Malovaná ocel

Podniky si mezi dobrými studenty, a bezproblémovými, vybíraly – takové humánní umístěnky to byly. Těžko odmítat. Na plakáty psala Marie jména úderníků, tuny, procenta, srpy a kladiva, hesla. V propagaci jsem byla sama, bylo mi smutno. Ale život mi vždycky v pravou chvíli přivál několik andělů, kolegů, spolupracovníků i ctitelů, veselých, nápaditých, vzpomíná. I zajímavý úkol. Firma slavila nějaké výročí a v městském divadle měla být prezentace výroby. Marie připravila efektní spojení ocelových výrobků s bílými papírovými reliéfními figurami, lidmi, kteří jsou u toho. Nebo na mezinárodní strojírenský  veletrh v Brně přivezla řadu nevelkých  barevných panelů, kompozice z ocelových kolíků s vyleštěnými řezy. Naše železárna produkovala ocelové dráty a tyče nejen kulaté, ale různých profilů,troj, čtyř i šestihran, turbinové profily – dnes už to snad není tajné – šlo o hutní druhovýrobu pro zbrojní průmysl. Vysoce legovaná ocel. Lesklo se to, zrcadlilo –  a někdo to v tom Brně „znárodnil“. Domů se nevrátilo nic. Úspěch bez metálů.

Hned zpočátku roku 1962 kamarád přivedl Marii do místního Semaforu jménem Divadélko bez názvu. Malovat dekorace, recitovat, hrát. Tam se potkala s Václavem Svobodou, pozdějším manželem na věčné časy (dvě děti, pět vnoučat). Bylo čím dál veseleji. Ale jen do roku 1969. Po aktivním angažmá v nadějném  roce 1968 atmosféra v mé staré skvělé Poldovce zhoustla natolik, že jsme s kolegyní v roce 1979 odešly. Drapnul po nás oborový podnik Státní statky. Konflikty s mocnými kvůli hloupostem, jako všude. Kuriózně se jednou třásl i mocný šéf, když do prvomájového průvodu ve dnech Černobylu propagace vyrobila alegorický vůz s Golemem třímajícím v rukou model atomu. Bál se, že to vyzní jako provokace, i když jsme to chystali od začátku roku. Při pohledu na tuto alegorii i divákům na ulici zatrnulo.

1989, Marie, konečně na volné noze, založila ateliér Zelený koníček – v názvu je skryta láska ke krajině, přírodě i vzkaz, práce že je koníčkem. A bylo jí najednou tolik… Malovala reklamy na led zimního stadionu, na fasády domů, vyhrála grafickou soutěž o výtvarné pojetí obalu TETRA PAK na čerstvé mléko 1991. Na krabici ani jedna kravička, vědro nebo čtyřlístek. Jenom abstraktní modrý motiv, který navrhla dcera paní Svobodové, také výtvarnice, a trochu písma z volné ruky Marie starší, ne z fontu. Známých a přátel přibývalo. Dnes se znám s půlkou Chomutova, usmívala se Marie Svobodová vloni, když při zahájení vánoční výstavy na radnici v muzeu  rozdávala houbového kubu, kterého ve dvou pekáčích ráno upekla.

Inspirace V+W

Mohla za to hra Kat a blázen. Sehráli ji, ještě v čase totalitním, ochotníci z Radonic v jednom vesnickém sále. Režisérem, hercem, hudebníkem a výtvarníkem byl učitel Vladimír Valeš. Svobodovi se jeli podívat na debakl, co jiného také čekat s dílem V+W v podání ochotníků z konce světa. Byli okouzleni, napsali oslavný článek do místních novin a s Vladimírem Valešem, mužem mnoha profesí až po starostu v Radonicích, se seznámili.

Blízko Radonic se tou dobou tiše rozpadala kaple na Vintířovském vrchu, na místě zarostlém lesem. Staré poutní místo nad lobkovickým zámečkem s rozlehlým parkem, kde Valeš začal pořádat sochařská sympozia. Bez peněz se pustil do záchrany kaple a téměř ji s pomocí obětavých rukou znovu vybudoval. Ze sympozií vznikla nová křížová cesta. I schody vzhůru někdo vykopal z jehličí. Vznikl tam symbolický hřbitov rozstřílených obcí doupovska , je to jen přes kopec. Vintířovský vrch ožil. Ale… V kapli visívala Madona s dítětem. Cenný obraz byl už léta letoucí v radonickém kostele. Církev jej, ne s chutí, půjčovala Valešovi na obnovené mariánské slavnosti. Jednou si postěžoval, a dobře že Marii, jaké jsou to vždy starosti na jediný den Madonu získat. Měli byste mít svou vlastní!  Marie si řekla o pohlednici a monografii drážďanského Zwingeru, kde visí  originál  Madony s dítětem od B. E. Murilla (1618−1682). Radonická Madona je už kopie. Novou kopii, tedy již druhou, metr sedmdesát vysokou namalovala Marie Svobodová. Týden před vintířovskou poutí dostala Madona rám a kamarád vzal nás i obraz velkým autem  k Valešovům. Opřeli jsme ji o bílou zeď domku v kvetoucí zahradě, byl  nádherný červnový  podvečer. Vladimír byl tou dobou už těžce nemocný, seděl s námi a s manželkou na zahradě a přiznal se, že nevěřil, že ji někdo takhle namaluje. Ač sám dobrý malíř, říkal, že není figuralista, Děkoval slovy, děkoval očima. Rozloučili jsme se a nabídli, že obraz zaneseme do domu. „Ne. Nechte mi ji  tady, já se budu ještě chvíli dívat. Je krásná.“ I po letech selhává Marii Svobodové hlas. Dodávám za ni, že při předávání obrazu odmítla díky místních  se slovy: neděkujte, obdarovaná jsem já.

