Kamarád Mikuláš, lékař, mi svěřil dojmy po návratu ze Súdánu, kde operoval a léčil s Lékaři bez hranic. Pro Evropana nezdravé, suché podnebí, mouchy, špatná strava, mnoho pacientů, málo léků, občas letecký nálet ze severu. V hédonisticky chápaném štěstí: stupeň nula. A přitom se mi svěřil, že to bylo poprvé životě, kdy měl pocit, že nestudoval medicínu nadarmo.

Je to tak – štěstí jako ta pověstná zlatá muška přichází nečekaně, nezváno, z boku či jaksi zezadu a přichází spíše v rámci plnění úkolu, uniká, když se po něm ženeš, a naopak, objeví se v tu nejnepravděpodobnější chvíli, kdy už na něj ani nemyslíš. Pokud si jej vytyčíš jako cíl, ke kterému míříš, nikdy se nesetkáte. Pokud si na Silvestra odpoledne naleješ skleničku vína, pustíš televizi a doufáš, že se někdy v průběhu noci objeví, neobjeví se vůbec. Ani když pak budeš stát na balkóně a dívat se zamyšleně na salvy barevných ohňostrojů. Pokud si naopak vytyčíš úkol, plný sebezáporu, bolesti, námahy, úsilí, právě třeba lékařské práce v Súdánu, výchovy dětí nebo cokoli, co má smysl, náhle zde je, jako nečekaný, vlastně ani nezvaný, a tím vítanější společník. Hledáš jej, nenalezneš; nehledáš, třeba se objeví, dnes, zítra, nebo taky nikdy. Štěstí má svou hlavu a nepřijde na zavolání. Posmívá se těm, kdo jej hledají v penězích, a tomu, kdo je vůbec někde hledá, se skryje.

Aristippos z Kyrény, jeden z prvních, kdo usiloval o poznání, jak správně žít, nabízí jednoduchý recept. Žiješ správně, když zažiješ co nejvíc příjemností a zároveň co nejméně nepříjemností. Chceš být šťastný? Vyhýbej se bolestem a usiluj o příjemné. Život je co nejkomfortnější čekání na smrt, nečekej nic víc. Co je štěstí? To, co je příjemné. Akční potenciály, co ti v správném rytmu buší do buněčných membrán nervových zakončení. Vynikající jídlo, vynikající sex, vynikající hudba, golf na nejlepších hřištích světa, dnes už i vesmírná turistika, výlet na stanici ISS. Největší štěstí, optimální přísun dopaminu do nucleus accumbens, centra emocí v mozku.

Dává smysl být dobrý a nebýt zlý, protože i svět má smysl. Každým drobným dobrým skutkem se dotýkáš jeho podstaty.

Občas mívám po Praze přednášky pro ekonomy, bankéře a vůbec úspěšné lidi tohoto světa. Pozvou si mě, protože už si přede mnou pozvali jiné kouče, baviče, kazatele pozitivního myšlení, moderní proroky úspěchu, apoštoly zdravé výživy, psychology zdraví, inženýry štěstí osobního i pracovního, a tak, jaksi na závěr programu, ještě pozvou i mě jako posledního klauna. Po přednášce, tiše, jeden po druhém, přicházejí v kuloárech, po dobré večeři v klubu a až po zákusku. Víte, finančně to máme vyřešené, šeptají. S tímhle bodem problém není, celý život jsme šplhali na ten strmý kopec, výš a výš… Nyní jsme na vrcholu a pochopili jsme, že na opačné straně je obrovská propast. Finančně je hotovo, ale co s životem dál, nevíme. Nepomohli ani koučové, ani pozitivní myslitelé, a dokonce ani kurz jógy.

Život jako čekárna na smrt, kterou je třeba vybavit co nejluxusněji. Život jako pokoj, který je třeba vybavit, s výhledem na moře a s vybranými kusy nábytku, luxusní místo se vším komfortem, ale stále jen čekárna. Pak smrt, betonová stěna, o kterou se všichni jednou roztříštíme a nebude nic, ani pozdější odpovědnost, ani vzpomínky, nic. Život v současné Evropě, připomínající jednu velkou, gigantickou, dunící diskotéku, sedmdesát let se svíjíš na parketu a pak dva metry hluboká jáma. Jsme jen produkty evoluce, nejsme zde kvůli ničemu mimořádnému, jsme biologická náhoda, jsme vehikly genů a mozek je vlhký počítač, jehož jediným úkolem je co nejvíc namnožit geny, které jej vytvořily, hlásají vědečtí evangelizátoři nového náboženství nicoty.

