.“ V 50. letech se začala věnovat výtvarnému umění, když jí její kamarád malíř řekl, že „v pekle je speciální místo pro malířky, které nenásledují svůj dar“.

Eva zavzpomíná na bolest z oddělení od dětí a hluboké pocity viny, když opustila svého muže Hanze – faráře. Tvořili spolu teologicky vzdělanou rodinu. „Zajímavý mi přišel moment Boha, jeho přerod z Boha trestajícího na Boha milujícího. Ať věříme nebo ne, je to metafora o celoživotní cestě sebepřijetí,“ vzpomíná Eva. Nyní je její vztah s bývalým manželem, dětmi i vnoučaty klidný a otevřený. Když vyšel její příběh v knize od Corinne, jeden z vnuků jí řekl, že je na ni hrdý.

S Karin se naopak přestal bavit její bratr. Jí to ale nevadí, cítí se být součástí Eviny rodiny.

V Česku podobné výpovědi chybí

Zájem médií a čtenářů o knížku její autorku i protagonistky překvapil. Původní motivace k vystoupení z anonymity byly jiné. Chtěly povzbudit jiné ženy, lesby, aby nahlas řekly, co ještě nikdy nevyslovily.

Každá se s náhlou publicitou vypořádala jinak. Některé poskytovaly rozhovory, chodily s autorkou na veřejná čtení. Jiné na veřejnosti mluvit nechtěly. Často jim to přineslo do vztahů nové perspektivy a otevřenost, smíření. Mnohé z nich totiž se svými blízkými o tom, že jsou lesby, dřív nemluvily.

Knížka má poselství i pro lidi mimo LGBT komunitu. „Poslechni svoje srdce, měj odvahu, najdi, co je dobré pro tebe, mysli pozitivně. Tohle mají všechny ty rozdílné příběhy společné. Vztáhnout se k tomu může každý člověk, a heterosexuální ženy a muže v tomhle smyslu knížka oslovila.“

Žádná podobná kniha příběhů stárnoucích českých leseb se jmény a tvářemi tu zatím nevyšla. Určitě i proto, že u nás patří k historické zkušenosti leseb ve věku 70 plus také podstatná část života prožitá v totalitním režimu, a tedy i menší důvěra v otevřenou a respektující společnost.