Martho, práce na Zátopkovi pro tebe prý byla nejsilnějším zážitkem z tvé dosavadní filmové práce. Řekla bys, že tě Zátopek změnil?

V ideálním případě je to tak vždycky. Co tě potkává, na čem pracuješ, to ti nějakým způsobem rozšiřuje obzor a způsobuje v tobě posun o kousek dál. Práce na Zátopkovi pro mě byl velký zážitek a poprvé v životě jsem byla blízko celému procesu vzniku filmu, protože jsem spíš zvyklá přijít ve chvíli, kdy je všechno připravené. Ačkoliv mám ráda, když se cítím být součástí kreativního týmu, nikdy jsem nebyla třeba u vzniku scénáře. Když jsem začala chodit s Davidem, už tenhle nápad v hlavě měl. A jsme spolu jedenáct let. Takže já celou dobu sledovala cestu, která byla dlouhá a trnitá, a samozřejmě se mě to celé nesmírně osobně dotýkalo. A dotýkalo se mě i to, když jsme s Vaškem Neužilem, který ve filmu hraje Emila, studovali životní příběhy Emila a Dany. Je to jako bys získala nové kamarády, kteří Ti do tvého života přinesou ten svůj a skrz ně něco zažíváš.

To se ale nakonec opravdu povedlo, protože s Danou Zátopkovou jsi se spřátelila.

To je silné slovo, které bych se z úcty k Daně nikdy neodvážila použít. Já jsem se s ní poprvé setkala během natáčení dokumentu o Emilovi, který připravoval David. Ale to bylo spíš formální setkání a já jsem se před ní i docela styděla. Pak jsem za ní byla v nemocnici spolu s oštěpařkou Bárou Špotákovou, která ji jednou za čas navštěvovala, a tam už jsme si povídaly víc. A později mě k ní na návštěvu brala Ivana Roháčková, která dřív působila na Dukle a starala se mimo jiné o to, aby bývalí sportovci měli všechno, co potřebují. Od jídla až po společenský kontakt. Myslím si, že pro Emila i pro Danu bylo přátelství důležitou životní hodnotou. Uměli být dobrými kamarády a vážili si svých kamarádů. A i jejich vztah byl víceméně hodně kamarádský. Dobré vztahy měla Dana i se spoustou mladých sportovců, kteří za ní později chodili a kterým dávala tvrdou, ale upřímnou zpětnou vazbu. Ti, kteří na tohle slyšeli, si jejího přístupu nesmírně vážili.

Foto Jan Bartoš

Co se ti vlastně vybaví, když se řekne jméno Dana Zátopková?

Síla. Ona měla velkou páru ve všech směrech. Byla to holka, která měla silný základ a na ten se postupně nabalovalo spousta dalších vlivů. Vyrůstala v rodině, kde byl pevný řád i láskyplnost zároveň. Její otec byl voják a její strýc dokonce ministr v Benešově exilové vládě v Londýně. Působila na mě jako pevný monolit silně zapuštěný do země, zatímco Emil byl spíš někým, kdo se neustále mihotá kolem.

Tobě je čtyřicet, Daně bylo v době vašeho setkání přes devadesát let. Sama jsem díky své práci spojené s domovy seniorů zažila situace, kdy jsem se s někým, komu bylo podobně jako Daně, poměrně sblížila a věk nebyl vůbec překážkou, prostě jsme si rozuměli. Vnímala jsi to podobně?

