Já jsem skončil v roce 1959, ale poslední vory plouly 12. září 1960. Na jednom ploul jako vrátný můj kamarád Josef Štofl ze Zvíkovskýho Podhradí a na tom druhým Josef Říha z Pazderen u Oslova. Tak to zůstalo v kronikách. Ale dva úplně poslední prameny propluly ještě 26. září 1960, vzpomíná na konec jedné éry pan Husa, na svůj věk mimořádně vitální muž s neuvěřitelnou pamětí; je chodící encyklopedií voroplavby a kromě plavecké latiny sype z rukávu i přesná historická data. I pro něj se na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století uzavřela jedna etapa jeho života a také slavná historie plaveckého rodu Husů z Hladné u Albrechtic nad Vltavou.

Dřív bývalo líp

Plavcem se nikdo neučí, to už je v rodinné tradici. Lidi kolem řeky se vždycky živili v lese, na plavbě nebo v kamenolomu, vysvětluje pan Husa, jaké cesty osudu ho přivedly k voroplavbě. A vorařská tradice v Husovic rodině sahá až do poloviny 19. století – pradědeček i dědeček pana Husy byli oba mezinárodní vrátní (vrátný je jakýsi kapitán pramenu) s oprávněním plout až do Hamburku. Pradědeček Jan byl prý dokonce transportér – osoba zodpovědná za dřevo několika firem, což ho taky stálo život. Roku 1871 ho někdo zabil, když nesl peníze za dřevo z Chuchle do Podskalí. Zbylo po něm devět dětí a nejstarší z nich byl můj děda František, přibližuje dávnou rodinnou historii pan Husa. A jeho syn Vojtěch, můj otec, se sice původně vyučil obuvníkem, ale hned po vyučení od ševcoviny utekl a pokračoval v rodinné plavecké tradici. Postupně se vypracoval až na velkoobchodníka s dřevem. Za první velké vydělané peníze koupil svojí budoucí manželce, mojí mamince, zlaté hodinky a náušnice, sobě parádní oblek a ještě si furiantsky nechal u bývalého obuvnického mistra ušít boty z nejlepší vídeňské kůže, aby mu ukázal, že jako plavec si vydělá víc než švec. Bylo tedy nasnadě, že i životní dráha Václava Husy se bude klikatit mezi říčními břehy. Už jako kluci na Hladné jsme se bavili tím, že jsme běhali po volně plovoucích kládách. Měli jsme radost, jak se to pod náma točí. Poprvé se pan Husa plavil v roce 1936, když mu bylo teprve šest let; protože však jeho otec nechtěl o tom, že by šestiletého Vašíka vzal s sebou na plavbu ani slyšet, uprosil svého strýce Josefa, mezinárodního vrátného: Ptám se ho: Strejdo, proč mě s sebou taky nevezmete do Prahy? On se na mě otočil a povídá: Jestlipak ty kluku umíš vůbec plavat? Pak mi uvázal kolem pasu prádelní šňůru a hodil mě jako štěně na hloubku. Já doplaval zpátky ke břehu a on mi říká: Sbal tu šňůru, odnes ji mámě a řekni jí, že se mnou zejtra plaveš do Prahy! A to byla moje první plavba v roce 1936, vzpomíná pan Husa na počátek svojí plavecké kariéry. Od té doby se rok co rok plavil na pramenech se svým strýcem, s otcem i s jinými partami až do svých devětadvaceti let. V zimě se dělalo v lese a od 19. března už se zase ploulo až do zámrazu,” popisuje nelehkou práci pan Husa, který zůstal řece věrný i poté, co voroplavbě odzvonilo; v roce 1959 nastoupil k Vodohospodářské správě Tábor, kde vydržel až do důchodu.

Svaly jsou ti málo platný, fištrón potřebuje vrátný

Ačkoliv se pan Husa nikdy sám nestal vrátným – než si stačil udělat příslušné zkoušky, voroplavba zanikla – z jeho vyprávění je cítit nesmírná úcta ke všem vrátným, se kterými se kdy plavil, ale největší asi ke strýci Josefovi. Když ploul vrátný takzvaně po vodě, tak se plavci nadřeli. Můj strejda vždycky říkal: Vašíku, dávej si pozor na vodu zpáteční. To je mrcha, ta kopá. Ale tažný vody se nikdy neboj, ta ti nic neudělá. A starej Machulín mi říkával: Václave, řeka je tu od toho, aby ti pomáhala, a ne aby ses na ní nadřel jako vůl. Se strýcem absolvoval pan Husa ve svých třinácti letech i svůj nejsilnější plavecký zážitek, a sice noční plavbu legendárními Svatojánskými proudy v roce 1943, těsně před jejich zatopením. Svatojánský proudy jsem do té doby proploul za dne mockrát. A myslel jsem si, že to bude v noci jiný, ale že to bude tak moc jiný, to jsem netušil. Za dne jsou ty peřeje bílý, ale jak jsme do nich v noci vletěli, tak najednou koukám, že jsou červený! Strejda na mě pokřikoval: Jen ho! Jen ho! Voda se valila, měsíc svítil skrz mrak na skály, bylo to čarokrásný, bylo to hrůzostrašný! Vypadalo to, jako když vjíždíš do jícnu pekla. Až pak mi strejda vysvětlil, že ta rudá barva byl odlesk plamenů z ohně na předáku. Na vodě se zažije ledacos, ale na tohle do smrti nezapomenu. Dneska je mi osmdesát pryč, a dodnes to vidím před sebou.

