Paní Dytrychová se totiž už několik desetiletí úspěšně věnuje výjimečnému oboru lidské činnosti
– zvonařství. Laik by předpokládal, že tak prastaré a unikátní řemeslo, jakým je zvonařství, se v rodinách dědí po staletí z generace na generaci. Ovšem tradice českých zvonařských dílen byla po bitvě na Bílé hoře přerušena a v Čechách a na Moravě převládl vliv německých zvonařských rodin. Až do začátku druhé světové války zde kromě jedné žádná česká zvonařská dílna nebyla a po únorovém puči byla zavřena i ta poslední. V roce 1949 si jistý pan Dytrych v Brodku u Přerova,
který zde původně provozoval pražírnu kávy a po válce začal vyrábět hliníkové soupravy dveřního a okenního kování, všiml nepěkného tónu puklého umíráčku na věži místního kostela. S vervou sobě
vlastní se pustil do práce a do roka se na věži brodeckého kostela houpal nový zvon, ačkoliv pan Dytrych neměl dosud s výrobou zvonů žádné zkušenosti a informace o správné technologii se sháněly jen těžko. 1. květen 1950, kdy osmdesátikilový zvon poprvé zazněl, je tak pokládán
za datum vzniku zvonařské dílny rodiny Dytrychů.

BRONZOVÉ BÁBOVKY

Ovšem doba podobným experimentům dvojnásob nepřála; rozjíždět na počátku padesátých let – kdy se s živnostníky jednalo jako se zločinci a komunisté se navíc ve snaze sekularizovat společnost nebáli jít přes mrtvoly – soukromou dílnu s artefakty určenými primárně pro religiózní účely, se zdálo být jako sebevražda. Vše, co se týkalo církve, bylo ničeno a likvidováno. A tady si v Brodku u Přerova vzpomněl jeden člověk, že bude dělat zvony – nikoho se neptal, a začal je lít, jako kdyby pekl
bábovky! Setkal se samozřejmě s nepochopením úřadů a začala velká perzekuce naší rodiny, vzpomíná na nelehké začátky rodinného podniku paní Dytrychová. V té době pracovali v dílně jen její rodiče, kteří byli ve skrovných podmínkách schopni vyrobit jen zhruba patnáct zvonů ročně.
Přesto se věc na malé obci nemohla ututlat a brzy na ně dopadla pěst dělnické třídy. Přišli k nám z národního výboru, že jdou zavřít dílnu a rozbít formy. Tatínek se postavil do vrat, roztrhl si košili na prsou a řekl:  šTo byste mě museli napřed zastřelit! ˜ Několikrát ho pak odvedli, čtyřiadvacet
hodin vyslýchali a dobitého hodili za vrata. I já jsem jako jedenáctiletá holčička absolvovala
několik křížových výslechů. A po celém okolí jezdilo auto s tlampačem, ze kterého se ozývalo, že je Dytrych vatikánský agent a člověk, který vzdoruje lidově demokratickému zřízení, vypráví paní
Dytrychová.

OBJEVENÁ LÁSKA A ZTRACENÝ VOSK

Ani tyto mimořádně nepříznivé okolnosti však nedokázaly odradit pana Dytrycha, aby se vzdal svojí dílny a hlavně nově objevené lásky ke zvonům. Po tři roky od ulití prvního zvonu, který dělal ještě metodou na ztracený vosk (falešný zvon se vysoustruží z homole vosku, oplácá se hlínou,
vosk se pak rozpustí a do formy se vylije zvon), hledal efektivnější postup. Nakonec se k němu díky své buldočí povaze dopracoval a povedlo se mu posléze i dojít nejvyššího profesního uznání; v roce 1960 na něj nepřející komunistické úřady poslali kolaudátora zvonů, profesora Jaroslava
Dobrodinského, v naději, že tato největší autorita v oboru domněle amatérskou výrobu okamžitě z moci úřední ukončí. Jenže nesmlouvavý profesor ke svému úžasu shledal, že Dytrychovy zvony snesou ty nejpřísnější nároky: Dvě hodiny mlčky přikládal na tunový zvon, který zrovna visel nad jámou, jednu ladičku za druhou a zkoušel tóny. Potom řekl:  šPane Dytrychu, považujte tento okamžik za historický; zrodil se nový český zvonař, říká paní Dytrychová s pohnutím v hlase. Léta hrubého zacházení si však vybrala svou daň: její otec sice ještě stačil v roce 1963 vstoupit do Svazu výtvarných umělců, ale do Filadelfie, kde měl odlít nový Zvon svobody, už se mu odletět nepodařilo; v roce 1965 ho ve věku 53 let na vrcholu tvůrčích sil skolil třetí infarkt.