Myslím si, že je strašně důležité vnitřní nastavení člověka a jeho zvědavost. Když to máš, tak se dá říct, že věk je jen číslo, a ne skutečná informace, která o člověku něco vypovídá. Já mám třeba kamaráda, kterému je 87 let, nosí kožené kalhoty, je to velký frajer a vnitřně je mnohem mladší než spousta třicátníků, které mám okolo sebe. To, že je člověk z jiné generace, nepovažuji v přátelství za překážku. S Danou jsem bohužel měla docela krátký čas a málo prostoru a taky jsem si dávala pozor na to, aby neměla pocit, že ji chci nějak využívat nebo se na ni přisát. Měla jsem před ní v tomhle směru určitý ostych. A na druhé straně Dana, přestože byla velmi společenská, byla také zvyklá držet si určitý distanc. Ale rozuměly jsme si. Vždycky když jsme se sešly, tak jsme se něčemu hrozně smály. S ní byla neskutečná sranda. Měla hodně drsný humor, ve kterém šla vždycky až za hranu. Dál, než jsi čekala, a to bylo v něčem velmi úlevné. Nemluvě o tom, že si často dělala srandu z nemocí a ze stáří. Odcházela jsem z každé návštěvy s pocitem, jako by do mě někdo našťouchal neskutečnou dávku entuziasmu a energie. A vlastně jsem si díky tomu nedávno vzpomněla na to, jak jsem trávila čas se svou milovanou babičkou Zdeničkou na chalupě v Orlických horách. Bylo mi třeba devět nebo deset a jí asi sedmdesát a chtěla jsem po ní, aby mi vyprávěla, jaký byl svět, když byla mladá. A ona mi řekla: „Víš Marti, já mám vlastně od takových třiadvaceti pocit, že jsem úplně stejná a že se vlastně vůbec nic nezměnilo.“ A já si dodnes vybavuji ten svůj pocit malého dítěte, kterému se chce smát, protože mu to přijde úplně absurdní. Až teď, ve čtyřiceti, začínám chápat, že to takhle vlastně bude. Že budeš pozorovat, jak se mění svět okolo tebe a jak stárnou lidi okolo tebe a jak budeš překvapená, že i tvoje tělo prochází nějakými změnami a přicházejí třeba i bolesti a s nimi spojený nekomfort, ale mám pocit, že to vnitřní nastavení zůstává víceméně stejné. A bylo to tak i u Dany. Ona už hodně špatně chodila, byla v nemocnici, ale stejně na té posteli každý den cvičila a stříhala nohama jako s nůžkami. A říkala: „To já musím každý den několikrát. Báby tady leží, ale to já ne.“ Nebo měla takové to chodítko a Bára Špotáková jí říká, proč nemá to na kolečkách. A ona se na ni tak nevěřícně podívala a říkala: „No protože to by mi přece ochably i ruce, ne?“ Dana byla velmi rychlá, břitká a vnitřně se nevzdávala.

Postavit se systému a prokázat vnitřní sílu a odvahu neznamená, že se tě přestanou týkat i všechny každodenní bitvy.

Máš s Danou spojený nějaký zážitek, který se tě dotkl víc než ostatní a zůstává v tobě napořád?

Mám dva. U obou jsem se zároveň smála i brečela. Když jí bylo 97 let, tak jsem ji šla navštívit a ona mi řekla: „Hele Issová, pochopila jsem, že to bereš vážně, takže tady přede mnou poklekni a já tě pasuji svou čestnou náhradnicí. A jestli oštěp zradíš, tak tě budu chodit strašit.“ A já jsem si opravdu klekla a ona mi dala ruce na rameno a pak na hlavu. A druhý silný moment je z nemocnice, kam jí její přítelkyně Ivana Roháčková donesla polštář, na který nechala natisknout Emilovu rozesmátou tvář. A Dana ten polštář vzala, dala si ho pod záda a řekla: „No tak jsem zas po dlouhé době dostala Ťopka do postele.“ Oba tyhle momenty se do mě hluboko vryly.

Jak jsi vlastně prožívala Dany odcházení?

Dana byla od října 2019 v nemocnici a zemřela v březnu 2020, tedy v době, kdy se poprvé objevil covid. Mám pocit, že se zkrátka rozhodla odejít vědomě, protože v té době za ní ani nemohly chodit návštěvy, na které byla zvyklá. Vnímala jsem ji jako člověka nezměrné vůle a dovedu si představit, že si řekla, že za těchto okolností není důvod tady déle zůstávat. Odešla velmi klidně a bez velkého fyzického trápení.

Změnila tahle zkušenost tvůj vztah ke stáří a odcházení?

