Letos vám bude 78. Jak to mám udělat, abych jako sedmdesátnice mohla ještě provozovat sport, který jsem dělala jako malá holka?

Myslím si, že když se chce, tak všechno jde a člověk se musí přinutit radovat se z pohybu, že nic není překážkou. Přivedla mě k tomu dcera, která kdysi bruslila stejně jako já – někdy v patnácti letech. Učila jsem ji úplné základy a pak si ji vyhlédl trenér v Liberci jako talentovanou. Jezdili jsme na různé oddílové závody a mysleli si, že v Liberci zůstaneme bydlet. Jenomže byt tenkrát nebyl k dispozici, tak jsme se přestěhovali do Tanvaldu. Manžel tady v okolí měl práci, dělal investora na stavbě několika vodních děl, třeba na přehradě Josefův Důl. Mysleli jsme si, že se pak někdy přestěhujeme, ale už jsme tady zůstali. Dcera je krasobruslařkou dodnes. 

A navíc trenérkou svojí maminky…

Já jsem padesát let nebruslila, leda občas nám tady zamrzl tenisový kurt, tak jsem tam sem tam zašla s vnukem jen tak ťapat. Jenomže pak jsme zjistili, že existují závody pro kategorii ADULT. Jsou tam soutěžící od 29 let a je to odstupňováno po deseti letech. Tyhle závody se konají v Oberstdorfu v květnu pravidelně každý rok. Dcera tam odjela, začala trénovat a jen se vrátila, říkala: „Mami, když budeš trošku trénovat, tak můžeš jet na ty závody taky“. Říkala jsem jí: „Prosím tě, padesát let jsem nebruslila, tak jaký jako závody?“

No ale v kolika letech jste vyrazila na první závody?

Bylo mně 71. A hned jsem získala zlatou medaili. Jsem ráda, že mě dcera přesvědčila. Říkala: „Mami, ty paní, co tam byly, neumějí víc než ty.“ Nějak mi to vrtalo hlavou, tak jsem si řekla, že si zkusím zabruslit v Jablonci na veřejném stadionu. A skutečně je to v tom mozku uložené… Jezdila jsem, dělala otočky, přešlapování i pozadu… nějak jsem prostě navázala a ono to šlo. To bylo v roce 2016. V létě jsme pak přijeli za dcerou a měla jsem jako dárek na stole balíček, kde byly ušité šaty na soutěž. Říká mi: „Příští rok jedeš se mnou.“ Takže první hotová věc byly ty šaty a boty. Od září jsem pak začala trochu trénovat, jezdili jsme do Turnova, kde se koná bruslení pro dospělé, respektive pro důchodce vždycky ve středu od 10 hodin, a tam bylo vždycky asi 10 důchodců, takže byl stadion celkem prázdný.

A co na to říkali, když vás viděli, jak tam točíte piruetky?

No, nejdřív tak koukali. My jsme se pak ale hned v roce 2017 vydali do Oberstdorfu. Dcera stála za mantinelem jako trenérka a říkala: „Mami, bojíš se?“ A já vůbec nevěděla, co mě čeká, takže jsem strach necítila. Soupeřek bylo asi osm a vůbec mě neznaly. Patrně si říkaly: „Přijela nějaká nová, odněkud z vesnice, tak co asi předvede?“ Ale já měla hned medaili. A tak to pokračuje každý rok. 

Dcera mi vybírá i hudbu pro jízdy, s trénováním je to trošku obtížné, protože žije ve Španělsku, takže mě manžel natočí třeba na video, pošleme jí to a ona mi pak řekne svoje připomínky. Nefunguje to jako s jiným trenérem, který by mě přímo viděl a řekl mi, co dělám špatně. Takže jako hlavního trenéra mám teď manžela. A teď jsme měli velký závod v Bormiu. Bylo to poměrně náročné, protože to je 850 kilometrů daleko. Tak jsme si cestu rozdělili, přespali jednu noc, abychom tam přijeli za světla a trochu si odpočali.

Však taky nemůžete rovnou vykročit na led…

No to opravdu ne. To jsou světové zimní hry, vlastně taková obdoba olympijských her. Olympijské hry jsou jen jedny, ty jsou pro mladé lidi. Ale tohle vlastně vypadá úplně jako olympijské hry. Je tam biatlon, skoky na lyžích, curling, hokej, běžky, sjezdy… všechno. Začíná to pondělkem a končí to až v neděli. My máme dva programy a jsou tréninky, za které si člověk musí zaplatit, objednat si led. Já jsem měla ještě ten poslední závod v neděli, takže už to bylo dost únavné.

A jste už po těch zkušenostech před závodem nervózní? Nebo už to berete, jako že si jdete jen tak zajezdit?

