Coby novinářka jsem rozhovorů s osobnostmi dělala už stovky. Ale jen u jednoho člověka jsem se mírně styděla. Vedle Olgy Knoblochové, předsedkyně Unie kosmetiček a zakladatelky firmy Dermacol, jsem si připadala jako Popelka a to přesto, že nás dělí věkový rozdíl čtyřiačtyřiceti let. Já byla uhoněná, bez nalíčení, s kruhy pod očima. Ona byla ta hezčí a já z ní nemohla spustit oči. Měla jemný make-up a zkušené nalíčení, které člověk ani nezaznamená, vidí jen výsledný efekt. Krásnou pleť, vyčesané vlasy a oblečení a vystupování pravé dámy. První otázka proto nemohla být jiná: proč Češky na rozdíl třeba od Španělek nebo Francouzek stále moc neumí stárnout, a místo aby přemítaly, co si koupit na sebe a jak se cítit dobře ve svém těle, řeší slevy v Lidlu?!

„Částečně za to může samozřejmě těch čtyřicet let před revolucí, kdy se české ženy na rozdíl třeba od Maďarek jen špatně dostávaly ke kvalitní dekorativní kosmetice. U nás tehdy nebylo nic, jen Max Factor v Tuzexu. Krášlící kosmetika vlastně neexistovala. Člověk tehdy na ulici jen málokdy potkal hezky upravenou ženu, která jde do práce. Taky se mě jednou ráno v tramvaji jeden muž zeptal, kde pracuju, když jsem tak hezky upravená… Ale je to dáno i výchovou v rodině. A v neposlední řadě mají české ženy trošku hendikep – Španělky, Portugalky, Italky a další ženy z jižních národů mají od přírody jinou pleť. Díky slunci a moři mají méně problematickou pokožku než národy bez moře a bez slunce, takže i bez velké snahy vypadají dobře,“ říká žena, která naučila české ženy malovat se. Sama měla základ v rodině dobrý. Maminku totiž prakticky nikdy neviděla neupravenou. Než tatínek a všechny děti vstaly, maminka měla ráno pro sebe a namalovala se a upravila tak, aby měla od začátku hezký den. „Když jsme pak seděli u snídaně, ona už byla upravená, měla dobrou náladu a usmívala se. Ne jako ta dnešní rána, kdy na sebe všichni štěkají, jsou nervózní a spěchá se někam. Pravda je zkrátka taková, že když si ráno dáte tu práci a zkrášlíte se, celý den je jiný. Hezčí. A to jsem si s sebou odnesla do života,“ říká.

Má však smysl snažit se být hezká, když žena ovdoví, je v důchodu, takže nemusí ven mezi lidi, pokud sama nechce, a za celý den ji třeba vidí na vesnici jen její pes, králíci a slepice? „Samozřejmě že ano! Nekrášlíme se přece kvůli mužům, nebo kvůli sousedům, ale kvůli vlastnímu dobrému pocitu. A věřte mi – je to úplně jiný pocit, když žena začne den krásně upravená,“ vypráví Olga Knoblochová.

Její osud je námět na román. Vdávala se brzy a brzy se jí taky narodil syn. Psal se rok 1958, když se v Praze chystalo otevření Ústavu lékařské kosmetiky, který prakticky ze země vydupala lékařka Květena Čermáková. Byl to svého druhu zázrak, protože socialistická žena se přece nelíčí, pro ni je důležité plnění norem v práci a péče o rodinu… Jenomže malým fíglem, tedy poukazem na to, že podobný kosmetický ústav už zřídila i Moskva, se i u nás povedlo zdánlivě nemožné. Mít místo, které sloužilo jen kráse.

Ústav předběhl svou dobu. Sídlil v luxusních prostorách paláce Adria v Jungmannově ulici v Praze. Měl celkem sedmnáct kosmetických boxů, starožitný nábytek, vedle šatny se ženy mohly prohlédnout v benátských zrcadlech, a v době umakartu byl v čekárně perský koberec. A to vše obložené dřevem. Kosmetičky a dermatoložky se o ženy staraly i večer nebo – nevídáno – o víkendech. „Měli jsme skvěle vybavenou laboratoř, sálek plastické chirurgie, pokoje na přespání pro pacientky, kadeřnictví, tělocvičnu, místo na masáže, parní skříně na hubnutí, lékárnu, kde nám míchali vlastní masky…,“ vypočítává Olga Knoblochová. Sama dostala nabídku jít do ústavu ještě před jeho otevřením, a tak se rodačka z jižních Čech ocitla v Praze. Stala se zakládajícím členem slavného kosmetického ústavu, jediného v tehdejším Československu, kde se na ošetření čekalo i dva roky. Manželství nevydrželo, zato práce ji držela nad vodou. A byla v ní tak dobrá, že jezdila líčit i manželky prominentních politiků. Například ženu Lubomíra Štrougala. „Říkaly mi, že mi závidí mou svobodu, že si dělám, co chci a co mě baví. Kdežto ony byly jen manželky politika a musely plnit roli, která se od nich očekávala. Tedy stát mužům po boku a usmívat se,“ vzpomíná.