Vykuchané oltáře

Neptám se na peníze, pochopil jsem, že to bylo gratis. Poslouchám. Po krátkém čase sedíme jednou s mužem v chomutovském kostele sv. Ignáce, toho času už vyčištěném a opraveném a říkám, Vašku, vidíš to, co já? Kam koukáš? Boční oltář – díra, zeď. Obrazy tu bývaly, ale kde jsou teď? Napadlo mě pátrat po nich a udělat třeba kopie a vrátit, alespoň jeden, zpět do oltáře. Ptala jsem se všude, i na farách, ale po obrazech se slehla zem.  Pomohla dokumentace pana Valeše z doby, kdy byl ředitelem knihovny a celý areál jezuitského semináře  s tímto obřím kostelem měnil na kulturní centrum. Na jedné fotografii vykradeného oltáře bylo vidět zbytek obrazu, jak zloděj surově vyřízl plátno bez ohledu na složitější tvar rámu.  Z jedné strany strom, z druhé strom a kousek nebe mezi nimi. Porovnali jsme s fotografií  z archivu muzea – a  byl to Jan Křtitel u Jordánu. Figura s řekou se dala z malé černobílé fotky vyluštit. Dala jsem sama sobě zakázku. Nesměle jsem se zeptala místostarosty Chomutova,  jestli se to smí – namalovat něco pro kostel. Našinec je vycepovaný a poslušný. V té době už kdekdo věděl, že jsem malovala pro Vintířov. Odpověď zněla: Paní Svobodová, vy smíte všechno. Ale ne jeden obraz, uděláte dva. A detektivka pokračovala. V publikaci bylo napsáno  oltář sv. Aloisie.  Hledali jsme Lojzičku. Nenašli. Jazykový rébus, latinské skloňování? Byl to Aloisi − inu Ital. Vznikly tedy tři obrazy. Marie si o peníze neřekla ani tentokrát, ale radnice její počin odměnila.

Byl nejvyšší čas po tom, co jsem třicet let plácala srpy a kladiva, dělat něco užitečného. Všude vznikaly iniciativy na záchranu kostelů, které komunisté nechali chátrat a padat. Středočeši netuší, jak  to vypadá v pohraničí. Já nemám na to, abych zaplatila opravu střechy, nemám na nové lavice, umím jen namalovat obraz, třeba ten ukradený. To byla moje motivace. Dílo pokračuje.

Epilog?

Už jenom přišeptnu: v roce 2013 Marie Svobodová vystavovala v chomutovské galerii Špejchar projekt „Čarozemě“ jako poctu Krušným horám. Byly to její obrazy, paličkované krajky žákyň její dcery Marie Latinákové a vysochaní permoníci Evy Lehotské. Byla to asi šedesátá pátá výstava v řadě. Sólových i společných. Marie tvoří díla rozměrná i miniatury. Olejomalba, kresba, drobná grafika akvarel, dřevořezby, vlněné tapiserie Art Protis. Pět týdnů malovala nové obrazy do obnovené kapličky v obci Jindřišská v horách nad Jirkovem. Manžel je filatelista, a tak Marie od roku 1970 tvoří dopisnice, příležitostná razítka, (jen pro Boží Dar a Ježíška jich bylo pět). Loga, diplomy, medaile pro filatelistické výstavy. Šestou mezinárodní filatelistickou výstavu Euregia Egrensis, čili kraje Poohří, bude Chomutov hostit letos v květnu, šéfem organizačního výboru je Václav Svoboda. Letos poprvé svěřila Česká pošta návrh známky – to už je výtvarnická první liga − Marii Svobodové. Na známce samozřejmě Chomutov. Svobodovi jsou tam již doma.

Potřebovala bych alespoň  ještě jeden život. V tom, co je mi vymezen, se všechno stihnout nedá.