Vždycky je člověk trochu nervózní. Chcete předvést to nejlepší, co umíte. Kdybych byla třeba pátá a předvedla bych to, co umím, a věděla, že na víc nemám, tak bych asi byla spokojená, protože bych věděla, že víc nemůžu dokázat. Když ale vím, že toho dovedu víc, tak chci pořád to nejlepší.

SNAŽÍM SE LIDEM DÁVAT NADĚJI, ŽE MŮŽOU VŠECHNO.

Umím si představit, že v té vaší kategorii 70+ ve všech těch disciplínách soutěží bývalí sportovci. Prostě to dělali celý život jako vy. Ale můžou tam být i kategorie pro lidi, kteří třeba s krasobruslením začali až po čtyřicítce nebo po padesátce. Jak jsou ty kategorie uspořádané?

Na zkušenosti se vás nikdo neptá. Vy sama, když byste chtěla, se můžete přihlásit do některé kategorie na tyhle hry a záleží, co byste tam předvedla. Kategorie jsou rozděleny po deseti letech a pak ještě podle náročnosti na bronzovou, stříbrnou, zlatou. Pak je master a pak i master elitní skupiny. Moje dcera je třeba ve třetí kategorii, protože je od 50 do 60. To je třetí skupina. Pak je skupina od 60 do 70. A od sedmdesáti výš už není žádné věkové omezení. Takže dcera je – protože byla závodnice a mistryně republiky – v kategorii master elit. Ale nemusí se tam přihlásit. Kdyby chtěla, může se přihlásit i do té zlaté nebo stříbrné kategorie, kde by měla větší šanci na vítězství. 

Takže se dá i taktizovat? 

Dá. A hodně. Já jsem byla první rok v té bronzové kategorii a druhý rok jsem říkala dceři: „Janino, ale já budu ještě v té bronzové, viď?“ Opáčila: „Ne ne, půjdeš už do stříbrné, protože soupeřky nedokážou tolik, co ty. A to by tě těšila ta medaile v tak malé konkurenci?“

Takže dcera je přísná trenérka… Co pro vás ten pohyb znamená? 

Pohyb je pro mě především radost a dává mi do života určitý optimismus a elán. Cítím se dobře. Nemám čas přemýšlet, jestli mě něco bolí. Jenom řeším, jaké šatičky pořídit, co si tam vezmu na sebe a abych na ledě dobře vypadala.

Rozumím, ale jak už je člověk starší, tak prostě vždycky něco bolí. Jak s tím pracujete?

Já musím říct, že mě celkem nic nebolí. Ale měla jsem taky úraz. V Innsbrucku byly hry v roce 2020. Připravovali jsme se důkladně, jedli jsme vitaminy, aby člověk byl připravený, abychom neměli nějakou chřipku a podobně. Přijeli jsme do Innsbrucku, tam byl nástup všech sportovců, dostali jsme tam svařené víno, no a za dvě hodiny jsme přišli na ubytovnu a mně bylo pak celou noc špatně. 

V pondělí jsem měla mít trénink, tak jsem volala dceři, že nevím, jestli na něj půjdu. Ale pak jsem si řekla, že se musím jít aspoň podívat, jaký je led. Pak mi to nedalo, chtěla jsem si zkusit skočit, ale podklouzla mi noha a spadla jsem na rameno. Rukou jsem vůbec ani nehýbala. Odjela jsem jízdu i s tím bolavým ramenem. Nemohla jsem si ani pořádně obléknout šaty, ale řekla jsem si, že jsem tady přece kvůli závodům. 

Když jsem přijela domů, doktor na ortopedii řekl, že když už jsem stará, že se s tím stejně nic nedělá. Na magnetické rezonanci potom zjistili, že mám utržené šlachy, hrozná bolest. Takže jsem měla rehabilitace, abych tu ruku vůbec zvedla.

Vaším trenérem je manžel, někdejší vzpěrač. Jaký tréninkový režim má vaše žena, pane Přibyle?

Snažím se ji donutit, aby na ledě pečlivě a poctivě trénovala. Roky se starám o doplňky tréninků – to znamená dvakrát týdně hůlky do ruky a makáme tady do kopce na Špičák, aby ta fyzička byla. A musím se přiznat, že se to podařilo, protože i v tomto věku, když žena dojede volnou jízdu – je to zhruba dvě minuty – tak může docela klidně jet tu jízdu znova. Ale ostatní závodnice v jejích letech dojedou, sotva popadají dech a rychle si musejí sednout. Takže v tom vidím i určitou část úspěchu svojí ženy.

Jste na svoji paní pyšný? 

Abych pravdu řekl, slovo pyšný bych nevolil. Ale mám radost z toho, když má úspěchy, a držím se v tomto případě hesla, že není nad to mít doma spokojenou manželku.

