Kus chlapa, a to pořádný, je i v Karlu Havelkovi, i když jeho tělesné proporce by mohly vypovídat spíš o opaku. Na první pohled střízlík. Samozřejmě, vžyť je to také fenomenální a v mnohém nepřekonaný český žokej. Jakmile se však Karel Havelka jen pohne, cítíte silnou energii. Je to jeho elegantní držení těla, je to rychlost a pružnost každého kroku a každého gesta. Obdivuhodné na muže, který letos na jaře oslavil už devadesátku.

Kluk z venkova

Tak se podívejte na tohle, vystřelí nečekaně ze židle, oběma rukama se zapře o hranu kuchyňského stolu a několik vteřin balancuje s tělem napjatým jak strunka ve vzduchu.  Karel Havelka ještě přidává několik svižných dřepů a pár vzorových kliků. Sedne si zpět ke stolu, aniž by se viditelně zadýchal. To vše jako odpověď na sotva vyřčené zdvořilé konstatování: Vypadáte opravdu skvěle.
Nikdy jsem nepil, nekouřil a vždycky jsem dělal několik sportů. V Chuchli jsem nejezdil jen na koni, za Chuchli jsem taky hrál jedenáct let hokej. Věřte nebo ne, platil jsem za nejlepšího hráče na ledě. Ze sedla mám silné a vytrénované nohy a skvěle jsem bruslil. To jsem si zas přinesl z domu z Bělé pod Bezdězem. Na ledě jsme jako děti trávili celou zimu, uvažuje Karel Havelka o zdrojích své skvělé kondice a jedním dechem připouští, že žít v devadesáti bez doktorů a bez jediné pilulky, je taky přeci jen obrovský kus štěstí, který nemá zdaleka každý.
Z rodného kraje pod Bezdězem si budoucí hvězda dostihových drah přinesla i tvrdě nabyté poznání, že život je boj. Maminka, válečná vdova, byla často bez práce a Karla spolu s jeho starším bratrem sotva uživila. Kluci Havelkovi se tedy museli ohánět sami. Na hry nebyl čas. V létě sbírali houby a lesní plody a prodávali je. Když nerostly maliny, sbírali na  kurtech míčky a v zimě zas rovnali chlapům v hospodě kuželky.

Šťastná volba

Karel Havelka býval opravdu drobný hoch. Náš učitel musel přesvědčit maminku, ať mě nechá ještě poslední nepovinný rok v měšťance, že jsem slabej a že bych stejně nemohl pracovat, usmívá se při vzpomínkách na dobu, kdy se rozhodoval, jakým směrem se v životě vydá a dodává: Vždyť já ani sám pořádně nevěděl, co budu dělat.
Když mu bylo šestnáct, měl za sebou devět let školy, rok nejistoty a hledání práce. Ten inzerát v novinách si pamatuju docela jasně: Přijmeme malého, lehkého chlapce k dostihovým koním. Já měl i s oblečením a botama nějakých 32 kilo. Tak jsem sedl na kolo, bylo maminčino a strašně špatně brzdilo, a vypravil jsem se do Prahy do Chuchle, líčí Karel Havelka vcelku nenápadnou předehru svého životního triumfu.
Na konci více než bezmála devadesátikilometrové anabáze a šlapání do pedálů jej čekalo  přijetí do prvního zaměstnání a záloha tehdy neuvěřitelných sto korun československých na ruku. Od rutinní dřiny kolem koní se brzy prokousal na dostihovou dráhu. Stáli vedle něj lidé, kteří rozpoznali jeho obrovský talent a dokázali ocenit jeho nasazení.
Karel Havelka se za důvěru a podporu dokázal odměnit skvělými výsledky. Když se ohlédneme za celou jeho kariérou, která čítá víc než čtyřicet čtyři let, máme tu nějakých tisíc pět set startů, bezmála čtyřicítku vítězství v klíčových mezinárodních dostizích a více než pět set triumfů v národních kláních. Za všechny jen Cena prezidenta. Tu jel Karel Havelka celkem čtrnáctkrát, desetkrát si odnesl první místo, dvakrát byl druhý a dvakrát třetí, takže vlastně ani jednou bez vítězství.