Plavci, to maj´ tvrdej chleba

Poslední hmatatelnou vzpomínkou na doby dávné plavecké slávy, kterou pan Václav Husa uchovává ve svém domku v Bechyni, je asi metrový model pramenu. Na něm zájemcům o zaniklé řemeslo demonstruje, jak takový vor vypadal a jak se vyráběl. Tohle je pětivorný pramen, ale mohl mít vorů šest, osm, deset i víc. Dokud nebyly přehrady, mohl mít pramen až 189 metrů. Ale to já znám už jen z vyprávění, vysvětluje pan Husa. První vor se jmenuje předák, na něm je na levé straně u vrátenskýho vesla vrátný, na pravé straně u pacholčího vesla takzvaný pacholek. U pacholčího vesla jsem strávil svoje nejlepší roky, zasní se bývalý vorař. Ta kláda, co spojuje předák s druhým vorem, slabákem, dříve pacholčím vorem, je takzvaná vejpona, nejdůležitější součást voru. Zajišťuje, aby ve vorové propusti slabák nevjel pod předák, protože pak by byl pramen neovladatelný. Na předáku nebo slabáku bývalo ohniště, kde si plavci vařili kafe a polívku. Další vor se nazýval přední šrekovej podle klády zvané šrek, kterou se vor chytal, neboli brzdil. Poslednímu voru v pramenu se říkalo zadák a bylo na něm taky veslo. Ale pokud byl šikovný vrátný, tak plavce u vesla na zadáku nepotřeboval, dokázal s pramenem plout i ve dvou lidech na předáku, pokračuje v obšírném výkladu pan Husa. Plavci rozeznávali taky několik druhů vody podle splavnosti. Za prvé byla voda malá, to je ale mizerný, to se pořád stojí na kameni. Pak je voda břežní, takzvaný normál, a ta je nejlepší na plavbu. Z Plané nad Lužnicí nebo z Vyššího Brodu do Prahy se po ní doploulo do Prahy za pět dní. Třetí voda je rozmarní, to už jdou mlýnské náhony pod vodu a proud vám na ně žene pramen. Čtvrtá se jmenuje záslapní, po té člověk dojel z Týna do Prahy za dva dni. Poslední voda je velká, a po té se už neplavalo. Vory se dříve vázaly houžvemi, které si plavci vyráběli v zimě, a zhruba od třicátých let minulého století se vázalo drátem. Drát byl lepší, protože houžev jak zpouchla, tak bouchla. Já už houžve nezažil. To bejvala rasovina, líčí pan Husa.

Z vorů zbyl jen dým

Při výkladu o historii voroplavby je Václav Husa evidentně ve svém živlu. Ale ještě více ožije u šlajsny pod řetězovým Stádleckým mostem. Jako by mu zpěněná Lužnice vlila čerstvou krev do žil a před očima vyvstal živý obraz zdejšího mlynáře, který tu plavce před šedesáti lety podaroval pecnem chleba. Lidi od vody vždycky drželi spolu. Když přišli plavci do plavecký hospody, nešli do výčepu, ale rovnou do kuchyně, jako by patřili do rodiny, dokládá atmosféru zašlých časů poslední pamětník řemesla, které sice patří do naší nedávné historie, ale je ztraceno v nenávratnu i se všemi slavnými vrátnými. O to cennější jsou vzpomínky pana Husy, které snad přispějí k tomu, aby z legendy jménem vorařství nezbyl jen dým jako z dávno splavených vorů…

Prám

Klád vůni mám rád,
dávno však nejsem, dávno nejsem mlád.
Už neumím vor hnát.
Dál přál bych si plout.
Dávno však, dávno nepřemůžu proud.
Jsem vyschlý jako troud.

Z klád sváže se prám.

Dřív bývalo líp
Prám dlouhý proudem řítil se jak šíp.
Dnes pes na řece chcíp.
Sám nejlíp však vím,
zpátky, že zpátky čas už nevrátím,
z vorů zbyl jen dým.

Plavci, ty maj tvrdej chleba, dobře vědí, že je třeba
od zámrazu do zámrazu stihnout aspoň třicet rázů,
pokud možno bez úrazu. Vory svážou se na splazu,
potom musí na výtoni platit mýto jako loni.

Plť za pltí pluje šlajsnou, to si jen mazáci lajsnou,
v noci makat jako šrouby, proplout Svatojánský proudy.
To málokdo zvládne hravě, jen ten, kdo má něco v hlavě,
ten, kdo řeku čte do mrtě, může kormidlovat pltě.
Svaly jsou ti málo platný, fištrón potřebuje vrátný.

Dál přál bych si plout.
Dávno však, dávno nepřemůžu proud.
Jsem vyschlý jako troud.