MIXÉRY PRO BURLAKY

Po otcově smrti převzala dílnu jeho žena (matka paní Dytrychové) a tehdy dvaadvacetiletá Marie jí s provozem vydatně pomáhala; otec ji od jejích jedenácti let brával do dílny s sebou, takže o výrobě zvonů věděla mnohé už od útlého dětství. Kdybyste mě postavili na pole, dali mi lopatu, krumpáč a lžíci, k tomu trochu slámy, koks a dřevo, a můžu začít. Jako můj otec, usmívá se paní Dytrychová. Ovšem metody, kterými postupoval její otec, se jí brzy začaly zdát zastaralé a zbytečně namáhavé, a tak i přes odpor matky, která tyto novoty nesla s nevolí a lpěla na původních technologických postupech, se jí podařilo zavést řadu vylepšení. Možná se zde projevila i ženská logika, protože jedním z prvních zlepšováků byl mixér na hlínu. My jsme tehdy všechno dělali ručně jako burlaci. Sama jsem si musela hlínu nakutat, rozmočit, rukama uhníst a ještě pak vymodelovat. Odmítala jsem se takhle dřít ve 20. století, tak jsem si vymyslela mixér, vysvětluje paní Dytrychová. Po skončení mateřské dovolené studovala tři roky Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, ale když se matce zhoršilo zdraví, studium přerušila a vrhla se naplno do práce v rodinné dílně. V roce 1978 se paní Dytrychová stala členkou Svazu výtvarných umělců a je jí dodnes. Stávající prostory postupně přestaly narůstajícímu objemu výroby stačit, a tak v roce 1987 paní Dytrychová postavila za původní otcovou dílnou novou zvonárnu. Zvonař nepotřebuje skoro nic. Zvonárna má tavicí pec, licí jámu a šablony. A to je vše. Zbytek závisí na umu zvonaře.

ZPÍVAJÍCÍ SOCHY

Po roce 1989 se produkce rozjela na plné obrátky a v roce 1991 rozšířila paní Dytrychová výrobu o novou technologii přesného lití do keramických forem, která je zaměřená na miniatury. Od roku 1992 má dílna také několik zaměstnanců, takže ta největší dřina už nespočívá na bedrech majitelky firmy. Paní Dytrychová se před třemi roky přestala kvůli zdravotním problémům zvonařské práci aktivně věnovat a firmu převzala její dcera Leticia, takže pokolení moravských zvonařek pokračuje dále. Ale na výrobu stále dozírá, protože zvony nesou její jméno a navíc si bez nich svůj život nedokáže představit. Já jsem do zvonů blázen a obětovala bych jim všechno, i zdraví. Zvonaři v minulosti umírali vždycky mladí, ještě před padesátkou. Paní Dytrychová je naštěstí i přes svoje zdravotní problémy stále činorodá a o zvonech dokáže hovořit s láskyplným zaujetím: Zvony jsou zpívající sochy. Ne náhodou se jejich části nazývají podle částí lidského těla. Zvon má hlavu, krk, tělo a také srdce. A promlouvá hlasem, který jsme mu dali. Na začátku není nic: jen láska a touha něco vytvořit. Je to stejné jako zrození dítěte. A o tom jako matka dvou dcer něco vím. Zpívající sochy z Dytrychovic dílny, která má nyní produkci tři sta zvonů ročně, jsou rozesety po celém světě: v Americe, v Japonsku, v Africe, na Novém Zélandu a také na Sibiři; do Irkutska museli dodat zvon, který vydrží extrémní teploty od minus šedesáti do plus pětadvaceti stupňů. I tento náročný úkol však paní Dytrychová se svou rodinou zvládla a zvon prý stále drží; ne nadarmo dává firma na velké zvony záruku až dvacet let. Marie Dytrychová má za sebou tedy úctyhodné dílo: z rodinné dílny bylo za celou dobu její existence vyexpedováno už přes osm tisíc zvonů. Nejznámější česká zvonařka byla navíc dvakrát nominovaná na státní vyznamenání a byl o ní natočen i jeden z dílů seriálu Galerie elity národa.

STOVKA ZA ÁRII

Jak to však na světě chodí, doma není nikdo prorokem: dva zvony Marie Dytrychové hrají sice ve Vídeňské filharmonii, ovšem když na přelomu tisíciletí darovala rodnému Brodku zvonkohru, obecní úřad se rodině Dytrychů zavděčil tím, že jim nadiktoval podmínky, za nichž smí rodina zvonkohru sama předvádět vlastním návštěvám. Pokud ji chtějí pustit v jinou dobu, než je určeno, musí to být minimálně pro deset lidí a ještě musí zaplatit do obecní kasy sto korun. A na děkovném štítku je zvonařství Marie Dytrychové uvedené až na posledním místě. Avšak navzdory všem byrokratům hraje zvonkohra árie, které chtěla kdysi paní Dytrychová zpívat coby operní pěvkyně. Její sen se tedy nakonec přece jen splnil: nejen brodecká zvonkohra, ale přes osm tisíc dalších zvonů po celém světě zpívá jejím hlasem: Zvoním všem pro krásu světa.