Z velkého světa však bylo jen kousek do kravína. Kosmetičky z ústavu totiž jezdily i do zapadlých vesnic a učily ženy třeba i v kravíně, jak být krásné. A ženy na to dodnes nezapomněly. V časopise Blesk pro ženy čtenářka Evža před časem vzpomínala, jak jí Olga Knoblochová změnila život. Díky make-upu se totiž v patnácti letech naučila zakrývat svou vrozenou vadu kůže v obličeji. A znovu našla sebevědomí. „Věřím, že i díky tomu mám manžela, s nímž jsem už sedmatřicet let,“ popsala.

Á propos make-up… Právě na přání jedné z pacientek, respektive matky pětileté holčičky, která měla na jedné straně tváře vrozenou vadu kůže, vznikl Dermacol. Derma – jako kůže, – col, jako colour, tedy barva. „Oheň, jak se lidově říká této kožní vadě, jsme tehdy neuměli léčit, takže jsme se spojili s filmovým studiem Barrandov a požádali jejich chemika, jestli by neuměl udělat takový krycí krém, který by vadu překryl. A povedlo se,“ líčí Olga Knoblochová prapočátek firmy, která o pár let později vydělávala Barrandovu 120 milionů ročně a financovala tak celou řadu filmů a premiér. Mimochodem: těch 120 milionů vydělávali ve třech. Ona, jako propagace, chemik a účetní ekonom.

Psal se rok 1965 a o tři roky později koupil licenci na Dermacol i slavný Hollywood. V Evropě to byl tehdy krycí make-up první a jediný. Není divu, že v roce 1972 Olga Knoblochová dala přednost práci pro Dermacol. Jezdila po světě, vydělávala velké peníze, dělala, co ji naplňovalo, tedy učila ženy, jak být krásné, a setkávala se také s manželkami státníků či slavnými herečkami… Jen v soukromí se nedařilo. Druhé manželství ztroskotalo na tom, že žili v domácnosti s tchyní. V sedmatřiceti letech si proto Olga Knoblochová řekla, že to nemá zapotřebí, a když manžel jen jako lekci na popud své matky podal žádost o rozvod, řekla ano. To chtělo odvahu. Dost odvahy. Druhý rozvod a zůstat sama se třemi dětmi, když se psala léta sedmdesátá… Jak to dokázala, zvládat náročnou práci a tři děti? „Byla to otročina. Ale mám jeden dar. Umění dobré organizace času. A taky nepotřebuju moc spát, to mám z dob, kdy jsem brzy ráno vstávala na tréninky krasobruslení, takže jsme všechno zvládli, za pomoci mých rodičů. A byla jsem spokojená,“ říká dnes. Už se nikdy nevdala, ale ne proto, že by neměla nabídky. Tu jednu velmi podstatnou jí udělal cestovatel Jiří Hanzelka. „Léta jsme byli přátelé i s jeho ženou. Když zemřela, pořád jsme se navštěvovali. On zavolal: co děláš? Přijeď, nechci být sám… Nebo jsem volala já: Mám buchty, přijď… A tak dlouho jsme se navštěvovali, až jsme se sestěhovali,“ směje se. Léta spolu žili jen tak, na psí knížku. A když byl Jiří už hodně nemocný, chtěl svatbu. Řekla mu ne. Kvůli dětem. Bála se, že by to nepochopily, když Jiří byl na smrtelné posteli.

Děti jsou dávno dospělé a dcera Isabella Henčlová jde v jejích stopách a je také kosmetičkou a vizážistkou. Napsaly spolu knihu o kráse. Nežárlí dcera na svou slavnou mámu? „Občas odsekne: kdepak, jeď si tam sama, stejně chtějí Tebe,“ směje se Olga Knoblochová. „Ale na to já jí říkám: holka, já tady věčně nebudu, musíš to převzít po mně…“ Že by se však chystala v osmdesáti letech na odpočinek, to nehrozí. Už jen najít si čas na rozhovor, je pro ni v jejím zaplněném diáři těžké. Ostatně: když přišla revoluce, šla sice teoreticky do důchodu, ale prakticky založila Unii kosmetiček. Tu vede dodnes. Také přednáší v akademii, která učí nové kosmetičky, a její žačky ji milují. Nedivím se. Až ji potkáte v Kardašově Řečici, jak si to hasí na kole na nákup, dobře si ji prohlédněte. Bude určitě dokonalá. Co nám brání být jako ona?