Cesta Vimperkem se pomalu zvedá. Jdeme, bystřím zrak. Mírné klesání. Rohový dům. Dvě půlkruhová okna. Hračkárna. Vimperská hračkárna. Naše hračkárna. Jdeme dovnitř. Všude hračky. Až ke stropu. A ona je tam. Vždy je tam. Královna hraček, pevně drží své žezlo. Paní prodavačka. Rázně přichází. Vévodí celému krámku. Vyšší, štíhlá, pohotová. Rychlá, přesná. Hlas řízný, energický. Má naprostý přehled. O zboží i o lidech. Čtyřicet šest let ze svých devadesáti šesti v hračkárně. Paní Urbanová, Urbanka, ročník 1914.

Živé stříbro

Já se jmenuju Hilda! Své jméno volávala s patřičnou hrdostí. Hildo, dojdi tamhle, přines tohle, vyřiď tohle! slýchávala často. Dokázala zařídit mnohé. Rodiče brzy poznali, že se holčička bude umět postarat, nic jí nedělalo problém. Napojena na vlákno neutuchající energie žila se svým bratrem v rodině německého klempíře Steidla a javornické rodačky, dcery hajného Kryla.  Na šikovného otce, který malé Hildě zahynul ve válce, pamatuje střecha hoštické kaple. Hildin dědeček vodil děvčátko při svých pochůzkách hajného do lesa, někdy i na jahody na Skláře. Možná tady se zrodila její chodecká vášeň, možná zde je ukryto tajemství dlouhověkosti. Urbanka, jak jí někteří vimperští říkají, všechny okolní lesy za svůj dosavadní život prochodila nesčetněkrát. Rázovala za svým cílem, s jasnou myslí a přímočarostí neomylné střelkyně. Často ji lidé vídávali, jak se vydává na cestu. Byla tím pověstná. Nezkrotná Vodnářka. Vychovávala ji maminka. Byla obyčejnou, zbožnou ženou z vesnice, lidovou, milující i přísnou, obdivovanou, že udržela barák, neboť Češky, které měly za muže Němce, domy často prodaly nebo jim byly sebrány. Ač byla ženou Němce, předala dětem dar české řeči, neuměla prý slovo německy. Hilda je za to nyní vděčná. Miluje české písničky, zpívá je s vervou a nadšením, ale i s něhou a pohnutím. Na Šumavě je dolina a v tý dolině kalina, přiletěl z hory bílej pták, proč jsi má milá smutná tak …Proč bych já smutná nebyla, když jsem miláčka ztratila …

Honzova čupr holka

Rostla, dospívala. Vystudovala pěstounskou školu, vychovávala některé z vimperských dětí, starala se o ně.  Vimperk byl plný německých a českých rodin. Žily zde před druhou světovou válkou v souhře, pomáhaly si, vycházely si vstříc. Pamatuje si jména, vztahy, domy, všechna stěhování. Vzala jsem si nejhezčího chlapce z Vimperka! Měl vyšší školu sklářskou, dělal návrhy na sklo. Honza Urban! Nejhezčí kluk z Vimperka, to si nedovede nikdo představit! vzpomíná paní Urbanová. Urbanovi byli Němci, měli naproti stadionu vilu po Králíkovi, jeho žena byla Vídeňačka. Hanzl, jak mu říkala, byl velice hodný, milovali se. Našli se při tancovačce, ve společnosti, rádi se bavili. Hilda nosila sportovní šaty, říkali jí Parade Puppen, neboť chodila stále oblékaná podle módy. Musela se líbit; nejen svému Honzovi. Nosila jsem samé hezké věci. Měli jsme v domě nájemníky, krejčího i krejčovou, ta mě vždycky strojila. Ráda jsem se oblékala do zelené, do khaki, chodila jsem i na podpatcích, na vysokém kramflíčku, ale nelíčila jsem se. Ráda jsem se slunila, byla jsem vždycky opálená, to stačilo. Bývala jsem prostě čupr holka!  Na staré fotografii před vilou se na sebe smějí štíhlá tmavovláska a zdravě vypadající mladý muž. Svatba, veliké štěstí. Trvalo šest let. Všichni kluci, co tady byli, odešli za hranice, byli nadšeni Hitlerem, potom sem vtrhli. Ale my jsme politiku do našeho vztahu netahali. Nemluvili jsme o tom. Všechny ismy jsou pro ni špatné, nesnáší to, ať jde o fašismus, komunismus a bůhvícoještě …Než Hanzl odešel do války, hodně sportovali, ať spolu nebo každý sám. Muž dostal několikrát první cenu při sjezdu z Boubína, já jsem také velice dobře jezdila na lyžích. Jednou jsme si objednali koně, zavěsili jsme se za něj, z jedné strany on, z druhé já, táhl nás po silnici z Vimperka na Kubovu Huť. Ráda jsem běhala. Byla jsem zkrátka ráda venku, milovala jsem přírodu. Pamatuju si, že když tady byly nálety, šla jsem až nahoru na Brantlhof nad Vimperk, tam jsem seděla na skále a dívala se, jak lítají hloubkaři podél Volyňky tady dolů do Čech. Na stole leží zažloutlý dopis psaný obyčejnou tužkou. Čtverečkovaný papír, meine liebe …Nevrátil se. Zahynul. Hilda zůstává celý život bez muže, žádnému jinému se neoddala. Hanzl stačil podnítit jiskru nového života. Dcera Kristýna, kterou paní Urbanová vychovávala sama, podobně jako ji samotnou česká maminka, je prý své matce podobná. Je ještě energičtější než já, protože je mladá! Teď má velkou farmu ve Vltavici, je z ní farmářka. Prodavačkou se tedy Hanzlova dcera nestala.