Není těžké jim uvěřit. Jsi sám, uprostřed vesmíru, kde se galaxie točí, supernovy vybuchují, černé díry pohlcují vše kolem a celý vesmír se giganticky rozpíná. Veliký metronom světa, tiše běžící fantaskní stroj, fyzikální laboratoř poskládaná z atomů Mendělejevovy tabulky. Ty samé atomy máš ve své hlavě Ty, z nich je Tvůj mozek, ve kterém probíhají tytéž chemické reakce, jako ve světě venku. Tvá je krev červená ze stejného důvodu, jak je červená železná ruda, tvé kosti bílé, jak vápenec na Pálavě nebo Doverských útesech, voda Tvého těla je stejná, jak v potocích a řekách, jsi z přírody a po smrti se Tvé tělo rozpadne na stejné atomy, ze kterých vzniklo, a smísí se s hlínou hrobu. Prach jsi a v prach se proměníš. A přece, Ty jediný miluješ, doufáš, soužíš se, nemůžeš v noci spát láskou, píšeš deník, který zde jednou po Tobě zůstane na Tvém náhrobním kameni, buduješ katedrálu, jejíž kameny, zde, v temném, bezejmenném stroji vesmíru po Tobě zůstanou, jako mlčenlivý svědek toho, že se zde kdysi atomy sestavily tak podivuhodně, že začaly myslet, toužit, milovat.

Jen rozevláté stránky deníku na náhrobním kameni a zdi rozpadlých katedrál jako poselství pro případné návštěvníky, jenomže nikdy žádní mimozemšťané nepřistanou, protože žádní nejsou, protože Tvůj vesmír byl Tvůj domov a zároveň Tvoje vězení, ve kterém jsi byl sám, prostor, ze kterého ses nemohl dostat dál, protože žádné dál není. Má vůbec v tomto světě smysl se pokoušet o štěstí? Může osamocený poutník hledat smysl v bezesmyslném světě? Lze hledat štěstí tam, kde není ani radosti, ani bolesti, kde jsou jen mlčenlivé galaxie, novy, díry černé i červí, veleobři a bílí trpaslíci a jak se jen ty prazvláštní útvary jmenují? Tady chceš hledat štěstí? Jediné, co zbývá, je jako ve filmech, kdy hrdina ví, že zítra zemře; nebo jako v katastrofických thrillerech, kdy se druhý den má Země srazit s obrovským asteroidem a život bude zničen; zbývá jen na střeše mrakodrapu pít a tančit, užívat si poslední vteřiny, neboť zítra přijde veliké nic. To ale není film, to je příběh každého z nás.

Nebo není. A nejsme první, kdo o tom přemýšleli. Polokočovný národ, pastevci, u malých ohníčků, v noci, pod nekonečným nebem tisíců hvězd, kdysi dávno. Tam se někde zrodila kniha Kazatel. Nelekej se, že patří do bible. O Bohu se v ní nemluví vůbec, nebo jen málo. Kazatel, vypravěč a hlavní hrdina, má veškeré bohatství a ještě jej rozmnožuje, má domy a zavlažované zahrady, má všechno, má nekonečnou kreditní kartu, domácí zoo a domácí harém milenek a nedělá si starosti s morálkou. Má zpěváky a zpěvačky a zásoby vína všech barev, chutí a odrůd. Jenomže není šťastný a první, co nad tím vším řekne, je marnost nad marnost, všechno je marnost.

Kazatel je vzdělaný, je dobový polyhistor, tradice jej také ztotožňuje s králem Šalamounem, který je znám velikou moudrostí. Ale co se vzděláním? Hyne moudrý, hyne i hlupák, jejich mozky se rozpadnou v zemi, co bude s těmi stovkami hodin studia?

Střih. Chvályhodný zvyk naší fakulty: zlatá promoce. Po padesáti letech se absolventi scházejí ve stejném Karolinu, kde kdysi stáli jako mladí lékaři. Řečníci, jindy sebejistí, nyní vrávorají na hraně propasti. Tehdy mohli mluvit o užitečnosti vzdělání, ale nyní? Nastudovat si nové dělení melanomů ještě na smrtelné posteli, zopakovat si latinské názvy pletence horní končetiny jako poslední slovíčka před smrtí? Všeho do času, i vzdělání. Spíše poděkovat za krásný život, smířit se, poprosit za odpuštění, rozloučit se. Kdesi v Karolinu vzadu postává Kazatel a šeptá nad velebiteli studia, marnost nad marnost, všechno je marnost.