Nikdo už si nemůže představit, že před osmdesátkou skočíte trojitý odpíchnutý rittberger. Jakým způsobem vlastně vypadají předepsané figury ve vašich volných jízdách?

My máme dva programy. Jeden je vyjádření na hudbu, k tomu patří kostým a máme v tom třeba jeden prvek, jeden skok a jednu piruetu, což se ani nepočítá bodově. První rok jsem jela na skladbu Na krásném modrém Dunaji. Měla jsem k tomu modré šaty, aby to všechno ladilo. 

A druhý program je volná jízda, kde si sestavíme program a máme v té naší skupině pět povinných skoků. U piruety musí být čtyři otočky, pak se to všechno počítá. Rozhodčí po skončení volné jízdy mají před sebou počítače a znova si tu jízdu pustí a zjistí, jestli ten dopad při doskoku byl čistý, dotočený. Já mám třeba nízkou piruetu. Někdy jsou závodníci nuceni dělat jednodušší věci – i když umím něco navíc, ale nepovede se mi to, nebudu mít body.

JE ÚPLNĚ JEDNO, KOLIK VÁM JE. ROZHODČÍ SOUDÍ PŘÍSNĚ.

Koukám, že se normálně soupeří na krev…? 

Já jsem si původně myslela, že u nás nad 70 let rozhodčí přivřou oči a řeknou si: „Jsou to babky, tak co?“ Ne, vůbec. Je to úplně jedno, kolik vám je. Soudí se přísně. Oni se na to podívají, zjistí, že pirueta neměla čtyři otočky, a máte body dolů. 

Je to docela nákladná věc, pronajímat si stadion na trénink a dorazit do Itálie na Světové hry. Platí vám to někdo? 

Neplatí nám nikdo nic, nikdo nám nepřispívá. Musím si sama kupovat led na stadionu v Jablonci. Nicméně bych chtěla poděkovat městu sportu Jablonec, které mi umožňuje dobré podmínky. Ale finančně je to samozřejmě dost náročné. Na těch hrách v zahraničí si musíme zaplatit ubytování na týden. Startovné je 200 eur a manžel jako doprovod, trenér platí 100 eur. Ale zase to, co tam člověk prožije, to vám dá hodně let k dobru. 

A co člověk prožije? 

Setkáváte se tam se všemi závodníky už od těch 29 let, někteří vám chodí fandit. Objímají vás, gratulují… A říkají často, že by taky chtěli jednou mít takovou kondici, aby v tom věku mohli bruslit. A já se zase snažím dávat lidem trošku naději, že můžou všechno. Že se mohou pokusit, aby tu radost měli jako my. U televize nesedíme, to ani náhodou. Teď máme závod až v dubnu, tak mezitím v zimě chodíme na běžky. 

Takže vy vlastně nemáte vůbec čas si odpočinout, protože vás manžel brzo vyžene na další tréninky.

Ano, trénink mám hned za pár dnů. To vždycky ráno připravím k jídlu, protože trénink je třeba v 11, tak předtím nic nejím. Nebo je trénink v jednu, což taky nejíme, protože přece jen před tréninkem se nenajíte. Domů přijedeme třeba ve tři nebo ve čtyři… ale už jsme si na to zvykli. A jinak tady máme na starost domek, takže uklízení sněhu, sekání trávy, stříhání tújí…

Já tady neustále zdůrazňuji váš věk, což se dámám nedělá, ale myslím si, že to je obrovská naděje pro lidi, kteří se prostě chtějí hýbat a něco dělat. Jste na těch závodech nejstarší.

Byla jsem nejstarší z celého světa. Starší tam teď nikdo nepřijel. Když jsme byli v Oberstdorfu, tak jedné Kanaďance bylo 80, ale ta letos nepřijela. Nevím, jestli ještě bude startovat. Máme na sebe kontakt, napsala mi, že mi přeje hodně úspěchů. Jsme díky těm závodům ve spojení s celým světem a máme z toho radost. 

Radost, zdá se, je vaše klíčové slovo. Co mi dá sport do života?

Myslím si, že to přispívá hlavně ke zdraví, protože mně třeba lidi řeknou: „No jo, ty se máš, ty jsi zdravá, tak můžeš sportovat.“ No jo, ale já jsem neseděla doma. Člověk pro to musí něco udělat. Někdy se vám nechce, ale musíte se prostě přinutit a udělat to, a pak je člověk spokojený. Říkám si: „Budu pohyblivá!“ A taky funguje myšlení, protože ten mozek taky pracuje. Takže si myslím, že to prospívá hodně.

Rozhovor k poslechu na webu Radiožurnálu