Čekáte dláta, pilky a vrtáky, ale hned za kuchyní vás uvítá fotografický ateliér. První štace na prohlídce legendární říše varhanáře Michka. Tady se fotí varhany, kousek po kousku. “Jsem povinen dodat s nástrojem i restaurátorskou zprávu. Fotky neodbývám, protože mě reprezentují,” vysvětluje Dalibor Michek smysl svého počínání a ukazuje na špičkovou výbavu. Během let dosáhl i ve fotografování varhan skutečného mistrovství.

Probíráme se jeho fotografiemi a před očima se zjevují neskutečné makro záběry detailů píšťal, traktur, vzdušnic, manubrií, klaviatur, vidíme stopy po dlátech starých mistrů a dírky po červotoči, celý neznámý vesmír se otevírá. Jako když se díváte na fotografie vzdálených galaxií a hvězdokup. Kontrast, plasticita, dokonalá hloubka ostrosti. Jedinečné.

“Váhal jsem mezi fotografií a varhanářstvím. Byl jsem muzikant, hrál na hoboj v jihlavském orchestru, ale věděl jsem, že chci něco jiného. Fotografii jsem se věnoval intenzivně především koncem 70. let a začal mít úspěchy zejména s portréty,” říká a vytahuje obřadně z knihovny zašlé černobílé zvětšeniny: fotograf Vilém Reichmann, básník Oldřich Mikulášek, malíři Jan Bauch a Josef Jíra. Nakonec ale, varhany zvítězily.

Mezi píšťalami

Po pětatřiceti letech naprosté umanutosti a touhy dělat věci ne dobře, ale nejlépe jak to jen lze, se v odborných kruzích doma i ve světě o mistru Michkovi již ví. A on ví, že se ví. V roce 2008 se stal členem nejprestižnější varhanářské asociace světa zvané ISO. “Já měl radost, když jsem se to dozvěděl,” popisuje mistr Michek a pokračuje: “Vy nevíte, co to znamená. To je pozvání mezi elitu. Tam nelze podat přihlášku! Oni si o člověku sami zjišťují informace a potom mu případně členství nabídnou. ISO sdružuje přibližně 300 varhanářů z celého světa, z východní Evropy je jich tam pouhá hrstka,” dodává.

A vaše první setkání s varhanami? “Už jako dvanáctiletého mě otec přivedl do dílny ke Kotrbům, to byli restaurátoři a řezbáři v Brně na Petrově. Zbláznil jsem se do jejich řemesla, byl jsem u nich pečený vařený. Scházela se tam navíc vybraná společnost tehdejšího Brna, lidé, kteří poté počátkem sedmdesátých let přicházeli při politických čistkách o práci. To byla moje škola, ” vzpomíná mistr Michek a pokračuje: “Chtěl jsem to dělat, ale tehdy nebylo možné, aby samostatně pracující mistr někoho vyučil, nesmělo se to. Táta byl hornista ve filharmonii a měl známé na konservatoři, tak jsem šel studovat hru na hoboj. Nikam jinam by synka politicky nekorektního otce nevzali.”

Dalibor Michek se po ukončení studia a po vojně živil jako hráč v jihlavském činoherním orchestru a čekal až se uvolní lepší místo v Brně. Přes kolegu klarinetistu se ale dostal k varhanám a už se nepustil: “Muzikantský svět nebyl můj. Byl jsem řemeslník. Pro mě byla vždycky dílna sakrální prostor. Už od těch Kotrbů.”

“Tak jsem se učil, s kolegou klarinetistou provozoval napůl ilegální varhanářskou činnost a drželi jsme se jihlavského divadla, které nám pro ni poskytovalo krytí  Každý v té době musel mít totiž razítko v občance, jinak mu hrozil arest. My neměli štěstí jako houslaři, kteří skrze jakési sdružení mohli svoji činnost provozovat oficiálně. Až v roce 1988, zavedl bolševik cosi jako živnost, takzvanou  sousedskou výpomoc. Předseda MNV v Puklicích mi dal potvrzení, že mí sousedé potřebují opravovat varhany. To bylo sice pro smích, ale já mohl dát výpověď z divadla a dělat na svém.”

Konečně volný

“A šlo to v té době tak dobře, že jsem se v létě 1989 dostal poprvé do Bavorska a vzal tam vzorek píšťal. Když je uviděl varhanář Georg Jann v Allkofen, hned takové chtěl a po následném převratu i dostat mohl. A tak jsem si koncem března 1990 přivezl první auto. Jako první tady široko daleko,” nadšeně vzpomíná na začátky skutečného podnikání mistr Michek a dodává: “Byl to Ford Granada, velké, krásné auto. Obrovský skok z Wartburgu do opravdu luxusního vozu. Za náruč píšťal, kterou jsem jim vyrobil a propašoval! Úžasná euforie nejenom z faktu, že bolševik šel dolů z hrušky a že nám do věcí nikdo nebude kecat…”

Dalibor Michek pracoval poté pro německé a francouzské varhanáře více než patnáct let. Učil se, stával se postupně komplexním odborníkem, zažraným a neústupným. Složitému oboru na pomezí umění a řemesla propadl. Nadešel ale čas a skočil do nejistého a hůře placeného podnikání tady v České republice. Proč? Prý nemohl snést pohled na desítky chátrajících skvostných nástrojů u nás doma. V roce 2005 má za sebou již první  úspěšnou akci – restaurování varhan v zámecké kapli v Litomyšli, za zlomek toho co by dostal venku. Zahraniční zákazníky postupně odstříhával, až nezbyl žádný.