Zpátky za pult? Hned!

Kristýna neměla možnost podobně jako její maminka sledovat, jak se hračky v průběhu let měnily, vždyť dělaly radost třem generacím  vimperských a přespolních dětí. Nejlepší hračky byly naše české, dřevěné, ty vyráběli naši řemeslníci, mechanika nestála za nic. Já jsem měla v krámu dřevěná autíčka, ptáčky na klíček, figurky na klíček, plyšové hračky, stavebnice, mozaiky …Stýská se mi po všem. Lidi mi říkali: My jsme tam k vám chodívali vždycky moc rádi, paní Urbanová!  Byla jsem pro obchod dělaná. Nastoupila jsem do hračkářství hned po převratu a byla jsem tam do svých 72 let. U jednoho podniku! Všichni si mě vážili. Teď to ve Vimperku není ono. Vimperk potřebuje šikovnou prodavačku, která by hračky uměla ukázat. Člověk k nim musí mít vztah a taky vládnout trpělivostí, musí být příjemný. Ráda bych se vrátila a zvelebila to. Měla bych pěknej krám, spoustu zboží, všude dost místa, abych mohla hračky zákazníkům předvést. Pořád by mě to bavilo. A žádnou obchodní školu jsem nestudovala! Až se divím, jak jsem zvládla účetnictví.

Nejradši bych tu nohu uřízla!

To je moje hadrárna, říká paní Urbanová malé ložničce, kde visí vedle svatých obrázků vyznamenání ředitelky prodeje drobného zboží za dobrou práci a chlubí se květinami na oknech. Byla jsem přísná na pořádek, ale teď už to nestihnu. Tady spím, tady se modlím, hlavně, že mám čisto, žádnou špínu nesnesu, udržuju v čistotě i sebe, na to dbám.  V Boha uvěřila v důchodu, kostel stojí kousek od domu, někteří říkají, že celou pobožnost paní Urbanová stojí. Do kostela chodím, mám Pánaboha před sebou. Někdo musí svět řídit, jsme naprostí mravenci. Kvůli společnosti tam nechodím. Jsou tam starý báby, s nima se nebavím, s panem farářem taky ne. Jen poslouchám a myslím si svoje.

Brnká na klavír. Hrála jsem a ráda, ale už mi to nejde, zaklapne tmavou desku. Jestli mám z něčeho strach? Naprosto ne, já se nebojím ani čerta. Jsem v bytě sama, chodí tu někdy ožralí, občas tlučou na dveře, ale nebojím se. Smrti se taky nebojím, vždyť vám říkám, že se nebojím ani čerta. Mám ráda společnost, lidi, jsem ráda, když za mnou někdo přijde, to mě velice těší. Jinak tu musím sedět a přemýšlet, jak to bylo a co bylo a co ještě musím udělat. Mám v sobě tolik energie, já bych ještě tancovala! Všecko jde, až na tu nohu. Byla jsem zvyklá chodit na dlouhé procházky, každý den, kdybyste viděli moji nohu, já vám ji musím ukázat, to je noha na uříznutí. Šla jsem z kostela, místo na schod jsem vlítla do závěje, píchlo mě tady v kotníku, nemůžu chodit na vycházky! Jinak jsem zdravá, zaplať pánbů za ty dary, musím to zaklepat na to, co nehoří. Ráno vstávám, cvičím, raz, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm, devět deset, raz dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm, devět, deset a zase znovu, mám své cviky. Pak se jdu umýt, připravím snídani, udělám ji i dceřině manželovi, zalévám si kytičky, přesazuji je, na podzim je dávám do sklepa, na jaře do jiné země, krásně mi kvetou! Dvakrát denně myju nádobí, připravím dříví a každý týden vytírám třicet schodů, kleknu na kolena a vytírám. Pořád mám co dělat, a když ne, tak si pustím rádio a zpívám písničky. Nečtu, rok už na to nevidím, měla jsem brýle, ale teď už nechci číst. Politika mě nezajímá, ale sleduji sport. Hokej! Ten jsem měla moc ráda, fandila jsem.  A taky se starám o osmdesátiletého dědu, vaříme si spolu.  Sama se necítím, dokážu si to zařídit. Nejšťastnější jsem, když ke mně přijdou vnoučata. Poslouchám, co si povídají a je mi dobře. Paní Urbanová se usmívá a mezi námi voní rozlévaný čaj. Chutná jí citronový, v granulích. Zatracená noha. Když odnáší konvičku se zbytkem vařící vody, těžce na ni našlapuje. I když říká, že ji k doktorovi nikdo nedostane, že si pomůže sama, přece jen zítra půjde. Nevím, zda se zastaví u dvou půlkruhových oken. Když jsem před nimi stála tento srpen já, bylo mi smutno. Autodíly. Hm. Vývěsní štít a nápisy nad šedivými okny zvou všechny, kdo je potřebují. Pro mne to místo přestalo žít. Ale ne vzpomínky. Naštěstí. Hilda by strčila svou vitalitou do kapsy mnohého mladíka či slečnu. Až jí bude v lednu devadesát sedm, doufám, že jí pod okny zahraje tahací harmonika. Hilda vyjde ven a bude tančit, noha nenoha. Ona si to totiž ujít nenechá!