Závisti navzdory

Ani jednou bez vítězství. To se ovšem nedá říct o celém životě a kariéře Karla Havelky. Nutno dodat, že prohry mu připravovali především jiní a že pády v jeho životě přinesl hlavně nástup komunistů v Československu.
Doba těsně po 2. světové válce zastihla Karla Havelku ve Francii, kde mu slibovali skvělou budoucnost u předních trenérů v nejlepších stájích. Československý velvyslanec v Paříži mě v roce 1949 vylákal domů pod záminkou, že si musím pořídit jakousi výjezdní doložku. Pak mi na hranicích sebrali pas a už mi ho nevrátili, popisuje žokej své první tvrdé střetnutí s režimem. Další na sebe nenechala čekat.
V roce 1960 jsem na vlastní žádost odešel z Chuchle a od závodění. Měli mě vždycky za elitu a nafoukance. Ale pravda je taková, že jsem s nimi jen nechtěl chlastat v hospodě, krást oves a pod cenou ho rozprodávat domkářům na krmení pro slepice, vzpomíná Karel Havelka na své rozčarování z reálného socialismu.
Do Chuchle se vrátil na konci šedesátých let, kdy se začal zdravý rozum prosazovat i v dostihovém sportu. Bohužel, nejen pro Karla Havelku, to netrvalo příliš dlouho. V roce 1969 se celá historie opakovala a dalších deset let, po které ještě trvala jeho aktivní závodní kariéra, bylo poznamenáno srážkami a nedorozuměními.

Recept na přežití

Bylo to složité, mám tvrdou hlavu, tak jsem se často dostával do sporů, ale na druhé straně jsem se nikdy nepoložil,  říká Karel Havelka tiše, skoro jako by mimochodem, ale s pevným pohledem. Mě vždycky ze všeho vytáhla práce. Nepohodli jsme se u koní, tak jsem klidně šel opravovat telefony, a co myslíte? Měli mě tam rádi, protože jsem to dělal poctivě, a když jsem se vracel na dostihy, tak mi vzkazovali: kdyby něco, klidně se vraťte, my vás vezmeme zpátky.
Práce jako další recept na přežití. Lépe řečeno na život, rozhodně ne na přežívání. To je vyznání Karla Havelky. Já jsem pracoval vždycky. Nikdy jsem nepřestal a pracuju i teď, pronese někdejší šampión s viditelnou hrdostí a už zas z něj vane chlapák, který rád ukáže svaly. Vyskočí a ze zásuvky hrdě vytáhne osvědčení o zkouškách na obsluhu plynové kotelny, na kterém se skoro nepatřičně skví rok narození 1918. Obsluhuju celý náš blok a v devadesáti vracím státu na daních nějaké tři tisíce měsíčně, alespoň nikoho nemusí tak moc mrzet, že  pořád ještě žiju, směje se Karel Havelka.
Když chvíli mluvíte s mužem, který je jen o nějakých deset let mladší než nejstarší a největší dostihové závodiště v Česku, vidíte chlapa, co se chce držet pořád rovně. Ne frajera, ale člověka, který uměl vítězit stejně, jako žít s málem.
Jedním dechem vypráví o svých sportovních úspěších, které právem patří do síně slávy a  pak s nepředstíraným zápalem dokáže popisovat jak sám pěstuje rajčata vybraných odrůd na vlastním balkóně, z něhož má, mimo jiné, luxusní výhled na chuchelskou dostihovou dráhu.
Snad ani není moc přehnané přirovnat tohohle devadesátiletého chlapáka k moudrému starověkému vojevůdci, který dokáže i zjevné nevýhody moudře obrátit ve svůj prospěch.
Narodil se jako dítě hladové války. Měl jen kilo a půl. Hůl nad ním lámali i jako nad třicetikilovým střízlíkem. Karel Havelka ale nečekal, až se nad ním zavře voda. Šel za svým a měl štěstí.