Tak ještě jinak. Nechat tu za sebou něco, co mě přetrvá, až zde nebudu, stát se nesmrtelným. Sbírku obrazů, vyhraný Stanley Cup, světový rekord, ploštici, která bude pojmenována mým přítelem či kolegou entomologem na moji počest, devátá symfonie, která se bude hrát dlouho po mé smrti, aspoň namalovat Monu Lisu nebo napsat Malého prince… nebo mít děti, rodinu, rod, který potrvá dále. Jenže i zde v pozadí stojí Kazatel a ironicky se usmívá. Až umřeš, dědicové sbírku obrazů rozprodají, budou nové Stanleyho poháry, nové knihy i nové obrazy, a rodina? Co jestli děti zemřou, co jestli nemáš děti, nikdy jsi neměl? Znáš své rodiče a prarodiče a možná si vzpomeneš i na jména osmi praprarodičů. O čem snili, po čem toužili, co milovali a co je trápilo, již nevíš. Možná máš pár zažloutlých fotografií. Nedělej si iluze. Tvoji prapravnukové stejně tak nebudou tušit, že jsi zde byl, že jsi toužil a miloval. A Tvoje mládí, zdraví a současná krása? Počkej třicet let, protečou Ti mezi prsty a nebudeš mít ani jedno z toho. První věta, kterou Kazatel vysloví, je stejná, jako ta poslední, co v knize řekne. Marnost nad marnost, všechno je marnost.

Knihu můžeme číst jako hlásání skepse. Ale přece je zde malinký plamínek naděje. Kazatel na hledání štěstí či smyslu nerezignuje, nervózně prochází zemí a hledá všude. Na zemi nenachází. To je možná také ten důvod, proč se jedná o knihu bible. Ale nic není řečeno napřímo, konec je otevřený.

Má pak něco ještě smysl? Možná má. Možná kvůli tomu ani nemusím žít v náboženském kontextu, i když mohu. Nejsem-li křesťan, nutně to neznamená, že musím přijmout tezi o člověku jakou pouhém shluku buněk, souboru atomů, vehiklu genů či jako způsobu, jakým DNA vyrábí víc DNA. Chci-li zachránit svůj ateismus, nemusím kvůli tomu ještě sám sebe chápat jako soubor atomů a nic než to, jako třetího šimpanze nebo nahou opici.

Možná se shodneme, že někde něco nad námi je. Ale pozor na slova, pozor na pojmenování. Něco, tři tečky v závorce, logos, smysl, cosi nepojmenovatelné.

Ateista řekne, že není Boha. To je jednoduché. Co ale kdybych se zeptal, co je Tvůj nejdražší poklad, největší dobro, to něco, o co bys určitě nechtěl přijít, co je někde hluboko v poslední komnatě Tvé duše, co dosáhnout je pro Tebe krystalické štěstí? To už je těžší otázka.

Starověk v tom má jasno. Co lidé uctívají, jsou bohové. Bohové jsou právě to, co je v té nejvnitřnější komnatě duše. Vzdělání, sex, svoboda, národ, idea, rodina, cokoli. Když by se starověký člověk mohl projít po Václavském náměstí, o mnoha z nás by řekl, že tyhle věci jsou našimi bohy – a nemyslel by to jako metaforu, vždyť bohové jsou to, co lidé uctívají, co mají na prvním místě života. V tomto smyslu je synagoga i kostel školami, kde se příchozí učí nectít nic, ani národ, ani ideu, sebe sama, děti, vnuky, vlast, cokoli. Ve stálém zápasu se učí vyklidit to nejvnitřnější místo duše od všeho haraburdí, piedestal patřící Bohu nechat Bohu, pokud se tohle divné slovo může vyslovit.

Nebo to řekněme jinak. Dává smysl být dobrý a nebýt zlý, protože i svět má smysl. Každým drobným dobrým skutkem se dotýkáš jeho podstaty. Každý Tvůj úsměv či drobná pozornost je navěky vetkána do tapiserie tohoto vesmíru a pozvedá celou síť světa vzhůru. Usiluj o proměnu světa k lepšímu, třeba tím, že půjdeš do Súdánu léčit místní, o kterých nevíš, co s nimi bude za dalších pět let, důležitý je ale tento den, který díky Tobě přežijí bez bolesti. Exupéry by řekl, že se směňuješ za svět. Proměňuješ svůj čas a svou energii za něco věčného. Láska, říkají mystici, je to jediné, co si lze vzít ze světa zde do světa tam, po smrti, která není ani tak betonovou stěnou, jako spíše plání, na které stojíš a pozoruješ, že lampa pozemského života právě dohořela. Ale už ji nepotřebuješ, neboť vychází slunce.