Mezitím českých a moravských nástrojů přibývalo. Trpín, Olešnice, Vranov nad Dyjí, Jinošov, Lelekovice a další. Legendou se stala obnova evropského unikátu, nástroje v Doubravníku na Tišňovsku. “O těch varhanách jsem věděl. Byly vzdáleným dráždidlem. Nejlépe dochované dílo proslulého moravského varhanáře Jana Výmoly staršího z roku 1760,” objasňuje nadšeně význam sedmiletého úsilí mistr Michek. Vyhrál konkurs – nejnižší cenou – a Doubravník se stal jeho “opus magnum”. Na dokončené varhany v roce 2013 zahrál slavný Ital Andrea Marcon, v kostele se tehdy tísnilo šest set lidí.  V obnoveném měkkém barokním zvuku dodnes mnozí vidí důkaz vítězství ducha nad hmotou.

Rekonstrukce nehmotného

V čem je ale tohle řemeslo, nebo umění tak složité? Dalibor Michek, teď již v dílně mezi píšťalami trpělivě vysvětluje: „K tomu aby bylo možno dělat tuto práci na špičkové úrovni, je nutná syntéza vědomostí z více oborů. Obecná historie, dějiny hudby, znalost starých nástrojů a jejich mistrů, intonování, technická zručnost, akustika… A nad tím vším se vznáší otázka. Jaký ten který nástroj má mít výsledný zvuk? To nikdo přesně neví, neboť nahrávky z časů stavby zmíněných nástrojů neexistují. A právě to by měl restaurátor na základě dochovaných důkazů poznat.“

Restaurátorský přístup, ke kterému dospěl, vysvětluje Michek v porovnání s německou varhanářskou tradicí. Je maximálně pokorný k původnímu tvůrci varhan a pokud to lze, snaží se respektovat i jeho drobné chyby. „Němci jsou obvykle toho názoru, že všechny pozdější zásahy, které byly na  nástroji provedené, jsou taky památné a tedy zachování hodné. Nesouhlasím s tím a snažím se o obnovu původního stavu, pokud jej znám.“

A dále pokračuje: „Jsou tu i technické rozdíly: oni třeba málo používají konzervátorské metody, které jsou u nás běžné. Když máme dřevo sežrané červotočem, ponoříme ho do pryskyřice, necháme vyschnout, ono ztvrdne a má  před sebou další léta života. Němec ale přijde, řekne, to je moc špatný, tohle se rozpadá, vezme pilu, vyřízne to a dá tam kus nového dřeva. Nemohu říct, že my to děláme dobře a oni blbě. Z hlediska řemesla jsou pravdivější oni. Tak by to totiž varhanáři řešili i v dobách minulých. Já dělám něco, co dřív nebylo zvykem, v tom je to méně kontinuální. Restauruji zvuk varhan jaký měly v době svého vzniku. Ctím, že je to nástroj svého tvůrce. Jsem pokorný vykonavatel jeho vůle. Prostě tomu chlapovi sloužím.“

Už se šeří, do oken dílny padají poslední zbytky dne a on pokračuje o varhanářství, častém tanci na jehlách. „Skláním se před tvůrcem, a proto chci zachovat co nejvíce původního materiálu. Zároveň potřebuji, aby ta věc co nejlépe fungovala, a to je někdy v příkrém rozporu. Když jsou třeba píšťaly hodně špatné, budou varhany hrát tím líp čím víc jich vyřadím. A je třeba rozhodnout, zda vyměnit ještě tuhle a nebo to skousnout – hraje sice hůř, ale je původní… Kde udělat červenou čáru pod kterou se nedá? A v tom je ten celý fór!  To se nikde nedočtete, ani vás to nikdo nenaučí. Ale cecek boží vám to nějak dá. Když si to zasloužíte…“

Traduje se o vás, že dokážete rozeznat zvuk konkrétních varhan v autě při chraplavých reproduktorech, ptám se. „Tak to je legenda,“ praví mistr a dodává: „Pravda je, že zvuk varhan, na kterých jsem dělal, většinou poznám. Ne ovšem v autě. U ostatních poznám přibližně z jaké oblasti jsou a z jaké doby. Mám také cosi jako profesionální deformaci. Když poslouchám nahrávku, slyším především chyby.“

Už je tma. Čas na poslední otázku: Máte nástroj snů, který si silně přejete ještě udělat?

„Bohužel, všechno nestihneme, ještě je tady několik desítek špičkových nástrojů, velevzácných, o kterých víme, že už nemají šanci na záchranu. Je potřeba je aspoň zdokumentovat, aby příští generace viděly, jací jsme byli pitomci a co všechno jsme nechali zničit. Určitě bych ale chtěl restaurovat  varhany v Dubu nad Moravou, zase dílo pana Výmoly. Protože jsou velké a krásné.“