Je zajímavé, že na to, jak málo jsme se znaly, mi Dana v životě citelně chybí a cítím po ní prázdné místo. Jen to vědomí, že setkání ve fyzické rovině, tak jak ho známe, už neproběhne! Na druhé straně jsem si uvědomila, že tyhle pocity jsou jen naše, těch, kteří zůstávají. Ti, co odešli, už jsou propuštěni. A také hodně záleží na tom, co si představuješ, že je potom. V tomhle směru já jsem celkem v klidu, protože si říkám, že není možné, aby se vše dělo jen nahodile. Jsem přesvědčená, že existuje určitý systém, který nás převyšuje, a že se všechno děje tak, jak má. A proto vím, že Dana je v pořádku a stesk, který cítím, je jen moje chuť ji vidět. Pravdou je, že jsem hodně zvědavá, jak tohle budu jednou zpracovávat u svých rodičů. Tam je pro mě smrt téma, které mě občas, ve slabých chvilkách, přepadne. Ale nedávno mi vyprávěla moje švagrová, které loni zemřel tatínek, že to byl zážitek bolestný, ale zároveň krásný a silný především, protože u něj celou dobu byla, držela ho za ruku a měla možnost prožít celý ten proces. Díky tomu žije s pocitem, že všechno bylo tak, jak mělo být, a nic nezůstalo neuzavřené.

Je škoda, že jsme se od stáří a odcházení tak odstřihli.

Přesně tak. My jsme se o to dobrovolně připravili a to způsobilo vykolejení. Umět žít s vědomím toho, že jednou odejdou tvoji prarodiče, rodiče a nakonec i ty, je obrovská hodnota a vědomí konce je pro život nesmírně důležité mysterium. Lidé si vytvořili pocit, že všechno řídí a že se všechno na světě děje kvůli nim. Ale to s sebou nutně nese pocit sevření, které povolí až ve chvíli, kdy člověk pochopí, že je součástí něčeho, co ho přesahuje, a že nepracuje jen pro sebe, ale přispívá svým konáním k něčemu většímu. To mi dává velký klid.

Mám to podobně. A hlavně přispívat k něčemu většímu člověk může i v naprosto běžných, každodenních situacích už jen tím, jak se k nim staví. Já jsem nedávno seděla v restauraci, kam přišel můj oblíbený malíř. Starší pán, který kdysi emigroval, a tak ho tady moc lidí nezná. Měl zrovna v Praze výstavu, tak přijel. Chvíli jsem váhala a pak jsem za ním šla a řekla mu, že jsem jeho výstavu viděla dvakrát, že se mi moc líbila, a že mu děkuji. Tyhle drobnosti mi vlastně přijdou čím dál tím důležitější pro život.

Martha Issová (nar.  1981), česká televizní, filmová a divadelní herečka. Její domovskou scénou je od roku 2006 Dejvické divadlo. Mezi její nejznámější filmové role patří Ofka ve filmu Děti noci, za kterou byla oceněna na karlovarském filmovém festivalu. Nominaci na Českého lva za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli jí přinesl film režisérky Alice Nellis Tajnosti. Poslední významnou filmovou rolí je postava Dany Zátopkové ve filmu Zátopek. Se svým manželem, režisérem Davidem Ondříčkem, vychovává dvě dcery. Devítiletou Františku a tříletou Emilii. Jejími rodiči jsou česká herečka Lenka Termerová a režisér Moris Issa.

To je skvělý! Člověk má tohle dělat. Já jsem šla asi před čtrnácti dny po Letné a byla jsem zamyšlená a měla jsem pocit, že se mi nic nedaří, že jsem špatná matka, že nejsem schopná zorganizovat si svůj život a všechno mi protéká mezi prsty a nic nemá smysl. A potkala jsem nějakého mladého kluka, který mě zastavil a říká: „Já vůbec nechci být nějak vlezlej, jenom vám chci říct, že jste skvělá. Mám strašně rád, co děláte, a mám radost, že jsem vás potkal. Jenom jsem vám to chtěl říct.“ Říkala jsem mu, že ani neví, co pro mě v tu chvíli udělal. Říct druhému něco hezkého je potěšující a správné. Vždycky. Je to něco, z čeho čerpáme energii.

Je to tak. Proč myslíš, že se tak často objevuje věta, že tohle Češi neumějí?

Jsme malá země a s tím je zkrátka spojená i určitá malost. Neruda měl myslím na tohle téma nějakou báseň o žábách v kaluži. Jsme v tom našem ďolíčku, málo z něj vylítáváme ven a máme pocit, že svět je jen tohle, co žijeme my. Ale tak to není a člověk se může rozvíjet třeba tím, že cestuje a potkává lidi, kteří sice řeší úplně jiné situace, ale pocity mají ve výsledku stejné. A to je něco, co nám dává nadhled. Uvědomění, že moje trápení je sice moje, ale že ve vesmíru se kvůli němu nepohne ani lístek. To je osvobozující a umožňuje to člověku žít v lehkosti.

Klid a sílu získávám hlavně díky přírodě, cestování, společenství lidí, které miluji, čtení, umění a józe.

Jsem ráda, že jsme se se takhle spontánně vlastně dostaly k tématu životní rovnováhy. Pro mě je totiž celý film Zátopek o rovnováze. Dozníval ve mně ještě pár dní po zhlédnutí a připomněl mi větu, která mě provází už spoustu let: „Každý, koho potkáš, svádí bitvu, o které nevíš vůbec nic. Buď laskavý. Vždycky.“

To je hezké, že to takhle vnímáš, protože já si také myslím, že tohle téma je tam hodně silně přítomné. A není tam proto, že bychom ho tam chtěli za každou cenu dostat, objevilo se přirozeně. Myslím si, že Emil Zátopek cítil spoustu věcí správně a nebyl necitlivý člověk, jenom zkrátka nebyl v některých věcech statečný a neměl vnitřní sílu, aby se jim postavil. Byl to kluk z osmi dětí z chudé rodiny z Kopřivnice, který chtěl být nejlepší v tom, co mu šlo, a svou houževnatostí, umanutostí, pílí a touhou dokázal posouvat limity. Jenže v životě je vždycky něco za něco. A vždycky je to otázka naší volby. Je pro mě nesmírně cenné, jak David Emilův příběh vypráví, protože je v něm velmi dobře vidět, jak byl silný i slabý zároveň. Pokud chtěl dělat něco, pro co měl mimořádné nadání, tak se zkrátka musel v tom systému smočit. Musel. A já jsem člověk, který má pro selhání druhých pochopení. A víc než to, abych na ně ukazovala prstem, je pro mě důležité vidět, jak se ke svému selhání postaví a jestli ho dokážou vynést na světlo.

Foto Jan Bartoš

Často přemýšlím o tom, jestli lidé, kteří Zátopka nebo další s podobným příběhem soudí za to, že se nepostavili proti systému, jsou lidmi, kteří odvahu, kterou očekávají od jiných, prokazují třeba ve svém osobním životě. Postavit se systému a postavit se vlastním temným stránkám a výzvám s nimi spojeným vyžaduje sice jiný druh odvahy, ale troufla bych si říct, že podobně náročné je jedno i druhé.

Já určitou zahořklost, speciálně třeba u disidentů chápu, protože spousta věcí právě pojmenována a na světlo vynesena nebyla. Hluboce obdivuji ty, kteří se systému dokázali postavit, ale někdy to znamená, že pak propadneš pocitu, jako by ti svět něco dlužil. Jenže postavit se systému a prokázat vnitřní sílu a odvahu neznamená, že se tě přestanou týkat i všechny každodenní bitvy. Ty svádíš pořád, nikdy neskončí a tvoje hrdinství není ochranným štítem proti nim. A to je možná i odpověď na tu tvou první otázku, jestli mě Zátopek nějak změnil. Bývala jsem radikálnější, ale čím víc jsem poznávala jeho příběh a čím víc jsem znala jeho každodenní bitvy, tím větší pochopení pro jeho selhání jsem měla.

Jak zvládáš svoje každodenní bitvy ty, Martho?

Když jsem byla dítě a teenager, hodně jsem si vymýšlela a dělala jsem se lepší, než jsem byla. Později mi došlo, že to není dlouhodobě udržitelný ani komfortní stav, protože člověk pořád čeká, co na něj kde vypadne, a je to šíleně vyčerpávající. Dneska je mým klíčem k nějaké vnitřní rovnováze to, že se snažím žít, mluvit a konat v souladu s tím, co považuji za správné, a být co nejupřímnější sama k sobě, abych věděla, kdo jsem a kde se nalézám. To je něco, co potřebuji. A klid a sílu získávám hlavně díky přírodě, cestování, společenství lidí, které miluji, čtení, umění a józe. A dlouho už kolem mne obchází transcendentální meditace. Ještě jsem s ní nezačala, ale po přečtení autobiografické knihy mého oblíbeného Davida Lynche Místo snění jsem si říkala, že těch impulzů už je tolik, že to musím zkusit!